Jerman

Hana Burešová, tentokrát jako host v Brně, ukázala opět, že stále patří k špičce mezi českými a moravskými režiséry. V představení bez modernistních kejklů se opírá o výborné herce, které vede k lehce karikaturizujícímu projevu, Inscenace s rysy divadla na divadle má spád a švih. Jen v poslední třetině téměř tříhodinové inscenace při multiplikaci zápletek tempo trochu slábne. Havlova hra v pojetí Burešové je nesmírně zábavná, s aktualizujícím přesahem. Jen ten opilec byl zbytečně trochu navíc. Psáno z pohostinského představení v Divadle v Dlouhé.

Vydařená divadelní adaptace Havlíčkova románu mapující vzestup a pád mladého ambiciozního muže, který se přižení do rodiny, kde je všudypřítomný šílený strýc a následně duševní chorobě podlehne i jeho manželka. Režisér Františák zde opět prokázal svoje kvality. Výborně využívá originální scénografie s otáčejícím se proskleným "akváriem". Solidní herecké výkony představitelů manželské dvojice (P. Konáš, P. Tenorová), bravo M. Kačmarčíkovi za strýce a jaké potěšení vidět paní Málkovou stále ve výtečné umělecké i fyzické kondici. Jistě jedno z nejlepších představení na scénách MDP.

Po zklamání z Pustiny podle Eliota (od stejného divadelního souboru) tentokrát hodnotný, i když obsahem značně tísnivý, umělecký zážitek. Tragický osud manželů Zahradníčkových prizmatem jejich korespondence zobrazený jímavě dvojicí herců z první současné divadelní garnitury (Trmíková, Rašilov). Na scéně se jako v Pustině opět vaří, ale zde to do kontextu hry daleko lépe zapadá. Režisér Nebeský se tentokráte vyvaroval nesrozumitelných symbolů a inscenace se niterností blíží Soukromým rozhovorům podle Bergmana.

Představení jsem viděl v prvních dnech po rozvolnění karanténních opatřeních na konci května 2020. V hledišti bylo jen o něco málo více diváků než herců na jevišti. Ti však hráli jako o život, s nesmírnou chutí a nasazením, seděl jsem v první řadě a pro nečetnost diváků jsem se bez mála cítil být sám součástí inscenace. Chválit zde výkon paní Steimasslové v titulní roli by bylo jen nošením dříví do lesa, byli ale výborní všichni herci. Ostatně toto vynikající americké jižanské rodinné drama (Pulitzerova cena 2008) jim k tomu dávalo skvělou příležitost.

V Dlouhé opět prokázali, že umějí udělat bravurně komedii, v strhujícím tempu, ale bez přehrávání a laciného nadbíhání divákům, bravo režizérce Burešové a všem sehraným hercům. Tato fraška (hra ve hře) plná anglického humoru je uváděna často na českých jevištích, poprvé ji inscenoval Jiří Menzel (Činoherní klub 1986). Jeho památce také tuto inscenaci Hana Burešová věnovala. Po několika spíše náročnějších kusech premiérovaných v Dlouhé v posledních letech, je možno se opět jednou skutečně pobavit a odreagovat po dlouhých lockdownech. A nezapomenťe si koupit program s vtipnými profily herců.

Viděl jsem nyní s odstupem po třetí tento mini-muzikál, který ani po 7 letech od premiéry nezestárl. Velké bravo za text i muziku M.O. Štědroňovi, kterému stačilo pět herců k vystižení Havlových myšlenek i jeho života jako dizidenta a státníka. Je tam z Havla to podstatné s jeho přednostmi a slabostmi. Žádná prvoplánová oslava ikony sametové revoluce. Nápad s Milošem Havlem "točícím biják", na kterém stojí inscenace je úžasně zdařilý. Nutno vyzvednout herecké výkony M. Königa (V.H.) a P. Jeništy (M.H.). J.Frič jako režisér se zde osvědčil více než ve většině jeho pozdějších inscenacích v ND.

Další výborná režie H. Burešové, která, jak je u ní pravidlem, vytvořila výrazově precisní inscenaci, tentokráte ve formě retro výjevů odkazujících na němý film. Obraz dekadentní patricijské rodiny s komplikovanými vztahy v předvečer fatálního zemětřesení. Dobře je navozena a Acherovou hudbou umocněna, postupně stále tíživější až horrorová atmosféra se znaky blížíci se katastrofy. Před koncem napadá paralela se scénami z Bunuelova Anděla zkázy. Vyrovnané herecké výkony, největší prostor je dán nové posile hereckého ensemblu J. Sklenářovi v roli Marca. Dlouhá stále drží vysoký standard.

M. Hanuš vypráví (formou obrazů ze zastávek pražské tramvaje) příběh hrdiny začátku rokenrolu v Čechách M. Volka. V Janu Krafkovi našel ideálního představitele (možno říci dvojníka), který se zpěvákovi podobá fyzicky a je pěvecky mimořádně fundovaný herec. Sekundují mu zdařile J. Wohanka ("vypůjčený" z Divadla v Dlouhé) a trojice "grácií", které bezvadně zpívají sbory a tančí. Šest muzikantů doprovází se švihem Volkovy pecky v Potočkově aranžmá (opět stopa z Dlouhé). Doporučuji zvláště těm dříve narozeným se do Kladna vypravit. Má to spád a stojí to za vzpominku na dobu, kdy jsme byli mladí.

Tuto bez mála devět let starou inscenaci premiérovanou ještě v brněnské Redutě těsně před přechodem do Prahy jsem viděl s odstupem několika let po třetí. Pravda na hercích je vidět, že také sestárli a už s obrazem třicátníka Juráčka ne zcela korespondují Hra ale má stále co říci, svědectví o údělu bohéma v kontextu doby, kdy naděje na změnu byla zlomena normalizací po ruské invazi. Inscenace spolu s Korespondencí V+W (ještě starším počinem) jsou pro mě stále nejlepší Mikoláškovi režie, co se nyní v DnZ hrají. Doporučuji podívat se na pokračování Juráčkova Deníku u Tygra v tisni na Štvanici.

Bezruči si "dokument" o ostravské pěvecké ikoně normalizačních let u T. Dianišky objednali. Autor při vědomí možných úskalí postupoval pietně a tentokráte se proto krotil. Užívá zde daleko méně svých typických nadsázkových metafor (připomínkou je scéna s návštěvou ministra) a černého humoru, chronologicky sleduje karieru i osobní život zpěvačky. Role sedla M. Matulové, je typově Špinarové blízká a výborně zpívá. První polovina je až příliš popisná a trochu se táhne, v druhé jsou naopak silné momenty (při podpisu anticharty zamrazí v zádech) a má to spád. Pražské publikum aplaudovalo ve stoje.

Dianiška "at his best": fantaskno, řetězení spletitých crazy situací, nadsázkové metafory. Oproti "pietní" Špinarce, kterou dělal pro Ostravu se zde plně utrhl ze řetěru. Koncept mi připoměl Pusťte Doňu k maturite (také Pod Palmovkou), kde tři mladí lidé se přemístí v devedesátkách v prostoru (z USA do ČR), zde se přemístí v čase ze současnosti do normalizačního ČSSR sedmdesátých let v době vzniku Charty a musí zařídit, aby to dopadlo tak jak má. Spousta herců na scéně, kromě hlavních partů hrají několik rolí, živá muzika. Rozhodně jsem se přes nadstandardní délku představení nenudil.

Jakub Čermák osvědčil touto inscenací, že patří ke špičkám pražské divadelní "off" scény. V ojedinělém projektu se mu podařilo spojit dvě řecká dramata o tragédii žen v době války, kde obsadil všechny postavy ukrajinskými běženkyněmi. Nejedná se však o žádné ochotnické divadlo. Celý herecký ensámbl zvládl náročné představení s překvapivou bravurou. Nejde ani o agitku naroubovanou lacině na současnou ruskou agresi proti Ukrajině. Přesto divák stále mrazivě cití paralelu mezi antickou a současnou tragedií. Vše je umocněno expresivními světly a zvukem, silný zážitek. Pro lepší orinentaci však doporučuji si obsah obou předloh přečíst předem.

Před převzetím uměleckého vedení činohry ND se dvojice kmenových režisérů SKUTR rozloučila s Dlouhou osobitým nastudováním známé Mozartovy opery. Byla to výzva obsadit Kouzelnou flétnu činoherci memajícími školení v operním zpěvu a zredukovat živý orchestr na čtyři hudebníky. Režiséři opět osvědčili svoji invenci (zarámování inscenace do prostředí obrazárny, trojice nadpřirozených kněží) a vytvořili divácky vděčné představení, přes komplikovanost a bizarnost této zednářské pohádky. O. Rychlý v titulní roli Tamina osvědčil svůj komediální talent a J. Sklenář jako Královna nadchl svými dvěma pěveckými výstupy. Přejme SKUTRům v ND ZLOMTE VAZ.

S Vajdičkovou režií Hordubala se do historické budovy ND vrátilo klasické drama a bylo na čase...I. Smejkalová zdramatizovala střední část Čapkovy novely, děj je postaven na vyšetřování okolností smrti Hordubala dvojicí policistou. Inscenace v první polovině trochu rozvleklá a nepřehledná s mnoha postavami, dostane po přestávce spád a osciluje mezi detektivkou a sociálním dramatem s mnohoznačným otevřeným koncem a mrazivou tečkou. Vajdička jako Slovák osvědčil cit pro venkovské prostředí kdesi daleko na východě republiky, podobně jako v jeho vysoce ceněné inscenaci Bál (Timrava / Majling) na scéně Slovenského ND. Počin hodný ND.

Díky dramatizaci D.D. Pařízka má pražshé divadelní publikum možnost se seznámit s Andruchovyčovou Moskoviádou.Ta vyšla v českém překladu v roce 2015, aniž by si toho ovšem širší kulturní veřejnost, zahlcená především ruskou literaturou, všimla. Tento fantaskní román o rozpadu SSSR (není možno nemyslet místy na Bulgakova) byl napsán před 30 lety. Závěrečné pasáže inscenace však činí dojem, že předloha je z mrazivé současnosti, a to v kontextu agrese Ruska v Ukrajině. Režisér Pařízek v syrovém dekoru divadla X10 (jednoduchá scéna s využitím projekcí a světel) osvědčil opět své režisérské umění opíraje se o skvělé výkony herců. Bravo !!!

Jak milé vidět opětovný a brzký návrat Našich furiantů do "Zlaté kapličky", pouhých 7 let po derniéře legendární Pitinského inscenace, která vydržela na repertoáru dlouhých 12 let. Na několik měsíců předem vyprodané reprízy svědčí o velké poptávce po této české vesnické komedii, která v této nelehké době pohladí po srdci. Františákova režie je v podstatě klasická bez výrazných modernistických prvků, jednoduchá místy prázdná scéna dává prostor pro rej sboru vesničanů. Silnou stránkou inscenace je výborná Kroupova hudba se zpěvy. Hostující herci (O. Malý jako Habršperk či mladičká E. Friedrichová jako Krystýna) vedle bardů ND zcela na úrovni.

Vynikající inscenace, hra umně napsaná německým autorem, který se detajlně věnoval rusko . čečenskému konfliktu a velmi dobře si nastudoval průběh přepadení divadla v Moskvě čečenským komandem. Tragické události roku 2002 jsou vyprávěny téměř po minutách třemi ženami, které hrůzu prožily v zcela rozdílných rolích a nabízí tak různé perspektivy pohledu. Velmi dobré výkony třech neokoukaných hereček, které působí jinak převážně na mimoprařských scénách. Jednoduchá a zajímavá scénografie s využitím bilých balónků upevněných na budících. Představení má úžasný spád, trvá 1,5 hod a divák je držen v napětí do poslední minuty. 85%

75%
Ironický až zesměšňující pohled na "SKVĚLÉ devedesátky" prostřednictvím doku komedie o ikonické skupině Lunetic, incenace kdy zároveň nostalgickým pocitům se nemohou ubránit zvláště Ti, kteří v té době byli náctiletí. Vtipně napsané s důvěrnou znalostí reálií té doby a dobře zahrané čtyřmi herci, kteří střídavě příběh vyprávějí a zpěváky Lunetiku hrají. Toto kvarteto herců je doplněno čtyřmi tanečníky, jejich komplementární vstupy však se postupně během představení stávají méně časté a nejsou s výstupy herců dostatečně organicky propojeny. To je snad jediné, co je možno vytknout.

Hra (interview) napsaná na základě vzpomínek průměrné ničím nevynikající (snad jen těsnopis) Němky, která se dostala do kuloárů moci Třetí říše, podlehla jako mladá "kouzlu" nacismu a věrně mu sloužila. Na konci života (dožila se 107 let) zpětně uznává jeho zrůdnost, zvláště co se vyhlazování Židů týče, ale cítí se absolutně nevinná. Hra dostává aktualizující rozměr v době agresivního ideologického tažení putinského režimu proti západnímu demokratickému světu (za podpory značné části Rusů) a válečných zločinů, jejichž obětí jsou Ukrajinci. Paní Macháčková hraje s úspornými výrazovými prostředky tuto velmi starou ženu zcela přesvědčivě.

Absurdní fantasmagorický svět Kafkova Procesu, přenesený na jeviště v nové dramatizaci románu režisérem inscenace J. Holcem. Působivá scénografie a výprava, počínaje originální částečně průhlednou oponou. Minimalistická bílá scéna oživovaná záblesky barevných světel v kontrastu s černými kostýmy herců. Výrazné expresionistické líčení postav a především Josefa K., který se marně vzpírá pro něj nepochopitelnému obvinění. Moderní postupy s využitím mikrofónů a snímání pohyblivou kamerou na scéně. To vše ale uměřeně bez samoúčelných efektů. Moderní divadlo svědčící o vysoké kvalitě celého tvůrčího kolektivu ostravského divadla.

velmi zdařilé, výborná kombinace s hudbou

Inscenovat dnes Medkovu legionářskou poněkud patetickou "agitku", která již v roce 1928 po prvním uvedení vyvolala diskusi s kritickými ohlasy, byla pro Jiřího Havelku velká výzva. Zhostil se jí však se ctí a osvědčil svoji režisérskou originalitu a invenci. Tím, že zařadil střih, kdy herci mluví o hře řečí kritiky z dob První republiky, dovolil divákovi získat odstup a nevnímat hru prvoplánově ale jako divadlo na divadle, kde patos textu se stal akceptovatelným. Jenom toho "sokolování" na scéně snad mohlo být trochu méně.

Expresivní Špinarova režie, vyvolávající tíživou atmosféru, která padá na diváka sledujícího "sestup do pekel" mladého důstojníka po cestě dlážděné dobrými úmysly. Výborná téměř prázdná scéna užívající točny, která dává představení velkou dynamiku. "Stará garda ND" Štěpnička (velitel) a Beneš (lékař) ve svém civilním projevu ovšem neladí zcela s expresí ostaních aktérů a hrají "to svoje", jak už bylo někde zmíněno kritikou.

D. Špinar se asi cítí souputníkem K.H. Hilara ve snaze rozpohybovat a modernizovat činohru ND. Inverze jeviště a hlediště je kreativně využita hlavně v první části, kdy jsou prezetovány "násobnými Hilary" názory na divadlo. Zkouška Mackbetha je silnou nadsázkou sklouzávající do karikatury a více baví než vypovídá. Inscenace prezentuje Hilara jako exaltovaného excentrika, ucelený dojem si o něm (a o činoherní režii obecněji) udělá divák při četbě výborně zkomponovaného programu, který se vyplatí koupit.

Pochůzkové experimentální divadlo, v první části spíše performance. Svoji strukturou připomíná inscenace Konzervativce Polívkové v MDP. Výborné herecké výkony čtyř herců představujících stárnoucí muže, kteří po sametové revoluci postupně přišli o ideály a iluze. Je cítit jejich únava a duševní vyprázdněnost, nepěkný pocit pro diváky. Do Haklovy předlohy dopsaná ženská role (v závěru ovšem snad symbolizující kuřecí oběť mužského obžerství) je osvěžením této poněkud depresivní maskulinní podívané znásobené závěrečným pohledem do prázdného ponurého hlediště Nové scény.