Jerman

Klímova hra těžko inscenovatelná a přesto nesmírně působivá, díky režii par excellence Hany Burešové (generace mladých "moderních" režisérů, co "okupuje" ND by se od ní mohla co učit) a vynikajícím hereckým výkonům pěti protagonistů. Tento "časosběrný dokument" o osudech čtyřech kamarádů z gymnázia a isoterického Odjinud udrží diváka v pozornosti přeš délku představení. Skutečný počin na pražské divadelní scéně

Komorní inscenace, odehrávající se celá v lobby manhatanského mrakodrapu, kde průhledem ven běží projekce kolem jedoucích aut. To dodává scéně autentický ráz a dobře vyjadřuje studenou anonymitu velkoměsta. V konverzacích vyhřezávají problémy všech čtyřech postav hry, které jsou ztvárněny výborně hrajícími herci. Nejvíce příležitostí má "hrdina" Petr Uhlík, který využívá plně svého komediálního talentu, někdy jeho "šaškování" je až na hraně přehrávání. Prušinovský, známý filmovou a televizní tvorbou, osvědčuje schopnost režírovat divadlo. Psáno z hoslovačky v Švandově divadle. 65%

Nevím čím tato "lekce angličtiny pro začátečníky" tak zaujala kritiku a část divácké obce. Já jsem tedy asi nic nepohopil, takový styl divadla je mi cizí. To že tento "Mackbeth" se stal inscenací roku 2017 ex aequo s Jiráskovou Lucernou Hany Burešové v Dlouhé svědčí o skutečně široce rozkročeném vkusu českých divadelních kritiků.

Zdramatizování minipovídek finské autorky je řetězením krátkých scének, navzájem občas souvisejících, zasazených do depresivně vyhlížejícího potemnělého dekoru ošumtělého pokoje někde ve vesnici na severu Finska. Absurdní obhroublá grotesknost a tragikomičnost postav, neutěšený svět, napadla mě určitá podobnost s atmosférou her McDonagha. Místy vtipné, jindy mrazivé, závěr režijně zajímavý. Žádné velké divadlo to ale nebylo, smysl inscenování těchto povídek Na zábradlí mi nějak unikl.

Není to v pravém smyslu divadelní představení ale spíše hodinová dadaistická hříčka pro dva herce a jednoho v závěru letmo se objevícího statistu. Jsem obdivovatelem Paul Klee a doufal jsem, že se o něm něco nového dovím, souvislost inscenace s jeho tvorbou je však v mém chápání nulová. Úzkému publiku chodícímu pravidelně k Hrdinům asi tento typ málo sdělného divadla vyhovuje (soudě podle vysokých procent většiny hodnocení), mně to tedy nic neříká.

Pátá režie SKUTRů v Dlouhé a z mého pohledu nejlepší a divácky nejvděčnější přes více než tříhodinovou délku představení. Tentokráte ne "obrazy" jako v Sonetech ale inscenace, kde primární je fabule, i když komplikovaná dvěma souběžnými dějovými liniemi. Ty se režii ovšem podařilo výborně skloubit a plně využít komediální potenciál vyrovnaného hereckého ensemblu. Karikatura porevoluční Moskvy kam vpadne Ďábel (výborný Vondráček) se svoji trojčlenou suitou. Jímavé jsou scény Mistra (Rychlý) s Markétkou (Poulová), zvláště použití zrcadel v závěru. Nápadité kostýmy. Pro mě událost sezóny.

Vynikající inventivní Fričova režie (vedle Velvet Havel podle mě nejpřesvědčivější v posledních 4 letech) vděčné Dianiškovy předlohy. Skutečný (i když absurdní) příběh z temných padesátých let propojující potlačení skautingu a tvorbu mince české koruny, je transformován do horrové fantasmagorie, z které pěkně mrazí. Herci výborní, nejvíce zaujme Dočkalová.

Díky dramatizaci D.D. Pařízka má pražshé divadelní publikum možnost se seznámit s Andruchovyčovou Moskoviádou.Ta vyšla v českém překladu v roce 2015, aniž by si toho ovšem širší kulturní veřejnost, zahlcená především ruskou literaturou, všimla. Tento fantaskní román o rozpadu SSSR (není možno nemyslet místy na Bulgakova) byl napsán před 30 lety. Závěrečné pasáže inscenace však činí dojem, že předloha je z mrazivé současnosti, a to v kontextu agrese Ruska v Ukrajině. Režisér Pařízek v syrovém dekoru divadla X10 (jednoduchá scéna s využitím projekcí a světel) osvědčil opět své režisérské umění opíraje se o skvělé výkony herců. Bravo !!!

Na představení jsem šel s domněnkou, že se jedná o zdramatizování několikadílných Deníků J. Zábrany. Anoncovaná krátká stopáž bylo pro mě proto dost zarážející. Navíc jsem posléze zjistil, že se jedná o kombinaci textů několika autorů. Zábranovy zápisky netvoří ani polovinu 70 minutové pochůzkové performence v mlhou nakouřeném sklepení Rubínu. Slušné výkony všech tří herců ale jinak spíše zklamání-

Jak milé vidět opětovný a brzký návrat Našich furiantů do "Zlaté kapličky", pouhých 7 let po derniéře legendární Pitinského inscenace, která vydržela na repertoáru dlouhých 12 let. Na několik měsíců předem vyprodané reprízy svědčí o velké poptávce po této české vesnické komedii, která v této nelehké době pohladí po srdci. Františákova režie je v podstatě klasická bez výrazných modernistických prvků, jednoduchá místy prázdná scéna dává prostor pro rej sboru vesničanů. Silnou stránkou inscenace je výborná Kroupova hudba se zpěvy. Hostující herci (O. Malý jako Habršperk či mladičká E. Friedrichová jako Krystýna) vedle bardů ND zcela na úrovni.

Pochůzkové experimentální divadlo, v první části spíše performance. Svoji strukturou připomíná inscenace Konzervativce Polívkové v MDP. Výborné herecké výkony čtyř herců představujících stárnoucí muže, kteří po sametové revoluci postupně přišli o ideály a iluze. Je cítit jejich únava a duševní vyprázdněnost, nepěkný pocit pro diváky. Do Haklovy předlohy dopsaná ženská role (v závěru ovšem snad symbolizující kuřecí oběť mužského obžerství) je osvěžením této poněkud depresivní maskulinní podívané znásobené závěrečným pohledem do prázdného ponurého hlediště Nové scény.

Bravo. Tentokrát zase "parta" z Dlouhé ukázala jak umí dělat moderní top divadlo pro děti kolem 10 let. Realistická pohádka z dnešního světa, kde se dozvědí, pro ně stravitelným způsobem, co to znamená smrt mámy a neúplná rodina. Začíná to trochu jako černucha ale v druhé polovině má hra úžasný spád a vtip s jasným pozitivním poselstvím. Velkou zásluhu na úspěchu má vynikající předloha polské autorky a českopolský hostující režisér, oba specialisté divadla pro děti. Je překvapivé, že i v katolickém Polsku se tato neortodoxní pohádka setkala s velmi pozitivním přijetím.

Tři soubory, kombinace zpěvu, tance a akrobacie ve stylu nového cirkusu, údajně "akrobatický muzikál". Vznikl ovšem podivný slepenec s chabou dějovou linkou. Hudba je sice krásná ale v muzikálu i sbor musí umět jak zpívat tak tančit, a to zde není ten případ. Pohybově Marantha Gospel Choir, kde řada členů má pěkně přes váhu, působí zcela ochotnickým dojmem. Navíc té "dechberoucí akrobacie", kterou zde očekáváme je zatraceně málo, jistě nejslabší počin Losers od začátku jejich půsovení, nechápu kam dal P. Horníček rozum, pustit se do takové komerce. Pěkný finanční vývar, první tři řady za 890 Kc, nejlevnější lístky za 490 Kc, good luck.

Kdyby nebylo vynikajícího herectví Miloslava Königa, bylo by to velmi slabé představení. Snaha o aktualizaci Nepřítele lide z úhlu pohledu dnešního levicového intelektuála, který moralizuje a kritizuje soudobý liberální kapitalismus, a současné převedení na hranu kabaretu zanechává rozpačitý dojem.

Ivan Vyrypajev je nejvýraznější osobností ruského "nového dramatu", ceněný i mimo Rusko, a často inscenovaný v Čechách. Nesnesitelně dlouhá objetí patří k novějším hrám psaným na zakázku evropských divadel. Jímavý obraz o setkání čtyř mladých lidí z různých koutů světa hledajících smysl své existence a snažících se překonat citovou vyprázdněnost. Děj nabývá postupně stále více psychadelické formy, až na hranici srozumitelnosti. Mé první setkání s "off" souborem Distheatranz, mladí neokoukaní talentovaní herci, nápaditá režie a citlivý hudební doprovod dvěma muzikanty. Bravo.

Expresivní Špinarova režie, vyvolávající tíživou atmosféru, která padá na diváka sledujícího "sestup do pekel" mladého důstojníka po cestě dlážděné dobrými úmysly. Výborná téměř prázdná scéna užívající točny, která dává představení velkou dynamiku. "Stará garda ND" Štěpnička (velitel) a Beneš (lékař) ve svém civilním projevu ovšem neladí zcela s expresí ostaních aktérů a hrají "to svoje", jak už bylo někde zmíněno kritikou.

Vydařená divadelní adaptace Havlíčkova románu mapující vzestup a pád mladého ambiciozního muže, který se přižení do rodiny, kde je všudypřítomný šílený strýc a následně duševní chorobě podlehne i jeho manželka. Režisér Františák zde opět prokázal svoje kvality. Výborně využívá originální scénografie s otáčejícím se proskleným "akváriem". Solidní herecké výkony představitelů manželské dvojice (P. Konáš, P. Tenorová), bravo M. Kačmarčíkovi za strýce a jaké potěšení vidět paní Málkovou stále ve výtečné umělecké i fyzické kondici. Jistě jedno z nejlepších představení na scénách MDP.

Psát obdivné hodnocení na kus premiérovaný před více než 5 lety a ověnčený Cenou DN (nejlepší inscenace sezony 2016/2017) se může zdát nošením dříví do lesa. Nicméně inscenace neztratila lety nic ze svého "lesku" a je pro diváka vyjimečmým požitkem. Expresivní režie J. Nebeského s aktualizujícím přenosem do současnosti (jeho osný Ibsen na pražských jevištích) a vynikající výkon T. Dočkalové (cena Thálie 2017) jako infantilní Nory, jsou základem úspěchu inscenace. Představení v omikronové zimě 2022 se odehrálo pouze díky pohotovému záskoku G. Míčové za náhle onemocnělou K. Holánovou. Bravo !

Vynikající inscenace, hra umně napsaná německým autorem, který se detajlně věnoval rusko . čečenskému konfliktu a velmi dobře si nastudoval průběh přepadení divadla v Moskvě čečenským komandem. Tragické události roku 2002 jsou vyprávěny téměř po minutách třemi ženami, které hrůzu prožily v zcela rozdílných rolích a nabízí tak různé perspektivy pohledu. Velmi dobré výkony třech neokoukaných hereček, které působí jinak převážně na mimoprařských scénách. Jednoduchá a zajímavá scénografie s využitím bilých balónků upevněných na budících. Představení má úžasný spád, trvá 1,5 hod a divák je držen v napětí do poslední minuty. 85%

Perfektní zábavné představení pro ne zcela malé děti, kde se i dospělí dobře baví. I když babičku si nakonec vezme moře je to pozitivní podívaná a písničky tomu dávají šmrnc a lehkost. Herci muzicírují a zpívají jak se to umí jenom v Dlouhé.

65 %
Dramatizace knihy DH Juráčka nijak nešetřila a vykreslila jej jako sebestředního zakomplexovaného slabocha, jímž přes svoji přechodnou proslulost také byl, v kontrapunktu k ponižované Dáně, která naopak byla osobností (což prokázala i svou následnou kariérou). Pro diváka se vtírá otázka, jak to mohla tak dlouho vydržet? Měl jsem obavu, jak se s náročnou rolí Dáňi vyrovná Anežka Kubátová, ale byla velmi uvěřitelná a dobrá. Zklamáním (píši směrem k AK a PE) je obsazení Bednáře do role PJ, ten svým naturelem je jeho pravým opakem (chtělo to herce typu Honzy Hájka). Výborně režírované dialogové partie (Forman, Sviták, Landovský, Menzel).

Expresivní nápaditá Špinarova režie, využití prázdného jeviště, práce se světly, kontrastující kostýmy sester, nafukovací balónky-písmena, podtrhování herecké akce bycími nástroji. Tragikomický obraz rozkladu velkoburžoasní rodiny, kde "geniální" šílenec (Rašilov) terorizuje své dvě neúspěšné sestry (Stivínová, Juřičková), herecké výkony hodné ND. K pochopení volné souvislostí s historickou postavou logika Wittgensteina doporučuji si předem přečíst obsažný program. Nechápu ovšem proč při opuštění původního titulu hry jsou v programu jména postav zachována jako Ritter, Dene, Voss?

Další z inscenací tandemu Mikulášek Viceníková, bez průběžného narativu, kde je snaha zdivadelnít určité téma, řetězením často ne zcela souvisejících scének. Po Požitkářích, Posedlosti a Hamletech mám pocit, že je to "more of the same". Obscura je navíc místy značně nesrozumitelná, postupem často dost nudná a nejsem asi jediný divák, který pár dnů po shlédnutí inscenace si nebyl schopen vůbec vybavit, o čem se to vlastně hrálo. Podle mého soudu nejslabší Mikuláškova režie tohoto typu. A tak jediné co mi trvaleji utkvělo v paměti bylo zjištění, že Anežka Kubátová (která se krátce objevila v plavkách) má stále hezkou postavu, trochu málo ne...

Vyrypajev je nejvíce uváděným současnýn ruským dramatikem na evropských scénách, a je nejznámějším představitelem postsovětského "nového dramatu". Tato hra premierovaná v roce 2012 patří mezi pozdější kusy autora psané hlavně pro západní publikum (jména osob a další reálie) a Rusko snad může připomenout pouze permanentní opilost všech osob. Jedná se o soubor etud, které v první polovině jsou hlavně opileckým blábolením, po přestávce se postavy přeskupí a náhle vyvěrají výpovědi s hlubšími motivy jako Bůh či láska a diváka občas až zamrazí. Dobře zvládnuté představení, stojí jistě za vidění.

Inscenovat dnes Medkovu legionářskou poněkud patetickou "agitku", která již v roce 1928 po prvním uvedení vyvolala diskusi s kritickými ohlasy, byla pro Jiřího Havelku velká výzva. Zhostil se jí však se ctí a osvědčil svoji režisérskou originalitu a invenci. Tím, že zařadil střih, kdy herci mluví o hře řečí kritiky z dob První republiky, dovolil divákovi získat odstup a nevnímat hru prvoplánově ale jako divadlo na divadle, kde patos textu se stal akceptovatelným. Jenom toho "sokolování" na scéně snad mohlo být trochu méně.