Klára Tesařová

Režie Petra Akimova pracuje s nevídanou ohebností mladých hereckých těl a vyjádření charakterů pohybem. Kostýmy jsou směsicí modernosti a tradice. Lucie Netopilová jako královna Runa pouští hrůzu více než kdejaký horor na Netflixu. Oproti tomu Radúz Matouše Bendy se dokáže plně vyřádit na pozitivním charakteru. Charisma a kukuč Tomáše Webera si zamilujete, i přes jeho roli záporáckého krále Stojimíra.

Štěpán a Ondra texty navlékají hravými a dravými způsoby do podoby vkusného náhrdelníku, akorát scénu si dovedu představit v bohatším hávu. Dva kameny ? ten Eliščin Světlany Janotové a Lukův Libora Matouše ? o sebe křesají a vzniká hojně hereckých i pěveckých jisker. Hajný Kudla Jiřího Macha představuje stěžejní a poctivou zápalnou šňůru celé inscenace. Jeho výkon graduje a záporáctví z něj čiší na všechny strany? Já mu jámu klidně vykopu! Ba dokonce pomník mu u ní do kamene vytesám?. Jemné plamínky veselosti a bodrosti Adléty Lenky Bartošilcové pak vnášejí potřebný ženský prvek.

Zatímco Bolek se dovede utrhnout z komediálních řetězů poněkud prudčeji, Vladimír vše krotí, a občas se i zapotí, ale pulzující energii nebrání v rozletu. Vladimírův potenciál netkví pouze v komičnu, ale v multifunkčnosti. Jeho pohybový talent, kterým dokáže vykreslit cokoliv, je úchvatný. Přes rozpačitý úvod ve venkovních podmínkách a chvilky improvizačních zmatků si na Šaškovi a synovi užijete haldu povedených gagů, hravou práci s rekvizitami i poctivou dávku Bolkovin a Vladimírovin.

Prostorné hudební jeviště dává vyniknout nejen choreografii Anety Majerové, ale vejde se tam i víc scény Jaroslava Milfajta. Přestavby jsou sice delší, ale rozšířený orchestr Karla Cóna se mezitím dovede předvést. Mladá i vyzrálá krev se na Hudebce neztrácí. Líza Elišky Skálové srší činoherní energií. Pro Petra Štěpána je role profesora Hradského samozřejmostí připomínající proces dýchání ? to, co dokázal dřív, dnes dokáže zas, a přec o pár let starší je. Mládí Alana Novotného jako Lízina otce Alfréda (pozor, nesplést s jejím bratrem) nebrání jeho špica výkonu.

Režijní pojetí Štěpána Pácla dovoluje plně vyniknout ženskému elementu Terezy Groszmannové v  titulní roli. Ona sama má tři potomky. Dokáže se maximálně vžít do oprávněného a mocně kousavého strachu o život své krve. V jejím pojetí máma nevidí a neslyší nic než rodinu. Co by si sama počala? Slova jako povinnost, čest a nutnost jsou jí stejně cizí jako záběry občanských bojů v televizi. Scéna Antonína Šilara spočívá v masivní zaplněné polici táhnoucí se z jednoho konce jeviště na druhý. Je pompézní, ale nestrhává pozornost od silných lidských emocí.

Režie Kamily Polívkové uzemňuje diváky mnoha způsoby. Na scénu Antonína Šilara s minimalisticky působivými světelnými efekty se dá koukat hned ze tří směrů. Jediný ?lidský? herecký element Terezy Hofové si poradí s hmatatelnými živly vody a ohně, ale nezalekne se ani přeříznutí polena v reálném čase. Vytrvalost, odhodlanost a schopnost přizpůsobit se z ní tryská jako mléko z vemena krávy Belly, kterou musí naučit dojit. Jiří Svoboda coby nejvěrnější přítel člověka Hofové zdárně sekunduje ? se psí zvědavostí a obětavostí.

Aby se celý děj odehrával ve starém vypuštěném bazénu, je odvážně, ale funguje to díky překvapivé realističnosti. Daří se zapojení konceptu divadla na divadle, kdy pro štěstí Martin Sláma coby Henry několikrát obíhá při premiéře italského kusu celé spodní hlediště Mahenky. Nejvtipněji působí Ruth Terezy Groszmannové, přičemž autismus vykresluje velmi uvěřitelně. Tomáš David jako Zac zase až akrobaticky rozpohybuje narkomana pohybem. Roman Blumaier v roli režiséra Lewise je komik s romantickým srdcem. Dokáže se zakousnout a nepustit, ale je něžný jako štěňátko.

Milan Němec coby Jakub Ryba něžně hněte těsto hrdosti, zaneprázdněnosti a rozpolcenosti. Bojí se ustrnout na místě, ale slyší i volání morálky a rodiny. Alena Antalová v roli Rybovy ženy dokáže šikovně zacházet s většími emocemi. Jan Mazák jako rožmitálský farář s  tvrdohlavostí a záští vůči Rybovi nešetří do posledního dechu.

Hudba Caspara Richtera a Emy Mikeškové zní pompézně a velkolepě, s čímž jde ostře do kontrastu minimalistická scéna Petra Hlouška, což působí dost rušivě. Inscenace by si zasloužila bohatší výpravu, která by lépe korespondovala s hereckými a pěveckými výkony. Ještě před časem jste Dagmar Křížovou vídali, dá se říci, převážně ve štěcích, ale jako Jane dokáže zvládat i mnohem větší prostor. Lukáš Vlček coby Edward F. Rochester je Křížové sebejistým hereckým partnerem a zpívá více než famózně. Z dětských rolí dominuje Michaela Novotná v roli Adele, která vnáší do těžkého tématu nenucenou zábavu a vílí lehkost.

Režie Michala Hába dokáže být vše, na co si vzpomenete. Špinavá, expresivní, retrospektivní, hudební, nízkorozpočtová a hlavně nahá - a to hned dvěma aspekty. Za prvé přenáší odpovědnost představivosti na diváky. Za druhé je nahá v explicitním slova smyslu. A proč? Za účelem šokovat. Je otázkou, jak v dnešní době, kdy je na nás nastraženo nahé lidské tělo doslova na každém kroku i koutu internetu, dokážou šokovat a pobouřit neoděné pánské křivky. Dalibor Buš v hlavní roli je odvážný, jak v odhalování sebe sama, tak v komunikaci s hledištěm. Vyniká zejména ztvárněním člověka, který se zapadá do ruletového bahna stále více a hlouběji.

Vivian Světlany Janotové je jednoduše svá - rozpustilá i zatraceně chytrá, ale jednoznačně pěvecky dobře připravená. Edward Petra Štěpána na premiéře zpíval daleko lépe v druhé půlce, ale charakterové vystavění role je ještě preciznější a citlivější než u hlavní ženské představitelky. Když mezi nimi létají jiskry více než na šalinách ve Štatlu při náledí od trolejí, co více si přát? Jednoznačně Roberta Jíchu. Ten má nelehký vícerolový úkol. Zapamatujete si ho nejen jako ředitele nejlepšího hotelu na světě, ale i coby vypravěče, který vám vždy vykouzlí úsměv na rtech.

Amerika v Divadle Husa na provázku vypráví hlavně o nalezení vnitřní síly. Hra hluboce zabředává do děje románu, ačkoliv zůstává lehká a nadýchaná ? asi jako vlny, kterými brázdí loď mířící za oceán. Scéna Dragana Stojčevskiho se ukazuje být opravdu multidimenzionální, ale stále uceleně jednoduše expresivní. Mezi vrcholy představení patří interakce studenta v podání Dalibora Buše a Martina Donutila coby Karla Rossmana, kdy Buš recituje Bondyho slavnou báseň, jak se všechno na planetě Zemi točí kolem fekálních záležitostí.

Po dlouhé době je to zkrátka jedna mála klasik, v dobových reáliích i kostýmech, která má spád a šmrnc.

Jako školní představení ideální. Podáno poutavě. Zejména intenzivně vykreslený vztah Čáslavské k Odložilovi. Méně intenzivní se ukázalo vykreslení hrazdy a dalšího cvičení, ale vzhledem k podmínkám a fyzickým schopnostem herečky by se to dalo přejít. Také shledávám celkem výraznou absenci Čáslavské boje s depresemi a závislostech na lécích.

Byla jsem z toho trochu rozpačitá. Některé písničky hodně zanikaly. Výrazněji si pamatuji pouze výkon Aleše Slaniny, Igora Ondříčka a Kristiana Pekara. Osobně bych dala tento muzikál na větší scénu, kde mi hře možná prospěla lepší akustika. Pokud je někdo milovník RENTU a viděl ho na více scénách, bude rád, že uvidí porovnání. Ale u diváků, kteří RENT vůbec neznají, bude docházet spíše k rozpačitým reakcím, stejně jako u mě.

Intimní inscenace. Výkony hlavních představitelů jsou realistické, občas Milan Kňažko působil až příliš sebevědomě na lva salónů. Hra má velmi dobrý spát, jen její kontinuitu narušuje přestávka. Kdyby nebyla, tak by představení gradovalo daleko silněji. Jinak pro diváky, kteří neznají pointu, je Horská dráhou opravdovou horskou dráhou.

Po Děsném pátku trochu ohraný motiv výměny těl, který je zde však zpracovaný trochu jinak. Takže až tak nenudí. Samozřejmostí je Gazdíkovské poselství, které mě osobně není cizí, ale vím, že ho moc lidí nemusí. Ocenit se musí sehranost dětského company, citlivý výkon Jonáše Floriána i odvaha s jakou se na velké jeviště vrhají mladí Gazdíkové. Top samozřejmě scéna s velkými klávesami v hračkářství. Pokud by si nedával BIG takové cíle jako nástupce Mary Poppins, byl by to příjemný muzikál, ale takhle je trochu pokulhávající nástupce.

Pro mě osobně byli Milenci nebes pohlazením na duši. Amslerova režie mi ani v největším nevadí, netradiční využití nejrůznějších rekvizit. Poselství, které na mě dýchlo z představení bylo velmi milé. Občas se objevily nevyvážené herecké výkony, ale celkový dojem z představení je více než dobrý. Na Mahenku si troufnu říci, že nadprůměrný.

Syrově-avandgardní dějinný odkaz. První polovina má neuvěřitelný tah na branku. Druhá trochu zaostává, ale celkově si z představení odnesete velmi intenzivní a silný zážitek. Doporučuji jak pro mladší generaci, která si uvědomí to, co sama nezažila, tak i pro starší, kteří si připomenou věci dávno minulé. Nebo věci stále současné?

Pro milovníky Bolka Polívky opět jedinečný kus, pro jeho "nemilovníky" je kupodivu velmi snesitelný a nezastiňuje ostatní postavy, jejichž výkony rozhodně stojí za povšimnutí, jmenovitě Jiří Mach, Alena Antalová, ale i ryze muzikálové osůbky jako Svetlana Janotová, Eliška Skálová nebo Kristian Pekar. Hra má spád a rychle ubíhá. Příjemné představení. Viděno v divadle, ne na Biskupáku.

Největší přidanou hodnotou představení je netradiční prostor cirkusového stanu, který vytváří hutnou atmosféru rozmarného léta. Samotný příběh je klasický Vančura, takže pokud ho moc nemusíte, tak víte, co očekávat, ale i přesto jsou herecké výkony vyrovnané a fakt netradičního prostředí hraje tak silnou roli, takže se vám toto představení vryje do paměti na celkem dlouho.

Pro danou věkovou skupinu 11+ je inscenace velmi hravá a interaktivní. Přitáhne je a nepustí. Děti jsou nadšené, že mohou o přestávce sami zvolit prezidenta, takže s přehledem zhltnou v druhé půlce zjednodušený nástin části české historie. Pro dospělé to není nudné, humor je nevtíravý a nebudou jistě litovat společně stráveného času se svými dětmi v divadle.

Surové. Intenzivní. Maximálně podané výkony Vaculčiakové i Tchelidzeho. Jiskření mezi nimi a pohybové hrátky jsou velmi promyšlené, netradiční a inovativní. Fantastická inscenace podle povídky s podtitulem fantastická.

Mimořádně silný námět. Odvážný byl nejen režisér, ale i diváci, kteří u tohoto kusu vydrží do konce (a že jich pár o přestávce odešlo). Ne každý to totiž dá. Sice se občas projevuje místy krkolomný překlad, ale písně jsou i tak celkem zapamatovatelné. M. Havelka sice pěvecky nejistý, činoherně ale drží inscenaci pohromadě. Ostatní pěvecky precizní. Celkově náročné dílo s velkým přesahem.

Netradiční, neotřelé a své. Představení má dobrý spád a nenudí. Téma svádí k feministickým výkřikům, kterým se ale představení dobře vyhýbá. Kromě výkonu T. Marečkové stojí i za zmínku mistrně vybarvený Martinů Dušana Hřebíčka. Plus za živý hudební doprovod a použití rekvizit netradičními způsoby.