Johan Luj

Viděl jsem Teslův transformátor! Jen v rukou herců.. trochu nebezpečné.. ale co..

Třikrát!

?Tak ať nám tedy zobrazí to nic?. Hroutící se staré formy přímo před očima. Abych pochopil, co je mi předáváno, musel jsem v sobě najít speciální soustředění. A pak to bylo něco! Když bych ale přeci jen měl mluvit o divadle a ne o tajemném sdělení. Jiří Havelka je mistr pro pozorného diváka. Johana Matoušková a její mladickost a naivita ovládla jeviště společně s Vojtěch Vondráčkem, který působí mnohem dospěleji, než kdy dříve.Pro Trepleva zvláštní forma, ale nevídaná a funkční. Že celý soubor pracuje úchvatně nemusím zmiňovat. Nerad z tohoto souboru vypichuji. Ale tentokrát mi v paměti leží tihle dva.

Zdařilé anekdoty s jasně čitelným rukopisem Jana Mikuláška, obohaceným o nápaditý nakřáplý hudební doprovod Vojtěcha Vondráčka, který se místy dostane do popředí v podobě živé kapely, složené z členů divadla. Jde ale především, dle mého, o herecký koncert, hraný s lehkostí, Divadlu na Zábradlí tak vlastní. Čas plynul jinak.

Další krásné dílo v Divadle na Zábradlí. I přesto, že v prvních chvílích jsem měl pocit, že sleduji něco, co už dávno znám, byl jsem vyveden z omylu. Inscenace je překvapivá. Má osobité tempo, které má sice blízko k filmům Davida Lynche, ale rozhodně nejde o nápodobu. Herecký soubor tohoto divadla je teď v nejlepší formě a nové tváře David Petrželka a Anna Kameníková zapadli do stroječku tohoto divadla naprosto dokonale. Vojtěch Vondráček a Jiří Vyorálek ukazují tu nejpodivnější křehkost. Michal Bednář a jeho několik postav, které se mi zaryli do paměti stejně jako střepy v jeho hlavě, které mu jeho kolegyně Kateřina Císařová vyndavá z hlavy.

Vynikající vhled do tohoto prazvláštního tématu. Herecky pak především Barbora Bočková, Johana MatouškovÁ a všechny slečny. Skoro až dojemný Jiří Vyorálek. Stále mladý Petr Čtvrtníček. A odvážný Václav Vašák.