Makaluzo1

Strhující hudba a poutavý příhěh násobí umělecký zážitek i hlavní myšlenku muzikálu o člověku, jenž měl dar změnit historii.Vynikající Mošova režie předkládá českému publiku to nejlepší, co současná muzikálová Evropa produkuje.Tvůrci v MdB vytvořili představení, které si získá srdce nejednoho diváka.

Divadelní klasika zpracovaná klasickým způsobem.Bohudík.Kulisy,kostýmy,výprava vůbec, vše jako na divadle. Žádná moderna za každou cenu,ale poctivé divadlo, jak má být.Žádné nepříjemné překvapení, naopak: svými hereckými výkony příjemně překvapili A.Krejčíková a P.M.Cibulka.

Ač neholduji tzv.moderním adaptacím klasiky,toto zpracování mě velmi oslovilo.Přivítal jsem Topolův překlad,renesanční hudbu D.Fikejze,nápaditou pohybovou složku.Akceptoval jsem, že si Julie na ples obula tenisky.Vše to přebily herecké výkony herců.E. Elsnerová je opravdu chůva,J.Zadražil je skutečný Kapulet,F.Kreuzmann je skvělý otec Vavřinec.Mercucio M.Tichého je jak má být.I ostatní jsou výborní.Silný umělecký zážitek.

Daniela Špinar umístila svou verzi komedie do růžové kavárny, kde růžová je podlaha,stolky,opona i zpěvačka,která mnohdy interpretuje písně ve stylu Kučerovců.Stylizované kalvínské černé kostýmy, občas oživené bílými okružími i rádoby alžbětinské paruky jsou příslovečnou pěstí na oko.Statičnost kusu mají snad odstranit křepčící zlatí amorci, nebo ploužící se dinosaurus,balónky nafouknuté héliem, či snad parodie M.Zemana.Herci místo hraní nedůstojmě křepčí, pokud nesmyslně hluboké jeviště vůbec obsáhnou a přehrávají.Jen na toho Shakespeara se nějak nedostalo.

Michael Frayn by se asi podivil, že jeho fraška Noises Off se na českých scénách hraje pod titulem Bez roucha.Původně třeskutá komedie se u nás proslavia v 80. letech, dnes se podle představ režisérky H.Burešové zvrtla v neskutečnou nudu.Hercům lze věřit, že předvádějí zájezdové představení. Marně se honí za gagy,až to skřípe,leč smysl to nedává.Otřepané vtípky jakoby zamrzly v oněch osmdesátkách.

Recitál k narozeninám si M.Kubišová určitě zaslouží.H.Holišová je skvělá muzikálová star,ale Marta je jedinečná.Alternující B.Kohoutová zpívá v jiném oboru,pojala svou Martu jako ztřeštěnou hvězdu,ale tou Marta nikdy nebyla.Své publikum si získala skromností,pokorou,pravdivostí a schopností léčit bolavé duše.A krásným hlasem.
Autorka neorganicky slepila útržky z Martina života do podivného pásma,karikující osobnosti naší kultury 60.let.Nejhůř dopadla H.Vondráčková S.Sandevy.Hudební doprovod umocněný akordeonem a saxofonem zní jakoby narychlo sezkoušený.Recitál není ani tak o skutečné Martě,ale o legendě MK.

Podivné zásahy do Gogolova originálu působí zmateně. Dívka z ledu (nebo smrt s kosou), místo velkostatkáře Bobčinského Bobčinská(která nakonec uteče s mužikem,což je naprostý nonsens!!!), postava N.V.Hanibala, hudba D.Krále nápadně připomínající hudbu z Elefantazie, Osip s Chlestakovem požírající nohu od židle a olejomalbu,etuda s hlávkami zelí, detektor pravdy.
A taky sněhulák,lyžař,medvědice.Přidáme-li k tomu kabaretní amatérské výkony P.Tomicové a V.Kopty v hlavních rolí a  E.Leinweberové a dokonce i značné přehrávání T.Havlínka, dostaneme opravdu prapodivného Revizora.Ne Gogolova,ale Drábkova.

Tvůrci tohoto muzikálu vsadili na jistotu.Troškův film je národem milován a publikum rozvášní už jen notoricky známé hlášky.Nikdo ani nepostřehne, že orchestr hraje nudnou hudbu a nezapamatovatelné melodie, že zpěvákům není často rozumět text a že hubená Škopková jakoby sem zabloudila z Lodi komediantů, nebo že Šimonovi už dávno není dvacet.S povděkem přivítají v druhé půlce show v broadwayském stylu třicátých let, kdy na scéně skotačí rozverné ramlice a travesty krávy a stepující farář.Tudy se dnes ubírá český muzikál.

Král všech muzikálů se vracívá opakovaně na pražské Výstaviště.Od premiéry v roce 2014 neztratil nic na svých kvalitách.Je to zásluhou vynikající hudby i kvalitní práce všech v realizačním týmu.Téměř dokonalý překlad J.Machka, úžasná režie P.Novotného,bombastické kostýmy R.Šolce, chorografie,výkony jednotlivých protagonistů (M.Gemrotové,T.Vaňka,M.Sommerové i dalších).Jednoduše špičkové umělecké dílo po všech stránkách.

Od divadelní verze slavné filmové předlohy jsem čekal daleko víc.Režisér využil nabízené podoby F.Březiny s Ch.Chaplinem.A tím také vše skončilo.Pouhá nápodoba a to je málo.Místy dokonce sklouzne k neuctivé parodii na němčinu a italštinu,leč publikum se baví. Poselství o nebezpečí se změní v nudné a zdlouhavé omílání stále téhož.Přímo jako zneuctění považuji, že režisér se snaží diváky rozesmát pokleslými vtípky a rozvernými střeštěnostmi.Ani závěrečný monolog tak proto nevyzní.

Sovětský film natočený na motivy knihy M.Gorkého proslul hlavně zásluhou chytlavých melodických písní. Posloužil jako předloha pro divadelní verzi, kde právě zmíněné písně tvoří osnovu představení. Spolu s taneční složkou, v níž dominují vedle ženského ansámblu T.Smička, O.Bábor a P.Pecha.Hudba a tanec nejen dokreslují atmosféru, ale mají hlavní zásluhu na tom, že z jeviště se do publika doslova valí pozitivní energie, která záhy pohltí i diváky.

Po skončení Camusových Spravedlivých si kladu otázku, jakým přínosem pro skoro začínající herce, natož pro dnešní publikum tato hra o ruských eserech má být.Koho a čím má oslovit příběh o teroristech v Rusku na počátku 20.století. A.Camus svou hru napsal v roce 1949 a opěvovat ruské revolucionáře bylo zvykem krátce poté.Pro posluchače herectví 3.ročníku by se snad ve světové dramatické tvorbě našlo vhodnějí téma, kdy by nemuseli být tak křečovití a nepřirození.

Režisér Guy Roberts se rozhodl předvést Shakespearovu komedii jako rozhlasovou hru.Z nepochopitelných důvodů je hra vysílána stanicí BBC za druhé světové války k upevnění bojové morálky Spojenců.Poblém je v tom, že herci neznají text, často vypadávají z rolí,což nenáročné publikum oceňuje hurónským aplausem.Forma hry evokuje amatérské kočovné společnosti pozdního národního obrození.To, že Shakespeare dostal na frak nikomu nevadí.Mně ano.

V Saudkově překadu nabádá Hamlet herce: "Hrajte, jak si toho žádá slovo, a mluvte, jak si toho žádá hra.Jen jedno přitom mějte na mysli:abyste nevybočili z mezí přirozenosti.Neboť jakékoli přepínání je proti smyslu herectví...přepínat je tu hřích, který snadno rozesměje nevědomce,ale soudného diváka leda pohorší." I neméně skvělý překlad Joskův převálcovala režie tzv.moderního divadla, plná omylů a hysterických bláznů.Kamera,koloběžka,meloun,čelovky i moderní kostýmy mi do alžbětinského divadla jaksi nesedí.Škoda vynikajícího výkonu T.Havlínka.Kéž se divadlo vrátí od experimentu ke kumštu.

Nezvyklý dramatický útvar bez zjevného syžetu působí jako prazvláštní propletenec zpěvu,hudby tanga,tanečních kreací,recitací málo srozumitelné poezie a strhující interpretace bandoneonistky.Vizuální stránce dominují symboly: barvy(rudá a černá),hyperbola (nestvůrné marionety),katolictví (kadidlo,kazatelna,betlém i s ovečkami,parafráze modliby růžence,peklo i s čerty a kerberem), kontrast (zbožnost x promiskuita).Problémem je opožděnost a zbrklost titulků.Reminiscence na W+V ještě umocňuje už tak dost kontroverzní kus,hůře stravitelný.

Díky režii se Weissova úspěšná hra stala slabým odvarem originálu.Původně tři časové roviny byly spojeny do jedné,čímž nastal zmatek a chaos.A tak se smysl hry omezil na povrchní ztvárnění bláznů v blázinci.Proto se paralela s přítomností nekoná.Divák si však musí připadat, že se ocitl mezi skutečnými blázny a ne v divadle na divadle.Rušivě působí i samoúčelné výrazové prostředky zvukové i vizuální(mikrofony a mikroporty,neurotizující zpěv,přemrštěné líčení,větrák,spousta rekvizit na přeplněné scéně,sprchový kout,nahota herců).

Andělé v Americe nabízí v prvním plánu nelichotivý pohled na Ameriku konce 80.let, kdy se střetává svět liberálního a konzervativního myšlení s hrozbami globálních katastrof, nebezpečím epidemie AIDS a tradiční americká klišé: rasismus,netolerantnost,migrace,mormoni a židé.Rovinu obyčejného člověčenství dává příběhu až trojice Havlínek-Březina-Dvořák, která se chopila příležitosti posunout celkem nudné a nesnesitelně dlouhé představení na vyšší úroveň.Ač hrají před poloprázdným hledištěm, neboť téma po více než 30 letech trochu zastaralo.

Zítra swing..., hra prezentovaná jako hudební komedie, nepřinesla nic nového, než co dávno známe z programů OPSO či Melody Makers.Naivní love story okořeněná o laciné fórky a násilnou politickou aktualizaci vyznívá jako školní představení. Nepomohou ani sezpívané dívčí trio a švy na punčochách, evokující atmosféru doby.

Divadlo může být dobré nebo špatné. Zdálo by se, že na překrásné pohádce F.Hrubína nelze nic zkazit.Představení ve Zlaté kapličce vyvede diváka z omylu.Tzv. moderními inscenačními prostředky to lze.Hororová scéna, kostýmy i masky,protiatomový kryt namísto krásného paláce, stroboskop a příliš hlasité zvukové efekty, siamská dvojčata a střihoruké Zvíře.Kráska a Zvíře pod vedením Daniely Špinar je velmi,velmi špatné divadlo.

Experimentální provedení Shakespearovy klasiky je naprostý omyl.Přenést renesanční tragédii do současnosti a obléci herce do kostýmů dnešní doby je čirý anachronismus. Navíc kombinovat falešně zazpívané hity skupiny ABBA s neposlouchatenou hudbou seskupení Please the Trees je k nevydržení.Scéna D.Stojčeského tento paskvil ještě zvýrazní.Bylo režijním záměrem,aby se diváci na tragédii smáli ? Jen snad zavřít oči a poslouchat překrásný překlad M.Hilského.

Režisér P.Khek svým pojetím zbavil příběh nálepky českého, resp. moravského westernu.Předvádí totiž doslova antickou tragédii.Tradičními divadelními postupy předkládá divákovi daleko hlubší myšlenky, než jen souboj dobra a zla.To zlo je totiž všudypřítomné, což dokládá na patriarchálním prostředí hanácké dědiny. Všichni jsou vlastně Sekal.Atmosféru skvěle podbarvuje violoncello Š.Marka, na první pohled upoutá scéna M.Syrového.Nejvíc zaujmou výkony hlavních protagonistů T.Dastlíka a M Holého.

Interaktivní hra pro mateřské školy vychází maximálně vstříc dětskému diváku.Tomu nevadí,že piráti jsou víc než přisprostlí, že víla není subtilní éterická bytost, ale žárlivá potvora, že kapitán Hook si půjčil plášť od Drákuly,že příběh nezačíná v dětském pokoji v Londýně,ale na zaoceánském plavidle, na němž rodina prchá do Ameriky před virózou.Na jevišti,v hledišti i v lóžích se pořád něco děje,uvidíte mořskou pannu i krokodýla.Herci i diváci mají z představení evidentně potěšení.

Posedlost v Rokoku se hlásí k Viscontiniho neorealistickému filmu více než k otrlému vypravěčství Cainovu.Oproti původním verzím jí chybí ona posedlost.Hra by se měla spíše jmenovat Zvrhlost.Všechny postavy mají jedno společné-získat peníze i za cenu spáchání zločinu.Takže antihrdiny jsou vlastně všichni.Frank se svou kriminální minulostí,Cora chovající se jako běhna,Nick páchá domácí násilí,policista vydírá,požaduje úplatek,vyšetřující používá praktiky nacistů a domem se pohybuje ordinérní kočka kouřící trávu.Navíc jsou všichni permanentně opilí.Jakou katarzi má divák prožít v kuse plném zla.

Joe DiPietro ve své komedii nastínil současný problém: žít vlastní život, jít za kariérou, ač zpřetrhám pouta s rodinou. Skvostný překlad A.Nováka a vynikající režie J.Herze vytvořily základ pro herecké výkony hlavních představitelů, které vhodně doplňuje scéna Š.Hejnové.I když od premiéry uplynulo více než pět let, divák si odnese z divadla skutečný umělecký zážitek.A to je dobře.

Nestroyovu frašku v úpravě Z.Mahlera a K.Krause s písňovými texty P.Rady uvedlo poprvé v roce 1992 Divadlo za branou II. Na Vinohradech přesunuli děj z Vídně 19.st. do současnosti a dodali nové písňové texty. Z frašky utvořili nepovedenou dobovou moralitu, což dílku neprospělo. Kdo očekával Nestroye, je zklamán.Výtvarná složka nezapře omezené technické možnosti divadla.Dynamičnost pomalu se vlekoucímu ději dodávají výkony mimického souboru divadla a strhující tempo A.Petráše.