Kjama

Velká škoda vysokých autorských poplatků za něco, co je jen takovým výluhem původního díla. Vlasy jsem viděla v několika podáních, srdcovkou se staly ty brněnské, které jsem zhlédla asi 18x. Z tohoto muzikálu jsem odcházela se studenty, kteří netušili, proč se to jmenuje Vlasy, nezůstalo tam žádné poselství, žádné "na život, nebo na smrt". Divíme se, že děti nerozumí moderním dějinám, často o Vietnamu ani neslyšely. Proč tomu nebyl dám vhodný dramaturgický úvod ve foyer a ponecháno ve své době? Tyto Nové děti žijí v pohodlí v západní společnosti a největším problémem je zlomený nehet. Škoda...

Božská Iva. Herečka exceluje a hravě utáhne celé tři hodiny. Její postava, stárnoucí diva, vzpomíná na bohatý život včetně životních ran. Zdá se, že jí zbývají pouze vzpomínky. Ale ne, dokáže být stále rozmarná, manipulátorka, živoucí žena. Přesto nejde o one woman show, ale o laskavý dialog. Orozovič je jí bravurním partnerem. Nikdy jsem u něj neviděla tolik hereckých poloh. Je přísným tajemníkem, milovaným přítelem, sprosťákem, či stárnoucím Wildem? Ano. Scéna Wildea a Sarah vás nutí přemýšlet nad životem svým, jiných, i příštích generací. Ke konci jsem nedýchala, standing mě nechal plačící.

Nevím, pocity mám rozporuplné. Zastihnout mě to v jiný den/pocit/náladu asi hodnotím úplně jinak. Hra útočí na smysly, jeviště stále plné lidí, až přelidněné... Prostě taková správná detektivka s baloňákem a téměř žádnou sebereflexí hlavní postavy. Jak bylo proboha jednáno s poddanými!?

Lucerna má pro mě slavnostní nádech, vždy se na ni vyplatí zajít před svátky. Na Brno jsem tentokrát nesehnala, takže Dlouhá. Byl to skvělý tah. Atmosféra tajemna, či skoku do pohádky byla úplně hmatatelná. Hra se scénou a muzikou však nebya na inscenaci to nejlepší. Tentokrát jsem byla ráda za Lazorčákovou v roli kněžny, protože se pro mě jednalo o skvělé osvěžení a dostala jsem o něco jinou nálož, než obvykle. Nezmínit Orozoviče, Hanuše, či Vondráčka by byl hřích, ale to už tu všichni víme. Jedná se vlastně o srdcovku, Sen noci svatojánské v českém podání. Jen ti muzikanti nemají oslí hlavy.

Jak jinak u Dianišky. U něj už dlouho neřeším o čem hra je, ale jak se po ní cítím (a jak dlouho). Tentokrát (překvapivě opět) vyvolává spoustu emocí: nespoutanou radost i smutek, zamyšlení se sama nad sebou, zhnusení i naději. Spolupráce s Igorem Orozovičem přinesla trošku jinou rovinu a já jsem za ni vděčná. Zamilovala jsem si Igora jako Frantíkova učitele a marně přemýšlím, zda těm dětem ve škole také tolik dávám. Myslím si, že toto je především hra o nás samotných, člověk odchází a v hlavě mu to hučí. A Thálie? Pokud by ji právě Kuba Albrecht nevyhrál, tak jdu protestovat a píšu petice...

Takové hry by se neměly hrát při omezeních s respirátory, protože si ho probrečíte a prosmrkáte. Typická dianiškovina, která nemá nouzi o komické vsuvky a odkazy na devadesátky. Přesto je vážné téma zpracováno s úctou a citem. Herecké výkony vynikající, oceňuji i hudební složku písní vybraných (miluju Blaze of Glory) i složených (Štesko a jeho závěrečný dětský sbor). Viděno na Jatkách - bylo mi řečeno, že v kmenovém divadle se všemi serepetičkami a vychytávkami bude můj dojem a hodnocení dvojnásobné (tak s těmi 90 procenty nevím). Doporučuji z celého srdce, běžte to vidět!

Shrnutí jednou větou: Nostalgie a supr písničky x zklamání a promarněná šance. Těšila jsem se na vynikajícího Lamboru, dostala jsem vynikajícího Krejčíka. Potěšili Fikar, či Krejčíková. Oceňuji rockovou kapelu nahoře a nápadité kostýmy, které byly skvěle ušité včetně různých detailů a vychytávek. Tím veškerá pozitiva končí. Největším kamenem úrazu byl zvuk. Kdykoli hrála kapela, řečníkovi, či zpěvákovi nebylo rozumět. Na scéně jsem marně hledala pražské padesátkové Dejvice. Rebelantství mladých se vzalo takovou zkratkou, že je neuvěřitelné, až směšné, choreo nebylo secvičené. Příště líp, pls!