Markéta Nedvědová

Klasická Cimrmanova exkurze do světa operety. Pro laika překvapivé souvislosti v novém hávu. Pro diváka obeznámeného minimálně se základními pojmy žánru je to příjemná hravá koláž, ve které se neztratí nic, co se k operetě váže. I Cimrman sám začínal s tímto fenoménem ve Vídni. A i my jsme dnes konfrontováni s tím, jak bylo s touto lehkonohou múzou naloženo po roce 1945. Je to stále aktuální hra, po roce 2000 stejně jako v době premiéry v roce 1969. A samozřejmě referát dálkového posluchače katedry cimrmanologie je naprostý bonbónek. (více v článku na blogu)

Dlouho nedostupná Cimrmanova hra dlouho lákala moji představivost. Fragment Cimrman před branami hudby skutečně nemohl stačit. S operetním dílem Járy Cimrmana jsme se seznámili již v Hospodě na mýtince, ale jaký byl vztah mistra a opery? No je to dokonalost sama. Úvodní semináře krásně rozbourává Vondruška, v druhé půlce je pak možnost se pokochat mistrovou jednoaktovou operou Úspěch českého inženýra v Indii. Pouze s genialitou sedmihodinové operety Proso lze srovnat.

Dlouhá léta jsem Vinohradům odolávala, no nemohla jsem si přát lepší vstup, než Čapkova Loupežníka. Kouzelné je sledovat Satoranského a Maciuchovou, půvabné je přijmout některé poněkud archaické inscenační metody. A jako obyčejně jsem si konečně mohla srovnat hru s filmovým přepisem Kodíčka a našla jsem si cestu k oběma řešením.

Martin Trnavský a jeho one man show funguje na výbornou. Humor je sice místy neuvěřitelně primitivní, ale za ten gejzír energie si zaslouží absolutní standing ovation :) Neuvěřitelný zážitek.

Nádherná záležitost pro malé i velké příznivce Anči a Pepíka. Skvělé nápady s divadelní interpunkcí, trojí velikostí loutek, výborné cartoonové fóry v tmavé chodbě. Sestry Lomovy si nemohly přát lepší poctu svému dávnému nápadu o dvou myších z Ušína.

Havlíčkův Neviditelný je skvělá látka. Román z roku 1937 se již dočkal zdařilých adaptací pro televizi, film i rozhlas. Nové nastudování v MDP opět strhává pozornost na dílo tohoto vynikajícího autora. Z výsledné inscenace jsem nadšená, scéna je chytrá, práce s hudbou a celkově s atmosférou je jedinečná. Prokreslení jednotlivých postav je báječné, herci hrají velmi dobře. Konáš a Tenorová jsou ideálními představiteli páru, který je zničen rodovým zatížením. Skutečným démonem je Málková jako pokrytecká tetinka, ze strýčka Cyrila v podání Kačmarčíka jde skutečný strach, výborný je doktor Kerna.

Díky Filmu Naživo byla obnovena inscenace legendární Vosto5. A i jejich příspěvek na téma Péráka je jednoduše skvělý. Legenda o Pérákovi žije v českém filmu už od roku 1946 a v posledních letech se má znovu čile k světu v mnoha médiích. Natáčejí se nové animované filmy, vycházejí nové původní komiksy, knihy... Velmi doporučuju aktuálně vydávanou Koplovu Jantarovou komnatu. Pokud by někdy dozrála doba na český celovečerní pérákovský film, budu jedině ráda, pokud za ním bude stát Havelkova parta.

Nejlepší z montáží studia Ypsilon. Humor je ostrý jako břitva a sedí jako prdel na hrnec. Každý z ansámblu zažije své skvělé chvilky, včetně výborné Markéty Plánkové, ale králem improvizační inscenace je Lábus a těsně za ním Eben a Dejdar. Korn místy nestíhal, ale celek to nijak neohrozilo. Schmid sestavil klasickou dějinnou linku a vyrovnal se v ní se všemi důležitými mýty.

Nádherná záležitost. V Havelkově stylu a na vlně Melody Makers vznikla variace na notoricky známý Jirotkův román a je vysloveně půvabná. Lišácký Vasil Fridrich si v retru libuje, stejně jako čarokrásná Rozálie Havelková či Jitka Smutná nebo Martin Zbrožek. Scéna je hravá, dramatizace úsměvná, živý orchestr má švih. Divácký zážitek jest učiněnou radostí. Velký sál MKP.

Tato hra patří mezi nějmilovanější z dílny Cimrman/Svěrák/Smoljak. Od dětství jsem si ji užívala díky audio záznamu. Až po letech jsem také viděla scénické řešení. Úvodní seminář je plný perel, skvělé jsou živé obrazy. A hra samotná baví i po četných reprízách znovu a znovu. Svěrák je dokonalý podučitel, dokonalé jsou jeho forbíny, ale největší láska je Smoljakův Varel, srdce i duše celé výpravy. Otázkou zůstává, zda může hra pobavit i ty diváky, kteří jsou skutečnými znalci polárních expedic začátku 20. století, přeci jenom takový Amundsen nebyl jen chlap z ocele.

(3x) Aneb moje cesta do MDP. Želarský svět Květy Legátové jsem si natolik zamilovala, že jsem vzala za vděk i jeho divadelní verzí. A jaké bylo moje překvapení, když jsem se shledala s tak vynikajícím výkonem Evellyn Pacolákové a Oldřicha Víznera. Vynalézavá scéna je zcela určitě také plus, celkově atmosféra je dech beroucí a příběh Jozovy Hanule je zase o něco plastičtější, než byl v knihách a ve filmu. Ráda půjdu znovu, protože rok za rokem právě tohle nastudování zraje jako víno. V roce 2021 děkuju za zařazení streamu do MDPlay, alternace vedlejších rolích nebyly špatné.

Vysloveně rozkošný zážitek. Odlišné nastudování životopisu Sarah Bernhardt. Božská Hana Maciuchová se rolí doslova opájí a něžně laškuje s textem, který patří mezi to nejnádhernější, s čím se zralá herečka může během své kariéry setkat. Něžně jí sekunduje Satoranský. Je radost se právě s touto podobou Ještěrky setkat. Doporučuji si zážitek doplnit i jiným obsazením, aby divák řádně ocenil kouzlo závěrečné etapy života Sarah. Švorcová byla též dobrá, Janžurová to pojala více frivolně.

Zajezd do Krušnohorského divadla v Teplicích. Příjemný zážitek, nečekaný výběr látky pro Adamovskou a Štěpánka. Celkově moc dobré, chytrá scéna, téma mě moc bavilo a neměla jsem problém si představit americké reálie.

Krásný zážitek. Toto nastudování kouzelné volnomyšlenkářské hry je ideálním materiálem pro sólo Hany Maciuchové. Bavila jsem se i u cíleně afektované Simony Postlerové a všech těch parodických prvků zobrazujících naivitu 60. let. Scéna je vynalézavá, atmosféra vysloveně pohlazením po duši. Jednotlivé výstupy paní Maciuchové jsou tu něžné, tu vtipné, tu zamilované, tu nostalgické a vždycky nádherné. Kdo by si s její Maud nechtěl zatančit valčík? Už teď se těším na další setkání s jejím herectvím. (více v článku na blogu)

Mark St. Germain musí být velkým fanouškem obou literátů, jeho hra Scott a Hem je psaná v pokoře stylu posledního Fitzgeraldova nedokončeného románu Láska posledního magnáta. Jsme v Hollywoodu v roce 1937, Fitzgerald a Hemingway jsou přátelé, kteří už mají hodně za sebou, individuální příběhy jejich manželek jsou velmi bolestné a mašinérie hollywoodské továrny na sny je neúprosná. V komorním prostředí Řeznické vyniká Míra Nosek v hlavní roli, pravým emočním protipólem rozervaného umělce je dynamický Michal Slaný. A naprosto přesná je Jitka Ježková v roli tak důležité pro rovnováhu obou.

Na Ypsilonce je nádherné, že přivedla do Prahy spolu s režisérem Peterem Oravcem úpravu klasické operety podle Ľubomíra Feldeka. Tato slovenská verze byla už k vidění ve slovenské televizi s Labudou, Hubou a Kostolányiovou a jmenovala se Play mam'zelle Nitouche. Černobílá inscenace z roku 1972 se mi ale nelíbila. Až hravost Ypsilonky, její barevnost, radost a výborný timing společně s báječnými výkony zejména Jaroslavy Kretschmerové a Lumíry Přichystalové, mi ukázala, že i tato varianta Nitušky umí být zábavná a je vysloveně příjemné s ní prožít (a prozpívat) celý večer.

Studio Ypsilon v celé své kráse. Roztomilé, hravé, mladé.

2x Krásné benefiční pásmo, které funguje už od roku 14 a jsem za to moc ráda. Zatímco veškeré aktivity kolem Slávka Šimka po roce 1971 byly ve znamení vzpomínek na Grossmanna (knihovnička, pasáž, divadlo...), dnešní doba vzpomíná hlavně na Slávka. A tak je vždycky radost zažít Sobotu s Adinou, Krampoula, Milušku a Mařasky a zavzpomínat si na celou tu slavnou éru českého humoru. Jsem mladší generace a tak jsem vyrostla především na historkách Krampola (nejlepší zážitky z DAMU nebo ze státního filmu), na záznamech scének Ze Soboty na Šimka. Nedávno jsem zažila sólový pořad Milušky Voborníkový, takže nové pásmo v SeMaForu byla jasná volba. Díky.

Už dlouho prahnu po životopisech ve filmu, ale jak se zdá, pokud se jimi chci zabývat více, musím více navštěvovat divadla. Jinudy není možná. Velmi oceňuji odvahu týmu Janžurové si zvolit příběh Sarah Bernhardt, ačkoli týž text inscenují v Řeznické. Bernhardt je ikonou celé jedné epochy, secesní plakáty na její hry proměnily estetiku propagace hereckých hvězd, byla mezi prvními, kdo absolvoval turné po USA, věnovala se filmu a psala knihy (bohužel jejich překlady češtinu stále míjí). Je to nevšedně bohatý osud, skvělý život a kariéra nemající hranic. A Janžurka toto vše zvládla na výbornou.

Ideální jako komparace s filmem. Nicméně vynikající byl pouze Martin Huba.