Jerman

Druhý kus z trilogie volně provázaných her McDonagha, z prostředí irské rurální nízké třídy (low class). Komorní sestava čtyř herců, dobré výkony, zaujme zvláště K. Stolařík v roli prosťáčka. V miniaturním prostoru Jindřišské se přestavbou scény během hry stírá hranice mezi jevištěm a hledištěm. Doporučuji zde shlédnout současně hranou McDonaghovu Krásku z Leenane (první část trilogie) premiérovanou na této scéně ve stejném roce (2021).

Hra T. Bettse z roku 2014 se rozjíždí jako bezmála bulvární komedie o mladých Londýňanech z lepších vrstev s intelektuálními ambicemi, kteří se ocitnou na buranovitém anglickém venkově. Toto vede k řadě humorných konfrontací dvou světů, které mají problém si porozumět. Po přestávce se však děj stane méně předvídatelným a zápletka se zkomplikuje. Kus dostává dramatický rozměr ukazující na nepřekonatelnou přehradu mezi lidmi podle toho v jakých poměrech se narodili. V tomto směru je hra velmi british, v Česku je stratifikace společnosti zatím značně menší. Vyrovnané herecké výkony.

Hra je v divadelní rovině zdařilým příspěvkem k českému vyrovnávání se s vlastní minulostí. Autoři se snaží nově nahlednout na obvykle krajně negativně prezentovanou postavu Emila Háchy. Zobrazují jej až s určitou dávkou sympatie a porozumění pro jeho těžkou pozici. Hra je dobře napsaná a umně režírovaná, P.Reif jako Hácha, historií provázejí dva klauni, líčením odkazující na V+W, rámování hudbou mlčícího pianisty. Ten až v závěru má monolog, kde spílá českému národu pro jeho špatné vlastnosti, zde se myslím až zbytečně "tlačí na pilu". V závěru inscenace trochu ztrácí tempo, ale jinak je to významný počin na pražské divadelní scéně. 75%

Krátká trochu nostalgicky laděná humoristická aktovka dělající si legraci z jednoho českého specifika trampingu. Byl fenoménem v naší spopečnosti od První republiky do pozdních let sociku a až nástup kapitalismu v české kotlině jej upozadil. Představení nastudované v zrychleném režimu bylo spíše scénickým čtením než plnohodnotným představením (tak to ale u Krátké Dlouhé často bývá). Byla to prima zábava, autor osvědčil opět svůj osobitý styl humoru.

Večírek ve čtyřech, stárnoucí extravagantní boháč, jeho mladičká manželka, umělkyně snažící se dostat peníze na projekt se svým partnerem poněkud drsnějšího ražení a mezi tím se míhá služebná (asi od někad z východu) glosující dění, které jen částečně chápe. Střet dvou světů, kde se promítají sociální nerovnost a ekologická témata, Je cítit, že autor je výrazně levicového smýšlení (není asi náhodou, že žije mezi Německem a Havanou).Inscenace je umně režírovaná M. Dočekalem s využití standupového intermezza, zajímavá scéna, solidní herecké výkony 65%.

Tento Stand up je spíše "Sit up" (pouze jeden herec, který se pohybuje po celé představení výhradně na kolečkové židli), V Jindřišské klubovně veškerý technický a uvaděčský personál jsou vždy sami herci a v tomto případě je to tedy divadlo jednoho herce v tom doslovném slova smyslu. Autor hry zde využil svoji zkušenost se správcovstvím fotbalového hřiště a vytvořil pro něj typickou divadelní hříčku plnou sarkastického humoru. Obdivuhodný Jakub Špalek, muž pro všechno.

Ćinoherní klub je vedle Divadla v Celetné scénou, kde dostává po řadu let největší prostor anglosaská dramatika. Nyní po ceněné Smočkově Tramvaji do stanice touha (premiéra 2011, stále na repertoáru) režisér Čičvák inscenoval další slavnou Williamsovu jižanskou tragédii. V obou inscenacích stvárnil hlavní mužskou roli Jan Hájek, který se na tyto postavy výtečně hodí typově svým drsným naturelem a úsporným hereckým projevem. Po Žáčkové, hlavní role v Tramvaji, byla tentokráte Hájkovi vyrovnanou partnerkou Anna Fialová, výrazný talent mezi mladšími herečkami. Velmi dobře zrežírované a zahrané, avšak méně strhujhící než Tramvaj do stanice touha.

Výrazná inscenace vycházející z oceňovaného románu K. Tučkové, kromě silné předlohy k úspěchu inscenace přispívá především Langova režie a přesvědčivé ženské herecké výkony. Vedle představitelky hlavní role P. Gajdošíkové zmiňuji především obdivuhodný výkon ve velké roli Marie Málkové, stále krásné i v jejím věku. Je nutno ovšem dodat, že bez znalosti obsahu literární předlohy je pro diváky těžké orientovat se v složitém ději odvíjejícím se v intervalu více než 100 let a který je prezentován nechronolopgicky v časových skocích. Navíc jsem hercům ne vždy rozuměl, přestože jsem seděl v páté řadě parteru, jaké to pak asi muselo být na balkóně?

75%
P. Baďura a T. Dianiška se inspirovali realným příběhem odbojáře Pravomila Rajchla a odrazili se od jeho románového ztvárnění P.Stančíkem. S užitím známých Dianiškových režijních postupů vytvořili inscenaci připomínající komiks o střetu najivního charakterního hrdiny Pravomila s nízkým prohnaným padouchem (prokurátor Vaš). Dobro ovšem nezvítězí a křivdy nejsou potrestány, děj je však odlehčený pěveckou složkou a kombinací scénické hudby s živou kapelou. Inscenace ztrácí trochu dech na začátku po přestávce (sovětský lágr, tučňáci) ale pak postupuje rychle k závěrečné katarzi. Umně napsaná a výborně zahraná role Baterky (M. Zavičár).

75%
Snad první divadelní hra inspirovaná příběhem Wintonových dětí, kde Kateřina Tučková se spoluautory vytvořila silný příběh, zasazený do atmosféry pražského hotelu Šroubek. Režisér Františák výborně režíruje zvláště tu část inscenace odehrávající se v pomnichovské republice. Zde mistrně skloubil kaberetní hotelové scény s dramatem židovské rodiny, které spěje k tragickému vyústění. Po střihu do roku 1989 se však tempo inscenace zpomalí a rychle spěje k závěru bez výrazné katarze. Vynikající výkon M.Hanuše v roli Kašpara, který je nelichotivým zobrazením přizpůsobivého Čecha proplouvajícího všemi režimy.

Muž a ři ženy. Psychologické drama o vyhoření, rozpadlém manželském vztahu, nefunkční panovačné matce a jedné mladé dívce, která se připlete do cesty. To vše na pláži jakéhosi řeckého ostrova, podmalováno pocitem enviromentálního žalu nad naší ničenou planetou. Pálící slunce a odcizení hrdiny příběhu mi připomněly scénu zastřelení Araba z Camusova Cizince. Hra se dobře hodí do prostředí rozpadlého plaveckého stadionu s grafitti na stěnách, kde se kdysi pod Barrandovskými terasami koupaly hvězdy prvorepublikového filmu.

Kdo by čekal po standup Stanislava Majera v Studiu Hrdinů (rovněž od autorského a režijního dua Zábranský - Polívková) stejně zajímavý a humorný zážitek bude asi trochu zklamán. Představení v několika vrstvách s prvky pochůzkové performance je méně sevřené, trochu rozvláčné a ne zcela srozumitelné co se "filosofické message" týče.

Do první přestávky svižné, civilní a stravitelné, mezi přestávkami s surrealistickými scénami jak z Ladislava Klímy to místy ztrácelo dech, a poslední třetina se už táhla, často "more of the same" a čekalo se na konec. Škoda, že tato epopej levicového intelektuála o Americe doby Reagana s fokusem na židovskou gay komunitu NYC, kterou kosí AIDS, nebyla inscenována o 20 let dříve. Tato tematika poněkud vyvětrala, Amerika a s ní celý svět jsou již někde jinde a pro českého diváka jsou to myslím obrázky z jiného světa (i když problém AIDS samozřejmě je stále přítomen).

Nesdílím nadšení většiny uživatelů tohoto fóra, protože si dobře pamatuji výbornou sevřenou Schormovu dramatizaci (Na Zábradlí, Dejvické div., Činoherní klub). Skutři se snažili zahrnout více linii (Iljuša a kapitán, stařec Zosima), které jsou u Schorma vypuštěny. Inscenace se tak stala až příliš košatou a nepřehlednou (jeden nakonec neví, kdo komu 3000 rublů dluží a kde vlastně jsou...). Že se zpívá rusky je pochopitekné, ale proč anglicky? Pozitivem je hudba, zajímavé pojetí postavy Smerďakova a pro Skutry typická obraznost.

Pokus velmi volného přetavení Čapkových fejetonů do divadelního představení s použitím futuristického dekóru. Velmi dobré herecké výkony (zvláště pohybové kreace Příkazkého), vtipné scény, ale inscenace jinak působí roztříštěným dojmem a místy je nesrozumitelná, bez souvislé dějové linky (proto asi ten název kabaret). Skoro dvě hodiny bez přestávky jsou v závěru trochu dlouhé. Neurazí a nenadchne. Pro Annu Petrželkovou-Davidovou, která je jedním z mladých režisérských talentů a nastupující šéfrežisérkou Na Provázku ne úplně přesvědčivá hostovačka v Dejvicích.

Zdařilá Nvotova divadelní adaptace stěžejního Demlova (silně autobiografického) díla. Moderní sugestivní režie s rejem masek a mluvícími zvířaty. Inscenace dovolí divákovi nahlédnout do rozpolceného básníkova nitra a dozvědět se více o rozporuplném vnímání Demla jeho současníky. Nemám však pocit, že prvorepubliková rurální tematika inscenace promlouvá silně k současnému divákovi (psáno po pohostinském představení v Celetné v Praze).

Při hodnocení tohoto kusu je těžko se oprostit od srovnání s filmem z 2003 s tehdy mladou Aňou Gaislerovou v hlavní roli. Hlavní hrdinka a inscenace MDP za bez mála 8 let od premiéry sestárly a Pacoláková je o něco méně uvěřitelná než hrdinka filmových Želar. Khek režíruje kus formou. zkratkovitých rychle se střídajících obrazů podobně jako v Čapkovi, kde to ovšem funguje lépe. Do přestávky to vcelku jde, ale v závěru se to stane ne zcela srozumitelné pro toho, kdo nezná literární předlohu nebo neviděl film.

Originální adaptace Dostojevského románu často inscenovaného na českých scénách. Využitá herecká příležitost pro Aleše Bílíka jako knížete Myškina, najivního idealisty uorostřed cynické vyšší společnosti. Khekovo režijní vedení jej ukazuje jako slabocha, neschopného se v závěru rozhodnout mezi dvěma ženami. Naturalistický obraz dekadentních horních vrstev Ruska je výmluvný a dává tušit běsy, které se později zmocní celé země a způsobí rudý požár s následky pro celou Evropu. Inscenace v druhé polovině se stává až příliš zkratkovitou a ne zcela přehlednou 65 %.

Umně napsaná situační bláznivá komedie z prostředí divadla o často nenávistném vztahu herců ke kritikům. Spousta gagů a narážek na české (nejenom divadelní) reálie a konkrétní osoby (historické i současné). Nevím kolik procent dněšních diváků ví, kdo byl Hilar a Kvapil, a ne každý zná podobu dnešního ředitele Národního divadla, přesto se vyprodané hlediště skvěle baví. Vždyť režie je velmi srozumitelná a prvoplánová se špílcy zavánějícími silně bulvárem. Ve Švandově divadle toto naštěstí není pravidlem, tak pro jednou proč ne, řachačka, která naplní kasu.

Komorní inscenace, odehrávající se celá v lobby manhatanského mrakodrapu, kde průhledem ven běží projekce kolem jedoucích aut. To dodává scéně autentický ráz a dobře vyjadřuje studenou anonymitu velkoměsta. V konverzacích vyhřezávají problémy všech čtyřech postav hry, které jsou ztvárněny výborně hrajícími herci. Nejvíce příležitostí má "hrdina" Petr Uhlík, který využívá plně svého komediálního talentu, někdy jeho "šaškování" je až na hraně přehrávání. Prušinovský, známý filmovou a televizní tvorbou, osvědčuje schopnost režírovat divadlo. Psáno z hoslovačky v Švandově divadle. 65%

Jevištní adaptace známého Grossmanova románu je souvislý více než devadesátiminutový stand up, který je výzvou pro Juraje Kukuru hrajícího ve slovenštině. Jeho výkon si zaslouží již pro zapamatování textu uznání. Patřím ke generaci, která nemá se slovenštinou na divadle problém, v předposlední řadě na premiéře nebylo ale místy dobře rozumět. Monolog komika je na několika místech (ne zcela organicky) proložen krátkou konverzací s ženskou postavou sedící v publiku. Zdálo se mi, že angažovat na tento v podstatě štěk herečku kvalit Terezy Marečkové je jaksi škoda.

Donkichotovského hledání přenesené do televizního studia (snímání přes kamery na zavěšené obrazovky), kde probíhá jubilejní diskusní pořad intelektuálů na toto téma. V první polovině vtipná parodie ukazující samolibost a sebestřednost jednotlivých plkajících aktérů vzájemně si skájících do řeči. Výborná Cpínova scéna s "kubistickou" dekorací, která se rozpadá postupně jako realita pro moderátora pořadu. Začíná řetězení málo srozumitelných fantasmagorických a hlučných scén, v kontinuitě Mikoláškových režií v posledních letech na Zábradlí (a i v pražském ND). More of the same...

Výborná hudba, zajímavá pohybová složka, solidní herecké výkony, tedy dalo by se říci další podařená režie SKUTRů. Tato Shakespearova hra, vlastně pohádka,je pro jejich poetické někdy až manýristické chápání divadla jako stvořená. Vše jde dobře až na scény, kde se na jevišti pohybuje dvojice Trinculo a Stefeno, kde prvního hraje Marek Daniel. Ten je jako utržený ze řeťezu s lacinými vtípky nadbíhájícími jednodušším divákům. Herci si do krásně přeloženého Shakespeara přidávají svoje aktualizace (včetně očkování) a zavání to pak šmírou. Bouře by neměla být Kancelář Blaník.

Dramatizace jedné z prvních knih vydaných v nakladatelství Škvoreckých 68 Publishers v Torontu s autobiografickými prvky ze života autorky. Sledujeme osudy Jany a její kádrově nevyhovující rodiny persekuované komunistickým režimem. Děj se rozbíhá pomalu a je místy příliš prvoplánový až najivistický, spád inscenace dostane v druhé části spějící k tragickénmu závěru. Vyniká Beata Kaňoková v hlavní roli, která celé představení táhne. Režisér Nvota umí režírovat hry se zpěvy, ty se zde ale objeví jen sporadicky a do inscenace nezapadají. Celkově jevištní adaptace pokulhává za literární předlohou.

M. Dočekal přenesl slavné drama do nedávné blíže nedefinivané doby (soudě podle kostýmů a výpravy) a svojí expresivní a exaltovanou režií chce snad podat svědectví o úpadku a dekadenci našeho světa. Nicméně užití textu napsaného v středověku v moderním dekóru občas tahá silně za uši a je místy až pěstí na oko. Havlínek jako Hamlet a Kaňoková jako Ofélie jsou uvěřitelní a na jejich výkonech představení stojí. Královský pár (Uhlířová a Milostný) působí prvoplánově odpudivě a specielně král vypadá jak nevýrazný ničema. Z více než tříhodinové inscenace mám rozpačiý dojem. Nebyl to pro mě Hamlet.