Jerman

Amslerova epická dramatizace Mannova románu ukazuje stejnou měrou nástup fašismu v Německu a vzestup "všeho schopného" o sobě pochybujícího herce, který se chopí příležitosti, a oddaně slouží (nikoliv však bez výčitek svědomí) novému režimu. V první polovině režírované spíše klasicky (s vyjímkou několika projekcí) je herec Hofgen jen jednou z postav reprezentujících společnost konce výmarské republiky. Jeho postava teprve dominuje v druhé části využívající expresivních záběrů pohyblivými kamerami. Inscenace je pestrou podívanou, která má aktualizační rozměr, Miklušova životní role, 3.5 hod je ale excesivní stopáž.

Muž a ři ženy. Psychologické drama o vyhoření, rozpadlém manželském vztahu, nefunkční panovačné matce a jedné mladé dívce, která se připlete do cesty. To vše na pláži jakéhosi řeckého ostrova, podmalováno pocitem enviromentálního žalu nad naší ničenou planetou. Pálící slunce a odcizení hrdiny příběhu mi připomněly scénu zastřelení Araba z Camusova Cizince. Hra se dobře hodí do prostředí rozpadlého plaveckého stadionu s grafitti na stěnách, kde se kdysi pod Barrandovskými terasami koupaly hvězdy prvorepublikového filmu.

Absurdní fantasmagorický svět Kafkova Procesu, přenesený na jeviště v nové dramatizaci románu režisérem inscenace J. Holcem. Působivá scénografie a výprava, počínaje originální částečně průhlednou oponou. Minimalistická bílá scéna oživovaná záblesky barevných světel v kontrastu s černými kostýmy herců. Výrazné expresionistické líčení postav a především Josefa K., který se marně vzpírá pro něj nepochopitelnému obvinění. Moderní postupy s využitím mikrofónů a snímání pohyblivou kamerou na scéně. To vše ale uměřeně bez samoúčelných efektů. Moderní divadlo svědčící o vysoké kvalitě celého tvůrčího kolektivu ostravského divadla.

Hra (interview) napsaná na základě vzpomínek průměrné ničím nevynikající (snad jen těsnopis) Němky, která se dostala do kuloárů moci Třetí říše, podlehla jako mladá "kouzlu" nacismu a věrně mu sloužila. Na konci života (dožila se 107 let) zpětně uznává jeho zrůdnost, zvláště co se vyhlazování Židů týče, ale cítí se absolutně nevinná. Hra dostává aktualizující rozměr v době agresivního ideologického tažení putinského režimu proti západnímu demokratickému světu (za podpory značné části Rusů) a válečných zločinů, jejichž obětí jsou Ukrajinci. Paní Macháčková hraje s úspornými výrazovými prostředky tuto velmi starou ženu zcela přesvědčivě.

85%
Výborné Dianiškovo zpracování dalšího českého příběhu s použitím jeho typických postupů, navíc s geniálním nápadem obsadit do role Vlasty Buriana Veroniku Korytářovou, Vynikající výkon, cena Thálie za rok 2022 jí patří zcela zaslouženě. Je ostudou, že herečka takových kvalit nemá příležitosti v českých filmových a seriálových produkcích (není ovšem jediná z kvalitních herců regionálních scén). Tak jsme odsouzeni dívat se na stříbrném plátně a televizních obrazovkách pořád na stejné ohrané tváře.

75%
Snad první divadelní hra inspirovaná příběhem Wintonových dětí, kde Kateřina Tučková se spoluautory vytvořila silný příběh, zasazený do atmosféry pražského hotelu Šroubek. Režisér Františák výborně režíruje zvláště tu část inscenace odehrávající se v pomnichovské republice. Zde mistrně skloubil kaberetní hotelové scény s dramatem židovské rodiny, které spěje k tragickému vyústění. Po střihu do roku 1989 se však tempo inscenace zpomalí a rychle spěje k závěru bez výrazné katarze. Vynikající výkon M.Hanuše v roli Kašpara, který je nelichotivým zobrazením přizpůsobivého Čecha proplouvajícího všemi režimy.

75%
Ironický až zesměšňující pohled na "SKVĚLÉ devedesátky" prostřednictvím doku komedie o ikonické skupině Lunetic, incenace kdy zároveň nostalgickým pocitům se nemohou ubránit zvláště Ti, kteří v té době byli náctiletí. Vtipně napsané s důvěrnou znalostí reálií té doby a dobře zahrané čtyřmi herci, kteří střídavě příběh vyprávějí a zpěváky Lunetiku hrají. Toto kvarteto herců je doplněno čtyřmi tanečníky, jejich komplementární vstupy však se postupně během představení stávají méně časté a nejsou s výstupy herců dostatečně organicky propojeny. To je snad jediné, co je možno vytknout.

Švandovo divadlo má blízko k moderní skandinavské dramatice. Není tedy tak překvapivé, že umělecký šéf souboru Františák situoval svoji nejnovější hru na pomezí psychologického dramatu a thrilleru kamsi na mrazivý sever nejspíše do Norska (podle jmen postav a vzorů na svetrech herců soudě). Překvapivá je ale nesrozumitelnost tohoto ponurého příběhu o osamění, kladoucího vysoké nároky na divákovu pozornost a představivost. Herci dělají co mohou ale dojem z inscenace je je více než rozpačitý.

75%
P. Baďura a T. Dianiška se inspirovali realným příběhem odbojáře Pravomila Rajchla a odrazili se od jeho románového ztvárnění P.Stančíkem. S užitím známých Dianiškových režijních postupů vytvořili inscenaci připomínající komiks o střetu najivního charakterního hrdiny Pravomila s nízkým prohnaným padouchem (prokurátor Vaš). Dobro ovšem nezvítězí a křivdy nejsou potrestány, děj je však odlehčený pěveckou složkou a kombinací scénické hudby s živou kapelou. Inscenace ztrácí trochu dech na začátku po přestávce (sovětský lágr, tučňáci) ale pak postupuje rychle k závěrečné katarzi. Umně napsaná a výborně zahraná role Baterky (M. Zavičár).

65 %
Dramatizace knihy DH Juráčka nijak nešetřila a vykreslila jej jako sebestředního zakomplexovaného slabocha, jímž přes svoji přechodnou proslulost také byl, v kontrapunktu k ponižované Dáně, která naopak byla osobností (což prokázala i svou následnou kariérou). Pro diváka se vtírá otázka, jak to mohla tak dlouho vydržet? Měl jsem obavu, jak se s náročnou rolí Dáňi vyrovná Anežka Kubátová, ale byla velmi uvěřitelná a dobrá. Zklamáním (píši směrem k AK a PE) je obsazení Bednáře do role PJ, ten svým naturelem je jeho pravým opakem (chtělo to herce typu Honzy Hájka). Výborně režírované dialogové partie (Forman, Sviták, Landovský, Menzel).

Orwell osvědčil v románu Nineteen eighty-four vydaném v 1949 velkou jasnozřivost, jeho fiktivní svět totality se totiž stal již realitou v Severní Koreji a postsovětské Rusko se posunulo v 2022 k čisté diktatuře, kde obyvatelstvo má mozek zcela vymytý propagandou, a kde lež se stala pravdou. Proto má uvedení tohoto kusu velkou aktuálnost. Můj dojem z tříhodinového představení je ale hodně rozpačitý, je krajně nepříjemné se dívat na to co se děje na jevišti, ale to patří k věci. První polovina má jakousi dynamiku, po přestávce je to však zcela nedramatické a dlouhé deklamace a zobrazování mučení hlavního hrdiny jsou k nepřežití 55%.

Výrazná inscenace vycházející z oceňovaného románu K. Tučkové, kromě silné předlohy k úspěchu inscenace přispívá především Langova režie a přesvědčivé ženské herecké výkony. Vedle představitelky hlavní role P. Gajdošíkové zmiňuji především obdivuhodný výkon ve velké roli Marie Málkové, stále krásné i v jejím věku. Je nutno ovšem dodat, že bez znalosti obsahu literární předlohy je pro diváky těžké orientovat se v složitém ději odvíjejícím se v intervalu více než 100 let a který je prezentován nechronolopgicky v časových skocích. Navíc jsem hercům ne vždy rozuměl, přestože jsem seděl v páté řadě parteru, jaké to pak asi muselo být na balkóně?

Ćinoherní klub je vedle Divadla v Celetné scénou, kde dostává po řadu let největší prostor anglosaská dramatika. Nyní po ceněné Smočkově Tramvaji do stanice touha (premiéra 2011, stále na repertoáru) režisér Čičvák inscenoval další slavnou Williamsovu jižanskou tragédii. V obou inscenacích stvárnil hlavní mužskou roli Jan Hájek, který se na tyto postavy výtečně hodí typově svým drsným naturelem a úsporným hereckým projevem. Po Žáčkové, hlavní role v Tramvaji, byla tentokráte Hájkovi vyrovnanou partnerkou Anna Fialová, výrazný talent mezi mladšími herečkami. Velmi dobře zrežírované a zahrané, avšak méně strhujhící než Tramvaj do stanice touha.

Vynikající inscenace, hra umně napsaná německým autorem, který se detajlně věnoval rusko . čečenskému konfliktu a velmi dobře si nastudoval průběh přepadení divadla v Moskvě čečenským komandem. Tragické události roku 2002 jsou vyprávěny téměř po minutách třemi ženami, které hrůzu prožily v zcela rozdílných rolích a nabízí tak různé perspektivy pohledu. Velmi dobré výkony třech neokoukaných hereček, které působí jinak převážně na mimoprařských scénách. Jednoduchá a zajímavá scénografie s využitím bilých balónků upevněných na budících. Představení má úžasný spád, trvá 1,5 hod a divák je držen v napětí do poslední minuty. 85%

Jak milé vidět opětovný a brzký návrat Našich furiantů do "Zlaté kapličky", pouhých 7 let po derniéře legendární Pitinského inscenace, která vydržela na repertoáru dlouhých 12 let. Na několik měsíců předem vyprodané reprízy svědčí o velké poptávce po této české vesnické komedii, která v této nelehké době pohladí po srdci. Františákova režie je v podstatě klasická bez výrazných modernistických prvků, jednoduchá místy prázdná scéna dává prostor pro rej sboru vesničanů. Silnou stránkou inscenace je výborná Kroupova hudba se zpěvy. Hostující herci (O. Malý jako Habršperk či mladičká E. Friedrichová jako Krystýna) vedle bardů ND zcela na úrovni.

Toto je vynikající inscenace vycházející z výborné dramatizace románu zkušeným německým dramatikem. Hojně je využíváno vystupování postav z děje, které sami sebe komentují, což napomáhá k plnému pochopení jejich psychologie. Výpravné kostýmy kontrastují s jednoduchostí scény, kde značnou roli hrají přemísťované kufry. Zajímavá hudba a světla. Vyrovnané herecké výkony, samozřejmě největší prostor má femme fatale D. Šoltýsová jako Anna. Nemohu pochopit, že tato inscenace, která měla premiéru v prosinci 2021 a těší se stále diváckému zájmu, již spěje k březnové derniéře. Jaká škoda !!! Doufám, že motivem není současná agrese Ruska v Ukrajině.

Tento Stand up je spíše "Sit up" (pouze jeden herec, který se pohybuje po celé představení výhradně na kolečkové židli), V Jindřišské klubovně veškerý technický a uvaděčský personál jsou vždy sami herci a v tomto případě je to tedy divadlo jednoho herce v tom doslovném slova smyslu. Autor hry zde využil svoji zkušenost se správcovstvím fotbalového hřiště a vytvořil pro něj typickou divadelní hříčku plnou sarkastického humoru. Obdivuhodný Jakub Špalek, muž pro všechno.

Díky dramatizaci D.D. Pařízka má pražshé divadelní publikum možnost se seznámit s Andruchovyčovou Moskoviádou.Ta vyšla v českém překladu v roce 2015, aniž by si toho ovšem širší kulturní veřejnost, zahlcená především ruskou literaturou, všimla. Tento fantaskní román o rozpadu SSSR (není možno nemyslet místy na Bulgakova) byl napsán před 30 lety. Závěrečné pasáže inscenace však činí dojem, že předloha je z mrazivé současnosti, a to v kontextu agrese Ruska v Ukrajině. Režisér Pařízek v syrovém dekoru divadla X10 (jednoduchá scéna s využitím projekcí a světel) osvědčil opět své režisérské umění opíraje se o skvělé výkony herců. Bravo !!!

Premiéra byla před bez mála 15 lety a stále se tato inscenace těší divácké přízni, o čemž svědčí i velká většina kladných až nadšených komentářů zde. Nevím jestli inscenace nějak lety špatně sestárla, ale podle mě je to primitivní řachačka na hranici pokleslého bulváru, spousta klišé a laciných někdy vulgárních vtipů, místy přehrávání. Struktura této tragikomedie v něčem připomíná Albeeho Kdo se bojí Virginie Woolfové, je to ovšem podstatně nižší level. K ceněnému filmovému zpracování hry Y. Reza R. Polanským má tato inscenace daleko. Kde jsou ty časy před více než 50 lety lety, kdy Činoherák byl avantgardou českého dramatického divadla.

S Vajdičkovou režií Hordubala se do historické budovy ND vrátilo klasické drama a bylo na čase...I. Smejkalová zdramatizovala střední část Čapkovy novely, děj je postaven na vyšetřování okolností smrti Hordubala dvojicí policistou. Inscenace v první polovině trochu rozvleklá a nepřehledná s mnoha postavami, dostane po přestávce spád a osciluje mezi detektivkou a sociálním dramatem s mnohoznačným otevřeným koncem a mrazivou tečkou. Vajdička jako Slovák osvědčil cit pro venkovské prostředí kdesi daleko na východě republiky, podobně jako v jeho vysoce ceněné inscenaci Bál (Timrava / Majling) na scéně Slovenského ND. Počin hodný ND.

Moderní adaptace předlohy F.G. Lorcy přenesené do současnosti. Hlavním tematem je nenaplněná (trochu pozdě přicházející) nezměrná touha ženy po dítěti, která vede až k jejímu sestupu do pekel. Nebudu asi zcela souznít s ostatmími hodnotiteli. Na rozdíl od většiny mi děj připadá místy poněkud křečovitý, až zbytečně se "tlačí na pilu". Na příklad citu neschopná feministická matka intelektuálka nepůsobí zcela věrohodně, podobně jako přeměna úspěšné mondénní novinářky v lidskou trosku. Jinak herecké výkony na dobré úrovni MDP, hlavně naplněná herecká příležitost pro Ninu Horákovou. 65%

Večírek ve čtyřech, stárnoucí extravagantní boháč, jeho mladičká manželka, umělkyně snažící se dostat peníze na projekt se svým partnerem poněkud drsnějšího ražení a mezi tím se míhá služebná (asi od někad z východu) glosující dění, které jen částečně chápe. Střet dvou světů, kde se promítají sociální nerovnost a ekologická témata, Je cítit, že autor je výrazně levicového smýšlení (není asi náhodou, že žije mezi Německem a Havanou).Inscenace je umně režírovaná M. Dočekalem s využití standupového intermezza, zajímavá scéna, solidní herecké výkony 65%.

Na představení jsem šel s domněnkou, že se jedná o zdramatizování několikadílných Deníků J. Zábrany. Anoncovaná krátká stopáž bylo pro mě proto dost zarážející. Navíc jsem posléze zjistil, že se jedná o kombinaci textů několika autorů. Zábranovy zápisky netvoří ani polovinu 70 minutové pochůzkové performence v mlhou nakouřeném sklepení Rubínu. Slušné výkony všech tří herců ale jinak spíše zklamání-

Krátká trochu nostalgicky laděná humoristická aktovka dělající si legraci z jednoho českého specifika trampingu. Byl fenoménem v naší spopečnosti od První republiky do pozdních let sociku a až nástup kapitalismu v české kotlině jej upozadil. Představení nastudované v zrychleném režimu bylo spíše scénickým čtením než plnohodnotným představením (tak to ale u Krátké Dlouhé často bývá). Byla to prima zábava, autor osvědčil opět svůj osobitý styl humoru.

Hra je v divadelní rovině zdařilým příspěvkem k českému vyrovnávání se s vlastní minulostí. Autoři se snaží nově nahlednout na obvykle krajně negativně prezentovanou postavu Emila Háchy. Zobrazují jej až s určitou dávkou sympatie a porozumění pro jeho těžkou pozici. Hra je dobře napsaná a umně režírovaná, P.Reif jako Hácha, historií provázejí dva klauni, líčením odkazující na V+W, rámování hudbou mlčícího pianisty. Ten až v závěru má monolog, kde spílá českému národu pro jeho špatné vlastnosti, zde se myslím až zbytečně "tlačí na pilu". V závěru inscenace trochu ztrácí tempo, ale jinak je to významný počin na pražské divadelní scéně. 75%