Profil uživatele

Markéta Nedvědová

K divadlu jsem se dostala oklikou skrze film, literaturu, televizi a rozhlas. Dlouhá léta vnímám film jako Divadlo budoucnosti (což je termín z rétoriky 20. let). Dnes mám za sebou studia DiFi v Olomouci a Scénickomediální studia v Praze a celé to poznání balím do širší složky médií jako takových.

Vyrostla jsem na Divadle Járy Cimrmana, poznala jsem jednu éru Městských divadel pražských, inklinuju ke Studiu Ypsilon, Šimkovi v jakékoli kombinaci, a nyní toužím po operetě, což je žánr prakticky mrtvý (nebo vhodný k divadelní turistice).
Volby

Hodnocení

Redaktoři s podobným hodnocením
jméno redaktora: průměrný rozdíl hodnocení (počet společně hodnocených inscenací)
Lukáš Dubský: 15 % (44)
Michal Novák: 15 % (70)
Lukáš Holubec: 16 % (20)
Helena Grégrová: 17 % (68)
Jan Pařízek: 17 % (28)

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

(zadáno: 14.5.2017)
Ještě za bývalého vedení ABC jsem prožila první příjemné setkání s klasickou převlekovou hrou, jež mne nyní inspiruje k opětovnému shledání v Divadle Na Jezerce. (více v článku na blogu)
(zadáno: 13.5.2017)
Dlouho nedostupná Cimrmanova hra dlouho lákala moji představivost. Fragment Cimrman před branami hudby skutečně nemohl stačit. S operetním dílem Járy Cimrmana jsme se seznámili již v Hospodě na mýtince, ale jaký byl vztah mistra a opery? No je to dokonalost sama. Úvodní semináře krásně rozbourává Vondruška, v druhé půlce je pak možnost se pokochat mistrovou jednoaktovou operou Úspěch českého inženýra v Indii. Pouze s genialitou sedmihodinové operety Proso lze srovnat.
(zadáno: 14.5.2017)
K zamyšlení. Ovšem nikoli jako divadelní kus.
(zadáno: 29.12.2019)
Dramaturgický počin Kateřiny Jonášové poněkud zastiňuje skutečný historický příběh Lili Elbe, který zcela zásadně proslavil stejnojmenný film. Toto je spotřeba vstřebat, aby mohl divák tuto aktualizovanou českou verzi ocenit. Dan v hlavní roli je naprosto skvělý, jeho výkon je citlivě promyšlený, chytře vystavený a na jevišti odžitý s pokorou. Přesto celek ovládají jednotlivé vsuvky Jiřího Korna a nad hereckými výkony kdesi v prostoru dominuje scéna, která by byla zřejmě schopná fungovat zcela solitérně a též by odvyprávěla celý příběh. Doporučuji nejen těm, kteří mají v rodině trans.
(zadáno: 14.5.2017)
Kdysi velmi oblíbená záležitost, dnes už to sice není ono, ale svoje fóry ta hra stále má. Na rozdíl od seriálu Pra pra pra, že. Jak by asi v redakci hodnotili dnešního Ringa? Taková věc jako "Na Brusel, Vávro! Na Brusel!" by je musela asi všechny unisono položit :)
(zadáno: 13.5.2017)
Tato hra patří mezi nějmilovanější z dílny Cimrman/Svěrák/Smoljak. Od dětství jsem si ji užívala díky audio záznamu. Až po letech jsem také viděla scénické řešení. Úvodní seminář je plný perel, skvělé jsou živé obrazy. A hra samotná baví i po četných reprízách znovu a znovu. Svěrák je dokonalý podučitel, dokonalé jsou jeho forbíny, ale největší láska je Smoljakův Varel, srdce i duše celé výpravy. Otázkou zůstává, zda může hra pobavit i ty diváky, kteří jsou skutečnými znalci polárních expedic začátku 20. století, přeci jenom takový Amundsen nebyl jen chlap z ocele.
(zadáno: 14.5.2017)
Výrazný počin na téma, o kterém se nežertuje, ale Arnošt Goldflam přeci jenom našel způsob, jak se k tomu postavit. V současnosti je k vidění i televizní záznam, ve kterém je naprosto neuvěřitelná Jana Plodková. Místy skvělá, místy naprosto nesnesitelná. Humor je natolik meta, že by hodnocení mělo oscilovat mezi absolutním topem a naprostou nulou. Střed je pouze provizorní stanovisko.
(zadáno: 14.5.2017)
Patřím mezi pamětníky prvního nastudování a toto je jen slabý odvar.
(zadáno: 14.5.2017)
Jedna z mých mnoha oblíbených komparací divadla s filmem. V Rokoku jsem si ostatně velmi oblíbila Veroniku Kubařovou, která zkrátka ve filmu nemá štěstí (a mohlo by se zdát, že je jen jednou z mnoha hezkých tvářiček své generace), ale na divadle uhraje hlavní role bez nejmenšího zaváhání. Nadto zde měla krásné a silné scény s Oldřichem Víznerem. Téma sama o sobě je také poutavé a pokud znáte i film s Gwyneth Paltrow a Anthony Hopkinsem, víte, že ani jeho řeč není příliš filmová a celé kouzlo spočívá v chytře napsaných předlouhých dialozích.
(zadáno: 13.5.2017)
Velmi se podivuji nad úspěchem této původně maďarské hry. A ještě více mne zaráží její trvanlivost na prknech Palmovky. Naštěstí letos získává konkurenci v Ungeltu, v což vkládám minimálně ty naděje, že Regina Rázlová dokáže do své interpretace božské Marlene vložit nejméně tolik invence, abych zapomněla na tento absolutní kiks. Klišé, nevkus, faleš. To jsou jediná adjektiva hodící se k této nepovedené hře Évy Pataki.
(zadáno: 14.5.2017)
To téma je až příliš dokonalé na to, aby bylo tolik zprzněno. Lépe zapomenout.
(zadáno: 11.10.2020)
Je mi líto, ale současná podoba této inscenace, kterou proslavila Marie Doležalová, je už zřejmě jen stínem. Fenomén hrdinky Fan Vavřincové je natolik silný, že v současné době se chystá už třetí nastudování (po Zlínu a Praze se chce přidat i Kladno) a stále to není dost. To, co jsem viděla s Dianou Šoltýsovou v hlavní roli bylo hodně smutné. Jak jinak hodnotit představení, jehož jediným plusem je rutinní karika Sandry Pogodové? Rozumím náročné době pro divadelníky obecně, ale nemít pro hlavní hrdinku ani pořádný kostým a nechat ji to celé odehrát jen svěšenými rameny?
(zadáno: 20.12.2022)
Bohužel jsem neviděla první dramatizaci proslaveného románu Fan Vavřincové, Patsy tropí hlouposti, kterou měli jako průkopníci v programu v Městském divadle ve Zlíně. Ale už znám z alternací pražskou variantu Divadla na Fidlovačce a proto jsem se těšila do Městského divadla na Kladně, abych si mohla porovnat (audio)knihu, film a dvě dramatizace. Bohužel herectví kladenského souboru bych označila za regionální, sice plné hravé energie, ale bez soudržnosti v rámci celku. Nicméně většina gagů a slovních perliček na místní publikum fungovala, takže vlastně nebyl důvod lomit rukama. Co ale navzdory všemu překročilo region, je výprava a hudba.
(zadáno: 13.5.2017)
Toto bylo skutečně špatné. Netleskala jsem. Zůstala jsem během děkovačky demonstrativně sedět. A proč? Držme se výkladu Justa: Pechlátův Goebbels byl protiúkol, Brecht. Míčové Baarová byla (snad) Stanislavský, protiúkol tedy zřejmě jen v tom, že Míčová není atraktivní, není krásná, není fotogenická. Nehledě na ten směšný obsah. Precizní deníček Goebbelse/alkoholem zastřené vzpomínky herečky, která mohla být kýmkoli, jen nebyla ani v nejmenším Baarovou. Bohužel dnes podobných variací na toto téma máme mnoho a jedno je horší než druhé, copak je nutné u těchto jmen jít jen po bulvárním povrchu?
(zadáno: 29.5.2019)
Krásný zážitek. Toto nastudování kouzelné volnomyšlenkářské hry je ideálním materiálem pro sólo Hany Maciuchové. Bavila jsem se i u cíleně afektované Simony Postlerové a všech těch parodických prvků zobrazujících naivitu 60. let. Scéna je vynalézavá, atmosféra vysloveně pohlazením po duši. Jednotlivé výstupy paní Maciuchové jsou tu něžné, tu vtipné, tu zamilované, tu nostalgické a vždycky nádherné. Kdo by si s její Maud nechtěl zatančit valčík? Už teď se těším na další setkání s jejím herectvím. (více v článku na blogu)
(zadáno: 12.6.2018)
Kohoutova hra na objednávku nemá dobrou pověst. Hašler je revuální koláží na motivy životopisu nejslavnějšího českého písničkáře. Vybrané úseky ze života doplňují písňová pásma a lineární příběh narušují vstupy z herecké zkoušky. Skutečně je to spíše koláž na motivy, než soudržný životopisný kus. Töpferův tým se snaží apelovat, vzpomínat a připomínat. To samo o sobě není špatným krokem. Jen je toho na jednu plochu příliš. Zdaleka nejsou načrtnuty všechny důležité kapitoly z Hašlerova života, místy je hra příliš podbízivá. Leč podařilo se jí to hlavní, o Hašlerovi se opět mluví, opět přemýšlí.
(zadáno: 23.1.2020)
Pro milovníky nesmrtelných komických výkonů Lábuse nebo Kretschmerové jasná volba. Osobně si sice Viana nepožnu, ale sóla, kteří tito dva miláčkové předvádějí, jsou něco neuvěřitelného. Pomalu by to chtělo ještě jeden záznam, ten z roku 1999 začíná být silně neaktuální.
(zadáno: 10.12.2022)
Vkusná románová adaptace, která vzešla z okouzlení z prvního filmového zpracování. Tehdy se na Hordubalech podílel i sám autor, proto máme dodnes k dispozici skvělé dědictví připomínající celou Čapkovu trilogii (společně s Povětroněm a Obyčejným životem). Sama řadím Fričův film z roku 1937 mezi vrcholy 30. let domácí produkce, proto jsem se na činohru velmi těšila. Pojetí vychází z opětovného návratu zpět ke kořenům. Funkční nápaditá scéna, důraz na herce (skvělá Stivínová), velký prostor věnovaný detektivnímu napětí, atraktivní skládání jednotlivých dílků skládačky. Za problematickou považuju jen vloženou postavu hláškující cikánky.
(zadáno: 13.5.2017)
Klasická Cimrmanova exkurze do světa operety. Pro laika překvapivé souvislosti v novém hávu. Pro diváka obeznámeného minimálně se základními pojmy žánru je to příjemná hravá koláž, ve které se neztratí nic, co se k operetě váže. I Cimrman sám začínal s tímto fenoménem ve Vídni. A i my jsme dnes konfrontováni s tím, jak bylo s touto lehkonohou múzou naloženo po roce 1945. Je to stále aktuální hra, po roce 2000 stejně jako v době premiéry v roce 1969. A samozřejmě referát dálkového posluchače katedry cimrmanologie je naprostý bonbónek. (více v článku na blogu)
(zadáno: 14.5.2017)
Ačkoli Gogol napsal hry pouze tři, všechny jsou gejzír energie. A stejně jako Ženitba a Revizor jsou i Hráči nejrozmarnější studií lidské zhýralosti a malosti. V MDP pak i výtečná komedie a radost.
(zadáno: 14.5.2017)
Kouzelná one woman show Barbory Hrzánové, kterou jsem si zamilovala i v audioverzi. Momentky s Miluškou Voborníkou a s Helenkou Vondráčkovou jsou přesně tím, co si tělo žádá. Zasloužená legenda.
(zadáno: 24.3.2020)
Vysloveně příjemná dětská hra se spoustou písniček. Děti budou nadšené.
(zadáno: 13.5.2017)
Šamberkova hra z 80. let 19. století je v diváckém povědomí zafixována veselohrou Martina Friče z roku 1935, jež děj přesunula na přelom let 1900/1901. A nyní se setkáváme s moderním nastudováním Drábka, který relativizuje kostru páně Šamberkově humorem, který by se neztratil ani ve Zlaté mříži a nezadává si ani s nelichotivými fragmenty hloupého seriálu Bohéma. Nač to násilné vtěsnání do meziválečné éry, když ani v meziválečných letech nepovažovali Šamberka za dostatečně aktuálního, aby jeho text transponovali do tehdejší současnosti? Drábkovo nastudování v mnohém chybuje a je zbytné.
(zadáno: 20.6.2017)
Vysloveně rozkošný zážitek. Odlišné nastudování životopisu Sarah Bernhardt. Božská Hana Maciuchová se rolí doslova opájí a něžně laškuje s textem, který patří mezi to nejnádhernější, s čím se zralá herečka může během své kariéry setkat. Něžně jí sekunduje Satoranský. Je radost se právě s touto podobou Ještěrky setkat. Doporučuji si zážitek doplnit i jiným obsazením, aby divák řádně ocenil kouzlo závěrečné etapy života Sarah. Švorcová byla též dobrá, Janžurová to pojala více frivolně.