Klára Tesařová

Neotřelý koncept scény se čtyřmi stěnami. Citlivý výběr herců, kteří si všichni do jednoho projdou určitými změnami ve svých charakterech, což dává hře spád. Zejména v poslední třetině hry exceluje svou proměnou manželský pár I. Hlouškové a B. Výtiska. Bez pochyb Reduta dokázala navodit hororově-stístěnou atmosféru.

Podrobnější hodnocení na blogu:
http://www.i-divadlo.cz/blogy/klara-tesarova/chaplin-slape-na-plyn

Mimořádně silný námět. Odvážný byl nejen režisér, ale i diváci, kteří u tohoto kusu vydrží do konce (a že jich pár o přestávce odešlo). Ne každý to totiž dá. Sice se občas projevuje místy krkolomný překlad, ale písně jsou i tak celkem zapamatovatelné. M. Havelka sice pěvecky nejistý, činoherně ale drží inscenaci pohromadě. Ostatní pěvecky precizní. Celkově náročné dílo s velkým přesahem.

Pro danou věkovou skupinu 11+ je inscenace velmi hravá a interaktivní. Přitáhne je a nepustí. Děti jsou nadšené, že mohou o přestávce sami zvolit prezidenta, takže s přehledem zhltnou v druhé půlce zjednodušený nástin části české historie. Pro dospělé to není nudné, humor je nevtíravý a nebudou jistě litovat společně stráveného času se svými dětmi v divadle.

Pro milovníky Bolka Polívky opět jedinečný kus, pro jeho "nemilovníky" je kupodivu velmi snesitelný a nezastiňuje ostatní postavy, jejichž výkony rozhodně stojí za povšimnutí, jmenovitě Jiří Mach, Alena Antalová, ale i ryze muzikálové osůbky jako Svetlana Janotová, Eliška Skálová nebo Kristian Pekar. Hra má spád a rychle ubíhá. Příjemné představení. Viděno v divadle, ne na Biskupáku.

Syrově-avandgardní dějinný odkaz. První polovina má neuvěřitelný tah na branku. Druhá trochu zaostává, ale celkově si z představení odnesete velmi intenzivní a silný zážitek. Doporučuji jak pro mladší generaci, která si uvědomí to, co sama nezažila, tak i pro starší, kteří si připomenou věci dávno minulé. Nebo věci stále současné?

Jako školní představení ideální. Podáno poutavě. Zejména intenzivně vykreslený vztah Čáslavské k Odložilovi. Méně intenzivní se ukázalo vykreslení hrazdy a dalšího cvičení, ale vzhledem k podmínkám a fyzickým schopnostem herečky by se to dalo přejít. Také shledávám celkem výraznou absenci Čáslavské boje s depresemi a závislostech na lécích.

Amerika v Divadle Husa na provázku vypráví hlavně o nalezení vnitřní síly. Hra hluboce zabředává do děje románu, ačkoliv zůstává lehká a nadýchaná asi jako vlny, kterými brázdí loď mířící za oceán. Scéna Dragana Stojčevskiho se ukazuje být opravdu multidimenzionální, ale stále uceleně jednoduše expresivní. Mezi vrcholy představení patří interakce studenta v podání Dalibora Buše a Martina Donutila coby Karla Rossmana, kdy Buš recituje Bondyho slavnou báseň, jak se všechno na planetě Zemi točí kolem fekálních záležitostí.

Režie Kamily Polívkové uzemňuje diváky mnoha způsoby. Na scénu Antonína Šilara s minimalisticky působivými světelnými efekty se dá koukat hned ze tří směrů. Jediný lidský herecký element Terezy Hofové si poradí s hmatatelnými živly vody a ohně, ale nezalekne se ani přeříznutí polena v reálném čase. Vytrvalost, odhodlanost a schopnost přizpůsobit se z ní tryská jako mléko z vemena krávy Belly, kterou musí naučit dojit. Jiří Svoboda coby nejvěrnější přítel člověka Hofové zdárně sekunduje se psí zvědavostí a obětavostí.

Režijní pojetí Štěpána Pácla dovoluje plně vyniknout ženskému elementu Terezy Groszmannové v  titulní roli. Ona sama má tři potomky. Dokáže se maximálně vžít do oprávněného a mocně kousavého strachu o život své krve. V jejím pojetí máma nevidí a neslyší nic než rodinu. Co by si sama počala? Slova jako povinnost, čest a nutnost jsou jí stejně cizí jako záběry občanských bojů v televizi. Scéna Antonína Šilara spočívá v masivní zaplněné polici táhnoucí se z jednoho konce jeviště na druhý. Je pompézní, ale nestrhává pozornost od silných lidských emocí.

Zatímco Bolek se dovede utrhnout z komediálních řetězů poněkud prudčeji, Vladimír vše krotí, a občas se i zapotí, ale pulzující energii nebrání v rozletu. Vladimírův potenciál netkví pouze v komičnu, ale v multifunkčnosti. Jeho pohybový talent, kterým dokáže vykreslit cokoliv, je úchvatný. Přes rozpačitý úvod ve venkovních podmínkách a chvilky improvizačních zmatků si na Šaškovi a synovi užijete haldu povedených gagů, hravou práci s rekvizitami i poctivou dávku Bolkovin a Vladimírovin.

Štěpán a Ondra texty navlékají hravými a dravými způsoby do podoby vkusného náhrdelníku, akorát scénu si dovedu představit v bohatším hávu. Dva kameny ten Eliščin Světlany Janotové a Lukův Libora Matouše o sebe křesají a vzniká hojně hereckých i pěveckých jisker. Hajný Kudla Jiřího Macha představuje stěžejní a poctivou zápalnou šňůru celé inscenace. Jeho výkon graduje a záporáctví z něj čiší na všechny strany Já mu jámu klidně vykopu! Ba dokonce pomník mu u ní do kamene vytesám. Jemné plamínky veselosti a bodrosti Adléty Lenky Bartošilcové pak vnášejí potřebný ženský prvek.

Režie Petra Akimova pracuje s nevídanou ohebností mladých hereckých těl a vyjádření charakterů pohybem. Kostýmy jsou směsicí modernosti a tradice. Lucie Netopilová jako královna Runa pouští hrůzu více než kdejaký horor na Netflixu. Oproti tomu Radúz Matouše Bendy se dokáže plně vyřádit na pozitivním charakteru. Charisma a kukuč Tomáše Webera si zamilujete, i přes jeho roli záporáckého krále Stojimíra.

Vostrého adaptace s režií Štěpána Pácla dílo z roku 1893 s nonšalantností posouvá blíže současnosti. Lumírovský blankvers činí Zeierova Neklana zvukomalebným. Sýkorovy kostýmy a Šilarova scéna působí naopak jako z jiné planety. Ostře kontrastuje postava Vlastislavovy manželky Svatavy na segwayi s vyobrazením živlů ohně, půdy i vody. Tomáš Šulaj jako Vlastislav táhne nekonečnou energií ansámbl dopředu jako natěšený husky na saně s polárníky. Neklan Martina Slámy je extrémně váhavý a ustrašený se bít. Klimba Petry Lorencové ilustruje, v jakém postavení byly tehdejší ženy a že něžné pohlaví není radno podceňovat.

Alan Novotný jako Francis Henshall zvládá Truffaldina po anglicku osobitě. Není třeba ho srovnávat ani s Havelkou nebo Donutilem. Předvádí bláznivou komedii dell Alan arte. Přirozenost, s jakou komunikuje publikem i kolegy, plynule udržuje publikum non stop nadržené na další gag. Jonáš Florián coby Harryho syn by měl dostávat více příležitostí v komických rolích, neboť v něm tkví svatý grál smíchu. Děj je prošpikovaný jako maso na svíčkovou špekem retro písněmi Granta Oldinga v podání tria ve složení Libor Matouš, Alžběta Janíčková a Marta Matějová, což zpříjemňuje čekání na začátek i přestavby scény.

Režisér Petr Gazdík ukazuje ještě více než v Mary Poppins, že mu práce s dětmi jde. Se svým týmem zajistil, že se i ti nejmenší cítí na jevišti sebejistě a komfortně - herecky, pěvecky i pohybově. Sám Gazdík muzikál i přeložil, což se ukazuje jako největší slabina. Používá obraty, kterými dnešní děcka nemluví. Dostatek plechových nástrojů vytrubuje nezapomenutelné melodie. Všichni se energií z hudby sálající nechávají pohltit i díky choreografii Carli Rebeccy Jefferson. Na hudební scéně létají na houpačkách. Na děkovačku se jezdí na kolobrndách. Barevná scéna Petra Hlouška a laserové efekty nutí diváky křičet krutopřísné <wow>!

75 %
Obsazení kombinuje jak pražské herce, tak širokou paletu brněnských tváří. Petr Halberstadt jako Harry Wade a pražský Jaromír Dulava coby Syde jsou navenek velcí tvrďáci, ale v hloubi duše jako vysloužilé katy hlodá červíček pochybností, jestli někdy nepopravili nevinného. Eva Novotná (Alice) a Nicole Halberstadt (Shirley) komediálně odlehčují hororovou atmosféru, kterou nastoluje Václav Šanda jako nevyzpytatelný a podlý Mooney. Kati u Bolka představují netradiční a překvapivě funkční spojení hororu, černé komedie a detektivky. Nabízí také pohled na rodinu nebo radosti i strasti s pubertálním potomkem.

75 %
Skoro každý z účinkujících je miniaturní Jekyll a Hyde, neboť prokresluje nejen charakter postavy, kterou hraje v divadle na divadle, ale zároveň postavu umělce, který ztvárňuje danou roli. Komplexní propracování se nejlépe daří Tomášovi Davidovi jako Frederikovi, který nesnáší pohled na násilí a jemuž se co chvíli spouští krev z nosu. Tomáš Šulaj (režisér Lloyd Dallas), Michal Bumbálek (inspicient) a Hana Drozdová (asistentka) přidávají do hry i další potřebné persóny, zajišťující hladký chod věcí. Národní divadlo Brno předkládá šílenou jízdu plnou ztřeštěných zákrut. Jen tak na ni nezapomenu.

Za vedoucí lano táhne Pavel Liška coby Eda, protože se statečně pere s kvanty monologů. Michal Isteník zase musí zvládat všechny vedlejší role. Umění improvizovat v nečekaných situacích se ve Fichtlu hodí vždycky, neboť prvoplánová legrace z  minulého režimu nestačí jako dostatečně silný nosný prvek. Neplánovaných situací a kiksů je na můj vkus až přespříliš, takže některé improvizace překračují hranice únosnosti. Porovnávání je přirozená lidská touha, ale je dobré mít na paměti, že máme neustále nasazené brýle nostalgie. Ať už skrz ně hledíme na minulé vzpomínky, nebo v budoucnosti koukáme nostalgicky na přítomnou minulost.

Scéna Pavola Andraška představuje dřevěnou krychli otevřenou směrem do hlediště. Uprostřed krychlové scény se nachází menší krychle, která slouží k  vyobrazení stromu, u  něhož tuláci čekají. Nekonečné pojetí scény vyniká zejména v detailech jáma v zemi propojuje časoprostor tak, že ústí na druhé straně z nebe. Pokud postavy odběhnou ze scény vlevo či vpravo, rázem se objeví na opačné straně. Petr Kubes a Michal Bumbálek jako Didi a Gogo jsou úchvatní.

75 %
Wolfganga ztvárňuje Kryštof Helbich, Amadeuse má na starost Libor Matouš a Mozarta si střihne Marco Salvadori. Nejvýrazněji vystupuje Helbichův Wolfgang, který je posedlý tvorbou, prahne po spřízněné duši a znechucuje ho obraz sebe sama jako zázračného dítěte. Tři jsou i brněnští konšelé Ponava (Milan Němec), Svitavský (Robert Jícha) a Svratecký (Jonáš Florián), kteří pomocí opakování a lokálních narážek tvoří nenucenou legraci. Velký orchestr Biskupskému dvoru vyloženě svědčí. Krokodýl ze Svratky aneb Mozart v Brně tak zůstává s rychlými časovými skoky a neuvěřitelným nakupením bláznivin kompaktním dílem.

75 %
Režie Aminaty Keity zobrazuje, co s člověkem dělá nedostatek sebevědomí. Kombinace extrémního tlaku okolí spolu s povrchností vytváří absenci vlastního názoru. Z Doranta Viktora Kuzníka znějí jen prázdná gesta. Kupí pak báje a lži jednu na druhou jako svůj obranný mechanismus. Je zábavné pozorovat vedlejší role, protože každá jinak interaguje s Dorantem posednutím, blábolením výmyslů. Jeho sluha Cliton Martina Slámy vzhledově vypadá, jako kdyby vypadl z filmu Matrix. Otec Doranta Geront v podání Jana Grygara symbolizuje zhoubu všech rodičů myšlenku, že když zplodili potomka, tak mají automaticky právo na vnuka či vnučku.

Kostýmy Tomáše Kypty jsou v černých a bílých tónech, až na křiklavě rudé Mirandolíniny šaty Terezy Groszmannové. Vetkává postavě hostinské šarmantní manipulátorskou mašli do blonďatých vlasů. Petr Bláha coby baron di Ripafratta v průhledném síťovaném tílku zprvu roztomile odolává Mirandolíniným šibalsky svůdným náletům. Tenhle rozezleně přehrávající křikloun ukradne pozornost a srdce nejen svůdnice v rudém hávu, ale také většiny něžného pohlaví v hledišti mimo jiné díky autentickým interakcím. Stříkají z něj na jevišti hektolitry potu, protože musí unést tíhu naddimenzovaných vřících emocí prakticky celé dvě hodiny.

75 %
Duchařsky laděné oblečení company vystraší spolu s děsivým líčením Addamsovic předků i diváky v předposlední řadě. Klíč vyladěného hudebního nastudování Františka Šterbáka a Emy Javorové zapadá do zámku také díky vybroušenému překladu Zuzany Čtveráčkové, protože zpívajícím bez problémů rozumíte i při sborových číslech. Otec rodiny Gomez Addams Alana Novotného vyzařuje španělské rytmy nejen vzhledem, ale také horkokrevným chováním, což ostře koliduje s mrazivě chladnou duší Mortici Svetlany Janotové. Notnou dávku sympatií pocítíte ke strýčku Festrovi Tomáše Saghera, který za tklivých Debussyho tónů miluje svoji měsíčně něžnou lunu.

Unikátní postupné naklápění jeviště zachytí divákovu pozornost pevně jako vzteklý pes. Činohra Národního divadla Brno na kost obnažuje bolístky vztahů a manželství, které se bojíme komukoli ukázat. Že zdánlivě pevná skořápka snadno praskne. Ven se vyvalí zatuchlá traumata zanechávající na duši hluboké šrámy. Martin Sláma a  Tereza Groszmannová navzdory ironii a  vzájemnému sarkastickému popichování udržují hororovou tajemnost. Postupně zahlazují nerovnosti mezi pravdami a fabulacemi. Zasypávají svou návštěvu v podání Vojtěcha Blahuty a  Elišky Zbrankové.