Josef

Nevím, jestli jsem jen nebyl na nějakém nepovedeném představení, ale přišlo mi to herecky dost zabité. Ozvláště od pana Theimera, který se zmítal v trochu hysterčící chlapáckosti, která působila dost křečovitě. Křeč je zde vlastně poměrně univerzální charakteristika herectví (bohužel i u pana Prokeše a nakonec i u Martina Hrubého, kterému se věří retardovaný hromotluk docela těžko).

Vcelku dobré. Jen se člověk po skončení ptá, proč to nezanechalo větší dojem. Bude to asi proto, že tu trochu pokulhává dynamika. Nápad s artisty, kteří nepůsobí úplně přesvědčivě, ji nenahradí. Stejně tak nemastné neslané pěvecké etudy herců. Chtělo to víc scén podobných výstupu starého Tomáše (Milan Koníček a krásné herectví staré školy), které by měly sílu samy ze sebe.
Ale Theimerův Švanda je pěkný, není to žádná figurka, ale živý mladík, který se hledá ve světě i sám v sobě. Takové psychologické rozehrání tomu dodává na přitažlivosti. Figurkou, ovšem krásně vykrouženou, je zato Vocilka. Roman Teprt umí ďábelské polohy skvěle (Knoflíkář, blahé paměti) a ten jeho hajzlík, takového by člověk potkat vážně nechtěl...

Člověk by s prominutím čekal trochu senilní užvaněnou blbost... musím se panu Jirákovi omluvit.
Jeho hříčka i jeho výkon v ní jsou vtipné, chytré a sebekritické v tom, že se nepouštějí za hranice toho, co by nedokázaly zvládnout. Takové odhadnutí vlastních sil je oceněníhodné (o to víc, jak je vzácné).
Neubírá ovšem nic kvalitě hřejivě lehkého a lehce přemýšlivého představení.

Povedená práce s malou scénou. Oba herci (Horká a Hrubý = výborný vtip!) ví co hrají a zahušťují malý prostor při stupňujících se slovních i fyzických soubojích s velkou vitalitou. Nesledujeme nudnou konverzačku, ale máme před očima neustálý živý pohyb. Což je dobrý klíč k tomu, aby Bergmanova psychologická studie rozkladu jednoho vztahu působila uvěřitelně.

Smutné zklamání. Nápad zahustit text na osm postav a necelé dvě hodiny není špatný. Klipovitá expozice postav při slavnosti Kapuletů je svižná a vtipná, spojení Parise s Vévodou dává mu zajímavé významové zabarvení (obzvláště při smlouvání s Kapuletem o Julii) a některé prolínající se paralelní motivy jsou také slušné (dvojpostava posla Romeova/předzvěsti Juliiny).
Jenže problém je v tom, že při té rychlosti se zapomíná dát vyznít místům, kde by to bylo potřeba. Ztrácí se nám tak motivace mnohých činů a jemnější povahokresba postav (což je ale průser i u herců, včetně jinak suverénního Matouše Rumla). Nejhorší ale je, že se mi nepovedlo z herecké práce pochopit, z čeho vlastně vyrůstá ta tzv. mimořádná láska R a J. Mezi Rumlem a Kubařovou totiž není vidět žádné napětí, nepřeskakují žádné jiskry. To je přitom to hlavní...

Velký hit boleslavské malé scény. Jeden z tahounů místního souboru, Petr Halíček, vypráví (spolu s režisérem Kettnerem, samozřejmě) sentimentální a dojemné podobenství s vkusnou stylizací, jemným humorem a hlavně smyslem pro smysl textu. Tragika lidské malosti v konfrontaci s nevinným světem zvířat je místy možná až příliš moralistní, z úst boleslaváků ale promlouvá čistě.

Naprostá pecka. Humor takové elegance, vkusu a kvality, že nad ním v dnešní době zůstává až rozum stát.

Duo Mikeska-Khek ve formě. Tragikomedie o jednom parazitovi má strhující tempo (a zase v tom má prsty ta boleslavská scénografie!), je nabité humorem, ale neupadá do frašky a celou dobu si drží satirický škleb. No a především Petr Mikeska vykresluje hajzla Duroye, který sice válcuje vše kolem, ale v hloubi duše je zoufalý ze své totální neschopnosti a závislosti, s parádním gustem.

Talentovaný pan Ruml naštěstí zahraje vývoj vztahu pacient-psychiatr i za pana Skřípka, který přeci jen za ta léta z formy trochu vypadl. Opět pomáhá naprosto skvělá scéna: z bílých panelů, které vymezují prostor, se bleskem mění v konkrétní místa. Od nemocničních pokojů po koňské stáje (za pomoci sugestivní stínohry). Tak dynamickou scénografii jsem snad ještě neviděl.
Ale potěší i detailní režije, hrající si v náznacích (letmá gesta, dotyky, pohledy...) se vztahem Dysarta a Salomonové.

Silná inscenace. Střídmé a nápadité (černé závěsy a jejich funkce - jak se mimochodem ukazuje, že dobrá režie neznamená změť šílených nápadů, ale spíše skromné a promyšlené jevištní tahy) provedení podtrhuje stísněnost atmosféry a zároveň jí dává jistou hořkosladkou hravost. Slušné herecké výkony (Dagmar Teichmanová, Carmen Mayerová) stupňují drama týrané rodiny ve výrazný zážitek.

Burani dojeli na to, že se rozhodli zpracovat pitomý text. Nechápu, proč někdo takové šmejdy překládá a hraje. Témata (milostný trojúhelník, žárlivost, korozivní tendence ve vztazích) jsou ohraná, ale proč ne. Problém je, že je Zeller zpracoval naprosto banálně a nezajímavě. "Ten třetí" neobsahuje v zásadě žádný příběh, neobsahuje zajímavé charaktery, neobsahuje cenné postřehy. Má jen modelové panáky, na které věší hyperjalové a rozkecané dialogy reflektující jejich vztah, popřípadě další mindráky. Zbytečné a nudné. Jedinou výhodou jsou herecké výkony, které z celé věci dělají alespoň relativně zábavnou a místy i humornou podívanou. Jenže nakonec je člověk stejně o to smutnější, když vidí, na co se plýtvá hereckým talentem.

Tradičně Polárkovsky energická inscenace plná divadelních nápadů (rozehrané loutky, světla, synkopické husitské chorály, vtipné metafory), humoru, decentního patosu i chytré kritiky. Výborně namíchaný dramaturgický cocktail. Opentlený šaškovským výkonem Miroslava Černého, který od začátku, kdy v pár minutách monologicky zahraje celou scénu bitvy u Lipan, naprosto ovládne scénu.

Pro mě hodně sporné. To, co provedl Kolečko s Wildem je nesmírně vtipná a chytrá práce. Jenže také děsně náročná na herce. Což je bohužel znát (hádám že je režisér dost necepoval). Uniká jim důsledná (a o to tíživější) charakterizace těch typů (hlavně od Pavelky jsem čekal o mnoho více) a co hůř, dost nevytěžené mi přišly ty výborné momenty absurdity, kterými Kolečko svá témata vyhrocuje. Škoda, sílu to v sobě schovanou má velikou.

Detektivka nápaditě a inteligentně stylizovaná do třeskuté grotesky? Skvělá zábava, u které ovšem skřípe závěr a především gradace napětí.

Fascinující inscenace. S textem dělají v Polárce psí kusy (přesunutí do kulis moderního města prolezlého sexualitou, mafiánskostí, alternativními filosofiemi apod) a člověk nepřestává žasnout nad tím jak to cupuje původní sdělení, jak tomu skřípe logika... ale výsledek je přesto strhující. Důsledná, vážná a proto vkusná nadsázka; všudypřítomný pohyb a radost z něj; černý humor; vtipná a funkční stylizace; skvěle vymyšlená a zahraná postava královny Mab... Dosud nemám zcela jasno proč, ale výsledek má velikou sílu.