Jerman

Orwell osvědčil v románu Nineteen eighty-four vydaném v 1949 velkou jasnozřivost, jeho fiktivní svět totality se totiž stal již realitou v Severní Koreji a postsovětské Rusko se posunulo v 2022 k čisté diktatuře, kde obyvatelstvo má mozek zcela vymytý propagandou, a kde lež se stala pravdou. Proto má uvedení tohoto kusu velkou aktuálnost. Můj dojem z tříhodinového představení je ale hodně rozpačitý, je krajně nepříjemné se dívat na to co se děje na jevišti, ale to patří k věci. První polovina má jakousi dynamiku, po přestávce je to však zcela nedramatické a dlouhé deklamace a zobrazování mučení hlavního hrdiny jsou k nepřežití 55%.

Psát další obdivnou recenzi k tomuto představení bude jen nošením dříví do lesa. Dianiška umí jako nikdo jiný inventivně uchopit příběhy naší nedávné historie (známé i pozapomenuté) a vytvořit modernistické inscenace, kde se pracuje s groteskní nadsázkou a komickou symbolikou. Když se hned úvodem objeví nacistické vlajky, kde jsou místo křížů kosočtverce, je jasné že nepůjde o nic prvoplánového. Po méně známých až obskurních příbězích (Mlčení Bobříků, Bezruký Frantík, Transky...) sáhl nyní naopak po notoricky známé haydrichiádě, o které se ovšem nežertuje. I v tomto případě ale plně uspěl, silný zážitek.

Pokus velmi volného přetavení Čapkových fejetonů do divadelního představení s použitím futuristického dekóru. Velmi dobré herecké výkony (zvláště pohybové kreace Příkazkého), vtipné scény, ale inscenace jinak působí roztříštěným dojmem a místy je nesrozumitelná, bez souvislé dějové linky (proto asi ten název kabaret). Skoro dvě hodiny bez přestávky jsou v závěru trochu dlouhé. Neurazí a nenadchne. Pro Annu Petrželkovou-Davidovou, která je jedním z mladých režisérských talentů a nastupující šéfrežisérkou Na Provázku ne úplně přesvědčivá hostovačka v Dejvicích.

Po Pankráci 45 na téma kolaborace za druhé světové války další úspěšný "neveselý" kus Martiny Kinské evokující naši nedávnou historii, tentokráte spoluptráci s komunistickou Státní bezpečností. Uvěřitelý reprezentativní příběh díky perfektní znalosti reálií práce STB druhého autora Radka Schovánka, specialisty na archivy Ministerstva vnitra. Na diváka, který pamatuje bývalý režim, dýchne známá mrazivá atmosféra toho, co jsme tady žili před převratem. Viníci zůstali nepotrestáni, užívají si penze a rodiny, na kterých se StB podepsala, si nesou stignata dodnes. Zasloužilý počin proti zapomínání.

Herecký koncert dvou hereček, známých spíše z filmu a seriálů než z divadla. Skvělé ztvárnění osudu lidmi a bohem opuštěné dívky, která je schopna vše překonat svoji vírou v setkání s "bájným" otcem v Americe (děcák, pěstouni i pasťák). Zasazeno do normalizačního ČSSR, ale s nadčasovým pořesahem. Skvělý režijní nápad obsazení dvou hereček do jedné role. Rozhodně jeden z nejlepších divadelních počinů této sezóny. Jediná výhrada je špatná akustika převelikého sálu Jatek, v sousední La Fabrice by tento problém nebyl. PS Viděl jsem v únoru 2020 adaptaci s více herci, horší, dal bych pouze 55%.

Do první přestávky svižné, civilní a stravitelné, mezi přestávkami s surrealistickými scénami jak z Ladislava Klímy to místy ztrácelo dech, a poslední třetina se už táhla, často "more of the same" a čekalo se na konec. Škoda, že tato epopej levicového intelektuála o Americe doby Reagana s fokusem na židovskou gay komunitu NYC, kterou kosí AIDS, nebyla inscenována o 20 let dříve. Tato tematika poněkud vyvětrala, Amerika a s ní celý svět jsou již někde jinde a pro českého diváka jsou to myslím obrázky z jiného světa (i když problém AIDS samozřejmě je stále přítomen).

Toto je vynikající inscenace vycházející z výborné dramatizace románu zkušeným německým dramatikem. Hojně je využíváno vystupování postav z děje, které sami sebe komentují, což napomáhá k plnému pochopení jejich psychologie. Výpravné kostýmy kontrastují s jednoduchostí scény, kde značnou roli hrají přemísťované kufry. Zajímavá hudba a světla. Vyrovnané herecké výkony, samozřejmě největší prostor má femme fatale D. Šoltýsová jako Anna. Nemohu pochopit, že tato inscenace, která měla premiéru v prosinci 2021 a těší se stále diváckému zájmu, již spěje k březnové derniéře. Jaká škoda !!! Doufám, že motivem není současná agrese Ruska v Ukrajině.

V Dlouhé opět prokázali, že umějí udělat bravurně komedii, v strhujícím tempu, ale bez přehrávání a laciného nadbíhání divákům, bravo režizérce Burešové a všem sehraným hercům. Tato fraška (hra ve hře) plná anglického humoru je uváděna často na českých jevištích, poprvé ji inscenoval Jiří Menzel (Činoherní klub 1986). Jeho památce také tuto inscenaci Hana Burešová věnovala. Po několika spíše náročnějších kusech premiérovaných v Dlouhé v posledních letech, je možno se opět jednou skutečně pobavit a odreagovat po dlouhých lockdownech. A nezapomenťe si koupit program s vtipnými profily herců.

Výborná hudba, zajímavá pohybová složka, solidní herecké výkony, tedy dalo by se říci další podařená režie SKUTRů. Tato Shakespearova hra, vlastně pohádka,je pro jejich poetické někdy až manýristické chápání divadla jako stvořená. Vše jde dobře až na scény, kde se na jevišti pohybuje dvojice Trinculo a Stefeno, kde prvního hraje Marek Daniel. Ten je jako utržený ze řeťezu s lacinými vtípky nadbíhájícími jednodušším divákům. Herci si do krásně přeloženého Shakespeara přidávají svoje aktualizace (včetně očkování) a zavání to pak šmírou. Bouře by neměla být Kancelář Blaník.

Nesdílím nadšení většiny uživatelů tohoto fóra, protože si dobře pamatuji výbornou sevřenou Schormovu dramatizaci (Na Zábradlí, Dejvické div., Činoherní klub). Skutři se snažili zahrnout více linii (Iljuša a kapitán, stařec Zosima), které jsou u Schorma vypuštěny. Inscenace se tak stala až příliš košatou a nepřehlednou (jeden nakonec neví, kdo komu 3000 rublů dluží a kde vlastně jsou...). Že se zpívá rusky je pochopitekné, ale proč anglicky? Pozitivem je hudba, zajímavé pojetí postavy Smerďakova a pro Skutry typická obraznost.

Premiéra byla před bez mála 15 lety a stále se tato inscenace těší divácké přízni, o čemž svědčí i velká většina kladných až nadšených komentářů zde. Nevím jestli inscenace nějak lety špatně sestárla, ale podle mě je to primitivní řachačka na hranici pokleslého bulváru, spousta klišé a laciných někdy vulgárních vtipů, místy přehrávání. Struktura této tragikomedie v něčem připomíná Albeeho Kdo se bojí Virginie Woolfové, je to ovšem podstatně nižší level. K ceněnému filmovému zpracování hry Y. Reza R. Polanským má tato inscenace daleko. Kde jsou ty časy před více než 50 lety lety, kdy Činoherák byl avantgardou českého dramatického divadla.

85%
Výborné Dianiškovo zpracování dalšího českého příběhu s použitím jeho typických postupů, navíc s geniálním nápadem obsadit do role Vlasty Buriana Veroniku Korytářovou, Vynikající výkon, cena Thálie za rok 2022 jí patří zcela zaslouženě. Je ostudou, že herečka takových kvalit nemá příležitosti v českých filmových a seriálových produkcích (není ovšem jediná z kvalitních herců regionálních scén). Tak jsme odsouzeni dívat se na stříbrném plátně a televizních obrazovkách pořád na stejné ohrané tváře.

Takhle by se měli učit gymnasisti naši moderní historii. Freska konce První Republiky (1935-9), kdy Čapkové jsou terčem útoků jak německých tak českých nacionalistů, je přesvědčivě vykreslena autorským tandemem. Pavel Khek ukázal, že i bez "moderních kejklů" je možno zrežírovat kvalitní inscenaci, která bere za srdce. Svižné tempo představení s rychle se střídajícími obrazy udrží pozornost diváka po celé dvě a půl hodiny. Hra má navíc aktualizující přesah a ten je vnímán publikem, které sleduje představení se zatajeným dechem a loučí se s herci ovacemi ve stoje.

Velmi vtipné a trefné,lehký odpočinkový kus zvládnutý s bravurou

Vzpomínkové divadlo dokument o pražském populárním klubu, který byl nedílnou součástí divokých devadesátek, kdy svoboda pro mnohé znamenala dělat si, co chci bez ohledu na ostatní. Zajímavá svědectví insiderů, svědčící i o jejich vnitřním světě. Zařazení dlouhé deklamace z Máchova Máje J. Vyorálkem na závěr představení (snad kontrapunkt k předcházejícímu???) mi nepřipadá vhodné a smysluplné. 65%

velmi zdařilé, výborná kombinace s hudbou

Donkichotovského hledání přenesené do televizního studia (snímání přes kamery na zavěšené obrazovky), kde probíhá jubilejní diskusní pořad intelektuálů na toto téma. V první polovině vtipná parodie ukazující samolibost a sebestřednost jednotlivých plkajících aktérů vzájemně si skájících do řeči. Výborná Cpínova scéna s "kubistickou" dekorací, která se rozpadá postupně jako realita pro moderátora pořadu. Začíná řetězení málo srozumitelných fantasmagorických a hlučných scén, v kontinuitě Mikoláškových režií v posledních letech na Zábradlí (a i v pražském ND). More of the same...

Další velmi podařená režie Hany Burešové (ona snad neumí jinak) s využitím chóru a působivého zvukového doprovodu. A hlavně výkony hereček by se zde měly vyzdvihnout (Hacurová tvrdohlavá disidentka Elektra, Poulová její sestra přizpůsobivá konformistka a Špalková zatrpklá Klytaimnestra). Zredukované komorní skloněné hlediště dovolí divákovi lepší vhled do dramatu.

Hra je v divadelní rovině zdařilým příspěvkem k českému vyrovnávání se s vlastní minulostí. Autoři se snaží nově nahlednout na obvykle krajně negativně prezentovanou postavu Emila Háchy. Zobrazují jej až s určitou dávkou sympatie a porozumění pro jeho těžkou pozici. Hra je dobře napsaná a umně režírovaná, P.Reif jako Hácha, historií provázejí dva klauni, líčením odkazující na V+W, rámování hudbou mlčícího pianisty. Ten až v závěru má monolog, kde spílá českému národu pro jeho špatné vlastnosti, zde se myslím až zbytečně "tlačí na pilu". V závěru inscenace trochu ztrácí tempo, ale jinak je to významný počin na pražské divadelní scéně. 75%

Dianiška "at his best": fantaskno, řetězení spletitých crazy situací, nadsázkové metafory. Oproti "pietní" Špinarce, kterou dělal pro Ostravu se zde plně utrhl ze řetěru. Koncept mi připoměl Pusťte Doňu k maturite (také Pod Palmovkou), kde tři mladí lidé se přemístí v devedesátkách v prostoru (z USA do ČR), zde se přemístí v čase ze současnosti do normalizačního ČSSR sedmdesátých let v době vzniku Charty a musí zařídit, aby to dopadlo tak jak má. Spousta herců na scéně, kromě hlavních partů hrají několik rolí, živá muzika. Rozhodně jsem se přes nadstandardní délku představení nenudil.

Na Zábradlí se do evokace dětství pustili již dříve v Andersenovi a tentokráte se obrátili k dětským traumatům z předčasných sexualních zážitků. Dotkli se i problému pedofilie, které tak silně rezonuje v současné době. David Jařab téma pojal jako evokaci díla a života Sigmunda Freuda, vytvořil hru se zpěvy, kde scéna a kostýmy plně evokují atmosféru Vídně přelomu století. Inscenace profituje z řady fantaskních režijních nápadů, které pomáhají vytvářet dekadentní atmosféru, kde se daří vzniku neuróz tak jak je Freud popsal. Pěvecká složka je významnou přidanou hodnotou.

P. Jurdou skvěle napsaný a M. Františákem výbormě srežírovaný komorní opus o komplikovaném soužití dvou protipólných kulturních ikon pod jednou střechou domu na Kampě. K úspěchu představení významně přispívá nápaditá scéna Jiříkovské s symbolicky pokřiveným řezem dvou pater domu a dále i Acherova hudba. Klaunovská role Wericha výborně sedne hereckému naturelu M. Hanuše, podstatně těžšího úkolu zahrát niterného básníka Holana se úspěšně zhostil L. Veselý. Přes neveselé osudy rodin dvou velikánů inscenace výmluvně vypovídá o celé atmosféře čtvrtstoletí po 2. světové válce.

M. Dočekal přenesl slavné drama do nedávné blíže nedefinivané doby (soudě podle kostýmů a výpravy) a svojí expresivní a exaltovanou režií chce snad podat svědectví o úpadku a dekadenci našeho světa. Nicméně užití textu napsaného v středověku v moderním dekóru občas tahá silně za uši a je místy až pěstí na oko. Havlínek jako Hamlet a Kaňoková jako Ofélie jsou uvěřitelní a na jejich výkonech představení stojí. Královský pár (Uhlířová a Milostný) působí prvoplánově odpudivě a specielně král vypadá jak nevýrazný ničema. Z více než tříhodinové inscenace mám rozpačiý dojem. Nebyl to pro mě Hamlet.

Variace na původní Hedu Gablerovou transponovanou do současnosti. Poklona Anně Saaverda za výborně zvládnutou modernizující zkrácenou adaptaci. Inscenace má úžasný spád a udrží pozornost diváka od záčátku do konce, výtečná režie bez zbytečných kejklů, vyrovnané solidní herecké výkony, silný závěr, velké bravo Bezručům (psáno po pohostinském představení v Celetné v Praze)

Tato kombinace stand up a rockového koncertu se dočkala českého uvedení téměř čtvrt století po premiéře off Broadway, odkud zahajila tažení světem jako přední muzikál včetně filmového zpracování. Nepatřím k návštěvníkům muzikálů a můj pohled je tedy značně subjektivní. Nesdílel jsem nadšení publika obscenní zábavou a výkonem tvůrčího kolektivu. Myslel jsem na podobnou ještě více nekorektní americkou stand up komedii Paul Rudicka Jsme v pohodě (v originálu The New Century) uvedenou nedávno na Nové scéně ND v režii Braňo Holíčka, to byl ovšem podstatně vyšší level než tato trochu laciná zábava.