Klára Tesařová

Pro milovníky Bolka Polívky opět jedinečný kus, pro jeho "nemilovníky" je kupodivu velmi snesitelný a nezastiňuje ostatní postavy, jejichž výkony rozhodně stojí za povšimnutí, jmenovitě Jiří Mach, Alena Antalová, ale i ryze muzikálové osůbky jako Svetlana Janotová, Eliška Skálová nebo Kristian Pekar. Hra má spád a rychle ubíhá. Příjemné představení. Viděno v divadle, ne na Biskupáku.

Přesněji 85 %. Ještě přesněji zde:
http://www.i-divadlo.cz/blogy/klara-tesarova/au-revoir-les-miserables

75 %
Režie Aminaty Keity zobrazuje, co s člověkem dělá nedostatek sebevědomí. Kombinace extrémního tlaku okolí spolu s povrchností vytváří absenci vlastního názoru. Z Doranta Viktora Kuzníka znějí jen prázdná gesta. Kupí pak báje a lži jednu na druhou jako svůj obranný mechanismus. Je zábavné pozorovat vedlejší role, protože každá jinak interaguje s Dorantem posednutím, blábolením výmyslů. Jeho sluha Cliton Martina Slámy vzhledově vypadá, jako kdyby vypadl z filmu Matrix. Otec Doranta Geront v podání Jana Grygara symbolizuje zhoubu všech rodičů myšlenku, že když zplodili potomka, tak mají automaticky právo na vnuka či vnučku.

Dostala jsem chuť na kolalokovou limonádu! Poctivě odvedená prácička. L. Janota jako vždy k sežrání. Určité vtípky rezonovaly maximálně, jiné pro mě vybublaly do ztracena. Trochu mi tam vadily "modernizace", narušovaly jinak zdařile navozenou atmosféru. Ale jinak pěkný, milý, nejvíc mi vyzněla píseň "Whisky, to je moje gusto". A taky jsem byla překvapená koncem. Nikdy jsem totiž neviděla celý film v kuse, takže nemůžu porovnat. Ale poselství jasné, jak už jsem si u Gazdíkových muzikálu všimla: s úsměvem a dobrou náladou jde všechno hned líp!

Netradiční neznamená špatné. Více zde:
http://www.i-divadlo.cz/blogy/klara-tesarova/redutovsti-loupeznici-odeni-v-modernim-havu

65 %
Pro režiséra Martina Modrého jsou Loupežníci absolvenstké představení. Jeho zpracování vnáší do klasiky ryze moderní prvky. Obsadit Lucii Netopilovou do mužské postavy Karla se jeví jako odvážný tah. Netopilová vyjadřuje opačné pohlaví jak tónem hlasu, tak fyzickým projevem. Její sebejistotu nabourávají občasné záseky v přednesu textu. Plynulost mluveného projevu jistě v průběhu dalších repríz vypiluje k dokonalosti. Martina Tomanová coby Amálie skrývá překvapivý komediální potenciál. Nevyčerpatelné energie Tomáše Webera jsem si všimla už při Radúzovi a Mahuleně. Jako loupežník Spiegelberg je naprosto geniální.

Komorní obsazení zahrnuje Jaroslava Duška coby Gilla a Natašu Burger v roli Lízy. Interagují mezi sebou na neměnící se scéně Davida Marka, které dominují dva obrazy, vyvýšená postel a knihovna. Výrazným faktorem se tak stává srozumitelnost jejich jevištní mluvy. Zatímco Dušek mluví tak čistě, jako kdyby byl průzračná lesní studánka, tak Nataše Burger nejde rozumět, což je velká škoda. Její řeč ovlivňuje přízvuk, protože pochází ze Slovinska. Vypadá to, že si není mnoha českými koncovkami vůbec jistá a některé části slov polyká úplně.

Tento muzikál by se měl povinně hrát před Vánocemi jako se o Štědrým dnu pokaždý dává v TV Popelka. Když mi zarytému pesimistovi nevadí ono poselství "stačí chtít a rázem vše je možné", tak to už je co říct. Viděno několikrát, pokaždé maga famózní Antalová, oba Bertové jsou supr, ale asi lepší D. Vitázek. Dětské role nezaostávají za dospělými. Úžasná stepařská čísla, jedno dokonce hlavou dolu. Skoro operní výkon L. Bartolšicové. Pohybově, herecky, pěvecky dokonalé dílo. Dala bych 100 %, ale musím si nechal rezervu, kdyby se objevilo něco lepšího. Škoda, že už se to v Brně nehraje.

Režisér Petr Gazdík ukazuje ještě více než v Mary Poppins, že mu práce s dětmi jde. Se svým týmem zajistil, že se i ti nejmenší cítí na jevišti sebejistě a komfortně - herecky, pěvecky i pohybově. Sám Gazdík muzikál i přeložil, což se ukazuje jako největší slabina. Používá obraty, kterými dnešní děcka nemluví. Dostatek plechových nástrojů vytrubuje nezapomenutelné melodie. Všichni se energií z hudby sálající nechávají pohltit i díky choreografii Carli Rebeccy Jefferson. Na hudební scéně létají na houpačkách. Na děkovačku se jezdí na kolobrndách. Barevná scéna Petra Hlouška a laserové efekty nutí diváky křičet krutopřísné <wow>!

Režijní pojetí Štěpána Pácla dovoluje plně vyniknout ženskému elementu Terezy Groszmannové v  titulní roli. Ona sama má tři potomky. Dokáže se maximálně vžít do oprávněného a mocně kousavého strachu o život své krve. V jejím pojetí máma nevidí a neslyší nic než rodinu. Co by si sama počala? Slova jako povinnost, čest a nutnost jsou jí stejně cizí jako záběry občanských bojů v televizi. Scéna Antonína Šilara spočívá v masivní zaplněné polici táhnoucí se z jednoho konce jeviště na druhý. Je pompézní, ale nestrhává pozornost od silných lidských emocí.

Co neunikne náročnému diváckému oku, jsou dětské herecké výkony. Gabriela Čtveráčková coby malý Rob Cole a Ondřej Toth jako Dawwid jsou excelentně pěvecky i herecky připravení, že často zastiňují dospěláky. Liboru Matoušovi role staršího Roba Colea sedne přirozeněji než Luka v Devíti křížích. Esther Mertová jako Mary Cullenová je neokoukané osvěžení. Jsem ráda, že se nebojácně umí chopit velké příležitosti.

Pro mě osobně byli Milenci nebes pohlazením na duši. Amslerova režie mi ani v největším nevadí, netradiční využití nejrůznějších rekvizit. Poselství, které na mě dýchlo z představení bylo velmi milé. Občas se objevily nevyvážené herecké výkony, ale celkový dojem z představení je více než dobrý. Na Mahenku si troufnu říci, že nadprůměrný.

Kostýmy Tomáše Kypty jsou v černých a bílých tónech, až na křiklavě rudé Mirandolíniny šaty Terezy Groszmannové. Vetkává postavě hostinské šarmantní manipulátorskou mašli do blonďatých vlasů. Petr Bláha coby baron di Ripafratta v průhledném síťovaném tílku zprvu roztomile odolává Mirandolíniným šibalsky svůdným náletům. Tenhle rozezleně přehrávající křikloun ukradne pozornost a srdce nejen svůdnice v rudém hávu, ale také většiny něžného pohlaví v hledišti mimo jiné díky autentickým interakcím. Stříkají z něj na jevišti hektolitry potu, protože musí unést tíhu naddimenzovaných vřících emocí prakticky celé dvě hodiny.

Thálie pro Isteníka právem! Více zde:
http://www.i-divadlo.cz/blogy/klara-tesarova/mrtve-duse-ozivaji-v-mestskem-divadle-brno

Podrobnější komentář v recenzi, viz(te) sekci ?Recenze/blogy?... (více v článku na blogu)

Viděna obnovena premiéra. Pěvecky samozřejmě P. Štěpán, herecky a charismatem M. Havelka. Radka Coufalová perfektně ovládla brněnský hantec. Má překvapivě velký komediální potenciál. Oceňuji zařazení baletního souboru do představení i živý orchestr posazení tentokrát na úroveň jeviště, takže diváci jim doslova vidí pod ruce. Drobnosti dělají celek, J. Mach válí na kolečkových bruslích, kamínky v ústech hlavní představitelky, hýbající se plamínek u stroje na správnou výslovnost s kolabující Lízou, bezvadně vygradovaná scéna s dostihy. Klasicky opět za alternaci M. Havelky + 10 %.

Prostorné hudební jeviště dává vyniknout nejen choreografii Anety Majerové, ale vejde se tam i víc scény Jaroslava Milfajta. Přestavby jsou sice delší, ale rozšířený orchestr Karla Cóna se mezitím dovede předvést. Mladá i vyzrálá krev se na Hudebce neztrácí. Líza Elišky Skálové srší činoherní energií. Pro Petra Štěpána je role profesora Hradského samozřejmostí připomínající proces dýchání to, co dokázal dřív, dnes dokáže zas, a přec o pár let starší je. Mládí Alana Novotného jako Lízina otce Alfréda (pozor, nesplést s jejím bratrem) nebrání jeho špica výkonu.

Herecké výkony jsou natolik vyrovnané, že by nebylo fér někoho vyzdvihovat. Tři herečky a sedm herců z Polárky hra celé rozcupuje duši i tělo. Líbí se mi jednoduchost scény Svatopluka Sládečka v kombinaci s efektními rekvizitami, jako jsou flašky vod(k)y, gumové hadice, křída nebo školní houba namočená v krvi. Režie Břetislava Rychlíka a dramaturgie Simony Petrů geniálně využívá živlu ohně. Je to surové, všesmyslové a brutálně účinné. Cyklické opakování motivů zvýrazňuje nemožnost změnit minulost i budoucnost.

85 %
Režii má pod palcem pedagog Aleš Bergman. Spolu se studentskou dramaturgií Vojtěcha Balcara a scénou Matěje Prokopa běží vše jako na drátkách. Jeviště je v úrovni foyer, čehož využívá dvacítka účinkujících nejen k příchodům a odchodům, ale efektně rozšiřují jeviště pocitově do celé budovy. Nastolená realističnost 19. století ohromuje a dechberoucí jsou také herecké výkony. Habršperk Tomáše H. Abrahama se vyznačuje nadřazeností a sympatie publika si získává postupně. Sledovat furiantství Jana Lukeše jako Filipa Dubského a Lukáše Bartoše jako Jakuba Buška vyvolává nejen zábavu, ale i pocity beznaděje a marnosti.

Vostrého adaptace s režií Štěpána Pácla dílo z roku 1893 s nonšalantností posouvá blíže současnosti. Lumírovský blankvers činí Zeierova Neklana zvukomalebným. Sýkorovy kostýmy a Šilarova scéna působí naopak jako z jiné planety. Ostře kontrastuje postava Vlastislavovy manželky Svatavy na segwayi s vyobrazením živlů ohně, půdy i vody. Tomáš Šulaj jako Vlastislav táhne nekonečnou energií ansámbl dopředu jako natěšený husky na saně s polárníky. Neklan Martina Slámy je extrémně váhavý a ustrašený se bít. Klimba Petry Lorencové ilustruje, v jakém postavení byly tehdejší ženy a že něžné pohlaví není radno podceňovat.

Surové. Intenzivní. Maximálně podané výkony Vaculčiakové i Tchelidzeho. Jiskření mezi nimi a pohybové hrátky jsou velmi promyšlené, netradiční a inovativní. Fantastická inscenace podle povídky s podtitulem fantastická.

Aby se celý děj odehrával ve starém vypuštěném bazénu, je odvážně, ale funguje to díky překvapivé realističnosti. Daří se zapojení konceptu divadla na divadle, kdy pro štěstí Martin Sláma coby Henry několikrát obíhá při premiéře italského kusu celé spodní hlediště Mahenky. Nejvtipněji působí Ruth Terezy Groszmannové, přičemž autismus vykresluje velmi uvěřitelně. Tomáš David jako Zac zase až akrobaticky rozpohybuje narkomana pohybem. Roman Blumaier v roli režiséra Lewise je komik s romantickým srdcem. Dokáže se zakousnout a nepustit, ale je něžný jako štěňátko.

Podrobněji v recenzi, když rozkliknete sekci Recenze/blogy. (více v článku na blogu)

Milan Němec coby Jakub Ryba něžně hněte těsto hrdosti, zaneprázdněnosti a rozpolcenosti. Bojí se ustrnout na místě, ale slyší i volání morálky a rodiny. Alena Antalová v roli Rybovy ženy dokáže šikovně zacházet s většími emocemi. Jan Mazák jako rožmitálský farář s  tvrdohlavostí a záští vůči Rybovi nešetří do posledního dechu.

65 %
Petra Lorenc jako Nikola a Tomáš David jako Filip mají mezi sebou záhadnou tenzi, která vyvrcholí na konci. Sourozenci vykazují zároveň vlastní dynamiku vztahů se svými protějšky. Manžel Nikoly Fabián Tomáše Šulaje působí zprvu jako flegmatik bez zájmu. Když se řízne o rezavý hřebík na obrazu, stane se z něj hypochondr, kterému nikdo nevěří, že se skutečně infikoval tetanem. Na druhou stranu partnerka a snoubenka Filipa Judita v podání Anny Glässnerové cíleně rozdmýchává konflikty a nejvíce díky ní nahlížíme na absurdní podstatu hry. Přestože předložené dílo nedokážu vnímat jako komedii, oceňuji interakci s publikem vedlejších postav.