Markéta Nedvědová

Stařičká chorvatská konverzačka odehrávající se v roce 1925 (premiéru měla 1930). Jinak dobrým hercům jsem tuto polohu neuvěřila ani na okamžik. Snad Nárožný by mohl celou hru načíst pro rozhlas, ale v této podobě, jakou nabídla ČT ze záznamu Činoheráku, je to prakticky neusledovatelná záležitost.

Krásná revuální jazzová opereta P. Abrahama patří dodnes mezi oblíbená díla v Estonsku, Maďarsku, Německu, Švýcarsku a samozřejmě i my máme svoji historii inscenování. HDK v roce 1970 nabídlo nastudování s Talpovou a Fialou, což muselo být skvostné. Kus je to milý, hravý, něžný i zábavný. Můj nejoblíbenější šlágr je samozřejmě Känguruh: "Jak spolu klokaní boxujou, tak všichni dneska foxujou!" Není nutné si myslet, že se Savoy hraje jen z úcty (Musica non grata). Pro ND je to lákavý titul, který hojně navštěvují cizinci a i v alternaci nabízí zážitek srovnatelný s německými regionálními scénami. Samozřejmě skvělý je původní film (1935).

Je mi jasné, že záznam nedokáže přenést tu energii a atmosféru v plné šíři. Nicméně téma je skutečně banálně fádní, zpracování také a jediné, o co tu jde, je ten živý výkon Elišky Balzerové a to se zřejmě musí vidět nejlépe z první řady, aby to člověk plně docenil. Co mě vede k jistotě, že námět není nic moc? Například srovnání s filmovým přepisem Brillantissime (2018).

Krásná pocta trampingu, barrandovskému filmu a celkově popkultuře 30. let, překvapivé spojení Jaroslavy Kretschmerové, Bohumila Klepla a Martina Zbrožka vyšlo na jedničku. V hudebních retro komediích značky Havelka si velmi libuji, ale zatímco k Mužům v offsidu jsem měla ještě výhrady, Saturnina jsem už cele přijala a Zločin považuju za jistotu. Bezčasí je pryč, reálie jsou mnohem více precizní, glosy adresované dobové filmařské a divadelní praxi jsou skvělé. / Viděla jsem ze záznamu z roku 2013.

Za mě vynikající představení, rozhodně jedno z lepších ze současných Vinohrad. Životopisy skladatelů vážné hudby bývají ošemetné, divák nezná dobové reálie a proto jde především o zvěčnění hudby, což se zde podařilo. Musela jsem sice překousnout, že bez Postlerové to na Vinohradech zkrátka nelze, ale mistrovství Holuba a překvapivé obsazení Svobody a Krejčíkové mi tu vinohradskou rutinu bohatě vynahradilo. Zasloužený sukces.

Regionální povaha původního nastudování je bohužel hodně znát. Druhá polovina je skoro k nesnesení. Navíc měli v Hybernii spoustu technických lapsů. Nicméně známé melodie jsou líbivé, české texty nejsou marné, akorát ta karikatura hvězdy němého filmu je za hranicí parodie a místo vtipného setkání se zvukovým filmem je Lina Lammont vykreslená jako Aťka Janoušková křížená s Rákosníčkem. To skutečně nebylo nutné. Navíc filmové dotáčky dělal někdo, kdo němý film nikdy neviděl, v programu hovoří o statické kameře a na jiném místě o tom, že zvukový film musel kameru opět rozpohybovat. Ehm. V alternaci 8. 9. jediný dobrý herec Václav Vydra.

Živé a energické představení. Místy plné skutečných emocí, dojemného humoru i velkých tragédií. Mezi antidrogovými manifesty už navždy zůstane příběh Christiane F. na prvním místě. Je skvělé mít k výběru vše, od (audio)knih přes film, seriál a divadlo. Protože jen neustálým připomínáním ten varovný apel zůstane stále živý. Výborné herecké výkony, geniální v multirolích Josef Horák.

Krásná práce v každém směru. Fenomén V + W v geniální stylizované podobě. Vynikající energie všech, Václav Vašák, Jiří Vyorálek, Anežka Kubátová. Něžné i kruté emoce, lidské osudy, ironie doby. Melodram, pantomima, radost.

Josef Dvořák patří ke generaci, která nám už odešla nebo pomalu odchází. I proto je fantastické mít stále ještě možnost zažít ho v jeho velkém sóle, v obnovené semaforské klasice. Záznam z 80. let s Janou Paulovou sice nepatří mezi moje oblíbené kousky, ale nová verze s (mojí milovanou) Markétou Hrubešovou mne doslova nadchla. Protože každou minutu té kombinace absurdna a haškovského švejkování jsem si užívala posledního dědice humoru Vlasty Buriana. A to už se dneska nevidí.

Bohužel jsem neviděla první dramatizaci proslaveného románu Fan Vavřincové, Patsy tropí hlouposti, kterou měli jako průkopníci v programu v Městském divadle ve Zlíně. Ale už znám z alternací pražskou variantu Divadla na Fidlovačce a proto jsem se těšila do Městského divadla na Kladně, abych si mohla porovnat (audio)knihu, film a dvě dramatizace. Bohužel herectví kladenského souboru bych označila za regionální, sice plné hravé energie, ale bez soudržnosti v rámci celku. Nicméně většina gagů a slovních perliček na místní publikum fungovala, takže vlastně nebyl důvod lomit rukama. Co ale navzdory všemu překročilo region, je výprava a hudba.

Vkusná románová adaptace, která vzešla z okouzlení z prvního filmového zpracování. Tehdy se na Hordubalech podílel i sám autor, proto máme dodnes k dispozici skvělé dědictví připomínající celou Čapkovu trilogii (společně s Povětroněm a Obyčejným životem). Sama řadím Fričův film z roku 1937 mezi vrcholy 30. let domácí produkce, proto jsem se na činohru velmi těšila. Pojetí vychází z opětovného návratu zpět ke kořenům. Funkční nápaditá scéna, důraz na herce (skvělá Stivínová), velký prostor věnovaný detektivnímu napětí, atraktivní skládání jednotlivých dílků skládačky. Za problematickou považuju jen vloženou postavu hláškující cikánky.

V jednoduchosti je krása. Na životnosti této kishonovské inscenace, která přežila 20 let a stále nekončí, je vidět, že se diváci v divadle opravdu chtějí především bavit. Mají rádi herce své generace a chtějí se zasmát něčemu, čemu bez problému porozumí. Což o to, Medvecká a Vlasák si své výstupy užívají, mládež v podání Procházkové, Novotného a Hány byla také ve svém živlu. Žádný přesah to nemělo, ale ten také nikdo nehledal. Milý zážitek.

2x Krásné benefiční pásmo, které funguje už od roku 14 a jsem za to moc ráda. Zatímco veškeré aktivity kolem Slávka Šimka po roce 1971 byly ve znamení vzpomínek na Grossmanna (knihovnička, pasáž, divadlo...), dnešní doba vzpomíná hlavně na Slávka. A tak je vždycky radost zažít Sobotu s Adinou, Krampoula, Milušku a Mařasky a zavzpomínat si na celou tu slavnou éru českého humoru. Jsem mladší generace a tak jsem vyrostla především na historkách Krampola (nejlepší zážitky z DAMU nebo ze státního filmu), na záznamech scének Ze Soboty na Šimka. Nedávno jsem zažila sólový pořad Milušky Voborníkový, takže nové pásmo v SeMaForu byla jasná volba. Díky.

Havelkovy hry Muži v offsidu, Saturnin, Zločin v Posázavském Pacifiku, V rytmu swingu buší srdce mé a Zítra swing bude zníti všude tvoří soudržný celek. Co do stylu, témat, skvělé hudby, výborného obsazení. Prostředí pražské scény ABC tématu vzhledem k vlastní historii sedlo jako ulité. Osobně jsem si nejvíc užila jednotlivé písně, výtečnou Evellyn Pacolákovou a klasické vtipy směřované na pamětnické filmy. Chytrá scéna, kouzelné gagy a příjemně energická choreografie jsou pak u Havelky naprostou samozřejmostí.

Na operetu Veselá vdova jsem se chystala od sezóny 2018/19 do HDK (představení bylo v koprodukci s JKT). Nakonec to dopadlo tak, že jsem v Plzni viděla Netopýra a Veselou vdovu nakonec v Ústí nad Labem. HDK operetu v době covidu zřejmě odmítlo a přestože se dlouho pyšnili Polskou krví nebo hostováním brněnské Mam'zelle Nitouche, Lehárovy klasiky jsem se u nich nedočkala. Proto jsem si tak užila zážitek z regionu, drobné nedostatky nervózního souboru i techniky plně vynahradila energie v 2. a 3. dějství a přirozená krása a roztomilost Michaely Katrákové a Slovenky s maďarskými kořeny Ballánové.

Sympatická kreativní hodinka v konceptu Laterny magiky. Pro dětského diváka inspirativní, pro dospěláka příjemně relaxační.

Prodanka jako platforma pro studentskou exhibici. Nic víc, nic míň. Volba klíčových událostí z historie naroubovaných na Sabinu je minimálně sporná. Už z reakcí na Jiřího Plachého mohl soubor pochopit, že tohoto herce dnešní publikum nezná a jediné, co v něm rezonuje je bulvární popotahování F. R. Čecha. Marnost nad marnost.

Čím více jsou populární sondy do životopisného "co by bylo kdyby," tím více se zesiluje bulvární zájem o detaily, o praní špinavého prádla... Zkratky se mění v nálepky a dávno pryč jsou skuteční lidé, jejich osudy a jejich doba. Pankrác '45 je hra, která nedostatečně edukovanému publiku může prohloubit předsudky, ale zároveň může posloužit těm, kteří s tématem pracují delší dobu, a najít určitou katarzi. Není to jednoduchá látka, ale určitě je to lepší hra, než problematický kus Goebbels / Baarová nebo omyl Liduschka (Baarová).

Přepis románu Jamese M. Caina se ukázal jako ideální materiál pro Aleše Bilíka a Lucii Žáčkovou. Není nutné srovnávat s Visconitim nebo Garnettem či Rafelsonem. Snad jen, že Italové chápou hlavní hrdinku více živočišně (podobně jako Petrů) a Američanům zas nedělá problém zobrazit černočernou duši s tváří anděla. Na malé scéně Rokoka se podařilo představit skvěle dynamickou hru s chytrou scénou a napětím, které by se dalo krájet. Držím palce, aby se Posedlost hrála ještě dlouhé roky.

Je obrovská škoda, že koprodukci J. K. Tyla a HD v Karlíně je možné vidět jen v Plzni. Protože se jedná o velmi dobré představení, má svoje kouzlo, tempo a švih, obsazení je převážně operní. Některé nápady v dnešní době překvapí, přidání Offenbacha a Heubergera, Orlovský jako kalhotková role, zapojení diváků při přestavbě z druhého dějství do třetího. Ve filmu a v televizi jsem viděla různé verze (1937, 1946, 2x1955, 1961, 1962, 1979, 1981) a je mi jasné, že Netopýr odolá naprosto všem aktualizacím, manýrám a posunům významů. Skvělá Adéla Vandy Šípové by si zasloužila zářit i mimo svůj region.

Od muzikálu s Lucií Bílou v hlavní roli jsem nečekala mnoho, až příliš mnoho jich drželo pohromadě jen díky její osobnosti, ale po srovnání s jinými zahraničními nastudováními The Addams Family jsem došla k názoru, že karlínská úprava není vůbec špatná. Bílá má co hrát, zpívat a zvládá skvělou choreografii, výborný je Jiří Korn, pěvecky, herecky i tanečně, velmi vtipná je Iva Pazderková, scéna (a krásné masožravé rekvizity) i kostýmy jsou povedené, takže nakonec snižuju jen za nedokonalý převod do češtiny. Pokud je hlavní hrdinka Středa, není možné mluvit o Ulyssesovi, že.

Nádherná záležitost. V Havelkově stylu a na vlně Melody Makers vznikla variace na notoricky známý Jirotkův román a je vysloveně půvabná. Lišácký Vasil Fridrich si v retru libuje, stejně jako čarokrásná Rozálie Havelková či Jitka Smutná nebo Martin Zbrožek. Scéna je hravá, dramatizace úsměvná, živý orchestr má švih. Divácký zážitek jest učiněnou radostí. Velký sál MKP.

Při současném inscenování historické hry Schrillera Maria Stuart (1800), by bylo vhodné sehrát inscenaci tak, aby odpovídala konvencím doby dramatika nebo doby, ve které se drama odehrává. Nevidím jediný důvod pro to, aby to celé bylo transponováno kamkoli jinam. Jakási proklamovaná nadčasovost, která by snad měla rezonovat i s dnešním divákem, je logicky limitovaná reálným konfliktem dvou ostrovních královen ze 16. století a to není nic, co by dnešní publikum mohlo prožít, může se pouze pokusit porozumět kapitole z dějin.

Pozdní SeMaFor je divadlem natolik zakletým v čase, že ho mohu pouze akceptovat jako setkání s divadelní archeologií. Klasické forbíny Suchého a Molavcové mají v sobě patos již mnohokrát viděného, variace na klasická témata jsou místy příliš vulgární. Nic proti snaze aktualizovat Aristofana, ale tam, kde zpívala Jana Fabiánová a publikum nadšeně reagovalo na Václava Koptu, tam mi dobře nebylo.

Studio Ypsilon v celé své kráse. Roztomilé, hravé, mladé.