Profil uživatele

JirkaS

Dovolte mi, abych se představil. Jmenuji se Jiří Svoboda, je mi 37 let, jsem z Českých Budějovic, a miluji divadlo, které mi zabírá většinu volného času. Jsem jen obyčejný divák amatér, který se v divadle cítí šťastný. Už jako student základní školy jsem někdy od svých 12 let utrácel většinu kapesného za vstupenky do Jihočeského divadla, kde jsem viděl své první inscenace, a kde jsem postupně propadal kouzlu divadla. Nebylo výjimkou, že jsem šel do divadla i třikrát týdně. Chodil jsem na činohru, na operu i na balet. Toto zanícení mi vydrželo nějaké tři roky, než jsem propadl zase jiným zájmům. Znovuobjevit kouzlo divadla se mi povedlo od února 2016, tedy v 29 letech, kdy jsem začal u nás v Budějcích navštěvovat zájezdová představení z Prahy. V roce 2017 jsem začal častěji jezdit za divadlem i do Prahy. V roce 2022 jsem si pak pořídil předplatné do Divadla Oskara Nedbala v Táboře, kde je k vidění pestrá nabídka divadel z celé republiky. Zároveň nepravidelně rád vyrážím na zajímavé inscenace i do divadel po celé republice. A ze všech divadelních forem zůstávám věrný pouze činohře či výjimečně muzikálu.

Divadlo mě povznáší a dává mi křídla. Dobré divadlo ze mě dokáže vydolovat i ty nejvíce ukryté nejniternější emoce a přimět mě k zamyšlení. A jen málokteré divadlo mě dokáže vnitřně rozervat na milion kousků. Rád hledám právě takové inscenace, které ve mně rezonují, a které mě dokáží posouvat dopředu. Tak doufám, že jich najdu a uvidím co nejvíce.

Pro jakýkoliv kontakt jsem k dispozici na e-mailu: jirka.divadlo@seznam.cz
Volby

Hodnocení

Redaktoři s podobným hodnocením
jméno redaktora: průměrný rozdíl hodnocení (počet společně hodnocených inscenací)
Jan Pařízek: 16 % (135)
Helena Grégrová: 17 % (145)
Iva Bryndová: 17 % (101)
Lukáš Dubský: 18 % (128)
Anežka Kotoučová: 19 % (58)

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

(zadáno: 9.6.2023)
Jedna žena, jeden obyčejný osud, a přece mě to dokázalo uhranout natolik, že jsem z Ljuby Krbové nespouštěl oči a prožíval s ní vše, co se událo od posledních narozenin její postavy. Bylo to silné, bylo to emotivní, bylo to těžké, ale v jejím podání to všechno působilo tak přirozeně, tak smířeně, tak jednoduše, jako by sám život byl jednoduchý. Základem úspěchu pro vyznění textu bylo najít ty správné výrazy v obličeji a ten správný tón hlasu, což se zde podařilo na výbornou. Častý oční kontakt herečky s diváky pak dotváří výsledný zážitek. Ani vteřina nudy, a celé je to vlastně takové kupodivu optimistické. /2.6.2023 v Č. Budějovicích/
(zadáno: 22.3.2024)
Příběh ženy, jež žila a zemřela proto, aby se zapsala do dějin a stala se nesmrtelnou. Pro účely inscenace si tvůrci vystačí jen s několika málo postavami a důraz je kladen spíše na psychologii postav a na ústřední aktéry, což je plně dostačující a pro postupně houstnoucí děj vlastně i ideální. Celá inscenace vyniká ve všech směrech, ať už svou scénografií, křiklavými kostýmy a parukami a dechberoucí hudbou. Herecky pak naprosto dominuje K. Baranová, která perfektně přechází ze znuděné a marnivé paničky do role vězeňkyně v zemi, jíž vládla. Kdyby se to trochu zkrátilo, bylo by to za mě ideální. I tak perfektní zážitek! /17.3.2024 v Táboře/
(zadáno: 9.6.2018)
Nejsem velkým zastáncem modernizací. Ale občas je z takové moderní verze klasického příběhu vybroušen vzácný klenot, který mě svým leskem očaruje. Maryša v tomto podání je čisté drama sdělující vše podstatné v přijatelné délce tak jednoduše a pochopitelně, že je to geniální. Opírajíc se o jednoduchou a přitom symbolicky perfektně vymyšlenou scénu, o úchvatné scénické nápady (především posun židlí a zavěšená místnost) a vynikající herecké výkony, kdy především Pavla Beretová dominuje a pozorovat jí z prostředka první řady byla divácká slast, je tato Maryša pokladem nejvzácnějším! /6.6.2018/
(zadáno: 20.11.2018)
Tuto Maryšu bych označil za čítankovou verzi známého textu. Je to velmi jednoduše provedená klasika v přijatelné délce. A já jsem rád, že někdo ctí klasiku a neroubuje do toho modernizace za každou cenu. Anna Fixová se do hlavní role perfektně hodila, ostatní herci hráli solidně, jen ten T. Töpfer mohl trochu přidat na přísnosti, celou dobu na mě působil ne jako autoritativní otec, ale jako hodný strýček. Bohužel mě to nějak nevtáhlo, ale ani nezklamalo. Jo, a chtělo by to více hudby, s hudbou jen v předělech mezi jednáními to působilo velmi stroze. /19.11.2018 - Divadlo Járy Cimrmana Praha/
(zadáno: 15.11.2022)
Ikonický text českého divadla v originálním režijním pojetí. Pan režisér Hába vkládá do více než století starého příběhu současné moderní prvky, jako je elektrická kytara, kávovar či sluneční brýle, a jako leitmotiv mu slouží koně. Ale přitom nezapomíná na příběh, nářečí a samotný děj, který se tak nějak přirozeně posouvá a dává smysl. A dokonce dojde i na kroje. Maryša v podání Anny Peřinové je svéhlavá, vzdorovitá a především dokonalá. Ostatní ale příliš nezaostávají, a tak tu máme svěží, moderní, ale přitom mile klasickou verzi Maryši, která má a dává smysl. A pro mě se jedná o velmi příjemné překvapení a nevšední zážitek. /14.11.2022/
(zadáno: 3.7.2023)
Text Karla Čapka dokáže rezonovat takřka v každé době, respektive dokud budou na světě války, bude aktuální i tato hra. V Redutě se tak hraje o minulosti, přítomnosti a troufám si tvrdit, že i o budoucnosti a to na velmi zajímavé scéně, která dokáže na první pohled evokovat kladný vztah lidí ke zbraním a zabíjení. Pan režisér Pácl pak posouvá text do současnosti, kdy například místo rozhlasu zní informace o válce z televizoru. Vše je korunováno silnými hereckými výkony všech zúčastněných, kdy výkon Terezy Groszmannové je obdivuhodně strhující. Vynikající týmová práce a velice silný zážitek. Mé první setkání s Matkou se vydařilo. /27.6.2023/
(zadáno: 31.3.2018)
Ve světě, kde je láska čímsi, co se od člověka tak nějak automaticky očekává a singl člověk musí stále narážet na šťastné zamilované páry a reagovat na otázky okolí jestli někoho má, není lehké žít. A o to zajímavější je, přijde-li láska během pár dnů. Jitka Ježková exceluje, Ondřej Kavan jí zdatně sekunduje a výsledkem je takové milé cosi, co divákovi dodá energii a přesvědčí ho, že život vlastně může být fajn. Jednoduchá a funkční scéna představení velmi pomáhá, hudba a zpěv sem perfektně zapadají a inscenace krásně střídá humor s vážnějšími okamžiky. Za mě spokojenost. /28.3.2018/
(zadáno: 18.6.2018)
Velké jeviště, úchvatně řešená scéna, inscenace založená pouze na textu. Osm žen na jevišti, účast každé z nich je opodstatněná, a k tomu náhled do pro nás exotického prostředí. Nad tím vší bdí violoncello se svým fascinujícím zvukem a doprovází všechny dámy až ke gradaci celého příběhu. Příběhu, který se pozvolna rozjíždí, aby mě postupně vtáhl do svých osidel, pozřel, rozžvýkal a emocionálně zničeného vyplivl zpět. Dokonale napsáno, dokonale ztvárněno. Všechny herečky excelovaly. Nahota je zde opodstatněná. Tyhle lázně se pro mě staly nezapomenutelnými. Děkuji! /16.6.2018 - derniéra/
(zadáno: 6.2.2023)
Já si zasloužím víc! Věrný tomuto přesvědčení, jde si hlavní hrdina neúnavně za svým cílem a prostřednictvím svého šarmu a sváděním těch správných žen se mu to daří. To vše v tříhodinové inscenaci, která ač dokáže zaujmout, umí být především ve své první půli i trochu zdlouhavá. Po přestávce už to však nabralo to správné tempo. Některé režijní postupy mě rušily, především mimický sbor mi tam chvílemi velmi vadil a rušil. Herecké výkony byly skvělé, zaujali především O. Kraus a V. Javořík. Škoda, že jsem neměl možnost vidět mou oblíbenou J. Kotrbatou. Ač má inscenace své mouchy, ve výsledku jsem spokojen. /4.2.2023/
(zadáno: 1.11.2019)
Svatba je bezpochyby v životě mladé dívky velkou událostí, ale proč ještě před svým ANO neposbírat zkušenosti s manželstvím od své rodiny a přátel? Na tomto nápadu je založeno toto nápadité a mnohdy trefné monodrama skvělé Šárky Vaculíkové, která zvládá všechny role na výbornou. Je to milé, je to vtipné, je to ze života. Klobouk dolů před tím, co tato mladá sympatická herečka stvořila. Já, byť nejsem a nikdy nebudu nevěsta, si užil její výrazy, její kreace, její zcela vážně míněné rady. Bravo a děkuji! /27.10.2019 v Č. Budějovicích/
(zadáno: 25.2.2023)
Milá a vtipná komedie z divadelního prostředí, jež díky své přívětivé délce nemá šanci začít nudit diváka, který od začátku přistoupí na situaci, jíž autor předestře a rozvíjí. Výhodu má inscenace především v obsazení, kdy oba pánové herci jsou zkušení, sehraní a jednoduše skvělí. Například dramatické předčítání Hynka Čermáka různých textů za úplatu je geniální. Stejně tak scény z Romea a Julie. A tak bych mohl pokračovat. Závěrečná (pro mě překvapivá) pointa pak ukazuje, proč to všechno divák absolvoval. Já si to opravdu užíval, mnohdy s úsměvem a tak nějak přirozeným nadšením. Což za mě značí, že tohle byl fajn zážitek. /21.2.2023 v Táboře/
(zadáno: 24.10.2022)
Komedie o vztazích, o pomstě, ale i o druhých šancích, jejímž středobodem je vztah mezi bývalými manželi Veronikou Freimanovou a Petrem Nárožným. Kdo hledá jednoduchou, možná i předvídatelnou komedii na pohodu a odreagování, tak zde se mu jí dostane. Potěší i příjemná délka (necelé dvě hodinky včetně přestávky), takže se nic nenatahuje a inscenace ani nezačne nudit. Samozřejmě tím hlavním důvodem, proč toto vidět, je zřejmě účast pana Nárožného, který i po osmdesátce srší vitalitou, vtipem a nepopiratelným charismatem. Paní Freimanová mu je rovnocennou partnerkou, stejně jako Vasil Fridrich či Robert Hájek. /20.10.2022 v Č. Budějovicích/
(zadáno: 22.5.2019)
Co se stane na seznamce, na seznamce taky zůstane! Tito pánové se ale rozhodli o své komunikaci a následné schůzce se slečnou ze seznamky udělat divadelní představení. Morálně možná odsouzeníhodné, divadelně však naprosto skvěle zpracované. Já osobně jsem se bavil celou dobu, ať už nad scénou s představením bytu singl ženy, nad kostýmy pánů, ale i nad moderovaným pásmem. Není to žádné velké hlubokomyslné divadlo, ale v rámci komedie je to ultrajízda, která z paměti hned tak nevyvane. Průběžná (pomrkávání do publika) i závěrečná interakce s diváky je skvělá! /21.5.2019 v Č. Budějovicích/
(zadáno: 14.3.2022)
Inscenace se zcela jednoduchou zápletkou, kterou mistr Goldoni v polovině 18. století dokázal skvěle rozehrát a Národní divadlo Brno přenést na současné jeviště s lehkostí a půvabem, jaké se zas tak často nevidí. Na jevišti se krásně mísí dobový děj se současností a inscenace respektuje i žánr, který je přímo založen na přehrávání a herectví dovedeném až do absurdna. A právě z přehrávání zde vzniká řada divácky vděčných humorných situací. Chválím především Petra Bláhu, který podává heroický výkon. Bylo mi ctí se pobavit ve společnosti Mirandolíny! /12.3.2022 v Táboře/
(zadáno: 5.9.2019)
To jako vážně? Po Faustovi je tohle další trapná režijní exhibice. Zůstaly mi skryty motivace v jednání postav, z dění na jevišti jsem nechápal, o čem se vlastně hraje. Jaký smysl třeba mělo, že K. Winterová kopla zhruba po 20 minutách podpatkem do velké obrazovky, kde zůstala díra ve skle a zbylou hodinu tak v popředí zůstala černá rozbitá vypnutá velká televize s dírou, která vzhledem k uspořádání scény akorát zabírala mnoho místa v popředí jeviště? Nechápal jsem zde absolutně nic a jen znechuceně trpěl. Co tohle má společného s Moliérem? Nechápu, nerozumím a lituji času i peněz. /4.9.2019/
(zadáno: 27.10.2023)
Komediální thriller je spojení, které se na našich jevištích asi zase tak často nevidí. O. Sokol se při režii se snaží umně kombinovat oba žánry, ale to je kámen úrazu, když perfektně vybudovanou atmosféru za pomoci dokonalé hry světla a stínů a vhodně zvolené hudby vzápětí shodí komediální výstup a lidi se smějí, místo aby trnuli hrůzou. U Z. Adamovské si nejsem jistý, že je vhodná do této role, spíše než jako psychopatka mi přišla přehnaně afektovaná. P. Štěpánek naopak perfektně zahrál tak, jak měl a co mu jeho postava dovolila. Chválím perfektně vybudovanou scénografii. Celkově mám rozporuplné pocity. /18.10.2023 v Č. Budějovicích/
(zadáno: 9.6.2018)
Dlouho jsem zvažoval návštěvu inscenace. Bál jsem se kompilátu, který nebude držet pohromadě, ale bavil jsem se. Čeština je bohatý jazyk a všechny ty hříčky se slovy v téhle inscenaci jsou milé, hravé, zábavné, stejně jako celá inscenace. Herci si to evidentně užívají a navíc mám pocit, že po delší době Národní divadlo nabídlo klasickou inscenaci prostou jakýchkoliv modernizací, ve které vynikají F. Němec a V. Postránecký, a v kombinaci s F. Rajmontem, D. Matáskem či M. Preissovou předkládají divákovi hravou komedii, která má za cíl pouze pobavit. A to se jí u mě povedlo dokonale! /7.6.2018/
(zadáno: 11.11.2017)
Ucházející, i když z různých adaptací Shakespearových her, které jsem v poslední době v Praze viděl, je tohle pro mě spíše průměr. Většinu času jsem měl pocit, že inscenace je taková nemastná neslaná, ale druhá polovina už byla přece jen zajímavější. Kdo jednoznačně vyniká, to je Marek Němec, kterého jsem viděl poprvé v životě a udělal na mě dojem. Celkově mě námluvy Benedika a Beatricie (skvělá H. Dvořáková) bavily. A koneckonců, modernizace této hře pomohla přiblížit jí dnešnímu publiku a osobně si myslím, že to bylo uchopeno zajímavě. I takhle je možno Shakespeara inscenovat. /10.11.2017/
(zadáno: 14.8.2019)
Tohle je klasický dobový Shakespeare bez modernizací tak, jak to mám rád. Kompaktnosti inscenace však ubližuje osekaný text, kdy alespoň zpočátku není jasné kdo je kdo, nemluvě o obtížnosti pochopení pohnutek a jednání některých postav. Vše však vynahrazují herecké výkony a celková rozvernost a pohoda, které z jeviště sálají. Vynikají především skvělá P. Horváthová a V. Jílek, velice mě zaujal též R. Mácha jako Claudio a doslova mě odboural P. Čtvrtníček, který ukazuje jak vtipná čeština umí být a perfektně balancuje mezi vtipností a trapným přehráváním. Byl to milý zážitek. /12.8.2019/
(zadáno: 23.9.2018)
Za mě super! Je to jedna z těch mála inscenací z činohry ND, které nejsou exhibicí režiséra, ale dávají prostor příběhu, autorově poetice, a hercům. Příběh o modrém ptáku jsem dosud neznal, a o to více jsem byl zvědavý a ve výsledku mile překvapený výsledkem. Bál jsem se, že jako dospělý divák si to neužiju, ale ono to celé bylo tak působivé, že jsem jen fascinovaně sledoval dění a nechal se unášet na křídlech fantazie a zároveň jsem zpracovával myšlenky, které ke mně z jeviště pronikaly. Vždyť to celé bylo tak krásné a snové! A všichni herci byli skvělí! /21.9.2018 - večerní představení/
(zadáno: 11.11.2019)
Byl jsem příjemně překvapen, jak rychle to utíká, a že je to dokonce místy i vtipné a zajímavé. Ani vteřina nudy, ani jedno zívnutí, jen příjemný pocit. Žádné velké herecké výkony ani objevný text se nekonají, ale občas stačí ke spokojenosti jen zjištění, že mě to baví. J. Bartoška zde sice má hlavní roli a zvládá ji s bravurou, ale celou inscenaci si pro sebe krade Z. Bydžovská, která nekonvenčním způsobem víří stojaté vody celého příběhu a je vděčným terčem pozornosti publika. Za mě rozhodně v rámci současné divadelní (zájezdové) komediální produkce nadprůměr. /6.11.2019 v Č. Budějovicích/
(zadáno: 11.11.2018)
Ota Pavel, Miroslav Donutil a Divadlo Viola. Pan Donutil je mistr slova a je lhostejno, vypráví-li zábavné historky nebo předčítá-li poetické povídky plné nostalgie vyprávěné nevinnýma dětskýma očima. Troufám si tvrdit, že povídky Oty Pavla v panu Donutilovi našly interpreta z nejlepších, a ta atmosféra nesoucí se sálem, kdy dychtivé oči divákovy spočívají na jediném aktérovi dychtíc po mimořádném zážitku, je nepřenositelná. Ponořit se do právě slyšeného, představovat si to a do toho zakoušet přednes páně Donutila, to je mimořádné. To je dokonalé! To je večer z nejvzácnějších! /9.11.2018/
(zadáno: 23.12.2023)
Jednoduchý děj, situace dovedené až do absurdna a vytěžené na maximum, expresivní skoro až přehrávané herectví obou zúčastněných, hrátky s diváky, kdy lze těžko odhadovat, co je improvizace a co je nazkoušeno, že se jakoby nepovedlo / rozbilo / vypadl z hlavy text. Ale je tu jeden podstatný detail. Věděl jsem, na co jdu. Bylo mi jasné, že se mi dostane jednoduché komedie, která mě neobohatí, ale u níž, budu-li mít štěstí, se královsky pobavím. A já se skutečně bavil, možná proto, že vím, co mohu v divadle od M. Dlouhého čekat. Jeho herecký projev mi vždy sedí a nejinak tomu bylo i zde. Mile strávený večer. /19.12.2023 v Č. Budějovicích/
(zadáno: 21.2.2019)
Jak přežít samotu a nezbláznit se. I tak by mohl znít podtitul této komedie pro čtyři herečky a publikum. Žádné velké umění to není, ale to jsem tak nějak čekal. Doufal jsem, že se třeba dočkám inteligentní zábavy trefně se strefující do současného problému singl života. Bohužel když si tři herečky ve zralém věku a jedna o něco mladší hrají na puberťačky, vyznívá to spíše trapně. Pár vtípků se sice povedlo, ale tím nejlepším zde je výsostně dokonalý monolog Vandy Hybnerové ke konci inscenace, za který jsou vlastně všechna procenta, která uděluji. /18.2.2019 v Č. Budějovicích/
(zadáno: 25.12.2018)
Jeden salonek, rakouská (nebo pražská?) smetánka, jedna noc a přehlídka přetvářky, snobismu, malosti, pokrytectví a namyšlenosti. Jan Hájek dominuje celé této zvláštní sešlosti jako kritik všech nešvarů, kterých jsme svědky, ale bez výrazné kolektivní práce všech zúčastněných by to nebylo tak silné, tak zajímavé, tak inspirativní. Jan Mikulášek mi po Maryše, Spalovači mrtvol a Kafkovi´24 předvedl další svou výraznou režii, kterou z hlavy jen tak nedostanu a spolu s dokonalou výpravou Marka Cpina a převedením do českých reálií tak vznikla výrazná inscenace, která nutí k zamyšlení. /21.12.2018/