Jerman

Inscenovat dnes Medkovu legionářskou poněkud patetickou "agitku", která již v roce 1928 po prvním uvedení vyvolala diskusi s kritickými ohlasy, byla pro Jiřího Havelku velká výzva. Zhostil se jí však se ctí a osvědčil svoji režisérskou originalitu a invenci. Tím, že zařadil střih, kdy herci mluví o hře řečí kritiky z dob První republiky, dovolil divákovi získat odstup a nevnímat hru prvoplánově ale jako divadlo na divadle, kde patos textu se stal akceptovatelným. Jenom toho "sokolování" na scéně snad mohlo být trochu méně.

D. Jařab se inspiroval jednou z povídek o S. Holmesovi k vytvoření karikaturního obrazu rigidní viktoriánské Anglie s jejím konzervatismem, rasovými předsudky a neutěšeným společenským postavením žen. Pod uhlazeným povrchem rodinné násilí, incest, homosexualita, drogy. Hereckou příležitostí jsou především výrazné mužské party: J. Hájek (Holmes), M. König (Watson), J. Žaček (Rucastle), dámská sestava v inscenaci spíše sekunduje. Krásná je tkĺivá Kudláčova hudba znějící během celého představení. V době pobrexitové akcentující návrat Británie ke svým kořenům má inscenace aktualizující přesah.

Tento Stand up je spíše "Sit up" (pouze jeden herec, který se pohybuje po celé představení výhradně na kolečkové židli), V Jindřišské klubovně veškerý technický a uvaděčský personál jsou vždy sami herci a v tomto případě je to tedy divadlo jednoho herce v tom doslovném slova smyslu. Autor hry zde využil svoji zkušenost se správcovstvím fotbalového hřiště a vytvořil pro něj typickou divadelní hříčku plnou sarkastického humoru. Obdivuhodný Jakub Špalek, muž pro všechno.

Večírek ve čtyřech, stárnoucí extravagantní boháč, jeho mladičká manželka, umělkyně snažící se dostat peníze na projekt se svým partnerem poněkud drsnějšího ražení a mezi tím se míhá služebná (asi od někad z východu) glosující dění, které jen částečně chápe. Střet dvou světů, kde se promítají sociální nerovnost a ekologická témata, Je cítit, že autor je výrazně levicového smýšlení (není asi náhodou, že žije mezi Německem a Havanou).Inscenace je umně režírovaná M. Dočekalem s využití standupového intermezza, zajímavá scéna, solidní herecké výkony 65%.

75%
P. Baďura a T. Dianiška se inspirovali realným příběhem odbojáře Pravomila Rajchla a odrazili se od jeho románového ztvárnění P.Stančíkem. S užitím známých Dianiškových režijních postupů vytvořili inscenaci připomínající komiks o střetu najivního charakterního hrdiny Pravomila s nízkým prohnaným padouchem (prokurátor Vaš). Dobro ovšem nezvítězí a křivdy nejsou potrestány, děj je však odlehčený pěveckou složkou a kombinací scénické hudby s živou kapelou. Inscenace ztrácí trochu dech na začátku po přestávce (sovětský lágr, tučňáci) ale pak postupuje rychle k závěrečné katarzi. Umně napsaná a výborně zahraná role Baterky (M. Zavičár).

Hra složená víceméně z fantasmagorických křížících se monologů třech žen z nejnižších společenských vrstev. Schwabův text (výborně přeložený) je hrubý, místy obscénní, u Mariánky vyloženě nechutný a přesto nesmírně poetický. Usilovná výpověd těch prostých žen o jejich snových představách dává myslet na lidové vypravěče v povídkách Hrabala. Ne zcela srozumitelné využití kostýmů v závěrečném obrazu představení, ale vcelku velmi povedené. Psáno z pohostinského představení ve Studiu hrdinů v Praze.

Jevištní adaptace známého Grossmanova románu je souvislý více než devadesátiminutový stand up, který je výzvou pro Juraje Kukuru hrajícího ve slovenštině. Jeho výkon si zaslouží již pro zapamatování textu uznání. Patřím ke generaci, která nemá se slovenštinou na divadle problém, v předposlední řadě na premiéře nebylo ale místy dobře rozumět. Monolog komika je na několika místech (ne zcela organicky) proložen krátkou konverzací s ženskou postavou sedící v publiku. Zdálo se mi, že angažovat na tento v podstatě štěk herečku kvalit Terezy Marečkové je jaksi škoda.

Tato "veselohra se zpěvy" byla jednoznačný kasaštyk v ABC po dobu 5 let, vždy dávno dopředu vyprodaná. Znám inscenace tohoto typu v posledních letech úspěšně režírované M. Hanušem v tandemu se zesnulým J. Bornou v Divadle v Dlouhé. Vypravil jsem se proto před derniérou do MDP pro porovnání. Přestože většina publika se dobře bavila, byl jsem zklamán celkovou primitivností kusu plného otřepaných klišé o mužích a ženách. I pěvecké výstupy za moc nestaly, inscenace na mě působila rozpadlým dojmem na hranici šmíry. V Dlouhé to je přece jenom úplně jiná liga.

Absurdní fantasmagorický svět Kafkova Procesu, přenesený na jeviště v nové dramatizaci románu režisérem inscenace J. Holcem. Působivá scénografie a výprava, počínaje originální částečně průhlednou oponou. Minimalistická bílá scéna oživovaná záblesky barevných světel v kontrastu s černými kostýmy herců. Výrazné expresionistické líčení postav a především Josefa K., který se marně vzpírá pro něj nepochopitelnému obvinění. Moderní postupy s využitím mikrofónů a snímání pohyblivou kamerou na scéně. To vše ale uměřeně bez samoúčelných efektů. Moderní divadlo svědčící o vysoké kvalitě celého tvůrčího kolektivu ostravského divadla.

Po neúspěšné inscenaci Lasky a informace se tato další režie Petře Tejnorové na Národním povedla. Úspěšná snaha o setření hranice mezi herci a publikem, kdy vše se odehrává na jevišti před prázdným hledištěm a herci se vyskytují i mezi diváky. Kolekce výborných stand up(ů), vtipných ale vždy s hlubším smyslem v podání vynikajících herců. Vytknout lze pouze to, že v závěru to jaksi nemůže vzít konec (téměř dvě hodiny bez přestávky je dlouhé představení) a něteré postranní efekty se jeví jako samoúčelné.

Jsme svědky zasedání městského zastupitelstva v jednom městečku na jihu USA, kde se řeší otázky interpretace (či spíše dezinterpretace) událostí spojených s historií města a hledání bolestivé pravdy, o které většina radši mlčí. Tematika paměti a účelového nakládání s historickými fakty se dotýká i současné české společnosti a tematika kusu se tak stává aktuální i pro nás. Režijním přístupem se inscenace podobá Havelkovému Společenství vlastníků (diváci sedí po obou stranách jednacího stolu zastupitelstva) nejedná se však v žádném případě o komedii, inspirující ale ne příliš veselá podívaná.

Koncept rozhlasové hry reportáže, kde se pátrá o mýtické ostravské kapele Proton z šedesátých let. Nepoučenému divákovi nebude jasné, co jsou reálie a co je fikce a to dává inscenaci velké kouzlo a vtip. Přestože herci sedí po většinu představení u pultů s mikrofony jako při čtení v rozhlase, video projekce oživují atmosféru a kus má velkou divadelnost. Téměř detektivní fantaskní pátrání udrží pozornost diváka od začátku do konce. Výborně napsaná původní česká hra, zrežírovaná s velkou invencí. Bravo Cihlář a Marek.

Muž a ři ženy. Psychologické drama o vyhoření, rozpadlém manželském vztahu, nefunkční panovačné matce a jedné mladé dívce, která se připlete do cesty. To vše na pláži jakéhosi řeckého ostrova, podmalováno pocitem enviromentálního žalu nad naší ničenou planetou. Pálící slunce a odcizení hrdiny příběhu mi připomněly scénu zastřelení Araba z Camusova Cizince. Hra se dobře hodí do prostředí rozpadlého plaveckého stadionu s grafitti na stěnách, kde se kdysi pod Barrandovskými terasami koupaly hvězdy prvorepublikového filmu.

Tato inscenace-performance se těší oblibě kritiky (Cena Divadelních novin za alternativní divadlo 2018-2019). Z mého pohledu zde však forma zcela přebíjí obsah veršů. Nemyslím tím Dohnalovu hudební služku, která verše citlivě doprovází, ale samoúčelný mumraj na jevišti třech postav (420People) kombinující výrazový tanec a zvukové projevy s gastronomickými vložkami (příprava omelet na jevišti, pojídání ústřic). To vše bez jakékoliv souvislosti s textem. Jaké zklamání po komorních niterných Soukromých rozhovorech podle Bergmana od stejného souboru, kde méně. rozhodně znamenalo více.

Crazy komedie, kde se z amerického televizního kultovního seriálu přeneseme do bujarých českých devadesátek se všemi z dnešního pohledu komickými reáliemi probouzejícího se světa necenzurovaného show businessu. Dianiška opět osvědčil svůji vyjimečnou vlohu pro nadsázku a napsal na danou epochu trefnou komickou parodii, dovolující hercům, aby se na scéně v pravém slova snyslu vyřádili. Idealní podívaná pro Ty, kteří byli v době sametu mladí a dnes jsou pamětníky.

Tříhodinová epická freska z konce carského Ruska. Realisticky pojaté představení s na dnešní poměry nebývale velkým počtem herců. Inscenace přiblíží divákovi dnes již zapomínanou kontroversní postavu důvěrníka carské rodiny Rasputina, kterého přesvědčivě ztvárnil L. Špiner v polohách oscilujících mezi mystikou a poživačnou prostopašností. Psáno z pohostinského představení v Praze v Dlouhé.

Výborná hudba, scéna a světla, uvěřitelní dojemní protagonisté (Poulová, Neškudla), solidní výkony ve vedlejších rolích (i v těch malých Matějka!). Po Lucerně a Elektře další vynikající režie Hany Burešové, která úžasně vystihla mrazící atmosféru haidrichiády. Anoncovanou snahu dát dramatizaci románu aktualizující dimenzi jsem ovšem necítil, je to ale vůbec u tak silného a nosného tématu možné a důležité?

Tuto adaptaci románu kontroverzního M. Houellebecqa o vyhořelém manažerovi středního věku pokládám za zcela nezdařilou. Nevystihuje vůbec jemný dekadentní esprit literární předlohy a není schopna odrazit perverznost vztahů mezi postavami. Dva ženské party jsou redukovány na úplné štěky. Kdo nezná literární předlohu pozná sice, že hrdina příběhu (J. Hájek, ) trpí těžkou depresí, ale to je tak vše, jinak není patrné o čem se vlastně hraje.

V tomto představení Vosto5 opět ukázali, že jsou schopni udělat vynikající představebni, i když nerežíruje J. Havelka. Vedle Protonu další výborný režisérský počin O. Cihláře. Nápaditě zvládnutý vlastenecký motiv českého ducha v Krkonoších (v konfrontaci s Němci) s tragickou koncovkou. Režijně bravůrně zvládnutý přechod z parodie ochotnického představení s využitím loutek, které budí úsměv, k dramatu na Labské louce, kdy se divákovi tají dech. Shlédnutí tohoto představení by měl být "must" pro všechny ty co absolvovali 70 km po hřebenech Krkonoš (Memoriál Hanče a Vrbaty). Bravo !

Umně napsaná situační bláznivá komedie z prostředí divadla o často nenávistném vztahu herců ke kritikům. Spousta gagů a narážek na české (nejenom divadelní) reálie a konkrétní osoby (historické i současné). Nevím kolik procent dněšních diváků ví, kdo byl Hilar a Kvapil, a ne každý zná podobu dnešního ředitele Národního divadla, přesto se vyprodané hlediště skvěle baví. Vždyť režie je velmi srozumitelná a prvoplánová se špílcy zavánějícími silně bulvárem. Ve Švandově divadle toto naštěstí není pravidlem, tak pro jednou proč ne, řachačka, která naplní kasu.

Hru jsem viděl pár dní po povolení hrát za přísných pandemických opatřeních a  k spočítání diváků v hladišti stačily bezmála prsty dvou rukou. Přesto herci hráli s ohromnou chutí a nasazením, což třeba ocenit. Hra s silným feministickým nádechem (v dobrém slova smyslu) nás zavádí do rigidního prostředí britských elitních univerzit ovládaných muži, kde mladá nekonvenční Britka s židovskými kořeny a silně ovlivněná pažížským postdoktorálním pobytem, má obtíže se prosadit. Její zásluhy o objevení struktury DNA byly uznány až po její smrti. Velmi dobrý dramaturgický počin Divadla v Celetné.

Čtyřicitka Sonetů inscenovaných na polokruhové chodbě obstarožního hotelu plného dveří nápaditě využíváných. Desítka herců, tři trojice z různých epoch a sociálních vrstev a tajemná černá dáma Sonetů (M. Turková), která prochází celým představením. Silně režisérské divadlo typické u SKUTRů: kontrastující kostýmy a líčení, přemíra gest a pohybů, expresivní mimika, ne vždy srozumitelné, mnohdy samoúčelné, ale podmaňující. Ten mumraj na jevišti však místy až přebíjí text, jako by byl navíc. Řetězení rychle se střídajících obrazů, představení nutno vidět několikrát, aby bylo možno vše vstřebat.

V tomto komorním představení se divák ocitne v niterním světě bergmanovských postav trpících, nemilovaných a nepochopených. Drsný dekór sálu X10 dobře evokuje chladnou atmosféru severu, a bolestné sevření vnitřně rozpadlého manželského páru striktní protestantskou morálkou. Diváka mrazí v zádech. Brilantní herecké výkony. Škoda, že akustika velkého prostoru není na výši.

Bezruči si "dokument" o ostravské pěvecké ikoně normalizačních let u T. Dianišky objednali. Autor při vědomí možných úskalí postupoval pietně a tentokráte se proto krotil. Užívá zde daleko méně svých typických nadsázkových metafor (připomínkou je scéna s návštěvou ministra) a černého humoru, chronologicky sleduje karieru i osobní život zpěvačky. Role sedla M. Matulové, je typově Špinarové blízká a výborně zpívá. První polovina je až příliš popisná a trochu se táhne, v druhé jsou naopak silné momenty (při podpisu anticharty zamrazí v zádech) a má to spád. Pražské publikum aplaudovalo ve stoje.

Alternativní divadlo par excellence, performance s výborně odkoukanou atmosférou Shromáždění Společenství vlastníků jednotek, současně k smíchu i pláči při pohledu na lidskou malost. Další vynikající spolupráce Jiřího Havelky s Vosto5 mimo tradiční divadelní prostor v návaznosti na úspěšnou Dechovku.