Klára Tesařová

Syrově-avandgardní dějinný odkaz. První polovina má neuvěřitelný tah na branku. Druhá trochu zaostává, ale celkově si z představení odnesete velmi intenzivní a silný zážitek. Doporučuji jak pro mladší generaci, která si uvědomí to, co sama nezažila, tak i pro starší, kteří si připomenou věci dávno minulé. Nebo věci stále současné?

Jako školní představení ideální. Podáno poutavě. Zejména intenzivně vykreslený vztah Čáslavské k Odložilovi. Méně intenzivní se ukázalo vykreslení hrazdy a dalšího cvičení, ale vzhledem k podmínkám a fyzickým schopnostem herečky by se to dalo přejít. Také shledávám celkem výraznou absenci Čáslavské boje s depresemi a závislostech na lécích.

Amerika v Divadle Husa na provázku vypráví hlavně o nalezení vnitřní síly. Hra hluboce zabředává do děje románu, ačkoliv zůstává lehká a nadýchaná ? asi jako vlny, kterými brázdí loď mířící za oceán. Scéna Dragana Stojčevskiho se ukazuje být opravdu multidimenzionální, ale stále uceleně jednoduše expresivní. Mezi vrcholy představení patří interakce studenta v podání Dalibora Buše a Martina Donutila coby Karla Rossmana, kdy Buš recituje Bondyho slavnou báseň, jak se všechno na planetě Zemi točí kolem fekálních záležitostí.

Režie Kamily Polívkové uzemňuje diváky mnoha způsoby. Na scénu Antonína Šilara s minimalisticky působivými světelnými efekty se dá koukat hned ze tří směrů. Jediný ?lidský? herecký element Terezy Hofové si poradí s hmatatelnými živly vody a ohně, ale nezalekne se ani přeříznutí polena v reálném čase. Vytrvalost, odhodlanost a schopnost přizpůsobit se z ní tryská jako mléko z vemena krávy Belly, kterou musí naučit dojit. Jiří Svoboda coby nejvěrnější přítel člověka Hofové zdárně sekunduje ? se psí zvědavostí a obětavostí.

Režijní pojetí Štěpána Pácla dovoluje plně vyniknout ženskému elementu Terezy Groszmannové v  titulní roli. Ona sama má tři potomky. Dokáže se maximálně vžít do oprávněného a mocně kousavého strachu o život své krve. V jejím pojetí máma nevidí a neslyší nic než rodinu. Co by si sama počala? Slova jako povinnost, čest a nutnost jsou jí stejně cizí jako záběry občanských bojů v televizi. Scéna Antonína Šilara spočívá v masivní zaplněné polici táhnoucí se z jednoho konce jeviště na druhý. Je pompézní, ale nestrhává pozornost od silných lidských emocí.

Zatímco Bolek se dovede utrhnout z komediálních řetězů poněkud prudčeji, Vladimír vše krotí, a občas se i zapotí, ale pulzující energii nebrání v rozletu. Vladimírův potenciál netkví pouze v komičnu, ale v multifunkčnosti. Jeho pohybový talent, kterým dokáže vykreslit cokoliv, je úchvatný. Přes rozpačitý úvod ve venkovních podmínkách a chvilky improvizačních zmatků si na Šaškovi a synovi užijete haldu povedených gagů, hravou práci s rekvizitami i poctivou dávku Bolkovin a Vladimírovin.

Štěpán a Ondra texty navlékají hravými a dravými způsoby do podoby vkusného náhrdelníku, akorát scénu si dovedu představit v bohatším hávu. Dva kameny ? ten Eliščin Světlany Janotové a Lukův Libora Matouše ? o sebe křesají a vzniká hojně hereckých i pěveckých jisker. Hajný Kudla Jiřího Macha představuje stěžejní a poctivou zápalnou šňůru celé inscenace. Jeho výkon graduje a záporáctví z něj čiší na všechny strany? Já mu jámu klidně vykopu! Ba dokonce pomník mu u ní do kamene vytesám?. Jemné plamínky veselosti a bodrosti Adléty Lenky Bartošilcové pak vnášejí potřebný ženský prvek.

Režie Petra Akimova pracuje s nevídanou ohebností mladých hereckých těl a vyjádření charakterů pohybem. Kostýmy jsou směsicí modernosti a tradice. Lucie Netopilová jako královna Runa pouští hrůzu více než kdejaký horor na Netflixu. Oproti tomu Radúz Matouše Bendy se dokáže plně vyřádit na pozitivním charakteru. Charisma a kukuč Tomáše Webera si zamilujete, i přes jeho roli záporáckého krále Stojimíra.

Není to odfláknuté. Ani náhodou. Poloprázdné hlediště si to nezaslouží. Viděla jsem o hodně horší kusy. Možná téma nevzbuzuje v lidech dost sympatie. Možná lidi chtějí více akce. Každopádně se dá několikrát i zasmát. Veliký objev před časem ještě pro mě neznámého Vaška Vašáka. Doma by takovýho slizkýho pedanta nechtěla žádná žena. Ale pro mě nejlepší. Josef Polášek elegantní a uhlazený výkon. Nataša Gáčová, jako ona by měli mluvit všichni herci, bezvadná výslovnost, celkově velmi zajímavá osobnost. Sázka na jistotu byli Novotná s Bumbálkem. Nápaditá scéna přidala v hodnocení takových 10 %.

Viděno hned několikrát. Hned na začátku opravím komentář (hned ten pode mnou). Orchestr v tomto muzikálu nefiguruje, jde u původní nahrávku. Jenom dva trumpetisté živě doprovází dění na jevišti. Jinak R. Urban překvapivě stačí L. Janotovi, i když byl původně myšlený jako understudy ne jako alternace se vším všudy. Pocitově mi víc sedí S. Janotová než I. Vaňková. Ramón R. Jíchy je procítěnější, D. Vitázek je moc vitázkovský. Jako García víc zaujal M. Neměc, kterýmu jsou komediální role velmi přirozené. Celkově fajnový muzikál, avšak bez orchestru, což ubralo tak deset procent.

Nevšední koncept. Mladí herci a herečky plní elánu, jak je v Martě zvykem. Ano, byl to spíš takový impresionismus. Občas jsem se chytala v narážkách na Brno, občas jsem byla úplně vedle z toho, co mi chtěli mlaďoši sdělit. Protože byla hra v podstatě o ničem, jak podotkla při odchodu ze sálu cca 40ti až 50ti letá divačka, čas od času jsem se přistihla, že nedávám pozor. Jo a přišlo mi, že si tu moji pozornost vynutili až příliš hlasitou hudbou. Ale jinak plno podnětných nápadů, rozpohybováno, rozezpíváno... Prostě když se snažíte v 90 minutách ukázat všechno, co umíte, bude těžko stravitelné.

Podrobněji v recenzi, když rozkliknete sekci Recenze/blogy. (více v článku na blogu)

Ocenila bych přestávku (hraje se dvě hodiny v kuse). Viděno v únoru, tj. celkem hodně chladno venku, po půlce hry bylo v sále vydýcháno až hanba. Pokud se člověk spíše soustředí na to, že se mu každou chvíli udělá špatně, tak to kazí celkový dojem z celkem kvalitně odvedené činohry, která je ale místy rozvleklá a pokud znáte pointu, budete zívat nejen z děsného vzduchu díky nevětrání. Více oceňuji výkon Ondřeje Studénky než Jakuba Uličníka. Plus za živého psa na jevišti. Jinak jestli se to bude dávat i na jaře a v létě, s tím, že nějaká chytrá hlava v průběhu nevyvěrá, tak tam všichni padnou.

Chaos. Vstup na jeviště skrz řeku. Harampádí se válí všude spolu s nataženými provazy, které nás svazují. Hra měla spád, i když mít nemusela. Ale dvě hodiny bez přestávky je trochu moc. Herecky dobře uchopeno. + interakce do diváků, i když by to sneslo možná trochu víc. Kromě ústřední dvojice vojáků zaujal zejména HAmazák Jiří Miroslav Valůšek a nováček Jan Řezníček j. h. Zkrácení některých příliš dlouhých obrazů spolu s přestávkou by tomu prospělo. Na druhou stranu v životě také nemáte žádné přestávky. Žádné oddechové časy. Buď svým životem nakonec zabiješ sebe, nebo někdo zabije tebe.

Chytrá komedie z akademického prostředí. Humor je v ní lehký, asi jako čerstvě namazaná lučina na domácím chlebu právě vytaženém z pece. Jeho lehkost ale neznamená, že ho stráví všichni. Spíš si na něm pochutnají lidé, kteří vědeckému a vysokoškolskému prostředí sami holdují. Hra má rovněž velký filozofický potenciál, který se dá ocenit opakovanou návštěvou. Vyniká A. Slanina jako termitolog i nezapomenutelný J. Mazák se svým Bludným balvanem. Celkově příjemně laděná a oddechová činohra, avšak s hodně otevřeným koncem, který na někoho může působit rozpačitě.

Znám i film. O prohození těl matky a dcery. K muzikálu jsem přistupovala skepticky. Víc než komická stránka jde o hlubší vztahy v rodině. Písničky na mě působily přirozeně a chytlavě, i když některé byly krkolomné (v překladu). Ale jiné rýmy opravdu chytnou, jako třeba: Ach ty přírodo, co mi to děláš jen, srdce se pomátlo, mozek šel někam ven. I. Vaňková mi přišla přirozenější než A. Antalová. Opravdu skvělý výkon podává V. Matušovová, ale ani K.M. Fialová není špatná. Role tělocvikářky jako ušitá pro L. Bartolšicovou. Celkově oddechovka, která má své slabiny, ale stojí za to vidět.

Největší přidanou hodnotou představení je netradiční prostor cirkusového stanu, který vytváří hutnou atmosféru rozmarného léta. Samotný příběh je klasický Vančura, takže pokud ho moc nemusíte, tak víte, co očekávat, ale i přesto jsou herecké výkony vyrovnané a fakt netradičního prostředí hraje tak silnou roli, takže se vám toto představení vryje do paměti na celkem dlouho.

Po Děsném pátku trochu ohraný motiv výměny těl, který je zde však zpracovaný trochu jinak. Takže až tak nenudí. Samozřejmostí je Gazdíkovské poselství, které mě osobně není cizí, ale vím, že ho moc lidí nemusí. Ocenit se musí sehranost dětského company, citlivý výkon Jonáše Floriána i odvaha s jakou se na velké jeviště vrhají mladí Gazdíkové. Top samozřejmě scéna s velkými klávesami v hračkářství. Pokud by si nedával BIG takové cíle jako nástupce Mary Poppins, byl by to příjemný muzikál, ale takhle je trochu pokulhávající nástupce.

Vivian Světlany Janotové je jednoduše svá - rozpustilá i zatraceně chytrá, ale jednoznačně pěvecky dobře připravená. Edward Petra Štěpána na premiéře zpíval daleko lépe v druhé půlce, ale charakterové vystavění role je ještě preciznější a citlivější než u hlavní ženské představitelky. Když mezi nimi létají jiskry více než na šalinách ve Štatlu při náledí od trolejí, co více si přát? Jednoznačně Roberta Jíchu. Ten má nelehký vícerolový úkol. Zapamatujete si ho nejen jako ředitele nejlepšího hotelu na světě, ale i coby vypravěče, který vám vždy vykouzlí úsměv na rtech.

Hudba Caspara Richtera a Emy Mikešové zní pompézně a velkolepě, s čímž jde ostře do kontrastu minimalistická scéna Petra Hlouška, což působí dost rušivě. Inscenace by si zasloužila bohatší výpravu, která by lépe korespondovala s hereckými a pěveckými výkony. Ještě před časem jste Dagmar Křížovou vídali, dá se říci, převážně ve štěcích, ale jako Jane dokáže zvládat i mnohem větší prostor. Lukáš Vlček coby Edward F. Rochester je Křížové sebejistým hereckým partnerem a zpívá více než famózně. Z dětských rolí dominuje Michaela Novotná v roli Adele, která vnáší do těžkého tématu nenucenou zábavu a vílí lehkost.

Aby se celý děj odehrával ve starém vypuštěném bazénu, je odvážně, ale funguje to díky překvapivé realističnosti. Daří se zapojení konceptu divadla na divadle, kdy pro štěstí Martin Sláma coby Henry několikrát obíhá při premiéře italského kusu celé spodní hlediště Mahenky. Nejvtipněji působí Ruth Terezy Groszmannové, přičemž autismus vykresluje velmi uvěřitelně. Tomáš David jako Zac zase až akrobaticky rozpohybuje narkomana pohybem. Roman Blumaier v roli režiséra Lewise je komik s romantickým srdcem. Dokáže se zakousnout a nepustit, ale je něžný jako štěňátko.

Téma uchopené dobře, některé scény se měnily na můj vkus rychle. Velmi zajímavý charakter postavy Ivany Vaňkové. Petr Štěpán, který je teď úplně všude, zajímavě rezonuje se Svetlanou Slovákovou. Tentokrát mi neseděl Michal Isteník, který moc přehrával. Příjemným překvapením byla přítomnost Lukáše Janoty, který zaskakoval za zraněného Igora Ondříčka. Role nacisty mu vyloženě sedla a obdivuji, že to zahrál tak přesvědčivě a že se to vůbec za tak krátký čas stihl naučit. Jinak hra byla celkově dost roztahaná a dlouhá, zkrátit to o půl hodiny, vůbec by to ničemu nevadilo.

V porovnání s tím, co je Městské divadlo schopno vyprodukovat, se jedná o slabší komedii. Dokonalá svatba, Charleyova teta, Brouk v hlavě... Tohle se s tím nemůže rovnat. Nějaký větší smích přichází ze strany publika až v druhé půlce, a to ještě nikterak velký. Ale zase musím zmínit vymazlené kostýmy, což se u činoherních komedií moc často nevidí. I kulisy stojí za návštěvu, když už nic jinýho. Ale jak již bylo zmíněno výše, s největší pravděpodobností nebudete odcházet s namoženými břišními svaly. (více v článku na blogu)

Nic moc. Nemá to na film. Všichni se hejbou profesionálně, zpívají jak jinak než výborně, ale něco tomu chybí. Na mě to nemělo asi šmrnc nebo cosi, co nejde pojmenovat. Vězeňské tango je asi jediné, kvůli čemu stojí při představení dávat pozor. Jinak se to vleče jako sopel. Nepomůžou ani růže házené na konci do publika. Jeden z nejslabších muzikálů, co jsem v MdB měla možnost vidět.

Jsem na vážkách. Z obecného pohledu je to jen slepenec písní s přeslazenou zápletkou. Ale když zpívá a hraje Jirka Mach nemá to chybu. Jakmile ale přijde dost svérázné pojetí některých scén, doporučuji vytáhnout sluneční brejle, který si určitě nezapomeňte doma. Kluci osvětlovači si tentokrát hráli až moc. Satana A. Březinové byla pocitově lepší, ale jinak je mezi nimi rozdíl jenom ten, že R. Coufalová nedává do slova "theater" takový tvrdý "r" na konci slova. S. Janotová byla taková něžnější, ale H. Holišová zase neuvěřitelně válí hlasově. A. Slanina místy balancoval na dost tenkém ledu.