Josef

Macbeth v záchvatu lítosti marně se pokoušející odvrátit své hrdložezy od Fifeského hradu. Úchvatně vyložená i zahraná scéna. Jenže člověk se začne ptát, kde se v něm ta lítost vzala? Když se houpal na dřevěném koníku? Nebo když si patlal na držku šlehačku? Nebo když si vystřihoval korunu z papíru? Nebo když žužlal čajový sáček? ... Mikuláškova práce je pro mne čirou demonstrací divadelní lži, ve které zneužívá krásné scény pro jednorázovou emoci zmarněnou v záplavě exhibicionistického balastu.

Duo Mikeska-Khek ve formě. Tragikomedie o jednom parazitovi má strhující tempo (a zase v tom má prsty ta boleslavská scénografie!), je nabité humorem, ale neupadá do frašky a celou dobu si drží satirický škleb. No a především Petr Mikeska vykresluje hajzla Duroye, který sice válcuje vše kolem, ale v hloubi duše je zoufalý ze své totální neschopnosti a závislosti, s parádním gustem.

Inscenace nemá málo nedotažeností a nedodělků (přílišná zkrácenost a uspěchanost, jistá statičnost...). To ale až v druhé řadě. V té první je to až překvapivě povedená, chytrá, trefná a vtipná adaptace. Fungující současná moralita, v vníž jsou Burani ještě méně mravně kompromisní než Moliére. Kdo by toto uprostřed armageddonu relativizace čekal?;-)

Všechna ta silná témata, která v Muchovu příběhu tuším, inscenací jen prokmitla, ale nerozehrála se. Snad to bylo tím nepovedeným libretem, kterému se nic nedaří ukázat živým dějem, vše deklamuje krkolomnými a hrubě sešitými dialogy (bezpředmětné vstupování postav do děje, viz Loos; nenadálé vpády Muchových filosofických zamyšlení). Tak se dozvídáme o Muchovi jakoby z druhé ruky, ruky scénáristovy, a ne z dění na jevišti. Působí to jako nedůsledně zdramatizované heslo z wikipedie.

Naprostá pecka. Humor takové elegance, vkusu a kvality, že nad ním v dnešní době zůstává až rozum stát.

Předpokládám, že předchozí komentáře pochází z premiéry, neboť první repríza, na níž jsem byl přítomen, se zřejmě povedla úplně jinačím způsobem. Po nedostatku režijní koncepce nebylo ani vidu ani slechu: přes ukecanost textu mělo představení obrovské tempo, fóry výborně vycházely, šikovné prolínání jednotlivých linií vesnici krásně oživilo a zuvěřitelnilo, herci táhli za jeden provaz, udržovali nadsázku ve vkusné a přitom přiléhavě ostré podobě... Zkrátka divadelní radost. Závěrečný aplaus nadšeného publika byl zasloužený.

Nevím, jestli jsem jen nebyl na nějakém nepovedeném představení, ale přišlo mi to herecky dost zabité. Ozvláště od pana Theimera, který se zmítal v trochu hysterčící chlapáckosti, která působila dost křečovitě. Křeč je zde vlastně poměrně univerzální charakteristika herectví (bohužel i u pana Prokeše a nakonec i u Martina Hrubého, kterému se věří retardovaný hromotluk docela těžko).

Nikdy jsem nevyhlásil MdB džihád a vlastně mám to divadlo i rád. Ale udělat Oidipa s hereckým rejstříkem odpoledního rodinného TV seriálu a hudebností katatonika je blbé.