Majdin_kulturni_svet

Po přečtení knihy bych řekla, že Klub rváčů na divadle je jen nedosažitelný sen. Není. Činoheráku se dramatizace povedla na výbornou. Viděno 13.3.2017.

Dechberoucí výkon Dana Bambase. Skvěle pracující scéna, výborná hudba, vizuálně poutavé obrazy. Nepřekonatelné.

BOMBA. Inscenace pro celou rodinou. Dilm, který vzniká přímo před vámi... Viděla jsem 3x!

18.2.2017

4.2.2017

Hvězda, která vyčnívala mezi všemi velice průměrnými až podprůměrnými inscenacemi Jihočeského divadla. Škoda, že už se nehraje. Tohle byl přesně můj šálek kávy. Skvěle vymyšlená scéna, výborný text a vynikající režie. Škoda, že takových není na repertoáru JD více. (Viděno 1.2.2017)

Strašné. Jedna z nejhorších inscenací, kterou jsem v životě viděla. Text je o ničem, herci hrají dramaťáček, z promluv šustí papír. Viděla jsem inscenaci 20.1.2017 a do teď jsem se z té hrůzy ještě nevzpamatovala.

75% Čapek je hra se skvěle napsaným textem, který navíc těm, kteří se orientují v tehdejší literární scéně, nabízí spoustu dalších přesahů - zároveň je text ale zajímavý i pro ty, kteří toho ještě o Čapkově době moc neví. Byly tam momenty, které mi přišly moc natahované, ale celkový dojem z inscenace jsem měla skvělý. Inscenace je navíc tak moc aktuální, až z toho chvílemi mrazí.

Nejhorší divadelní zážitek minulé sezony. Text je bez emocí, charaktery postav jsou naprosto ploché. Začátek inscenace velmi slabý, za 3 hodiny žádný posun. Herci přichází na scénu a odchází z ní bez jakéhokoli náboje; civilní odchod po smrti rodiče jsem naprosto nepobrala. KJ v hlavní roli neustále jenom ječí pronikavým hlasem, je přehnaně afektovaná. Scéna je o ničem, věci pro věci, které nemají žádné další využití. 3 hodiny utrpení. Nechápu, proč text nebyl nějak proškrtán. Do divadla se chodí kvůli divadelní akci, tohle ale s divadlem mělo společného opravdu velmi málo.

Moc mě baví tenhle typ dokumentárního divadla, kdy je to, co se děje na jevišti, postaveno na reálných základech. Ještě když je to tak aktuální, protože se jedná o neustálý boj západu s východem, který probíhá i v naší současnosti. Inscenace přináší vhled do minulosti, která zajisté bude i naší přítomností, jen si to teď asi ještě neumíme představit.

Bavilo mě prolínání různých časových rovin a osudů rodiny. Text je moc dobře napsaný. Myslím, že hra osloví široké spektrum diváků. Taková normální milá inscenace pro příjemně strávený večer v divadle s rodinou, partnerem či kamarády.

Příběh o roztroušené skleróze, o tom, jak se člověk pomalu mění a ztrácí. Hra neurazí ani nenadchne. Několikrát jsem se při představení přistihla, jak přemýšlím úplně nad něčím jiným, a to i přesto, že inscenace měla jen 80 minut. Bylo to na mě moc pomalé. Navíc děj byl od začátku docela očekávatelný, nebyl moc překvapivý. Jeden z těch slabších divadelních zážitků. Ale vidět naživo Zuzanu Stivínovou za to asi stálo. Inscenaci bych dala 50%.

Jeee, to bylo tak hezký!! Radim Madeja v roli pierota je skvělej! Ať se jde Vizváry zahrabat. Bylo super, že to představení bylo postavené hlavně na krátkých scénkách bez mluvení, takže jsme si pierota opravdu vychutnali. ???? A Svaťa Milková a její choreografie byla taky úžasná! No a když ještě přidáme skvělou režii a dramaturgii, máte z toho nezapomenutelný zážitek. A zase v Boleslavi!

Vynikající byla především paní Milena Steinmasslová, která se vystřídala v několika rolích a na konci se zasloužila o skvělou tečku za celým příběhem. Jan Potměšil v hlavní roli byl přesvědčující a pěkně slizký Richard III. No a samozřejmě nesmím opomenout, že se nás všech šest zamilovalo do Marka Němce. Ach.

To byla taková nádhera. Ale taková! Naprosto skvělá režie, výborně vymyšlený příběh, skvělá práce s prostorem a rekvizitami. Herečka Vitky Kaprálové, Tereza Marečková, byla naprosto dokonalá. Na konci jsem si poplakala a tleskala jsem ve stoje. Bravo!

Z te spousty veci, co jsem videla na Jatkach, bylo tohle asi nejlepsi. Takovy ten pocit, kdyz zadrzujete dech, jestli se jim to povede a pak s ulevou vydechnete. Jo. A ne jen jednou. Byli dokonali!

Dala jsem si týden na to, abych vymyslela, co si o tomhle představení myslím a pořád se nemůžu rozhodnout. Byly jsme na tom s holkama ve třech a přesto, že jsem seděly všechny vedle sebe, bylo to, jako bychom byly každá úplně na něčem jiném. Tak rozporuplné představení jsem už dlouho neviděla. Když jsme si pak po cestě domů přečetly něco o hře a o autorce, dospěly jsme k tomu, že to tak vlastně mělo být. Nešlo o to, co nám to představení řekne, ale co si z něho odneseme my (a to i když jsme každá pochopily ten příběh úplně jinak).

75%