Josef

Naprostá pecka. Humor takové elegance, vkusu a kvality, že nad ním v dnešní době zůstává až rozum stát.

Zjevení!

Zmínky o "prázdném filosofování", "podprůměrném" nebo "starém" textu jsou skutečně směšné. Myšlenkově odvážnější a vzrušivější sdělení se nenajde nikde ani náznakem. To ale člověk nesmí být zamrzlý u intelektuálního a citového mainstreamu, proti kterému PÚ protestuje.

Provedení je dle očekávání precizní. Pindy o statičnosti jsou opět neskutečně mimózní: kde uvidíte tak dynamické herectví? Jasně, herci pracují jemnými prostředky, které ve chvíli, kdy si jdete do divadla dáchnout, těžko zaznamenáte, bo vás ze sna neproberou...

Konečně se mi poštěstilo vidět alespoň část silného souboru Hadivadla pod takovým režijním vedením, které je schopné ten potenciál využít. Text, který je defacto nepříliš zajímavým výlevem, se tu mění v hutnou, významově nabytou a strhující jevištní báseň.

Předpokládám, že předchozí komentáře pochází z premiéry, neboť první repríza, na níž jsem byl přítomen, se zřejmě povedla úplně jinačím způsobem. Po nedostatku režijní koncepce nebylo ani vidu ani slechu: přes ukecanost textu mělo představení obrovské tempo, fóry výborně vycházely, šikovné prolínání jednotlivých linií vesnici krásně oživilo a zuvěřitelnilo, herci táhli za jeden provaz, udržovali nadsázku ve vkusné a přitom přiléhavě ostré podobě... Zkrátka divadelní radost. Závěrečný aplaus nadšeného publika byl zasloužený.

Bravurně udělaná inscenace, v níž soubor zvládl šíleně náročné téma tak, že se ve všem tom hnusu neutopil. Zážitek, který člověka vede k tomu být připraven dávat světu lásku, protože ji sakra potřebuje.

Fascinující inscenace. S textem dělají v Polárce psí kusy (přesunutí do kulis moderního města prolezlého sexualitou, mafiánskostí, alternativními filosofiemi apod) a člověk nepřestává žasnout nad tím jak to cupuje původní sdělení, jak tomu skřípe logika... ale výsledek je přesto strhující. Důsledná, vážná a proto vkusná nadsázka; všudypřítomný pohyb a radost z něj; černý humor; vtipná a funkční stylizace; skvěle vymyšlená a zahraná postava královny Mab... Dosud nemám zcela jasno proč, ale výsledek má velikou sílu.

Tradičně Polárkovsky energická inscenace plná divadelních nápadů (rozehrané loutky, světla, synkopické husitské chorály, vtipné metafory), humoru, decentního patosu i chytré kritiky. Výborně namíchaný dramaturgický cocktail. Opentlený šaškovským výkonem Miroslava Černého, který od začátku, kdy v pár minutách monologicky zahraje celou scénu bitvy u Lipan, naprosto ovládne scénu.

Silná inscenace. Střídmé a nápadité (černé závěsy a jejich funkce - jak se mimochodem ukazuje, že dobrá režie neznamená změť šílených nápadů, ale spíše skromné a promyšlené jevištní tahy) provedení podtrhuje stísněnost atmosféry a zároveň jí dává jistou hořkosladkou hravost. Slušné herecké výkony (Dagmar Teichmanová, Carmen Mayerová) stupňují drama týrané rodiny ve výrazný zážitek.

Duo Mikeska-Khek ve formě. Tragikomedie o jednom parazitovi má strhující tempo (a zase v tom má prsty ta boleslavská scénografie!), je nabité humorem, ale neupadá do frašky a celou dobu si drží satirický škleb. No a především Petr Mikeska vykresluje hajzla Duroye, který sice válcuje vše kolem, ale v hloubi duše je zoufalý ze své totální neschopnosti a závislosti, s parádním gustem.

Velký hit boleslavské malé scény. Jeden z tahounů místního souboru, Petr Halíček, vypráví (spolu s režisérem Kettnerem, samozřejmě) sentimentální a dojemné podobenství s vkusnou stylizací, jemným humorem a hlavně smyslem pro smysl textu. Tragika lidské malosti v konfrontaci s nevinným světem zvířat je místy možná až příliš moralistní, z úst boleslaváků ale promlouvá čistě.