Profil uživatele

JirkaS

Dovolte mi, abych se představil. Jmenuji se Jiří Svoboda, je mi 37 let, jsem z Českých Budějovic, a miluji divadlo, které mi zabírá většinu volného času. Jsem jen obyčejný divák amatér, který se v divadle cítí šťastný. Už jako student základní školy jsem někdy od svých 12 let utrácel většinu kapesného za vstupenky do Jihočeského divadla, kde jsem viděl své první inscenace, a kde jsem postupně propadal kouzlu divadla. Nebylo výjimkou, že jsem šel do divadla i třikrát týdně. Chodil jsem na činohru, na operu i na balet. Toto zanícení mi vydrželo nějaké tři roky, než jsem propadl zase jiným zájmům. Znovuobjevit kouzlo divadla se mi povedlo od února 2016, tedy v 29 letech, kdy jsem začal u nás v Budějcích navštěvovat zájezdová představení z Prahy. V roce 2017 jsem začal častěji jezdit za divadlem i do Prahy. V roce 2022 jsem si pak pořídil předplatné do Divadla Oskara Nedbala v Táboře, kde je k vidění pestrá nabídka divadel z celé republiky. Zároveň nepravidelně rád vyrážím na zajímavé inscenace i do divadel po celé republice. A ze všech divadelních forem zůstávám věrný pouze činohře či výjimečně muzikálu.

Divadlo mě povznáší a dává mi křídla. Dobré divadlo ze mě dokáže vydolovat i ty nejvíce ukryté nejniternější emoce a přimět mě k zamyšlení. A jen málokteré divadlo mě dokáže vnitřně rozervat na milion kousků. Rád hledám právě takové inscenace, které ve mně rezonují, a které mě dokáží posouvat dopředu. Tak doufám, že jich najdu a uvidím co nejvíce.

Pro jakýkoliv kontakt jsem k dispozici na e-mailu: jirka.divadlo@seznam.cz
Volby

Hodnocení

Redaktoři s podobným hodnocením
jméno redaktora: průměrný rozdíl hodnocení (počet společně hodnocených inscenací)
Jan Pařízek: 16 % (135)
Helena Grégrová: 17 % (145)
Iva Bryndová: 17 % (101)
Lukáš Dubský: 18 % (128)
Anežka Kotoučová: 19 % (58)

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

(zadáno: 23.4.2018)
Mé první seznámení s tímto textem dopadlo dobře. Od začátku do konce jsem visel očima na pódiu a čekal, co bude dál. Inscenace velice rychle odsýpá, text samotný pak krásně ukazuje hry lásky šálivé v praxi. Láska si s námi pohrává, chtíč nad námi přebírá nadvládu, ztrácíme lidi, kteří nás skutečně milují proto, že neumíme být spokojení s tím, co máme. Byť se režie spokojila s prvoplánovým ztvárněním textu a klouzá jen po povrchu a v určitých chvílích bych uvítal větší procítění postav, líbilo se mi to. Herecky ucházející, příjemně překvapila A. Stropnická, kterou jsem dosud neznal. /22.4.2018/
(zadáno: 16.11.2022)
Netušil jsem příliš, co mě čeká, a tak jsem se nechal unášet příběhem fascinovaně hledíc na jeviště, co se to před mými zraky odehrává. Už jen scéna naprosto dokonale imitující nástupiště metra mě dokázala nadchnout. A stejně nadšen jsem byl jak z hereckých výkonů všech pěti pánů, tak z textu, který tak nějak mrazivě přesně ukazuje, jak se dokáží měnit charaktery a postoje člověka opojeného mocí a pocitem nadvlády. Zcela originální děkovačka pak jen dotvořila můj výsledný velice pozitivní dojem. Jistě, možná mohla být upozaděna komediální stránka a mohlo se více pracovat s mrazivou gradací, ale za mě je to takto skvělé! /15.11.2022/
(zadáno: 17.11.2018)
Soudit je těžké. Být souzen ještě těžší. Hra na kočku a na myš. Touha po spravedlnosti mířící často za hranu zdravého rozumu a chápání. Kdo je zde oběť? A můžeme si z toho všeho vzít ponaučení? Znepokojivá hra o věcech, které jsou vzdálené časem, a přesto jaksi povědomé a blízké. Pánové Fridrich a Vlasák rozjeli tak zajímavý příběh, že jsem celou dobu nedokázal spustit oči z jeviště a nestihl jsem se ani začít nudit. Tato inscenace je jedna z náročnějších, ale divákovi se odmění zážitkem vpravdě nezapomenutelným. Jen je škoda, že se u mě vnitřně nedostavily žádné emoce. /13.11.2018/
(zadáno: 4.12.2023)
Příliš postav, minimum kulis, zpočátku problematická orientace v ději i postavách. Postupem času se však vše stává přehlednějším. Tohle je taková blbinka s velmi obyčejným až bych řekl crazy dějem, kterou když neuvidíte, tak o nic moc nepřijdete. Ale na mě to přesto nějak zvláštně fungovalo, takže jsem si to i docela užíval. Možná to bylo tím tématem, kdy přece jen trampský muzikál a téma trampingu zase v divadle tak často nebývá, možná se mi jen líbilo, jak si to herci užívají. Písničky bohužel v paměti nezůstanou, žádný hit se nekoná, ale zůstává pocit pohody a pozitivní nálady. /28.11.2023 v Táboře/
(zadáno: 23.11.2019)
Takhle nějak se má dělat odpočinková divadelní produkce. Bylo to vtipné, bylo to dějově zajímavé, vše skvěle vypointované a především herci nepřehrávali a netlačili na pilu, takže výsledek působil naprosto přirozeně. R. Vojtek hlavní roli skvěle ustál a nesklouzl k laciné podbízivosti, totéž platí i pro J. Ployhara. Právě tyto dvě role k přehrávání vybízejí nejvíce, a o to víc potěšilo, že jsem viděl vkusnou komedii bez toho, aby mi bylo za účinkující stydno. V rámci žánru příjemné překvapení, proto velká chvála za režii P. Svojtkovi, který odvedl skvělou práci. /20.11.2019 v Č. Budějovicích/
(zadáno: 15.11.2022)
Mé čtvrté setkání s Furianty, tímto klasickým českým divadelním textem, bylo vpravdě zážitkem. Tvůrci skvěle balancují mezi klasickým a moderním pojetím, kdy tu moderní část zastávají kostýmy či současná mluva a výrazy. Nadšený jsem z proložení textu písničkami, které se sem skvěle hodí. Jinak se v zásadě jedná o obstojně zvládnutou klasiku, která zkušenějším divákům nabízí něco nového a nové diváky snesitelným způsobem seznámí s českou klasikou. Hereckým výkonům nemám co vytknout, scéna je originální, jednoduchá a přitom plně funkční a celkově mě to pozitivně nabudilo, kdy jsem měl po celou dobu nenucený úsměv na tváři. /8.11.2022 v Táboře/
(zadáno: 20.3.2023)
Už jsem nevěřil, že se po éře paní Špinar dočkám v Národním divadlem klasického divadla. A hle, ono nejen, že to jde, ono to ani na vteřinu nenudí a je to skvělé. Můj oblíbený M. Františák připravil Naše furianty založené na hereckých výkonech s minimalistickou scénou a s využitím folkloru a práskání biče. A já se opět přesvědčil, že jeho režie mi sedí na výbornou. Na mém nadšení se ale nemalou měrou podílí i herecký ansámbl, kdy především O. Pavelka s gustem ztvárňuje Buška (bylo zajímavé zavzpomínat, jak před pár lety ztvárňoval Bláhu), ale celkově se jedná o vyrovnaný kolektivní výkon, za který palec nahoru. Děkuji a klaním se. /19.3.2023/
(zadáno: 11.4.2018)
Hodnotit jen herecký výkon, bylo by to na sto procent, protože Elizaveta Maximová povyšuje vcelku obyčejný text na vpravdě unikátní zážitek. Jak dokáže střídat zasněný výraz se žárlivostí, zamilovaný pohled s naštváním, chvíli by jí divák miloval a vzápětí se jí bojí, tohle je stoprocentně přesný výkon. V jednu chvíli jsem neměl daleko k slzám. O to více zamrzí průměrnost textu o jedné holce z děcáku naivně zamilované do staršího chlapa, který jakoby vypadl ze stránek časopisu pro teenagery. A mrzí i krátká délka inscenace. Ale je to intenzivních 40 minut plných kvalitního herectví! /9.4.2018/
(zadáno: 22.7.2017)
Měl jsem problém s velmi zvláštním dějem a nelogickým chováním postav, stejně jako s hlavní zápletkou a poněkud zvláštním koncem. A bohužel tato komedie nevynikala ani svou komediálností. Upřímně řečeno, vlastně jsem byl rád, že jsem neusnul, protože chvílemi jsem k tomu neměl daleko. Ale nechci být přehnaně přísný, Rudolf Hrušínský tuto komedii trochu pozvedl a kvalita jeho herectví stačí k tomu, abych úplně nelitoval toho, že jsem představení viděl. A jen doplňující informace, představení trvalo zhruba 85 minut a bylo bez přestávky. /viděno 19. července 2017 v Č. Budějovicích/
(zadáno: 23.5.2018)
Sex a chtíč vládnou světu. Tak proč si nevzít toto téma i jako ústřední motiv pro inscenování jedné z her největšího dramatika historie? V určitých pasážích chce režisér šokovat za každou cenu, a to mi vadilo. Zbytečně natahované obrazy spolu s oděním některých postav (transvestita, záchranář, masky opic), které jsem nepochopil, inscenaci sráží. Ale vše vynahrazuje grandiózní výkon T. Dočkalové, její záchvat v úvodu a statickou scénu v závěru hry budu mít v hlavě do konce života. Celkově ve mně zůstává kladný pocit a přesvědčení, že i takový výklad klasického textu může obstát. /21.5.2018/
(zadáno: 17.4.2023)
Tleskám ND v Brně za odvahu sáhnout po zapomenutém textu. V mém případě se tato odvaha setkala s mimořádným nadšením a úspěchem, za což zcela jistě patří dík panu režiséru Páclovi, který s autorem zcela souzní a na minimalisticky vystavěné scéně rozehrává boj o český trůn tak živým a strhujícím způsobem, že jsem zapomněl, co je právě za den a byl jsem doslova vtažen do víru doby a mocenských soubojů. Perfektní zážitek to byl i díky přesným hereckým výkonům, skvělé hudbě a scénám, z nichž mrazilo. Zapálení Vlastislavova sídla či závěr celé inscenace ve mně bude ještě dlouho rezonovat. Téhle inscenaci nemohu strhnout ani procento! /13.4.2023/
(zadáno: 11.11.2017)
Skvělý, nepřekonatelný, úžasný Igor Bareš je tím, kdo tuto inscenaci posouvá do nadprůměru a dělá z ní zážitek. Z bezprostřední blízkosti první řady jsem mohl detailně pozorovat herectví i obličejovou mimiku pana Bareše, který byl dokonalý. Ovšem inscenace jako taková se zdá dnes býti minimálně stejně aktuální jako v době svého, a rozhodně stojí za zamyšlení, proč se svět od doby napsání hry zase tolik nezměnil. Z herců vynikají též P. Kostka, O. Vlach a J. Kotrbatá. Problém mám s tím, že pan režisér se zřejmě neuměl rozhodnout, zda děj zasadí do doby vzniku hry či do současnosti. /8.11.2017/
(zadáno: 1.7.2019)
Kam až se člověk může dostat, když se bojí říkat ne? O tom je možno se přesvědčit v této psychologické studii, kde vyniká především hlavní postava bravurně ztvárněná Radúzem Máchou, jehož vývoj z nezkušeného mladíka až po zoufalého muže je fascinující. Zdatně mu pak sekunduje krásně uřvaná Pavlína Štorková. Inscenace zaujme především pro činohru Národního divadla vcelku nezvyklým scénickým řešením, kdy je naplno využito točny na jevišti, díky čemuž se lehce během chvíle mění scéna dle potřeby. Škoda, že inscenace si celou dobu nedrží svoje tempo, ale i tak za mě nadprůměr. /24.6.2019/
(zadáno: 7.10.2017)
Měl jsem pocit, jako by ani na jevišti nebyla paní Vilhelmová, ale jako bych koukal na reálnou a živou Boženu Němcovou. Paní Vilhelmová B. Němcovou nehrála, ona se jí stala! Skvěle jí pak doplňoval Aleš Procházka, který svou roli ztvárnil, jak jinak, naprosto perfektně a uvěřitelně. Jediný problém jsem tak měl s občas až kýčovitými výstupy Tomáše Pavelky. Dělal, co mohl, v některých rolích byl skvělý, ale celkově toto řešení v mých očích inscenaci ubralo na kvalitě. Jinak to ale byla silná inscenace o jedné silné ženě a o lásce. A pro mě to byl kvalitní zážitek. /4.10.2017 v Č. Budějovicích/
(zadáno: 25.11.2019)
Kolik zvratů se vejde do jednoho večera, do jedné inscenace, do jednoho života? Od představení svého nastávajícího rodině, přes sžívání se, svatbu, těhotenství, šílenství, po konec, který ve své naléhavosti působí velice tísnivě. Pan režisér Františák mi naservíroval poctivé drama s krásně houstnoucí a vygradovanou atmosférou sázející především na herecké výkony a ve své složitosti na jednoduchou a funkční scénografii. Herecky vynikají P. Tenorová a P. Konáš, kterým jsem věřil naprosto vše, a ve své odpudivosti i M. Kačmarčík. Já si užíval každý moment! Tohle je poctivé divadlo! /23.11.2019/
(zadáno: 26.11.2017)
Na inscenaci neshledávám nic výjimečného, co by jí mělo opravňovat k zařazení na repertoár českých divadel. Nicméně pominu-li tento fakt, jedná se o vcelku zajímavý vhled do života jedné britské rodiny. Kupodivu pan Špinar se tentokrát krotil a nabídl nám téměř normální činoherní představení. O to více mrzí, že když je to tak málo špinarovské, tak se část děje ztrácí mezi kinosedačkami. To je z mého pohledu velmi špatné řešení adaptace textu a ubírá to zážitek i procenta. Ale herectví a vynikající výkon paní Jany Preissové ční nad všemi nedostatky! /24.11.2017/
(zadáno: 30.5.2018)
Uff, tohle se z mého pohledu příliš nepovedlo. Byť oproti Hedě Gablerové, kterou jsem ohodnotil čistou nulou, Jan Nebeský tentokrát vypráví smysluplný děj a je to mnohem snesitelnější, pořád je to forma, která mi nesedí. Inscenace mě vytáčela, do přestávky mi to přišlo příliš natahované a zdlouhavé, a T. Dočkalová mi připadala příliš teatrální a uřvaná. Ani ostatní herci to nezachránili, snad jen J. Teplý snesl přísnější měřítko. Chvílemi jsem se nudil, chvílemi jsem byl celým tím provedením iritován. Po přestávce to už bylo z mého pohledu mnohem lepší. Tohle mi nesedlo. /29.5.2018/
(zadáno: 11.11.2019)
S velkou zvědavostí jsem se vydal do pražské Uhříněvsi na tuhle německou sondu do života mladistvých delikventů, které může od vězení zachránit jen antiagresivní kuchařský kurz. Mladí herci mě dokázali svým zaujetím a autenticitou zaujmout a chvílemi i vyděsit, takže jsem skoro i zapomněl, že jsem v divadle. Každý z pěti mladých herců své roli nezůstal nic dlužen a spolu se dvěma zkušenými dospělými hereckými kolegy namíchali zvláštní kombinaci agresivity, vzteku, násilí, vzdoru, ale i nadrženosti a týmové spolupráce. Tohle je pubertální jízda, kterou stojí za to absolvovat. /8.11.2019/
(zadáno: 29.3.2023)
Mé úplně první setkání s tímto ikonickým textem s sebou neslo mnohá očekávání, z nichž se povedlo většinu naplnit. Díky kulisám a skvělé hudební složce jsem měl dojem, jako bych se skutečně ocitl kdesi v Americe na farmě, jíž pustoší sucho. Výsledný pozitivní dojem pak také dotváří většinou přesně obsazené postavy, od I. Bareše, přes M. Adamczyka a J. Roskota, až po T. Pavelku a J. Krafku. Dokonce i té jinak půvabné Z. Vejvodové jsem uvěřil, že jí nikdo nechce. M. Lambora pak byl v hlavní roli standardně dobrý. Za mě spokojenost. Jen bych se nebál text trochu zkrátit, v určité pasáži to bylo už zdlouhavé. Jinak skvělé! /25.3.2023/
(zadáno: 20.2.2020)
Komorní text na rozlehlých prknech a v rozlehlých prostorách Stavovského divadla? Inu, zkusit se má asi vše! Daniel Špinar je výrazným režisérem, ale zde se překvapivě držel zkrátka a vystačil si téměř s holým jevištěm. A najednou tu překvapivě máme po delší době inscenaci, kde prim hrají herecké výkony. A já si užíval obzvláště herectví Saši Rašilova plus velkolepý návrat Zuzany Stivínové do souboru činohry ND. Tenhle zvláštní sedánek mě chvílemi nudil a chvílemi dráždil. A to je vskutku zajímavá divadelní kombinace. Takže za mě nevšední zážitek se skvělými hereckými výkony. /3.2.2020/
(zadáno: 15.11.2022)
Jednoduchý nápad o předražené koupi bílého malířského plátna, jež je považováno za moderní umění, se zdá být vděčným námětem pro komedii. Pro autorku je to však jen výchozí můstek pro odhalení lidských charakterů, jež dřímají schované uvnitř a potřebují tu správnou stimulaci, aby vystoupaly na povrch. A tak se komedie postupně mění v konfrontaci třech dlouholetých přátel, jež může vést až k rozkladu jejich kamarádství. Zajímavě napsáno, bravurně zahráno. Dokonalá souhra je z jeviště patrná a inscenace zavdává důvod k zamyšlení. Jen mi to přišlo chvílemi trochu jednotvárné, ale to je nejspíš můj problém. /7.11.2022 v Táboře/
(zadáno: 14.5.2018)
Jsem rozpolcený. Inscenace na mě nepřenesla žádné emoce, jednotlivé postavy byly pro mě sterilní a jejich pohnutky mi zůstaly skryty, a nechápal jsem, čím zrovna tento Dorian Gray uchvacuje své okolí. Byť je Ondřej Kraus zajímavý, jeho postavě (alespoň z mého pohledu) chybělo charisma, které je pro tuto postavu nezbytné. Na druhou stranu, ač neznalý předlohy, v ději jsem se docela orientoval, inscenace mi přece jen evokovala dnešní dobu a donutila mě k nějaké formě zamyšlení. Ve výsledku jsem se vlastně ani příliš nenudil a nebyla to pro mě ztráta času. Nicméně čekal jsem více. /9.5.2018/
(zadáno: 1.2.2019)
Tohle bylo tak...zajímavé! Několik opilých nesourodých skupinek, jejichž osudy se protnou. Lidé ztraceni uprostřed světa topící se ve svém životě hledají, ztrácejí, nalézají během jedné noci smysl v něčem, v čem se snad ani najít nedá. Totiž v životě a naší existenci. Velmi vtipné pasáže jsou střídány hlubokými filozofickými myšlenkami a ta bezradnost na konci inscenace z toho všeho je dokonalá! Líbilo se mi celkové režijní pojetí (M. Němec jako režisér u mě znovu boduje) i jednoduchá, ale účelná scéna s měnícími se reklamními bannery. Herecky vyvážené, celkově skvělé! /28.1.2019-derniéra/
(zadáno: 30.9.2019)
Strohá scéna. Inscenace začíná. A já se víc a víc nořím do děje, svým zrakem doslova visím na rtech jednotlivým aktérům, trpím s nimi, prožívám to, a věřím, že jsem se přenesl v čase a prostoru a ono se to skutečně děje. Takhle se má inscenovat antika. Na pozadí jednoduché scény nechat vyniknout herce a děj. Netřeba vše ilustrovat. Netřeba vnucovat divákům svůj režijní výklad. Jen nechat diváky unášet na vlnách příběhu, nechat je proplout všemi víry a zvraty a dovézt je v pořádku až na konec cesty. Jessica Bechyňová jako Élektra mě doslova uhranula a jako celek to dokonale funguje! /27.9.2019/
(zadáno: 16.11.2022)
Nestárnoucí klasika o otázce morálky, viny, trestu a právu vzít spravedlnost do vlastních rukou dostala v Hradci Králové důstojnou podobu plně akcentující text, jenž klade na účinkující herce nemalé nároky a v divákovi vyvolává zajímavé a možná i znepokojivé otázky. Pan režisér Nvota šel k mému nemalému nadšení cestou klasického zpracování s mírnými modernizacemi, jež příliš nepřekáží, ale jejichž smysl jsem příliš nechápal. Důležité však je, že inscenace je srozumitelná a nabízí kvalitní herecké výkony a příležitosti především pro dokonalého Vojtěcha Říhu v hlavní roli. Silné a mrazivé tak, jak se na antickou tragédii patří! /16.11.2022/