Profil uživatele

Markéta Nedvědová

K divadlu jsem se dostala oklikou skrze film, literaturu, televizi a rozhlas. Dlouhá léta vnímám film jako Divadlo budoucnosti (což je termín z rétoriky 20. let). Dnes mám za sebou studia DiFi v Olomouci a Scénickomediální studia v Praze a celé to poznání balím do širší složky médií jako takových.

Vyrostla jsem na Divadle Járy Cimrmana, poznala jsem jednu éru Městských divadel pražských, inklinuju ke Studiu Ypsilon, Šimkovi v jakékoli kombinaci, a nyní toužím po operetě, což je žánr prakticky mrtvý (nebo vhodný k divadelní turistice).
Volby

Hodnocení

Redaktoři s podobným hodnocením
jméno redaktora: průměrný rozdíl hodnocení (počet společně hodnocených inscenací)
Lukáš Dubský: 15 % (44)
Michal Novák: 15 % (70)
Lukáš Holubec: 16 % (20)
Helena Grégrová: 17 % (68)
Jan Pařízek: 17 % (28)

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

(zadáno: 14.5.2017)
Ačkoli Gogol napsal hry pouze tři, všechny jsou gejzír energie. A stejně jako Ženitba a Revizor jsou i Hráči nejrozmarnější studií lidské zhýralosti a malosti. V MDP pak i výtečná komedie a radost.
(zadáno: 14.5.2017)
O Malém princi lze přemítat dlouze. Celá řada adaptací je toho ostatně důkazem v rámci všech existujících platforem. Myslím, že bylo jedině dobře, že jsem ve stejné době viděla také nový animovaný francouzský film, který došel v interpretaci velmi daleko. Jedině tak jsem totiž dokázala mít mysl otevřenou i k tomuto temnému zpracování Laterny. Malý princ může být vším, čím chceme, nadějí, pohádkou, iluzí, budoucností i minulostí. Je to jen na nás.
(zadáno: 13.5.2017)
Ačkoli trpím láskou k počátkům kinematografie a oblibuji Verneovky, s tímto kusem Laterny příliš nesouzním. Jde o to, že celek je příliš dětský a podbízivý, což kazí jinak celou řadu dobrých nápadů.
(zadáno: 13.5.2017)
Šamberkova hra z 80. let 19. století je v diváckém povědomí zafixována veselohrou Martina Friče z roku 1935, jež děj přesunula na přelom let 1900/1901. A nyní se setkáváme s moderním nastudováním Drábka, který relativizuje kostru páně Šamberkově humorem, který by se neztratil ani ve Zlaté mříži a nezadává si ani s nelichotivými fragmenty hloupého seriálu Bohéma. Nač to násilné vtěsnání do meziválečné éry, když ani v meziválečných letech nepovažovali Šamberka za dostatečně aktuálního, aby jeho text transponovali do tehdejší současnosti? Drábkovo nastudování v mnohém chybuje a je zbytné.
(zadáno: 13.5.2017)
Je vpravdě fascinující sledovat vzestup hvězdy Ivy Janžurové, komičky, do které by to nikdo ještě před pouhými padesáti lety neřekl.
(zadáno: 13.5.2017)
Nikdy nemám dobrý pocit z boření hranic mezi jevištěm a hledištěm. S Havlovými texty problém nemám, s jejich dnešní inscenací ano. Nedokážu spokojeně sedět ve Stavovském a uhýbat roli toaletního papíru. Pokud je toto cesta naší hlavní scény, inklinuji čím dál tím více k pasivnímu diváctví puritánských královských Vinohrad. Což mi přijde jako vyslovená škoda.
(zadáno: 13.5.2017)
Mé první setkání se Zlatou kapličkou ve věku, kdy již bylo možno ocenit celou sérii jemných nuancí. Dnes leta studuji filmové adaptace Lamače z let 1925 a 1938 a na tuto inscenaci vzpomínám vcelku s láskou. Už pro tu nesmrtelnou Kláskovou Janžurové, jakou byla již ve stařičké televizní inscenaci.
(zadáno: 13.5.2017)
Inscenační kiks? Divadelní skanzen? Problematické vyznění hry? Ale ano, však jsme na konci 16. století a ono problematické vyznění je klíčem k uchopení. Nejsem přílišným zastáncem aktualizací, naopak děkuji Vinohradům, že stále ještě někde hrají bez úletů. Potřebovala jsem se srovnat s ne příliš vydařeným zážitkem z jinak velmi oblíbeného filmu Zeffirelliho a tato inscenace mi kýžený klid skutečně dopřála.
(zadáno: 13.5.2017)
Dlouhá léta jsem Vinohradům odolávala, no nemohla jsem si přát lepší vstup, než Čapkova Loupežníka. Kouzelné je sledovat Satoranského a Maciuchovou, půvabné je přijmout některé poněkud archaické inscenační metody. A jako obyčejně jsem si konečně mohla srovnat hru s filmovým přepisem Kodíčka a našla jsem si cestu k oběma řešením.
(zadáno: 13.5.2017)
Vtipná, nekomplikovaná, vysloveně příjemná záležitost s neokoukanými tvářemi, ze kterých nutno vyzdvihnout Petru Arnautovou a Sabinu Valovou. Legrační kaskáda humorných situací se vrší a vrší až k naprosté divácké spokojenosti.
(zadáno: 13.5.2017)
Výtah ze Shakespeara hravou metodou. Nápad, který se nejlépe osvědčí tam, kde herci teprve zrají. A jak vidno, Dan Krejčík rok co rok překvapuje, pracuje na sobě a pokračuje směrem k opravdovým rolím.
(zadáno: 13.5.2017)
Ačkoli jsem se seznámila se slavnou variací Jaroslavy Adamové a s fragmenty tak odlišných hereček, jakými byla Olga Scheinpflugová nebo Sophia Loren, byla jsem ke hře Cocteauově stále poněkud skeptickou. Až Jitka Sedláčková byla natolik uvěřitelná ve svých emocích a niterných prožitcích, že jsem musela smeknout. Ten text je neskutečně těžký a zážitek, který je schopna z něho vykřesat a předat svým divákům Sedláčková, je vynikající.
(zadáno: 13.5.2017)
Příběh Tonky Šibenice je nutno rozdělit na linii dle Macourka a dle Kische. Tato verze jde ruku v ruce s Racajdou Gabriely Wilhelmové a není proto nutné srovnávat slavná filmová zpracování téhož. Koláž příhod ze života toho nejsmutnějšího pražského stvoření v podání Jitky Sedláčkové je vynikajícím zážitkem, ve kterém Sedláčková doslova rozkvétá před očima. Prožívá celý život od dětství až k osudovému konci a ve všech polohách je uvěřitelná. Nenápadné Duškovo nastudování by zasloužilo větší porci pozornosti.
(zadáno: 13.5.2017)
Kdysi dávno, ještě na druhém stupni základní školy, nás s divadelním kroužkem nasměřovaly pančelky dokonce na dvě různé inscenace nejslavnější hry Christie. Kromě této jsme ještě viděli variantu z ABC, ještě s Janem Hrušínským v hlavní roli (hrála se od roku 1996). Ale buď jak buď, lásku k Agáthě je vhodno pěstovat v jakémkoli věku a dnešní vzpomínky jsou sice mlhavé, ale mají svůj význam pro pozdější lásku k literární klasičce.
(zadáno: 13.5.2017)
Velmi se podivuji nad úspěchem této původně maďarské hry. A ještě více mne zaráží její trvanlivost na prknech Palmovky. Naštěstí letos získává konkurenci v Ungeltu, v což vkládám minimálně ty naděje, že Regina Rázlová dokáže do své interpretace božské Marlene vložit nejméně tolik invence, abych zapomněla na tento absolutní kiks. Klišé, nevkus, faleš. To jsou jediná adjektiva hodící se k této nepovedené hře Évy Pataki.
(zadáno: 13.5.2017)
Myslím, že důvod volby této hry je jasný. Doba si žádá zrcadlo. Vtipné, lehce zkarikované, ale dnešní. Takové jsou celebrity. Nijak náročné, pouze přítomné. Jen při vzpomínce na ně mi vytane na mysl i starší hra ze Stavovského Jako naprostí šílenci, která zdatně pokryla obdobné spektrum současnosti, ale pro nezájem zapadla. Leč zdála se mi o mnoho zdařilejší.
(zadáno: 13.5.2017)
Monology vagíny jsem si naprosto zamilovala. Jako kniha je to velmi užitečné, jako divadelní záznam zajímavé, ale zkušenost, kterou můžete učinit s českým nastudování je neopakovatelná. Eve Ensler dokázala mnohé a v pubertě by nikdo její odvahu neměl minout. Text, který bez nadsázky změnil život celé jedné generaci.
(zadáno: 13.5.2017)
Dosti bylo muzikálů Divadla Broadway, které se sobě podobají jako vejce vejci.
(zadáno: 13.5.2017)
Nutno dodat, že chovám respekt k původnímu literárnímu dílu a spatřuji jisté kvality i ve filmové sérii, která dokázala nabídnout cosi odlišného v 60. letech. Vzhledem k tomu, že ač plakáty lákaly na půvabnou blondýnu, nebyla jí okoukaná Bardotka, ale nová tvář Michele Mercier. Dokonce jsem se těšila i na remake, z něhož byl nakonec natočen bohužel jen jeden díl. A jaký je tedy český muzikál? Špatný, nudný, nevkusný. Fanánek se neobtěžoval nahlédnout do knižních předloh, z filmů si mnohé nezapamatoval a sestavil cosi na motivy; celek funguje jen na variování původní filmové hudby Magneho.
(zadáno: 13.5.2017)
Mlhavý zážitek z kdysi viděného, ale nijak zvlášť neprožitého kusu.
(zadáno: 13.5.2017)
(zadáno: 13.5.2017)
(zadáno: 13.5.2017)
(zadáno: 13.5.2017)
Tato hra patří mezi nějmilovanější z dílny Cimrman/Svěrák/Smoljak. Od dětství jsem si ji užívala díky audio záznamu. Až po letech jsem také viděla scénické řešení. Úvodní seminář je plný perel, skvělé jsou živé obrazy. A hra samotná baví i po četných reprízách znovu a znovu. Svěrák je dokonalý podučitel, dokonalé jsou jeho forbíny, ale největší láska je Smoljakův Varel, srdce i duše celé výpravy. Otázkou zůstává, zda může hra pobavit i ty diváky, kteří jsou skutečnými znalci polárních expedic začátku 20. století, přeci jenom takový Amundsen nebyl jen chlap z ocele.