Jaroslavz

Propánoboha, hodně slabá inscenace o hledání Boha. I když se herci moc moc snaží, aby z toho cosi vykřesali. Skoro se nechce věřit, že Dejvičtí něco takového pustili na scénu.

Amerika 80. let, propletenec osudů, hodně gayů, hodně AIDS, politika a mystika, všeho dost, všeho MOC. Čtyři a půl hodiny utečou docela v pohodě. Konec se táhne jak žvýkačka na botě. Režijí všehochuť, herecký průměr, Pavelka přesně podle očekávání, Salzmannová umí pobavit. Havlínek s Dvořákem bezvadní. Hlavně Havlínek je tahoun představení. Kaňoková snaživá, ale jde to. Donutil jr. se snaží a smaží, a nejde to.

Miloslav König je ten, kvůli komu stojí za to představení vidět. Jinak ale při nejlepší vůli nenacházím, o čem a proč to celé bylo. Ačkoliv skvěle hrající a zpívající herci se sebevíc tváří, že vědí, o čem se hraje, divákům to předat nedokážou. Což není chyba jejich, nýbrž režiséra a dramaturgyně. Sám text o třeštících ženách a krutém bohu je problematicky nejasný a ani tenhle polomuzikálový projekt jeho smysl, natož aktuálnost, odhalit nedokázal.

Tak to se vážně nepovedlo. Slabý scénář, jenom volně pospojované ilustrace z Frantíkova pohnutého života, nulová dramaturgie. A spousta přehrávání ode všech.

To se tedy hodně nepovedlo. Vnejšková aktualizace apartní scénou a kostýmy bez pokusu o výklad. Žádná režijní koncepce, jen sbírka módních inscenačních postupů. Tragickým omylem je záměna pohlaví, mužská role hraná ženou a naopak. Za hranicí dobrého vkusu je pak ústřední dvojrole ve vyšeptalém ztvárnění Miroslava Donutila. Obě protikladné role jsou v jeho podání jen okoukaná šarže nejhrubšího zrna. Procenta jen za hudbu a výtvarný koncept, který ovšem není samospasitelný.

Velké očekávání se úplně nenaplnilo. Nudná Hugova hra je dnes naprosto pasé. Ale přesto je jí věnován příliš velký prostor. Vtipné jsou scény zkoušek a diskusí zkušených herců a hereckých začátečníků. Bohužel umělecký projev obou skupin je nesrovnatelný. Mladí jsou skvělí, když vystupují sami za sebe. Jakmile mají hrát klasiku, je to nuda.

Docela hezké představení. Víc na dívání než na přemýšlení. Což je u Dostojevského trošku na pováženou.

Náročné, ale mimořádné představení s fascinujícími hereckými výkony Vondráčka, Lukešové, Tomana, Řezníčka i Malíkové. Režie diváky nešetří, a přestože tempo je hodně pozvolné, připadáte si jako potapěč, který se noří stále hloub pod hladinu, aby prozkoumal složitost lidských vztahů a prožitků jedné rodiny.

Slibný text, pohrávající si se schématy čechovovských dramat. Témata hry se trefují do černého. Režie se bohužel příliš upíná na ornamenty (němá postava děcka s prasečí hlavou, apokalyptická proměna scény v závěru). Na účinnosti ubírají hlavně nesourodé herecké výkony. Na jedné straně groteskní stylizace senzačního Radúze Máchy, Pavlíny Štorkové i umírněnějšího Vladimíra Javorského a na straně druhé bezradná Dzudziaková a úplně špatně obsazený Krupa. Přesto to stojí za vidění.

Trefa do černého, konečně divadlo o něčem, které nezavírá oči před politikou a před tím, co se u nás děje. Herci famózní!

Výtečná karbanická konverzačka, kde hrdinové po sobě pálí slova rychlostí kulometu. Pánská část souboru Slováckého divadla plus hostující dobroranní hvězda z Brna Ondřej Kokorský si s brilantním překladem Dany Hábové poradili zcela suverénně. A nenechte se mýlit, tady se ani tak nehraje o karetních fíglech, ale spíš o životních karambolech, nadějích i zklamáních. A přitom je to vtipné a zábavné.

Dobrý konec... ale kdo se ho má dočkat? Dlouhé, zdlouhavé, pomalu se to vleče, humoru jak šafránu. To že je šťavnatá renesance? Herecky jakš takš, nejvíc potěšil Dejdar jako pajdavý král, úplný Miloš. Jo, a povedená scéna a kostýmy.

Ano, je to bulvární komedie, je to oddechovka s trochu nelogickým dějem. Ale! Pokud je tak zručně zrežírovaná a jestliže jsou do hlavních rolí obsazení tak výsostní komediální herci, jako je Tomáš Šulaj a Pavel Šupina, jde o zábavu nejvyšších parametrů. Neznám nikoho dalšího, kdo by si s lechtivým humorem dvou nahých chlapů v jedné posteli poradil tak brilantně. To musíte vidět. A ne jednou! (Jen homofobové by měli zůstat doma, aby to s nimi nešlehlo.)

Patos. Prázdnota. Prach. Proč a nač se to hraje?

Úžasná divadelní úvaha nad bizarní a krutou evropskou historií 20. století. Dokonalá práce s hudbou, pohybem, scénami společného tanečního a pantomimického třeštění. A pochopitelně naprosto jedineční herci Sidonová, Kaplanová, Vyorálek, Hájek,..

Všimli si na Vinohradech, jaké máme století?

Mnoho povyku pro nic. Dejvické se zaseklo kdesi na přelomu devadesátek a nového tisíciletí. Co bylo cool, je dneska zívačka. Zelenkovi jdou dobře hry s přesahem k politice, Teremin, Molekula... Ale tohle hnípání se v krizi 50+ zavání doslovností. Jasně, Trojan, Neužil jsou úžasní hráči, ale potřebovali by posun, inspiraci, vývoj. Tak jak to uměl s Dejvičáky Krobot. Současné divadlo vypadá jinak.

Jedna z nejlepších Jařabových inscenací. Scénář vychází z faktů Freudova života a režie sugestivně navozuje atmosféru dekadentní Vídně konce 19. století. Přitom však inscenace objevuje ve freudovské látce překvapivě aktuální téma zneužívání dětí ve zdánlivě seriózních rodinách, i otázku všeobecného pokrytectví, jak ho známe z mnoha tuzemských konzervativních spolků, institucí a hnutí... Za zmínku stojí výtečná trojstupňová scéna i lehce bizarní kostýmy. Herecká souhra dokonalá, zvlášť bych vyzvedl Václava Vašáka v roli zraňovaného a pochybujícího Freuda, brilantního Königa, přesnou Plodkovou, vtipného Černého, Vondráčka či Kubátovou...

Je dobře, že se Slovácké nebojí náročných textů a že jeho inscenace drží krok s dobou. Platí to i o Fyzicích, kde režie pracuje se spoustou originálních nápadů a herci odvádějí stoprocentní výkony. Speciální uznání patří Tomáši Šulajovi a Tereze Novotné.

Nejhorší Hamlet, jakého si snad ani nelze představit. Hluk z aut, mikrofony na pódiu, které zdůrazňují každý krok, snůška trapných vtipů. Plesl v křeči, ostatní herci chodící paňácové. Zklamání roku.

Mikulášek v plné parádě, poctivě a mnohovrstevnatě zpracované téma herectví a divadla, ale taky života a smrti. Nadčasové, duchaplné. Gejzír nápadů, gagů, vtipů, skvělá scéna a precizní herecké kreace, Plodková, Vašák, Vondráček, Vyorálek, König... Všichni jsou boží! Snad tahle zábradlácká paráda nikdy nezmizí z repertoáru, potřebuju ji vidět znova a znova.

Ha...ha...ha... Tak tenhle typ humoru už nikdy, prosím. Nudná, utrápená žvanírna a herecké pitvoření se. Autorská i režijní nemohoucnost. Dřív se tomu pohrdavě říkalo komunální satira.

Zdálo by se, že drama o relativitě pravdy nemůže být nikdy aktuálnější než dnes. Jenže kdo má sledovat tak úmorně pomalou, temnou a klopotnou inscenaci, která maže vše, oč se teď v činohře ND léta usilovalo? Návrat k vyčichlému psychologickému herectví, jaké nevidíte ani na oblasti, k doslovnosti, k nekonečným dialogům, k ilustrativnímu užívání hudby, brr. Skoro se zdá, že Národní zase vstoupilo do boje o vinohradského diváka... Jenže ten by vzhledem k přepálené délce představení usnul. Danielo, vše odpouštěno, vrať se!

Zajímavá novinka, která mixuje pohled do divadelního zákulisí ála komedie Bez roucha s hlubší úvahou o životě a klikatých cestách osudu. Herecky dominují Jitka Hlaváčová a Pavel Šupina. Výtvarně krásné, nekonvenční. Zamrzí jen populistická pseudoúvaha z úst Davida Vaculíka na otřepané téma padesáti pohlaví a papírových brček na limonádu. Od Jiřiny Bohdalová by mě to nepřekvapilo, ale z prken progresivní moravské scény to zní hodně lacině.

Trošku moc povyku a pekelníků, trochu oč psycho,méně by bylo více. Ale Patočka byl frajer,to zas jo. A Mejzlík ho hraje hezky.