Jerman

Hra o pádu ambiciosní ženy středních let, schopné všeho, v komedii, z které občas mrazí. První poloviná má švih a spád, druhá část složená převážně z dialogů je méně ucelená a ke konci se inscenace táhne a "ztrácí dech". Výtečná Chýlková v hlavní roli. Jistě jedna z nejhodnotnějších inscenací na scéně, kde je spíše pravidlem uvádět bulvární kusy.

Vyrypajev je nejvíce uváděným současnýn ruským dramatikem na evropských scénách, a je nejznámějším představitelem postsovětského "nového dramatu". Tato hra premierovaná v roce 2012 patří mezi pozdější kusy autora psané hlavně pro západní publikum (jména osob a další reálie) a Rusko snad může připomenout pouze permanentní opilost všech osob. Jedná se o soubor etud, které v první polovině jsou hlavně opileckým blábolením, po přestávce se postavy přeskupí a náhle vyvěrají výpovědi s hlubšími motivy jako Bůh či láska a diváka občas až zamrazí. Dobře zvládnuté představení, stojí jistě za vidění.

Po neúspěšné inscenaci Lasky a informace se tato další režie Petře Tejnorové na Národním povedla. Úspěšná snaha o setření hranice mezi herci a publikem, kdy vše se odehrává na jevišti před prázdným hledištěm a herci se vyskytují i mezi diváky. Kolekce výborných stand up(ů), vtipných ale vždy s hlubším smyslem v podání vynikajících herců. Vytknout lze pouze to, že v závěru to jaksi nemůže vzít konec (téměř dvě hodiny bez přestávky je dlouhé představení) a něteré postranní efekty se jeví jako samoúčelné.

Velmi vtipné a trefné,lehký odpočinkový kus zvládnutý s bravurou

Po Pankráci 45 na téma kolaborace za druhé světové války další úspěšný "neveselý" kus Martiny Kinské evokující naši nedávnou historii, tentokráte spoluptráci s komunistickou Státní bezpečností. Uvěřitelý reprezentativní příběh díky perfektní znalosti reálií práce STB druhého autora Radka Schovánka, specialisty na archivy Ministerstva vnitra. Na diváka, který pamatuje bývalý režim, dýchne známá mrazivá atmosféra toho, co jsme tady žili před převratem. Viníci zůstali nepotrestáni, užívají si penze a rodiny, na kterých se StB podepsala, si nesou stignata dodnes. Zasloužilý počin proti zapomínání.

Expresivní nápaditá Špinarova režie, využití prázdného jeviště, práce se světly, kontrastující kostýmy sester, nafukovací balónky-písmena, podtrhování herecké akce bycími nástroji. Tragikomický obraz rozkladu velkoburžoasní rodiny, kde "geniální" šílenec (Rašilov) terorizuje své dvě neúspěšné sestry (Stivínová, Juřičková), herecké výkony hodné ND. K pochopení volné souvislostí s historickou postavou logika Wittgensteina doporučuji si předem přečíst obsažný program. Nechápu ovšem proč při opuštění původního titulu hry jsou v programu jména postav zachována jako Ritter, Dene, Voss?

Čtyřicitka Sonetů inscenovaných na polokruhové chodbě obstarožního hotelu plného dveří nápaditě využíváných. Desítka herců, tři trojice z různých epoch a sociálních vrstev a tajemná černá dáma Sonetů (M. Turková), která prochází celým představením. Silně režisérské divadlo typické u SKUTRů: kontrastující kostýmy a líčení, přemíra gest a pohybů, expresivní mimika, ne vždy srozumitelné, mnohdy samoúčelné, ale podmaňující. Ten mumraj na jevišti však místy až přebíjí text, jako by byl navíc. Řetězení rychle se střídajících obrazů, představení nutno vidět několikrát, aby bylo možno vše vstřebat.

Hra složená víceméně z fantasmagorických křížících se monologů třech žen z nejnižších společenských vrstev. Schwabův text (výborně přeložený) je hrubý, místy obscénní, u Mariánky vyloženě nechutný a přesto nesmírně poetický. Usilovná výpověd těch prostých žen o jejich snových představách dává myslet na lidové vypravěče v povídkách Hrabala. Ne zcela srozumitelné využití kostýmů v závěrečném obrazu představení, ale vcelku velmi povedené. Psáno z pohostinského představení ve Studiu hrdinů v Praze.

Tříhodinová epická freska z konce carského Ruska. Realisticky pojaté představení s na dnešní poměry nebývale velkým počtem herců. Inscenace přiblíží divákovi dnes již zapomínanou kontroversní postavu důvěrníka carské rodiny Rasputina, kterého přesvědčivě ztvárnil L. Špiner v polohách oscilujících mezi mystikou a poživačnou prostopašností. Psáno z pohostinského představení v Praze v Dlouhé.

Komorní tragikomedie o sociálním inženýrství k snížení populace penzistů, z které mrazí. Režisérovi se podařilo evokovat atmosféru tradičního Japonska a vést mladé herce k uvěřitelnému ztvárnění disciplinovaných seniorů smířených se svým osudem. Krátké představení, které ale přesto diváka zaujme.

Ivan Vyrypajev je nejvýraznější osobností ruského "nového dramatu", ceněný i mimo Rusko, a často inscenovaný v Čechách. Nesnesitelně dlouhá objetí patří k novějším hrám psaným na zakázku evropských divadel. Jímavý obraz o setkání čtyř mladých lidí z různých koutů světa hledajících smysl své existence a snažících se překonat citovou vyprázdněnost. Děj nabývá postupně stále více psychadelické formy, až na hranici srozumitelnosti. Mé první setkání s "off" souborem Distheatranz, mladí neokoukaní talentovaní herci, nápaditá režie a citlivý hudební doprovod dvěma muzikanty. Bravo.

Zdařilá Balcarova dramatizace utopického románu o návratu Hitlera do současného Německa. Zinscenováno klasickým způsobem v komorním formátu s jednoduchou scénografií, doplněno výbornými uvěřitelnými dotáčkami, které prezentují televizní zpravodajství (zahrála si sebe i paní Drtinová). Představení má ve svém průběhu vzestupnou tendenci, do přestávky je to čistá nezávazná komedie, když pak po přestávce začínají brát Hitlera postupně všichni vážně začíná mrazit v zádech a publiku už se tolik smát nechce. Zdařilá snaha i o přesah k současným českým politickým poměrům. Divadlo, které baví i varuje.

Crazy komedie, kde se z amerického televizního kultovního seriálu přeneseme do bujarých českých devadesátek se všemi z dnešního pohledu komickými reáliemi probouzejícího se světa necenzurovaného show businessu. Dianiška opět osvědčil svůji vyjimečnou vlohu pro nadsázku a napsal na danou epochu trefnou komickou parodii, dovolující hercům, aby se na scéně v pravém slova snyslu vyřádili. Idealní podívaná pro Ty, kteří byli v době sametu mladí a dnes jsou pamětníky.

Hra je velkou hereckou příležitostí pro představitelku hlavní ženské role (Natálie Řehořová), všechny ostatní postavy, muži především, jsou okrajové a démonické kupcové vlastně jen přihrávají. Inscenace je velmi zajímavá především zařazením hudební složky, která je významnou přidanou hodnotou představení. Kombinace slovní hříčky a geografické polohy Švandova divadla, které zřejmě vedly Davida Jařaba k přenesení Leskovovy hry z Mcenského újezdu v Rusku na pražský Újezd ale zcela nefunguje a je málo uvěřitlené. Je stále cítit více než Praha tísnivá atmosféra kupecké rodiny v ruské provincii.

Jsme svědky zasedání městského zastupitelstva v jednom městečku na jihu USA, kde se řeší otázky interpretace (či spíše dezinterpretace) událostí spojených s historií města a hledání bolestivé pravdy, o které většina radši mlčí. Tematika paměti a účelového nakládání s historickými fakty se dotýká i současné české společnosti a tematika kusu se tak stává aktuální i pro nás. Režijním přístupem se inscenace podobá Havelkovému Společenství vlastníků (diváci sedí po obou stranách jednacího stolu zastupitelstva) nejedná se však v žádném případě o komedii, inspirující ale ne příliš veselá podívaná.

Česká intelektuální veřejnost je stále fascinována osobou Pavla Juráčka a Tygr se nyní pustil podruhé do dramatizace Deníků, do doby kdy režisér již byl na psychickém a intelektuálním sestupu. Zdařilá dramatizace, velmi nápaditá režie, originální scéna, výborné herecké výkony (trojjediná postava P.J. a jedna herečka na všechny ženy). Problémem inscenace je její délka, hrálo se 2:15 hod bez pauzy (přitom přestávka by tok děje nenarušila). Opakované zprávy o opileckých stavech a sexuálních stycích P.J. se stávají postupně repetitivn. Hlavně na začátku představení velmi pomalu postupuje dopředu.

Hra je hereckým koncertem Lucie Roznětínské (známé hlavně na "off" divadelní scéně) v roli bohaté bezcitné paničky, která má perverzní požitek z ovládání párů mladých nemajetných manželů z nižších vrstev. Originální scéna a nápadité využití hudební složky. Přestože téma psychického násilí a zotročení je univerzální, tato francouzská hra bude rezonovat více v zemích s etablovanou buržoasií než v českém prostředí, kde stratifikace společnosti je podstatně méně vyhraněná.

Hru jsem viděl pár dní po povolení hrát za přísných pandemických opatřeních a  k spočítání diváků v hladišti stačily bezmála prsty dvou rukou. Přesto herci hráli s ohromnou chutí a nasazením, což třeba ocenit. Hra s silným feministickým nádechem (v dobrém slova smyslu) nás zavádí do rigidního prostředí britských elitních univerzit ovládaných muži, kde mladá nekonvenční Britka s židovskými kořeny a silně ovlivněná pažížským postdoktorálním pobytem, má obtíže se prosadit. Její zásluhy o objevení struktury DNA byly uznány až po její smrti. Velmi dobrý dramaturgický počin Divadla v Celetné.

Je to nový cirkus nikoliv divadlo v pravém smyslu slova, můžeme se tedy obdivovat bravůrním akrobatickým kouskům ale co se hereckého projevu týče není zase tak moc co hodnotit. Nevím zda podobné performance je patřičné recenzovat na tomto fóru věnovanému činohernímu divadlu.

Na Zábradlí se do evokace dětství pustili již dříve v Andersenovi a tentokráte se obrátili k dětským traumatům z předčasných sexualních zážitků. Dotkli se i problému pedofilie, které tak silně rezonuje v současné době. David Jařab téma pojal jako evokaci díla a života Sigmunda Freuda, vytvořil hru se zpěvy, kde scéna a kostýmy plně evokují atmosféru Vídně přelomu století. Inscenace profituje z řady fantaskních režijních nápadů, které pomáhají vytvářet dekadentní atmosféru, kde se daří vzniku neuróz tak jak je Freud popsal. Pěvecká složka je významnou přidanou hodnotou.

Osmisetstránkovou literární předlohu Mikulášek převedl do tříhodinové inscenace s epickou dějovou linkou v blíže neurčené době. Inscenace s originelním ale srozumitelným režijním vedením má spád, výrazné herecké výkony, především velká příležitost pro V. Vondráčka v hlavní roli. Oceňuji jednoduchou originelni Cpínovu scénu tvořenou umělohmotnými závěsy a zdařilý Mikuláškův výběr doprovodné hudby. Vytknout lze pouze, že přenesení Balsacova textu v čase s aktualizacemi ze současnosti je místy diskutabilní, svět kultury a médií je oproti 19 století hodně odlišný.

D. Jařab se inspiroval jednou z povídek o S. Holmesovi k vytvoření karikaturního obrazu rigidní viktoriánské Anglie s jejím konzervatismem, rasovými předsudky a neutěšeným společenským postavením žen. Pod uhlazeným povrchem rodinné násilí, incest, homosexualita, drogy. Hereckou příležitostí jsou především výrazné mužské party: J. Hájek (Holmes), M. König (Watson), J. Žaček (Rucastle), dámská sestava v inscenaci spíše sekunduje. Krásná je tkĺivá Kudláčova hudba znějící během celého představení. V době pobrexitové akcentující návrat Británie ke svým kořenům má inscenace aktualizující přesah.

Femme fatale, partnerka významných intelektuálů prvních dekád 20 století, která sama sebe nazvala na konci života "vdovou čtyř umění" (hudba, malířství, architektura, literatura) Je ztvárněna dvěma herečkami, které se na scéně skvěle doplňují: stále šaramantní Radka Fiedlerová (1946) a pobobou jí blízká půvabná Máša Málková (1983). Ondřej Volejník se zhostil úspěšně všch mužských rolí, jak editora pamětí A.M. tak všech jejích manželů a milenců (Klimt, Mahler, Kokoschka, Gropius, Werfel). Komorní představení, které má spád a pobaví i poučí.

První kus z trilogie volně provázaných her McDonagha, z prostředí irské rurální nižší třídy (white low class). Přes drsné "Tarantinovské scény" jímavá historie o touze po štěstí, která nedojde naplnění. Komorní sestava čtyř herců podává na miniaturním jevišti v Jindřišské vyrovnané výkony. Doporučuji zde shlédnout současně hranou McDonaghovu Lebku z Connemary (druhá část trilogie) premiérovanou na této scéně ve stejném roce (2021).

Druhý kus z trilogie volně provázaných her McDonagha, z prostředí irské rurální nízké třídy (low class). Komorní sestava čtyř herců, dobré výkony, zaujme zvláště K. Stolařík v roli prosťáčka. V miniaturním prostoru Jindřišské se přestavbou scény během hry stírá hranice mezi jevištěm a hledištěm. Doporučuji zde shlédnout současně hranou McDonaghovu Krásku z Leenane (první část trilogie) premiérovanou na této scéně ve stejném roce (2021).