Profil uživatele

JirkaS

Dovolte mi, abych se představil. Jmenuji se Jiří Svoboda, je mi 37 let, jsem z Českých Budějovic, a miluji divadlo, které mi zabírá většinu volného času. Jsem jen obyčejný divák amatér, který se v divadle cítí šťastný. Už jako student základní školy jsem někdy od svých 12 let utrácel většinu kapesného za vstupenky do Jihočeského divadla, kde jsem viděl své první inscenace, a kde jsem postupně propadal kouzlu divadla. Nebylo výjimkou, že jsem šel do divadla i třikrát týdně. Chodil jsem na činohru, na operu i na balet. Toto zanícení mi vydrželo nějaké tři roky, než jsem propadl zase jiným zájmům. Znovuobjevit kouzlo divadla se mi povedlo od února 2016, tedy v 29 letech, kdy jsem začal u nás v Budějcích navštěvovat zájezdová představení z Prahy. V roce 2017 jsem začal častěji jezdit za divadlem i do Prahy. V roce 2022 jsem si pak pořídil předplatné do Divadla Oskara Nedbala v Táboře, kde je k vidění pestrá nabídka divadel z celé republiky. Zároveň nepravidelně rád vyrážím na zajímavé inscenace i do divadel po celé republice. A ze všech divadelních forem zůstávám věrný pouze činohře či výjimečně muzikálu.

Divadlo mě povznáší a dává mi křídla. Dobré divadlo ze mě dokáže vydolovat i ty nejvíce ukryté nejniternější emoce a přimět mě k zamyšlení. A jen málokteré divadlo mě dokáže vnitřně rozervat na milion kousků. Rád hledám právě takové inscenace, které ve mně rezonují, a které mě dokáží posouvat dopředu. Tak doufám, že jich najdu a uvidím co nejvíce.

Pro jakýkoliv kontakt jsem k dispozici na e-mailu: jirka.divadlo@seznam.cz
Volby

Hodnocení

Redaktoři s podobným hodnocením
jméno redaktora: průměrný rozdíl hodnocení (počet společně hodnocených inscenací)
Jan Pařízek: 16 % (135)
Helena Grégrová: 17 % (145)
Iva Bryndová: 17 % (101)
Lukáš Dubský: 18 % (128)
Anežka Kotoučová: 19 % (58)

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

(zadáno: 21.2.2018)
Moc jsem nevěděl, co od toho čekat. A nakonec jsem se docela solidně pobavil, byť uznávám, že tohle je jen taková oddechová jednohubka, jež se divákovi asi časem postupně vykouří z hlavy. Především pobavila situace, kdy pan Hrušínský odehrál scénu, a když měl pak další repliku, tak zase začal odříkávat tu již odehranou scénu, všichni herci byli zmatení, pár vteřin tam jen tiše stáli a nevěděli jak dál. Tohle jsem v divadle opravdu ještě nezažil. Jinak to byla standardní zábava, kdy jsem se docela nasmál a celkově mě to pozitivně nabilo. /22.1.2018 v Č. Budějovicích/
(zadáno: 6.4.2019)
Inscenace, která nenudí a dokázala si celou dobu udržet mou plnou pozornost. A přesto mám pocit, že jí cosi chybělo. Jako divákovi mi zůstalo několik nezodpovězených otázek, a ta základní zní: Proč to všechno? Jaké jsou pohnutky hlavních hrdinů? Ale pokud to beru jako absurdní divadlo, které se naváží se do současné společnosti, asi není důležité znát odpověď. Stačí jen se nechat unášet děním na jevišti. Jsou zde jasně dané charaktery postav, perfektní herecké výkony (hlavně M. Dadák v hlavní roli) a celkově to vyznívá obstojně. Viděno v alternaci V. Šanda-D. Ratajský-L. Jelínková. /5.4.2019/
(zadáno: 12.9.2019)
Cosi, co nejde pevně uchopit, a kde nelze vše plně pochopit. Jakýmsi zvláštním kompilátem o smrti je tato inscenace, která má své silnější i slabší chvilky, která rezonuje v mysli, aby po chvíli zájem opadl a zase se navrátil, která rozesmívá i nutí k zamyšlení, která přináší poznání, že smrt je cosi blízkého a přitom vzdáleného, a že je tu pro nás všechny a s námi všemi. Herecky dokonalé, scénograficky zdařilé, režijně perfektně zvládnuté. Vynikající výkony především od Jany Plodkové, Miloslava Königa a Jakuba Žáčka. Za mě spokojenost a děkuji za vpravdě nevšední divadelní zážitek. /9.9.2019/
(zadáno: 6.3.2024)
Dva herci, dva životy, dva osudy. A já vlastně ani pořádně nevím, o čem to bylo. Text je bohužel po určité době velmi nezáživný, a jelikož je to celé prezentováno jaksi monotónně, obzvlášť předlouhý monolog D. Švehlíka, tak není divu, že mě to začalo po nějaké době uspávat. Což je škoda, protože herecké výkony jsou bezesporu vynikající, ať už ten D. Švehlíka či ten O. Brouska, který na menším prostoru hraje především svými výrazy a mimikou. Vlastně jsem ani nepochopil, o co postavě D. Švehlíka šlo a proč to tak skončilo. Tohle evidentně nebyl můj šálek čaje. /20.2.2024 v Táboře/
(zadáno: 16.11.2023)
Nic jsem nečekal a dostalo se mi překvapivě příjemného zážitku, kdy jsem se ani na chvilku nenudil a jen si užíval, kam a jakým způsobem se děj posouvá. A. Mihulová i J. Smutná své postavy uchopily s porozuměním a můj výsledný dojem byl, že si to užívají a že je to baví. Text sám o sobě asi není úplně geniální, ale v tomto případě velmi pomohlo právě obsazení. A bavilo mě střídání humoru s dramatickými momenty, stejně jako to, že jsem nedokázal odhadovat vývoj děje. Tohle komediální drama o tom, že začít žít lze i po padesátce, se mi zkrátka trefilo do mého rozpoložení. /13.11.2023 v Č. Budějovicích/
(zadáno: 9.10.2023)
Velice zvláštní inscenace, v níž jsem se orientoval jen částečně. V první půli se aspoň něco děje a místy to mělo silné momenty, ale po přestávce už mě to vůbec nezaujalo a spíše se má pozornost vytrácela kamkoliv jinam, jen ne k jevišti. Celkově jsem měl problém s pojetím inscenace, kdy bylo užito příliš mnoho scénických postupů a nápadů na úkor jednoduššího vyprávění. Z. Začalová v hlavní roli byla skvělá, ale mé celkové dojmy jsou rozpačité. /2.10.2023 v Táboře/
(zadáno: 16.4.2019)
Inscenace chladná stejně jako prostředí, kde se odehrává, mě donutila zamyslet se nad leckterými věcmi ohledně Boha a víry. Ze všeho toho chladu ční úchvatná Petra Horváthová, která, byť nehraje jednoznačně kladnou postavu, je dokonalá a přesná. Dokáže být k politování stejně jako umí být nesnesitelná. Zdatně jí sekundují Roman Zach se Sandrou Novákovou. Pojetí inscenace odpovídá syrovosti příběhu, a v tom je její kouzlo a kvalita. Jednoduchý nápad se skládacími židlemi jako nosným prvkem se sem výborně hodí. Trochu krácení a komornější pojetí s menším počtem postav by neškodilo. /12.4.2019/
(zadáno: 17.4.2023)
Jednoduchá hudební taškařice občas může být v divadle fajn, pokud divák přistoupí na to, že neočekává velké umění, ale jen něco neokoukaného, milého a nenáročného. Což přesně tato inscenace splňuje. Žádné velké herectví se zde nekoná, svým jako vždy skvělým herectvím zde vyčnívá především I. Bareš, ale to je vlastně jedno, protože příběh i provedení mě dokázalo zaujmout aspoň do té míry, že jsem se nenudil. Melodie jsou tak jednoduché, až jsou nakažlivé a z inscenace je vidět, že nemá za cíl nic jiného než pobavit. Příběh o tom, že člověk chce pořád víc a víc, až nemusí mít nic, je věčný a zde podaný ve stravitelné formě. /15.4.2023/
(zadáno: 29.3.2023)
Pro česká jeviště poněkud netypická inscenace o životě a smrti, kde rybaření je jen symbolem pro kladení si existenciálních otázek a srovnávání se s vlastní smrtelností. To vše s mírnými prvky commedia dell'arte, kdy herci se prostřednictvím svých postav obrací k divákům, s nimiž i komunikují. Dochází tak k odlehčení a celkově to napomáhá příjemnému pocitu, kdy jsem odcházel ze sálu se zvláštně uspokojivým pocitem, a nikoliv obtěžkán těžkou hlavou a mnoha důvody k přemýšlení. Čemuž pomáhá i perfektní obsazení, kdy trojice Liška-Mihulová-Dulava do svých rolí perfektně sedí a rozumí si s nimi. Tohle se rozhodně povedlo! /22.3.2023 v Táboře/
(zadáno: 22.5.2019)
Na první pohled obyčejný vhled do života znuděných středoškoláků. Ale není to jen o sprostých slovech, sexu, flákání či násilí. Je zde totiž prověřena divákova schopnost odhalit pointu, kterou nemusí být jednoduché rozklíčovat. A byť jsem pochopil to hlavní, stejně si nejsem jistý, že jsem úplně vše rozklíčoval správně. Chválím autentické herecké výkony všech zúčastněných, z nichž vyniká už z povahy své role ve všech polohách uvěřitelný Z. Piškula. Chválím také scénu, kde nechybí ani sprosté nápisy na školních zdech a lavicích. Rozhodně nevšední divadelní zážitek! /20.5.2019 v Divadle Komedie/
(zadáno: 22.10.2017)
Moje úplně první setkání s touto klasikou dopadlo nad očekávání dobře. Inscenace je krásně vizuálně řešená, ostatně na to už jsem od pana Špinara zvyklý. Symbolika papírových lodiček mi přišla velmi originální a vzhledem k závěrečné scéně i perfektně promyšlená. Inscenace byla záživná a dobře pochopitelná i pro mě, který jsem tu předlohu neznal, herecké výkony byly kvalitní, jak jsem ostatně rovněž od pana Špinara zvyklý, a celkově se mi líbilo, že žádná postava výrazněji nevyčnívala a soubor činohry Národního divadla tak mohl naplno ukázat svou skvělou souhru. /14.10.2017/
(zadáno: 23.4.2017)
Šárka Vaculíková byla dokonalá především jako obhroublá nevzdělaná Líza, vrcholu dosáhla při scéně kombinující chování dámy se svou přirozeností, jako dáma pak už byla "jen" dobrá, ale laťku si od začátku hry nasadila neskutečně vysoko. Výborní byli rovněž Libuše Švormová a Svatopluk Skopal, Jan Šťastný s Tomášem Töpferem zůstali průměrní. Pozitivně hodnotím vážnější závěr ukazující vyzrálost hlavní hrdinky. Inscenace samozřejmě nenabízí žádné závažné téma k zamyšlení, ale jako komedie na odreagování poslouží dokonale. Více na mém blogu. /viděno 13. dubna 2017 v Divadle Na Vinohradech/ (více v článku na blogu)
(zadáno: 3.6.2017)
Bohužel zde vítězí vizuální hrátky na úkor smysluplnosti příběhu. Kdybych před rokem neviděl Racka v podání Dejvického divadla, asi bych nevěděl, o čem to bylo. Představování si herců z Dejvic mi pomohlo překlenout zmatečnější pasáže. Režiséři zřejmě počítají s tím, že divák text zná, a to je špatně. A zajímalo by mě, proč je na plakátě k inscenaci napsáno "komedie o čtyřech dějstvích", když veškeré komediálno se v této inscenaci kamsi vytratilo. Jinak jsou zde k vidění zajímavé nápady, kvalitní herecké výkony a občas i silné momenty. Bohužel ale převládá zmatečnost. /viděno 2. června 2017/
(zadáno: 20.6.2023)
Jak těžký může být život, když každý miluje toho jiného, než kdo miluje jeho. Čechov ve svých vrcholných hrách krásně pracuje s pomíjivostí života a okamžiku, a jsem rád, že pan režisér Pácl plně ctí text a nechává tak vyniknout autora a herce. Byť mám pocit, že to není úplně ten stoprocentní Racek, pořád je to skvělá inscenace, v níž vynikají především T. Richtrová a V. Kuzník, kteří svým rolím vtiskli vše, co mohli. Naopak za očekáváním u mě zůstala E. Zbranková, jež cosi postrádala, možná charisma, možná jen nedokázala do své postavy vtisknout její útrapy. Ne vždy inscenace držela mou pozornost, ale celkově jsem spokojen. /15.6.2023/
(zadáno: 29.5.2023)
Velký pohádkový melodram dostal v Plzni důslednou a odpovídající péči, kterou si určitě zasloužil, díky čemuž vznikla poctivá inscenace. S minimem kulis se na téměř prázdné scéně za zvuků monumentálního živého hudebního doprovodu odehrává strhující příběh, k jehož dokonalému vyznění pomáhají nejen přesné herecké výkony, ale především důsledný přednes Zeyerova textu. Oba mladí herci si se svými rolemi poradili nad očekávání a podpořili tak své starší a zkušenější kolegy, kdy především dvojice A. Veldová - M. Stránský zanechává silný dojem. Pan režisér Pácl věděl, co dělá, a mě dokázal nadchnout. Chválím rovněž povedené kostýmy. /26.5.2023/
(zadáno: 2.12.2019)
Strhující inscenace o životě člověka, s nímž je spojována zkáza carského Ruska, záživnou formou přibližuje tuto osobnost, její život a vliv na carskou rodinu. Autor a režisér v jedné osobě si skvěle poradil s dozajista velkým množstvím informačních zdrojů a vzniklo tak něco, co mě samotného až překvapivě dokázalo zaujmout, strhnout a emočně dojmout, na čemž má zajisté zásluhu především L. Špiner v hlavní roli, který dokázal skvěle vystihnout vnitřní konflikt a pochyby své postavy. Jedná se o poctivou inscenaci s velkým množstvím herců a silnými momenty. /1.12.2019 v Divadle v Dlouhé Praha/
(zadáno: 20.2.2020)
Podobně jako u Paralelních vesmírů v témže divadle má i tato inscenace svou zvláštní poetiku. Je to komedie, ale přesto to hraje na vážnější notu. Je tu láska, ale neustále se vzdaluje a zase přibližuje. Jsou tu problémy, které může řešit každý z nás. Ale přitom z toho má divák nutkání přemýšlet o sobě, o životě, o světě. Koule ve všech možných velikostech a podobách jsou zde využity chytře a dokonale se k hranému textu hodí. Herecké výkony jsou jako vždy v tomto divadle na vysoké úrovni a závěrečná tázací věta celé inscenace tomu všemu dává smysl. Více takových inscenací! /13.2.2020/
(zadáno: 16.10.2023)
Dialog mezi géniem a novinářkou, jenž se mění na dialog mezi otcem a odloženou dcerou, je velice umně napsaný, takže nenudí. Na kvalitě mu pak bezesporu přidávají herecké výkony M. Táborského a L. Štěpánkové, kteří své role zvládají s obdivuhodnou lehkostí a po pěti letech od premiéry jsou perfektně sehraní. Jednoduchá scéna, houslové motivy a postava hospodyně pak inscenaci pomáhají oživit, a díky komornímu provedení se jedná o milý zážitek, který pro mě byl příjemným překvapením. /9.10.2023 v Táboře/
(zadáno: 27.1.2019)
Tak tohle opravu ne! Snad v životě jsem neviděl tolik hereckého přehrávání na jednom místě. Možná bylo snahou autora i režie udělat z hrdinů karikatury lidských charakterů, ale je to příliš okaté a když je něčeho moc, může se to i znechutit. V určitých pasážích předlouhé a nudné představení, Ondřej Brousek hraje Chlestakova podobně jako Peera Gynta, a zatímco jako Peer byl dokonalý, zde mě dokázal v první půli asi na půl hodiny uspat. Jediný, kdo snese přísnější srovnání, je Aleš Procházka, který byl přesný, ale v takto roztahaném kusu to ani on nezachrání. Velké zklamání. /26.1.2019/
(zadáno: 8.5.2019)
Velice podbízivé a komerční provedení ruské klasiky bych čekal v soukromém divadle, ale nikoliv v MDP. Bohužel toto je spíše variace na Gogola, kterou ať si tvůrci dělají za své peníze někde jinde. Nechápal jsem úvodní scénu, nechápal jsem postavu černocha, nechápal jsem "muzikálové" pojetí, nechápal jsem snahu o lidovou řachandu za každou cenu. Jestli je tohle nové směřování MDP, tak děkuji, nechci! Proč si tvůrci nevzali příklad z Gogolových Hráčů, kteří se v Rokoku hráli téměř 10 let? Herci si zaslouží pochvalu, obzvláště Pavla Tomicová, ale z režijního výkladu jsem zhnusen. /3.5.2019/
(zadáno: 27.1.2019)
Díky za to, že tato inscenace je klasickým poctivým divadlem bez modernizací. Prostá scéna, velké množství herců, hraje se v dobovém nářečí, a to mi naprosto vyhovovalo. Pravda je, že někdo to může vnímat jako starosvětskou nudu bez invencí, já se však ani na vteřinu nenudil a byl jsem ponořen do tohoto dramatu až po okraj. Skvělý kolektivní herecký výkon, kdy nikdo nevybočoval, z této inscenace dělá poctivé divadlo, které by klidně obstálo i v době vzniku románové předlohy. I přes svou délku snesitelné a nenudící divadlo mě přesvědčilo, že klasika má opodstatnění i v dnešní době. /25.1.2019/
(zadáno: 21.5.2023)
S velmi minimalistickou scénografií a naopak s velkým množstvím herců a postav se odehrává čistokrevné drama, které jde až na dřeň a text dokáže vytěžit na maximum. Mozaika menších či větších lidských tragédií na jedné vesnici v průběhu jednoho roku je v podání spolku Kašpar přehledná, kvalitní a ani na okamžik nenudí. Možná překvapivě nepůsobí nikterak rušivě současné kostýmy a hudba. Po herecké stránce se jedná o perfektní kolektivní výkon, kdy z povahy své role vyniká Jan Jankovský, který uvěřitelně ztvárňuje všechny polohy a vývoj, jímž postava Rybáře projde. Velice silný a povedený zážitek, který byla radost sledovat. /16.5.2023/
(zadáno: 23.4.2017)
Marek Lambora jako Romeo byl dokonalý, zatímco Sabině Rojkové jako Julii chybělo charisma. Inscenace nepostrádala světlé body, jako šermířské souboje, balkonovou scénu a vyběhnutí Romea do hlediště, či scénografické řešení. S výhradami jsem přijal exhibování chůvy, či mluvící hlavu Tomáše Töpfera. Celkově pro mě inscenace vyznívá do mírného nadprůměru především kvůli perfektně zahranému Romeovi, kterému jsem věřil každé slovo, každé gesto, každý pohyb i jeho zamilovanost. Rozhodně ale věřím, že tuto klasiku lze inscenovat i lépe. Více můj blog. /viděno 8. dubna 2017 v Divadle Na Vinohradech/ (více v článku na blogu)
(zadáno: 13.8.2017)
Tato zajímavě pojatá inscenace, jak je ostatně u SKUTRu zvykem, ve mně zanechala velký dojem. Hříšně okouzlující Tereze Voříškové jsem věřil její zamilování. Překvapivě mladě působící Jan Sklenář Romea nehrál, on se jím stal. Netypicky pojatý Vavřinec v podání Saši Rašilova pak byl zážitek sám o sobě, stejně jako Jan Cina s Petrem Vančurou. Dojem zanechal i Jiří Vyorálek a Naďa Konvalinková, ale všichni herci byli skvělí. Trochu jsem měl problém s místy až parodickým vyzněním jednotlivých postav, ale vážné scény to spolehlivě vyvážily. Tohle se mi líbilo! /viděno 11.8.2017 na Pražském hradě/
(zadáno: 31.12.2019)
Přiblížení klasiky moderním pojetím pro zřejmě především pubertální publikum bohužel z mého pohledu není úplně ideální. Byť inscenace obsahovala mnohdy zajímavé nápady, byly tam i chvíle velmi zdlouhavé, kdy jsem bojoval se spánkem, především tedy při scénách s Julií. Čímž se dostávám k hlavnímu nedostatku. Pojetí Julie, ať už po vzhledové stránce či stran jejího projevu, bylo pro mě bohužel utrpením. Netvrdím, že za to může její představitelka, nevím, jaký byl režijní záměr, ale bohužel se díky tomu pro mě stává tato inscenace jen stěží průměrnou. Ale cením snahu o nové pojetí. /20.12.2019/