Maranta

Tuctová veselohra stokrát stejně. Pokud máte rádi přímočarý humor založený na koulení očima a všemožném pitvoření, primitivních opakovaných vtipech typu poklona-poklopec a v neposlední řadě prskání, budete spokojeni. Mně se líbila snad jen Kateřina Brožová, které role hraběnky vyloženě sedla, a potom krátký pěvecký výstup Šárky Vaculíkové a Marka Holého, který byl osvěžujícím závanem něčeho jako umění...

Nenápaditá, neoriginální zápletka se snaží vytěžit stereotypy mužského a ženského chování a vzájemné interakce na maximum, často se opírá i o lehčí vulgarity. Závěr působí vyloženě rozpačitým dojmem a celá inscenace dosti povrchně, ale takové už asi komedie často bývají. Nebýt v tom Chýlková s Holubovou, asi by to byla přímo katastrofa, takhle jsme se alespoň párkrát zasmáli. Komedie pro nenáročného diváka.

Osvěžující, zábavné, ze života. Od komedie v Rokoku jsem čekala naprostý průměr (nepodívala jsem se předem na obsazení) a byla jsem velmi příjemně překvapena. T. Medvecká je ve formě, i ostatní herci jsou výborní, všechno šlape, zapadá do sebe a baví. Doporučuji.

Originální scéna s použitím kamerových záběrů, kostýmy (včetně jejich odkládání), režijní nápady. Působivé obrazy, u kterých, když jim přivyknete, se začnete ptát po významu a poselství. Mně se odpovědi v zásadě nedostalo.

Svěží a vtipné představení, bez přehánění aktuální. Důkaz, že moderní divadlo se dá dělat i v historických kostýmech. Lidé nejsou dokonalí a nebyli ani za Shakespearových časů, a i když mistrovy dialogy na papíře už dnes nejsou k popukání, režie dokázala vyvolat v divákovi stejnou odezvu, jakou (představuji si) měla hra v době svého uvedení. Dokonalý Blažek. Elsnerová sice nebyla úplná "dračice", ale chemie mezi nimi fungovala. A i když vyznění hry asi feministku popudí, já jsem si odnášela dojem, že Kateřína a Petruccio se měli především rádi a byli ochotní jeden pro druhého mnohé udělat.

T.Wilder je klasik, a to plným právem. Jeho text není jen zábava pro nenáročného diváka a kdo chce, najde v něm i poučení a recept na to, jak nebrat život zbytečně vážně. Představení stojí na Elišce Balzerové, skvělá je i S. Pogodová a ostatní herci. Mám jen výhradu k typovému obsazení tety Flóry (18.1.17 to nebyla J.Pazderková), kterou si přestavuju jako obtloustlou šedesátnici a ne jako sošnou krásku s dokonalým tělem a bílou parukou. Jinak pochvala kostýmům a výpravě.
Už jsem jistě viděla i podnětnější kusy, ale dávám s respektem 70%.

Rozhodně zajímavá inscenace. Na počátku mládí, plány, představy o budoucnosti. Někdo má cestu umetenou, jiný musí bojovat s předsudky, finanční nouzí a v neposlední řadě i se sebou samým, svými závislostmi, alibismem a temnými stránkami své duše. Na konci bilance a snad i nastolení otázky co je vlastně vítězství a co prohra. Filosofické machistické projevy pronášené kouzelnou archaickou češtinou nepůsobí ani tolik jako podnět k zamyšlení, spíše jako fascinující exkurz do jiné doby a sféry uvažování. Skvělé herecké výkony, zajímavý nápad s projekcí na jevišti. A hlavně: nechybí lehkost a humor.

Poměrně nudné a nepodnětné představení, jehož první část přináší poznatek, že politika se během staletí vlastně vůbec nezměnila. Politici a státníci sledují své vlastní cíle a ovládají umění mnoha slovy neříct nic anebo přesný opak skutečnosti. Je to nastavené zrcadlo, ale prezentované nezáživně, jako když si pustíte ČT24 a představíte si aktéry v tógách.
Po přestávce krátké oživení - dozvídáme se motivaci císařova nestandardního jednání a filozofie, a pak už jen další hovory a hovory, až vás jejich výsledek vlastně už přestane zajímat.

Silný příběh, přesvědčivé charaktery, a to nejen ty hlavní (mezi nimiž výborně funguje vzájemná chemie), skvěle navozená atmosféra, ať už protektorátního teroru nebo vesnického prostředí s jeho drsností, ale taky vášní a opravdovostí. Lidová písnička někdy udělá víc, než důmyslně propracované kulisy.

Velmi příjemné překvapení. Vtipné, zábavné, neotřelé. Osvěžující praštěné inscenační nápady, které na jevišti fungují. Charaktery jsou ve své zkratce a nadsázce přiléhavé, vzájemná komunikace postav odzbrojujícím způsobem univerzálně trefná. Vlastní "muzikál" má i svá slabší místa, ale v rámci celku vše odpouštím.
Na představení 22.9.2015 byla v sále skvělá atmosféra a dlouhá a upřímná děkovačka.

Ano, Shakespeare nám stále má co říct, zvlášť když se podaří předložit divákovi to podstatné - vášně, oddanost, morální (či nemorální) zásady. To vše si dosaďte do libovolné doby a sledujte hrdiny, jejichž osudy znáte, a přesto vás stále uchvacují. Jen pojetí Ofélie (i když skvěle zahrané) se výrazně rozchází s mou (a asi i tradiční) představou křehké, tragické, ale stále důstojné oběti, a přímo mě bolelo sledovat její zmalované a obscénní šílenství.

Vtipné, zábavné, inteligentní, místy až objevné v prostotě a přímočarosti úvah a "analýz" hrdiny. Je to tak, muži a ženy jsou odlišní už od pravěku a zřejmě tomu nikdy nebude jinak.

Představení, při kterém se nenudíte, ač na jevišti vlastně neprobíhá žáný velký epický příběh. Je to celé o atmosféře, samozřejmě o tanci, ale také o vášni, rozhodnutí, o střípcích lidských osudů zahlédnutých v tančírně, o svobobě a osvobození a o tom, že když tančíte argentinské tango, nejste v tom sami. Pro mě jako pro laika byly jak herecké tak taneční výkony protagonistů úchvatné.

Silný zážitek, divadlo provokující myšlenky a úvahy o našem světě a lidské povaze, bez ohledu na národnost. Jak bychom se v mezních situacích chovali my a jak naši sousedé a spolužáci? Představení s minimalistickou scénou, postavené na silném příběhu a hereckých výkonech. Jen závěrečnou statickou rekapitulaci poválečných osudů bych výrazně zkrátila.

Artistická čísla jsou strhující, z vystoupení na trampolíně se přímo tají dech. Mně osobně ale nesedla spojující linie "putyky". Klauny, vtípky a sebeironii jsem v tomto představení nepotřebovala; příliš kontrastovaly s vystoupeními artistů, ne úplně vždy byly povedené (ale to je možná jen můj problém, publikum se smálo), a bylo jich moc. Každopádně však mimořádné představení, doporučuju.

Nevěřila bych, že něco jako Terry Pratchet se dá zdramatizovat, a pokud ano, tak takto objevně, originálně a přitom s úctou k předloze. Mimořádný divácký zážitek.

Dramatická konzerva konce totalitního režimu v Čechách - stačí otevřít a konzumovat, což člověk, který v té době prožil mládí, stejně jako protagonisté hry, činí s pocity labužníka. Zmatky dospívání, rodinné problémy, dokonale vykreslená školní atmosféra a skvělé hudební vstupy, které nám připomenou, co jsme kdysi poslouchali (a proč jsme vlastně přestali?) a samozřejmě vším prostupující politické poměry ...

Zdařilá inscenace, která dokazuje, že i velký Shakespeare se dá hrát na malém divadle s minimem kulis i herců. Mě osobně kromě výkonu Jana Potměšila dostala Lucie Vodráčková, od níž jsem tak solidní dramatický výkon nečekala, ale zejména pravá a nefalšovaná slza Mileny Steinmasslové, kterou prolila v roli Richardovy matky (patrně jediného člověka, který ho kdy miloval) nad mrtvým tělem svého syna.

Hra, která snad nikdy nenudí. Výtečná Vilma Cibulková, slabší Aleš Procházka.

Pro mě naprosto strhující a vášnivá podívaná, která mě vtáhla do děje jako napínavá detektivka, kdy člověk ani nevnímá své okolí.

Nedokázala jsem zůstat do konce představení ani z úcty k pánům Lasicovi a Satinskému a vstřebat další várku nepodnětných až trapných výroků, které se zdály, že nebaví ani hlavní protagonisty. Sorry.

Milá a vtipná inscenace, která má spád, rytmus a atmosféru. Divák se nenudí, ani když viděl slavný film a ví, co může čekat. Představení snese srovnání s filmem, ctí jeho vyznění a přitom si zachovává svou osobitost. Koncert pro Veroniku Freimanovou a Zdeňka Žáka.