Profil uživatele

Jerman

Volby

Hodnocení

Redaktoři s podobným hodnocením
jméno redaktora: průměrný rozdíl hodnocení (počet společně hodnocených inscenací)
Kateřina Jírová: 11 % (19)
Helena Grégrová: 12 % (69)
Iva Bryndová: 12 % (57)
Jan Pařízek: 12 % (64)
Jiří Landa: 12 % (36)

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

(zadáno: 13.7.2019)
Výborný stand up Stanislava Majera v Zábranského kontrovezním monologu, který jde "proti proudu" politicky korektního myšlení voličů TOP09 a Prahy sobě. Vzhledem k tomu kde se to hraje (Hrdinové Praha 7) nechce se skoro věřit, že to autor myslel vážně v prvním plánu.
(zadáno: 13.6.2021)
Hra je hereckým koncertem Lucie Roznětínské (známé hlavně na "off" divadelní scéně) v roli bohaté bezcitné paničky, která má perverzní požitek z ovládání párů mladých nemajetných manželů z nižších vrstev. Originální scéna a nápadité využití hudební složky. Přestože téma psychického násilí a zotročení je univerzální, tato francouzská hra bude rezonovat více v zemích s etablovanou buržoasií než v českém prostředí, kde stratifikace společnosti je podstatně méně vyhraněná.
(zadáno: 7.11.2021)
Dramatizace jedné z prvních knih vydaných v nakladatelství Škvoreckých 68 Publishers v Torontu s autobiografickými prvky ze života autorky. Sledujeme osudy Jany a její kádrově nevyhovující rodiny persekuované komunistickým režimem. Děj se rozbíhá pomalu a je místy příliš prvoplánový až najivistický, spád inscenace dostane v druhé části spějící k tragickénmu závěru. Vyniká Beata Kaňoková v hlavní roli, která celé představení táhne. Režisér Nvota umí režírovat hry se zpěvy, ty se zde ale objeví jen sporadicky a do inscenace nezapadají. Celkově jevištní adaptace pokulhává za literární předlohou.
(zadáno: 12.1.2023)
S Vajdičkovou režií Hordubala se do historické budovy ND vrátilo klasické drama a bylo na čase...I. Smejkalová zdramatizovala střední část Čapkovy novely, děj je postaven na vyšetřování okolností smrti Hordubala dvojicí policistou. Inscenace v první polovině trochu rozvleklá a nepřehledná s mnoha postavami, dostane po přestávce spád a osciluje mezi detektivkou a sociálním dramatem s mnohoznačným otevřeným koncem a mrazivou tečkou. Vajdička jako Slovák osvědčil cit pro venkovské prostředí kdesi daleko na východě republiky, podobně jako v jeho vysoce ceněné inscenaci Bál (Timrava / Majling) na scéně Slovenského ND. Počin hodný ND.
(zadáno: 30.1.2020)
Originální adaptace Dostojevského románu často inscenovaného na českých scénách. Využitá herecká příležitost pro Aleše Bílíka jako knížete Myškina, najivního idealisty uorostřed cynické vyšší společnosti. Khekovo režijní vedení jej ukazuje jako slabocha, neschopného se v závěru rozhodnout mezi dvěma ženami. Naturalistický obraz dekadentních horních vrstev Ruska je výmluvný a dává tušit běsy, které se později zmocní celé země a způsobí rudý požár s následky pro celou Evropu. Inscenace v druhé polovině se stává až příliš zkratkovitou a ne zcela přehlednou 65 %.
(zadáno: 14.11.2021)
M. Hanuš vypráví (formou obrazů ze zastávek pražské tramvaje) příběh hrdiny začátku rokenrolu v Čechách M. Volka. V Janu Krafkovi našel ideálního představitele (možno říci dvojníka), který se zpěvákovi podobá fyzicky a je pěvecky mimořádně fundovaný herec. Sekundují mu zdařile J. Wohanka ("vypůjčený" z Divadla v Dlouhé) a trojice "grácií", které bezvadně zpívají sbory a tančí. Šest muzikantů doprovází se švihem Volkovy pecky v Potočkově aranžmá (opět stopa z Dlouhé). Doporučuji zvláště těm dříve narozeným se do Kladna vypravit. Má to spád a stojí to za vzpominku na dobu, kdy jsme byli mladí.
(zadáno: 3.6.2023)
Hra (interview) napsaná na základě vzpomínek průměrné ničím nevynikající (snad jen těsnopis) Němky, která se dostala do kuloárů moci Třetí říše, podlehla jako mladá "kouzlu" nacismu a věrně mu sloužila. Na konci života (dožila se 107 let) zpětně uznává jeho zrůdnost, zvláště co se vyhlazování Židů týče, ale cítí se absolutně nevinná. Hra dostává aktualizující rozměr v době agresivního ideologického tažení putinského režimu proti západnímu demokratickému světu (za podpory značné části Rusů) a válečných zločinů, jejichž obětí jsou Ukrajinci. Paní Macháčková hraje s úspornými výrazovými prostředky tuto velmi starou ženu zcela přesvědčivě.
(zadáno: 21.2.2019)
Politicky nekorekní představení spíše pro otrlejší publikum, které může šokovat konzervativnější diváky. Přesto se těší divácké oblibě a je to snad jediná inscenace ND na Nové scéně , která je v reprízách vyprodaná. Výborně napsaná americká hra, kde problematika netradičních sexuálních orientací je podána odlehčeným komickým pohledem a ne jako drama. Výborná je i Holíčkova režie a herecké výkony, kde aktéři třech třech "stand ups" se spojí v poslední půl hodině představení. Obdiv paní Bouškové pro schopnost zapamatovat si komplikovaný text o "ručních pracech".
(zadáno: 13.6.2021)
Česká intelektuální veřejnost je stále fascinována osobou Pavla Juráčka a Tygr se nyní pustil podruhé do dramatizace Deníků, do doby kdy režisér již byl na psychickém a intelektuálním sestupu. Zdařilá dramatizace, velmi nápaditá režie, originální scéna, výborné herecké výkony (trojjediná postava P.J. a jedna herečka na všechny ženy). Problémem inscenace je její délka, hrálo se 2:15 hod bez pauzy (přitom přestávka by tok děje nenarušila). Opakované zprávy o opileckých stavech a sexuálních stycích P.J. se stávají postupně repetitivn. Hlavně na začátku představení velmi pomalu postupuje dopředu.
(zadáno: 13.5.2023)
75%
Snad první divadelní hra inspirovaná příběhem Wintonových dětí, kde Kateřina Tučková se spoluautory vytvořila silný příběh, zasazený do atmosféry pražského hotelu Šroubek. Režisér Františák výborně režíruje zvláště tu část inscenace odehrávající se v pomnichovské republice. Zde mistrně skloubil kaberetní hotelové scény s dramatem židovské rodiny, které spěje k tragickému vyústění. Po střihu do roku 1989 se však tempo inscenace zpomalí a rychle spěje k závěru bez výrazné katarze. Vynikající výkon M.Hanuše v roli Kašpara, který je nelichotivým zobrazením přizpůsobivého Čecha proplouvajícího všemi režimy.
(zadáno: 3.8.2021)
Je to nový cirkus nikoliv divadlo v pravém smyslu slova, můžeme se tedy obdivovat bravůrním akrobatickým kouskům ale co se hereckého projevu týče není zase tak moc co hodnotit. Nevím zda podobné performance je patřičné recenzovat na tomto fóru věnovanému činohernímu divadlu.
(zadáno: 9.11.2022)
Pirandelova komedie o tom, že různí lidé mouhou interpretovat realitu zcela odlišně měla premiéru v roce 1918, přesto její uvedení v současné době dezinformací je velmi aktuální. Inscenační tým ji navíc dal zlověstný podtext přenesením do doby nástupu fašismu v Itálii. Vajdička režíruje hru jako frašku, úmyslně se přehrává, v první polovině s mírou. Po přestávce se však objeví I. Trojan, ten je jako utržený ze řetězu a stává se z toho skoro bulvár. Dvě a půl hodiny na děj s jednoduchou zápletkou je trochu moc. Nejasný je motiv se slepou dívkou? Pro duo Majling/Vajdička méně povedené než jejich vynikající Konec rudého člověka v Dlouhé.
(zadáno: 14.3.2023)
Ćinoherní klub je vedle Divadla v Celetné scénou, kde dostává po řadu let největší prostor anglosaská dramatika. Nyní po ceněné Smočkově Tramvaji do stanice touha (premiéra 2011, stále na repertoáru) režisér Čičvák inscenoval další slavnou Williamsovu jižanskou tragédii. V obou inscenacích stvárnil hlavní mužskou roli Jan Hájek, který se na tyto postavy výtečně hodí typově svým drsným naturelem a úsporným hereckým projevem. Po Žáčkové, hlavní role v Tramvaji, byla tentokráte Hájkovi vyrovnanou partnerkou Anna Fialová, výrazný talent mezi mladšími herečkami. Velmi dobře zrežírované a zahrané, avšak méně strhujhící než Tramvaj do stanice touha.
(zadáno: 15.11.2022)
Slovenský dramatik D. Majling se inspiroval knihou reportáží S. Alexijevič Doba z druhé ruky, a vytvořil silnou a sevřenou divadelní hru, líčící osud jedné důstojnické rodiny za rozpadu Sovětského svazu. Zlověstný závěr inscenace, z kterého mrazí, byl předpovědí, která se hrůzně naplnila (premiéra byla několik dnů po záhájení ruské agrese na Ukrajině). Dramaturgie dala hře spád se zvyšující se dramatičností v závěru, přes délku představení je divák stále držen v napětí. Bravo za realistickou režii M. Vajdičky bez metafor a jinotajů, vidíme herecké divadlo s velmi vyrovnanými výkony. Vyzdvihnout je třeba snad jen J. Tesařovou a J. Vondráčka.
(zadáno: 5.2.2020)
Komorní tragikomedie o sociálním inženýrství k snížení populace penzistů, z které mrazí. Režisérovi se podařilo evokovat atmosféru tradičního Japonska a vést mladé herce k uvěřitelnému ztvárnění disciplinovaných seniorů smířených se svým osudem. Krátké představení, které ale přesto diváka zaujme.
(zadáno: 14.2.2019)
Kdo by čekal po standup Stanislava Majera v Studiu Hrdinů (rovněž od autorského a režijního dua Zábranský - Polívková) stejně zajímavý a humorný zážitek bude asi trochu zklamán. Představení v několika vrstvách s prvky pochůzkové performance je méně sevřené, trochu rozvláčné a ne zcela srozumitelné co se "filosofické message" týče.
(zadáno: 7.1.2020)
Nelehkého úkolu převést Gombrowitzův román na scénu se zhostil tandem Buraj/Kačena o něco úspěšnějším způsobem než v případě jich adaptace Frischova Stillera v Studiu Hrdinů. Maximálně je využit princip live cinema s kameramany na scéně, až místy má divák dojem, že je spíše v kině než na divadle. Zaujaly herecké výkony Pavelky, který si vyhraje s textovými novotvary, a Bouškové v rolích majitelů penzionu. Inscenace se však stává postupem času stále temnější a méně srozumitelnou, trvá bez mála dvě a půl hodiny bez pořestávky, divák v závěru stěží ví o čem se hraje a těší se hlavně až to skončí.
(zadáno: 6.12.2022)
Před převzetím uměleckého vedení činohry ND se dvojice kmenových režisérů SKUTR rozloučila s Dlouhou osobitým nastudováním známé Mozartovy opery. Byla to výzva obsadit Kouzelnou flétnu činoherci memajícími školení v operním zpěvu a zredukovat živý orchestr na čtyři hudebníky. Režiséři opět osvědčili svoji invenci (zarámování inscenace do prostředí obrazárny, trojice nadpřirozených kněží) a vytvořili divácky vděčné představení, přes komplikovanost a bizarnost této zednářské pohádky. O. Rychlý v titulní roli Tamina osvědčil svůj komediální talent a J. Sklenář jako Královna nadchl svými dvěma pěveckými výstupy. Přejme SKUTRům v ND ZLOMTE VAZ.
(zadáno: 14.2.2019)
Vynaložené velké prostředky (sofistikovaná několikastupňová Cpínova scénografie, videoprojekce, živé snímání kamerou, stínohry) výsledek nevalný. Protrpěné více než dvě hodiny bez pauzy, kde především divák, který nečetl literární předlohu vůbec nepochopí o čem je řeč, ani stopa po výraznějším narativu, obrazy se snahou o symboliku, která je často těžko pochopitelná, herci odsouzeni do role pěšáků v roli loutek zmateného režijního schematu Jana Mikuláška, pro mě další podprůměrná inscenace činohry ND
(zadáno: 8.12.2019)
Recenze Hrdinové a Švejdy (viz zde Recenze/blogy) mi mluví z duše. Opět u Friče nesrozumitelná a samoúčelná forma zvítězila nad obsahem a efektní finále to nezachránilo. Jan Frič se osvědčil jako výborný režisér současné české dramatiky: Velvet Havel (Zábradlí), Mlčení Bobříků (Palmovka), Dotkni ye vesmíru.., Návštěva (NS ND), ale když sáhne na klasiku je dojem rozpačitý: Oblomov (Zábradlí), Faust, Misantrop a nyní Oidipus (ND). Křečovité pokusy o posun a aktualizaci s nápady, které chápe snad jen jeho inscenační tým. Není asi nejšťastnější uvádět takovýto spektákl na jevišti Zlaté kapličky.
(zadáno: 30.1.2022)
První kus z trilogie volně provázaných her McDonagha, z prostředí irské rurální nižší třídy (white low class). Přes drsné "Tarantinovské scény" jímavá historie o touze po štěstí, která nedojde naplnění. Komorní sestava čtyř herců podává na miniaturním jevišti v Jindřišské vyrovnané výkony. Doporučuji zde shlédnout současně hranou McDonaghovu Lebku z Connemary (druhá část trilogie) premiérovanou na této scéně ve stejném roce (2021).
(zadáno: 7.12.2022)
Krátká trochu nostalgicky laděná humoristická aktovka dělající si legraci z jednoho českého specifika trampingu. Byl fenoménem v naší spopečnosti od První republiky do pozdních let sociku a až nástup kapitalismu v české kotlině jej upozadil. Představení nastudované v zrychleném režimu bylo spíše scénickým čtením než plnohodnotným představením (tak to ale u Krátké Dlouhé často bývá). Byla to prima zábava, autor osvědčil opět svůj osobitý styl humoru.
(zadáno: 14.4.2019)
Pro jednou se klasická předloha (Erbenova Kytice) a moderní režie (SKUTR) šťastně potkaly a vznikla inscenace, jako stvořená pro "Zlatou kapličku", která má již po několika reprízách mimořádný divácký ohlas. Přispívá k tomu i setkání mladé garnitury herců se "starou gardou" poněkud upozaděnou současnou dramaturgií činohry ND. Nepochopil jsem význam klacíků na záčatku a konci představení. Na nesrozumitelnou a někdy samoúčelnou symboliku je však třeba si u SKUTRů zvyknout, v této inscenaci to bylo únosné. Vznášení korpulentní herečky vysoko nad jevištěm v Svatebních košilích trochu překvapí...
(zadáno: 24.10.2020)
Hra je velkou hereckou příležitostí pro představitelku hlavní ženské role (Natálie Řehořová), všechny ostatní postavy, muži především, jsou okrajové a démonické kupcové vlastně jen přihrávají. Inscenace je velmi zajímavá především zařazením hudební složky, která je významnou přidanou hodnotou představení. Kombinace slovní hříčky a geografické polohy Švandova divadla, které zřejmě vedly Davida Jařaba k přenesení Leskovovy hry z Mcenského újezdu v Rusku na pražský Újezd ale zcela nefunguje a je málo uvěřitlené. Je stále cítit více než Praha tísnivá atmosféra kupecké rodiny v ruské provincii.
(zadáno: 30.1.2022)
Druhý kus z trilogie volně provázaných her McDonagha, z prostředí irské rurální nízké třídy (low class). Komorní sestava čtyř herců, dobré výkony, zaujme zvláště K. Stolařík v roli prosťáčka. V miniaturním prostoru Jindřišské se přestavbou scény během hry stírá hranice mezi jevištěm a hledištěm. Doporučuji zde shlédnout současně hranou McDonaghovu Krásku z Leenane (první část trilogie) premiérovanou na této scéně ve stejném roce (2021).