Markéta Nedvědová

Jedna z nejlepších premiér, které jsem v MDP zažila. Témata kolem norimberských procesů jsou má oblíbená a toto o denacifikaci Wilhelma Furtwänglera povýšilo i Jana Vlasáka na mého oblíbence.

Skutečně velmi slabé. Diváci, kteří vyčítají Innemannově filmu, že obsadil blonďatou Štěpničkovou do role Emilky, nemají ovšem problém se Zbrožkem jako Frau Načeradec? Ale no tak. Stačilo přece říci, že vás baví některé ryze divadelní nápady jako tramvaj a spol. Jsem ostatně fascinována Ondřejem Havelkou divadelním a mnohdy se nestačím divit. Těším se na něho do ND, snad to nebude rozčarování, neb jeho náklonnost k předmnichovské republice je něčím, co by mělo být zachováno a rozvíjeno s vkusem.

Co by člověk pro to téma a pro Víznera neudělal. Leč nepovedlo se to a druhou polovinu raději nevidět. Scéna podivná, dramaturgická zkratka ošemetná. Zpěvy a tance nevhodné. Ale je to škoda, protože právě kombinace Oldřich Vízner (Fajst), Evellyn Pacoláková (maminečka) a Henrieta Hornáčková (Rampepurda) by dokázala sehrát cosi příjemného. Takto člověku i nadále zůstává seriál Karla Smyczka s Víznerem v cukrárně.

"A tímto se s vámi loučí Pavel Kohout." aneb další slavnostní premiéra za účasti těch nejvyvolenějších. Dvojí příběh hry, která nebyla původně alegorií na srpen 1968, ale později tak byla chápána, dnes získává příběh třetí a my se kocháme a je to tak príma.

Bedřich Smetana napsal osm a půl a oper, v MDP je všechny hrají za jeden večer tak, že by nadchli i Járu Cimrmana. Anebo Prodanku z Ypsilonky.

(3x) Aneb moje cesta do MDP. Želarský svět Květy Legátové jsem si natolik zamilovala, že jsem vzala za vděk i jeho divadelní verzí. A jaké bylo moje překvapení, když jsem se shledala s tak vynikajícím výkonem Evellyn Pacolákové a Oldřicha Víznera. Vynalézavá scéna je zcela určitě také plus, celkově atmosféra je dech beroucí a příběh Jozovy Hanule je zase o něco plastičtější, než byl v knihách a ve filmu. Ráda půjdu znovu, protože rok za rokem právě tohle nastudování zraje jako víno. V roce 2021 děkuju za zařazení streamu do MDPlay, alternace vedlejších rolích nebyly špatné.

Na Zajícovu verzi slavného filmu von Triera jsem šla ještě předtím, než jsem se s filmem seznámila. Myslím, že to byla dobrá volba, protože obě varianty jsou velmi svébytné, jen ta filmová je díky reáliím lépe uchopitelná, zatímco divadelní je spíše pocitová. Někdy je zkrátka důležité mít realistické scenérie pro určité chování postav a logiku jejich činů. Nicméně jsem velmi ráda, že jsem si uvědomila, jak dobrá herečka je Dana Batulková a Klára Sedláčková-Oltová.

Nevšední sólo pro Stanislava Zindulku. Nádherné téma, nádherný večer. Děkuji za něj. / Navštívena alternace s Matějem Hádkem.

Jedna z mých mnoha oblíbených komparací divadla s filmem. V Rokoku jsem si ostatně velmi oblíbila Veroniku Kubařovou, která zkrátka ve filmu nemá štěstí (a mohlo by se zdát, že je jen jednou z mnoha hezkých tvářiček své generace), ale na divadle uhraje hlavní role bez nejmenšího zaváhání. Nadto zde měla krásné a silné scény s Oldřichem Víznerem. Téma sama o sobě je také poutavé a pokud znáte i film s Gwyneth Paltrow a Anthony Hopkinsem, víte, že ani jeho řeč není příliš filmová a celé kouzlo spočívá v chytře napsaných předlouhých dialozích.

Obávám se, že toto byl jeden z mých nejhorších diváckých zážitků. Text je zkrátka uvězněný v čase a ani tým z MDP s ním nijak nedokázal pohnout.

Velmi sporná inscenace z MDP. Chtělo by se glosovat poněkud dadaisticky: Ustinov, Werich a Pes jitrničku sežral. Trocha hysterie nikoho nezabije. Ale na druhou stranu jsem si zde velmi zapamatovala Mášu Málkovou a Henrietu Hornáčkovou, které na to mají, jen zdaleka ne každá látka, se kterou musí pracovat, dokáže upozornit na jejich kvality.

Zatímco ve filmu a v televizi již jméno Epstein něco znamená (Iguo Igua, Ve stínu, Pohádkář) jeho hry Veterán a Mléčné sklo (druhá z nich měla zatím pouze scénické čtení) pouze naznačují otázku, zda by Marek mohl být skutečným univerzálem. Mladší diváci sice žádné klady neodhalili, ale fanynky Tomáše Novotného byly velmi spokojené. Za sebe mohu říct, že jsem klasicky ocenila Víznera, Pacolákovou a Málkovou. (více v článku na blogu)

Nejsem si úplně jistá, jestli Jordi Galceran je přesně tím autorem, který na našich scénách chybí, ale komedií pro Evellyn Pacolákovou a Henrietu Hornáčkovou není nikdy dost. Bohužel vše ostatní je velmi diskutabilní.

Komorní drama o neznámé rostlině sehrané třemi herci na téma "láska překoná i smrt". Bylo to milé a v kusné. Na Pacolákovou chodím na jistotu, Dana Syslová určitě překvapila po fiasku ve Vše o mé matce.

Bylo zajímavé pozorovat, jak se hra vyvíjí velmi pomalu, ale na jejím konci už je vám v ní velmi pohodlně. Konečně, je to hra o nás v nás. Aneb oni na to byli dva, nevěděli jak z toho ven a zachránil je až ten pověstný víkend v Paříži. Klady: dobré dialogy, vztahové zrcadlo, celkově hodně vtipné.

Martin Trnavský a jeho one man show funguje na výbornou. Humor je sice místy neuvěřitelně primitivní, ale za ten gejzír energie si zaslouží absolutní standing ovation :) Neuvěřitelný zážitek.

Aneb Víznera viděti, dobře si požnouti. Nicméně vzhledem k tématu bych byla opatrná na výběr společníka, se kterým se do Rokoka vydáte, neb arteterapie není vždy tím nejlepším námětem na příjemně prožitý večer.

S Čechovem je dobré začínat na malých komorních scénách vzdorujícím avantgardě. Navíc zdejší báječná scéna s nápadem Jaroslava Milfajta si žije svým vlastním životem a dává hereckým výkonům cele vyniknouti. Lze se tedy kochat i soustředit na obsah.

Inscenace, která měla smůlu. Dvě herecké kolize krátce po premiéře by vyděsili každého. Ale pokud to herci přežijí, můžeme jim přát mnoho dalších úspěšných pohovorů.

Ačkoli Gogol napsal hry pouze tři, všechny jsou gejzír energie. A stejně jako Ženitba a Revizor jsou i Hráči nejrozmarnější studií lidské zhýralosti a malosti. V MDP pak i výtečná komedie a radost.

O Malém princi lze přemítat dlouze. Celá řada adaptací je toho ostatně důkazem v rámci všech existujících platforem. Myslím, že bylo jedině dobře, že jsem ve stejné době viděla také nový animovaný francouzský film, který došel v interpretaci velmi daleko. Jedině tak jsem totiž dokázala mít mysl otevřenou i k tomuto temnému zpracování Laterny. Malý princ může být vším, čím chceme, nadějí, pohádkou, iluzí, budoucností i minulostí. Je to jen na nás.

Ačkoli trpím láskou k počátkům kinematografie a oblibuji Verneovky, s tímto kusem Laterny příliš nesouzním. Jde o to, že celek je příliš dětský a podbízivý, což kazí jinak celou řadu dobrých nápadů.

Šamberkova hra z 80. let 19. století je v diváckém povědomí zafixována veselohrou Martina Friče z roku 1935, jež děj přesunula na přelom let 1900/1901. A nyní se setkáváme s moderním nastudováním Drábka, který relativizuje kostru páně Šamberkově humorem, který by se neztratil ani ve Zlaté mříži a nezadává si ani s nelichotivými fragmenty hloupého seriálu Bohéma. Nač to násilné vtěsnání do meziválečné éry, když ani v meziválečných letech nepovažovali Šamberka za dostatečně aktuálního, aby jeho text transponovali do tehdejší současnosti? Drábkovo nastudování v mnohém chybuje a je zbytné.

Je vpravdě fascinující sledovat vzestup hvězdy Ivy Janžurové, komičky, do které by to nikdo ještě před pouhými padesáti lety neřekl.

Nikdy nemám dobrý pocit z boření hranic mezi jevištěm a hledištěm. S Havlovými texty problém nemám, s jejich dnešní inscenací ano. Nedokážu spokojeně sedět ve Stavovském a uhýbat roli toaletního papíru. Pokud je toto cesta naší hlavní scény, inklinuji čím dál tím více k pasivnímu diváctví puritánských královských Vinohrad. Což mi přijde jako vyslovená škoda.