Markéta Nedvědová

Monology vagíny jsem si naprosto zamilovala. Jako kniha je to velmi užitečné, jako divadelní záznam zajímavé, ale zkušenost, kterou můžete učinit s českým nastudování je neopakovatelná. Eve Ensler dokázala mnohé a v pubertě by nikdo její odvahu neměl minout. Text, který bez nadsázky změnil život celé jedné generaci.

Příběh Tonky Šibenice je nutno rozdělit na linii dle Macourka a dle Kische. Tato verze jde ruku v ruce s Racajdou Gabriely Wilhelmové a není proto nutné srovnávat slavná filmová zpracování téhož. Koláž příhod ze života toho nejsmutnějšího pražského stvoření v podání Jitky Sedláčkové je vynikajícím zážitkem, ve kterém Sedláčková doslova rozkvétá před očima. Prožívá celý život od dětství až k osudovému konci a ve všech polohách je uvěřitelná. Nenápadné Duškovo nastudování by zasloužilo větší porci pozornosti.

Ačkoli jsem se seznámila se slavnou variací Jaroslavy Adamové a s fragmenty tak odlišných hereček, jakými byla Olga Scheinpflugová nebo Sophia Loren, byla jsem ke hře Cocteauově stále poněkud skeptickou. Až Jitka Sedláčková byla natolik uvěřitelná ve svých emocích a niterných prožitcích, že jsem musela smeknout. Ten text je neskutečně těžký a zážitek, který je schopna z něho vykřesat a předat svým divákům Sedláčková, je vynikající.

Mé první setkání se Zlatou kapličkou ve věku, kdy již bylo možno ocenit celou sérii jemných nuancí. Dnes leta studuji filmové adaptace Lamače z let 1925 a 1938 a na tuto inscenaci vzpomínám vcelku s láskou. Už pro tu nesmrtelnou Kláskovou Janžurové, jakou byla již ve stařičké televizní inscenaci.

Je vpravdě fascinující sledovat vzestup hvězdy Ivy Janžurové, komičky, do které by to nikdo ještě před pouhými padesáti lety neřekl.

Ačkoli Gogol napsal hry pouze tři, všechny jsou gejzír energie. A stejně jako Ženitba a Revizor jsou i Hráči nejrozmarnější studií lidské zhýralosti a malosti. V MDP pak i výtečná komedie a radost.

Bylo zajímavé pozorovat, jak se hra vyvíjí velmi pomalu, ale na jejím konci už je vám v ní velmi pohodlně. Konečně, je to hra o nás v nás. Aneb oni na to byli dva, nevěděli jak z toho ven a zachránil je až ten pověstný víkend v Paříži. Klady: dobré dialogy, vztahové zrcadlo, celkově hodně vtipné.

Komorní drama o neznámé rostlině sehrané třemi herci na téma "láska překoná i smrt". Bylo to milé a v kusné. Na Pacolákovou chodím na jistotu, Dana Syslová určitě překvapila po fiasku ve Vše o mé matce.

Jedna z mých mnoha oblíbených komparací divadla s filmem. V Rokoku jsem si ostatně velmi oblíbila Veroniku Kubařovou, která zkrátka ve filmu nemá štěstí (a mohlo by se zdát, že je jen jednou z mnoha hezkých tvářiček své generace), ale na divadle uhraje hlavní role bez nejmenšího zaváhání. Nadto zde měla krásné a silné scény s Oldřichem Víznerem. Téma sama o sobě je také poutavé a pokud znáte i film s Gwyneth Paltrow a Anthony Hopkinsem, víte, že ani jeho řeč není příliš filmová a celé kouzlo spočívá v chytře napsaných předlouhých dialozích.

Nevšední sólo pro Stanislava Zindulku. Nádherné téma, nádherný večer. Děkuji za něj. / Navštívena alternace s Matějem Hádkem.

Jedna z nejlepších premiér, které jsem v MDP zažila. Témata kolem norimberských procesů jsou má oblíbená a toto o denacifikaci Wilhelma Furtwänglera povýšilo i Jana Vlasáka na mého oblíbence.

Veronika Kubařová zraje s každou rolí a divadelní středověk funguje díky chytré scéně na výbornou. Skvělá hra, skvělá aktualizace. Film Františka Vláčila už může zůstat v muzeu.

Ještě za bývalého vedení ABC jsem prožila první příjemné setkání s klasickou převlekovou hrou, jež mne nyní inspiruje k opětovnému shledání v Divadle Na Jezerce. (více v článku na blogu)

Musím seznat, že práce s textem Alistaira McDowalla byla ošemetnou, jak bylo ostatně vyhodnoceno aj po představení v Řetízku. Ale Holcův tým se se zadaným úkolem popasoval velmi dobře. Snad jen některé zkratky a vložené herecké citace postav ze Sin City a ze Slaměného vdovce byly poněkud navíc. Atraktivní námět, zajímavé zpracování, široké pole interpretace otevřené dokořán. To jsou důvody, proč Pomonu doporučit.

Kouzelná one woman show Barbory Hrzánové, kterou jsem si zamilovala i v audioverzi. Momentky s Miluškou Voborníkou a s Helenkou Vondráčkovou jsou přesně tím, co si tělo žádá. Zasloužená legenda.

Vysloveně jsem se nadchla pro tuto inscenaci. Skvělá volba námětu, skvěle sehraný mladý tým. Některá "dospělá" divadla by se mohla jen a jen učit. Bravo! Doporučuji i těm, kdo znáte inscenaci Vinohrad s Hanzlíkem, Preissem, Stropnickým, Bohdalovou, Maciuchovou a Veškrnovou.

Muzikály s Bílou oscilují mezi vysloveně dobrými a těmi naprosto marnými. Němcová! je překvapivě dobrou. Lucie zpívá a hraje především pocitově, show není typickým cirkusem jejího stálého týmu. Pouze krátkou éru uvádění si vysvětluji nezájmem diváků po promarněných tématech Láska je láska a Elixír života. Z celé řady interpretací Němcové na poli dokumentaristiky a hraných filmů tento muzikál nijak nevyčnívá, národní a ženské téma láká a lákat bude, provokuje a provokovat bude.

Meziválečná Langrova dramatika je má oblíbená. Samozřejmě si oblibuji zejména ty hry, které se ještě před rokem 1938 dočkaly filmové adaptace. Ne tak bohužel Periferie. K té je cesta strnitější, přesto pokud je znovu uvedená na domovských Vinohradech, genius loci rezonuje. Téma je stále živé a nejsilnější momenty lze prožít s Petrem Rychlým a Evou Režnarovou. Střední a starší generace je v ideální formě. Ale pokud bych k nim chtěla Štěpánka a Čapkovu scénu, toužila bych po divadelní archeologii a nikoliv po živé inscenaci. Jediné, k čemu mám skutečnou výtku, je bohužel velmi slabý plakát a PR.

Kohoutova hra na objednávku nemá dobrou pověst. Hašler je revuální koláží na motivy životopisu nejslavnějšího českého písničkáře. Vybrané úseky ze života doplňují písňová pásma a lineární příběh narušují vstupy z herecké zkoušky. Skutečně je to spíše koláž na motivy, než soudržný životopisný kus. Töpferův tým se snaží apelovat, vzpomínat a připomínat. To samo o sobě není špatným krokem. Jen je toho na jednu plochu příliš. Zdaleka nejsou načrtnuty všechny důležité kapitoly z Hašlerova života, místy je hra příliš podbízivá. Leč podařilo se jí to hlavní, o Hašlerovi se opět mluví, opět přemýšlí.

Hervého Mam'zelle Nitouche je poklad. A lze ho vnímat v několika rovinách. Před válkou, v nádherném výmarském filmu z roku 1931, hrála Denisu Anny Ondráková. Pro divadlo se této operety zásadním způsobem ujal Oldřich Nový. A na Slovensku po válce hráli velmi ironický kus Play mam'zelle Nitouche. A dnes? Dnes má za sebou dvě štace tato četníkovská variace, kterou jsem sice neviděla v Brně, ale na derniéře v HDK. Ty melodie a některé písně vysloveně zbožňuji. Námět je skvělý, klasická kombinace já je někdo jiný a hra ve hře. K tomu roztomilost jisté netykavky. Jsem za toto nastudování ráda.

Milé představení, které se hraje už 10. rokem. Jako pravidelné divačce MDP mi Kaplan dlouho unikal, dnes lituji, že jsem nezažila jako Reného a Clauda, duo Button, Lipského s Fišerem. Námět Leo Rostena bych se nebála srovnat s universálním humorem Jaroslava Žáka nebo s obdobně založeným filmem English Vinglish. Příhody z večerní jazykové školy z let 1941/2 jsou hořkosladce geniální. Ať už se paroduje sladká Francie, bella Itálie, ostré Polsko, sexy Francie nebo zádumčivé a pyšné Rusko... tuhle čídu mám ráda. A Oldřich Vízner je úplně báječný a fajn, není důvod si ho neužít.