Markéta Nedvědová

Obávám se, že hry Kašparu nebudou blízké mému srdci. Před časem jsem zkusila jejich Audienci (v klubovně v Jidřišské), ta byla vcelku příjemná, ale jejich vidění Vančury nekonvenuji. Hra má velmi nápaditou scénu, vnímání publika je hodně vstřícné, ale jako celek mi to nefungovalo. Herecky vysloveně slabé, text málo pointovaný, hudební vložce zcela neživotné. O bonusovou verzi zájem nemám.

Vysloveně příjemná dětská hra se spoustou písniček. Děti budou nadšené.

Pro milovníky nesmrtelných komických výkonů Lábuse nebo Kretschmerové jasná volba. Osobně si sice Viana nepožnu, ale sóla, kteří tito dva miláčkové předvádějí, jsou něco neuvěřitelného. Pomalu by to chtělo ještě jeden záznam, ten z roku 1999 začíná být silně neaktuální.

Dramaturgický počin Kateřiny Jonášové poněkud zastiňuje skutečný historický příběh Lili Elbe, který zcela zásadně proslavil stejnojmenný film. Toto je spotřeba vstřebat, aby mohl divák tuto aktualizovanou českou verzi ocenit. Dan v hlavní roli je naprosto skvělý, jeho výkon je citlivě promyšlený, chytře vystavený a na jevišti odžitý s pokorou. Přesto celek ovládají jednotlivé vsuvky Jiřího Korna a nad hereckými výkony kdesi v prostoru dominuje scéna, která by byla zřejmě schopná fungovat zcela solitérně a též by odvyprávěla celý příběh. Doporučuji nejen těm, kteří mají v rodině trans.

Havlíčkův nádherný román z roku 1939 už diváci znají z filmové a televizní adaptace. Tentokrát se k tématu vrací vršovická Mana a je to opravdu radost, protože Havlíčka není nikdy dost. Zatímco MDP v Rokoku nabízí náročné zpracování Neviditelného, vršovické řešení Té třetí je o mnoho lehčí. Počínaje sjednocenými kostýmy, které ve všech barvách spojuje kus plyšového textilu až po scénu, která je skutečně ryze funkční a pouze náznaková. Ano, nápad s pohyblivými rámy a potravinou fólií je zajímavý, ale do předválečného textu se příliš nehodí. Naštěstí herecky je inscenace velmi silná.

Milá ypsilonkovská revue, trochu naučná, místy vtipná, ale hlavně hravá. Swinguje mnoho divadel, Řeznická i Národní. Ale štěstí hledá jen málokdo. Těšila jsem se především na hvězdu z První republiky Markétu Častvaj Plánkovou a nezklamala jsem se, ona má v sobě skutečně cosi andělského. Tyhle výlety do minulosti budiž Ypsilonce výhradně ke cti, však kdo jiný v dnešní době nezapomíná ani na Poláčka nebo Skružného?

Na Ypsilonce je nádherné, že přivedla do Prahy spolu s režisérem Peterem Oravcem úpravu klasické operety podle Ľubomíra Feldeka. Tato slovenská verze byla už k vidění ve slovenské televizi s Labudou, Hubou a Kostolányiovou a jmenovala se Play mam'zelle Nitouche. Černobílá inscenace z roku 1972 se mi ale nelíbila. Až hravost Ypsilonky, její barevnost, radost a výborný timing společně s báječnými výkony zejména Jaroslavy Kretschmerové a Lumíry Přichystalové, mi ukázala, že i tato varianta Nitušky umí být zábavná a je vysloveně příjemné s ní prožít (a prozpívat) celý večer.

Milé představení, které se hraje už 10. rokem. Jako pravidelné divačce MDP mi Kaplan dlouho unikal, dnes lituji, že jsem nezažila jako Reného a Clauda, duo Button, Lipského s Fišerem. Námět Leo Rostena bych se nebála srovnat s universálním humorem Jaroslava Žáka nebo s obdobně založeným filmem English Vinglish. Příhody z večerní jazykové školy z let 1941/2 jsou hořkosladce geniální. Ať už se paroduje sladká Francie, bella Itálie, ostré Polsko, sexy Francie nebo zádumčivé a pyšné Rusko... tuhle čídu mám ráda. A Oldřich Vízner je úplně báječný a fajn, není důvod si ho neužít.

Mark St. Germain musí být velkým fanouškem obou literátů, jeho hra Scott a Hem je psaná v pokoře stylu posledního Fitzgeraldova nedokončeného románu Láska posledního magnáta. Jsme v Hollywoodu v roce 1937, Fitzgerald a Hemingway jsou přátelé, kteří už mají hodně za sebou, individuální příběhy jejich manželek jsou velmi bolestné a mašinérie hollywoodské továrny na sny je neúprosná. V komorním prostředí Řeznické vyniká Míra Nosek v hlavní roli, pravým emočním protipólem rozervaného umělce je dynamický Michal Slaný. A naprosto přesná je Jitka Ježková v roli tak důležité pro rovnováhu obou.

Jakkoli oceňuji téma, jednotlivé herecké výkony, zapojení rodiny Mannů do celé koláže i práci s archivními filmy, nemohu být s celkem plně spokojena. Velmi rušivá je nulová stylizace M. Málkové, kterou alespoň mohli učesat, když už odmítla blond paruku. Postavy Jaroslava a Václava jsou příliš šablonovité, osud dívčí komparsistky Vlasty až trapně naivní. MDP si málokdy s věrnou dobovou stylizací dělá hlavu, ale pokud vedle sebe stojí Kačmarčík ve skvělé masce J. Čapka a vedle něho neuvěřitelná Málková, je to marnost. Nicméně je radost pohledět na herectví i stylizaci Hány, Vlasáka, Jachnické.

Havlíčkův Neviditelný je skvělá látka. Román z roku 1937 se již dočkal zdařilých adaptací pro televizi, film i rozhlas. Nové nastudování v MDP opět strhává pozornost na dílo tohoto vynikajícího autora. Z výsledné inscenace jsem nadšená, scéna je chytrá, práce s hudbou a celkově s atmosférou je jedinečná. Prokreslení jednotlivých postav je báječné, herci hrají velmi dobře. Konáš a Tenorová jsou ideálními představiteli páru, který je zničen rodovým zatížením. Skutečným démonem je Málková jako pokrytecká tetinka, ze strýčka Cyrila v podání Kačmarčíka jde skutečný strach, výborný je doktor Kerna.

Krásný zážitek. Toto nastudování kouzelné volnomyšlenkářské hry je ideálním materiálem pro sólo Hany Maciuchové. Bavila jsem se i u cíleně afektované Simony Postlerové a všech těch parodických prvků zobrazujících naivitu 60. let. Scéna je vynalézavá, atmosféra vysloveně pohlazením po duši. Jednotlivé výstupy paní Maciuchové jsou tu něžné, tu vtipné, tu zamilované, tu nostalgické a vždycky nádherné. Kdo by si s její Maud nechtěl zatančit valčík? Už teď se těším na další setkání s jejím herectvím. (více v článku na blogu)

Zajezd do Krušnohorského divadla v Teplicích. Příjemný zážitek, nečekaný výběr látky pro Adamovskou a Štěpánka. Celkově moc dobré, chytrá scéna, téma mě moc bavilo a neměla jsem problém si představit americké reálie.

Hervého Mam'zelle Nitouche je poklad. A lze ho vnímat v několika rovinách. Před válkou, v nádherném výmarském filmu z roku 1931, hrála Denisu Anny Ondráková. Pro divadlo se této operety zásadním způsobem ujal Oldřich Nový. A na Slovensku po válce hráli velmi ironický kus Play mam'zelle Nitouche. A dnes? Dnes má za sebou dvě štace tato četníkovská variace, kterou jsem sice neviděla v Brně, ale na derniéře v HDK. Ty melodie a některé písně vysloveně zbožňuji. Námět je skvělý, klasická kombinace já je někdo jiný a hra ve hře. K tomu roztomilost jisté netykavky. Jsem za toto nastudování ráda.

Nedbalovu Polskou krev jsem si velmi oblíbila nevědomky vlastně již při prvním referátu pro hodinu hudební nauky na základce. Vědomě pak šlo o zájem skrze filmovou operetu Karla Lamače s Anny Ondrákovou v hlavní roli z roku 1934 (ta je báječná česky i německy). Bohužel ale není mnoho dalších příležitostí, jak se Polenblutu věnovat. Je tu normalizační televizní inscenace s Macháčkovou, nějaká poloamatérská úprava Divadla Haná (naivní, leč pietní) a tato, téměř dekádu již hraná inscenace HDK. Není špatná, ale laciné aktualizace a vulgární narážky jí poněkud srážejí vaz. Chybí jí konkurence.

Říkají tomuto kusu různě. Groteska či opera buffa. Ale ono to není nic, než jen další parazitování na fenoménu Baarová. Zatímco hra Goebbels / Baarová byla jen nepovedený omyl, tento "muzikál" je bezzubý výsměch. Nedočtený životopis posloužil jako oslí můstek pro revue se zpěvy, ve které se tleská na "vynikající" rýmy ve stylu "šukala, šukala". Liduschka by ráda byla aspirantkou na hru o které se mluví, ale kdo na ní ve skutečnosti jezdí? Jen ty zoufalé autobusy z regionů. A v nich jezdí bohužel zejména ti, kteří nadšeně zatleskaji i lejnu v alobalu.

Kohoutova hra na objednávku nemá dobrou pověst. Hašler je revuální koláží na motivy životopisu nejslavnějšího českého písničkáře. Vybrané úseky ze života doplňují písňová pásma a lineární příběh narušují vstupy z herecké zkoušky. Skutečně je to spíše koláž na motivy, než soudržný životopisný kus. Töpferův tým se snaží apelovat, vzpomínat a připomínat. To samo o sobě není špatným krokem. Jen je toho na jednu plochu příliš. Zdaleka nejsou načrtnuty všechny důležité kapitoly z Hašlerova života, místy je hra příliš podbízivá. Leč podařilo se jí to hlavní, o Hašlerovi se opět mluví, opět přemýšlí.

Roky mám zakořeněné zklamání z podpalmovkové Edith a Marlene. Váhala jsem, zda jít do Ungeltu. Ale přeci jenom hra Louwové komparuje vzpomínky Marlene a její dcery a dotváří z nich klasický svárlivý vztah matky s dcerou. Jde až na dřeň. Rázlová a Postlerová jsou ideální dvojicí pro interpretaci takové situace. Sluší jim komorní prostředí Ungeltu. Nicméně hra je o pocitech, o starých křivdách, o stáří, o hledání tolerance, lásky a vděčnosti. A skutečné osobnosti Marlene Dietrich a Marie Rivy se vytrácejí. Ve skutečnosti taková dramata není nutné hrát o konkrétních lidech.

Nádherná záležitost pro malé i velké příznivce Anči a Pepíka. Skvělé nápady s divadelní interpunkcí, trojí velikostí loutek, výborné cartoonové fóry v tmavé chodbě. Sestry Lomovy si nemohly přát lepší poctu svému dávnému nápadu o dvou myších z Ušína.

Moje první Bovaryová. Délka mi vyhovovala, s postavami jsem se musela nejdřív seznámit, aby mi na nich záleželo. Bohužel Palmovce chybí výrazné herecké osobnosti, hvězdy nemá žádné. Čili v rámci možností je příjemné trávit čas s titulní hrdinkou v podání Lucie Štěpánkové (místy připomíná Evelyn Pacolákovou z MDP). A se Slavíkovou ve vedlejší roli. Mládež a muži jsou vysloveně slabší. Stejně tak propagace láká na něco jiného, než inscenace skutečně je. Ale bylo by škoda čas od času Palmovku neprověřit, zda neměla šťastnější ruku. Dramaturgický plán na papíře zatím převyšuje realizaci.

Je zajímavé sledovat, jak se s časem mění pohled na tyto dva ikonické antihrdiny. Dnes už je (opět) tím, komu rozumíme a s kým sdílíme společenský tlak a stres... pivovarník Sládek. A disident Vaněk? Po něm už opět není poptávka. I proto sílí pocit z dneška, že žijeme novou normalizaci. Hořké poznání.

Meziválečná Langrova dramatika je má oblíbená. Samozřejmě si oblibuji zejména ty hry, které se ještě před rokem 1938 dočkaly filmové adaptace. Ne tak bohužel Periferie. K té je cesta strnitější, přesto pokud je znovu uvedená na domovských Vinohradech, genius loci rezonuje. Téma je stále živé a nejsilnější momenty lze prožít s Petrem Rychlým a Evou Režnarovou. Střední a starší generace je v ideální formě. Ale pokud bych k nim chtěla Štěpánka a Čapkovu scénu, toužila bych po divadelní archeologii a nikoliv po živé inscenaci. Jediné, k čemu mám skutečnou výtku, je bohužel velmi slabý plakát a PR.

Variace na známé motivy, které byly platné tehdy. Dnes je samozřejmě zajímavé sledovat to prolínání divadla a filmu i tam, kde chybí literární předloha, ale to je asi tak všechno.

Filmová adaptace loutkového představení vznikla ve spolupráci Divadla bratří Formanů a České televize. Původní opera o komínku, zedníky žertovně nakřivo postaveném takto získává zcela nový rozměr a jen díky skvělému DVD přežívá i původní nastudování z 90. let.

Nyní, po smrti Anne Golon, je pohled na tento broadwayský muzikál ještě smutnější. Je tu hudba Magneho z filmů, výtah děje z pěti filmových pokračování, ale dohromady to příliš nedává smysl. Bohužel. Chtělo se to zaměřit například jen na francouzskou linku kolem královského dvora, ale poušť už měli nechat spát. Pěvecké výkony průměrné, harém naivní, vtípky na úrovni Zlaté mříže.