Profil uživatele

NinadeL

K divadlu jsem se dostala oklikou skrze film, literaturu, televizi a rozhlas. Dlouhá léta vnímám film jako Divadlo budoucnosti (což je termín z rétoriky 20. let). Dnes mám za sebou studia DiFi v Olomouci a Scénickomediální studia v Praze a celé to poznání balím do širší složky médií jako takových.

Vyrostla jsem na Divadle Járy Cimrmana, poznala jsem jednu éru Městských divadel pražských, inklinuju ke Studiu Ypsilon, Šimkovi v jakékoli kombinaci, a nyní toužím po operetě, což je žánr prakticky mrtvý (nebo vhodný k divadelní turistice).
Volby

Hodnocení

Redaktoři s podobným hodnocením
jméno redaktora: průměrný rozdíl hodnocení (počet společně hodnocených inscenací)
Michal Novák: 14 % (67)
Lukáš Dubský: 15 % (41)
Jan Pařízek: 16 % (25)
Helena Grégrová: 17 % (65)
Iva Bryndová: 17 % (24)

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

(zadáno: 14.5.2017)
Jedna z mých mnoha oblíbených komparací divadla s filmem. V Rokoku jsem si ostatně velmi oblíbila Veroniku Kubařovou, která zkrátka ve filmu nemá štěstí (a mohlo by se zdát, že je jen jednou z mnoha hezkých tvářiček své generace), ale na divadle uhraje hlavní role bez nejmenšího zaváhání. Nadto zde měla krásné a silné scény s Oldřichem Víznerem. Téma sama o sobě je také poutavé a pokud znáte i film s Gwyneth Paltrow a Anthony Hopkinsem, víte, že ani jeho řeč není příliš filmová a celé kouzlo spočívá v chytře napsaných předlouhých dialozích.
(zadáno: 14.5.2017)
Obávám se, že toto byl jeden z mých nejhorších diváckých zážitků. Text je zkrátka uvězněný v čase a ani tým z MDP s ním nijak nedokázal pohnout.
(zadáno: 14.5.2017)
Velmi sporná inscenace z MDP. Chtělo by se glosovat poněkud dadaisticky: Ustinov, Werich a Pes jitrničku sežral. Trocha hysterie nikoho nezabije. Ale na druhou stranu jsem si zde velmi zapamatovala Mášu Málkovou a Henrietu Hornáčkovou, které na to mají, jen zdaleka ne každá látka, se kterou musí pracovat, dokáže upozornit na jejich kvality.
(zadáno: 14.5.2017)
Zatímco ve filmu a v televizi již jméno Epstein něco znamená (Iguo Igua, Ve stínu, Pohádkář) jeho hry Veterán a Mléčné sklo (druhá z nich měla zatím pouze scénické čtení) pouze naznačují otázku, zda by Marek mohl být skutečným univerzálem. Mladší diváci sice žádné klady neodhalili, ale fanynky Tomáše Novotného byly velmi spokojené. Za sebe mohu říct, že jsem klasicky ocenila Víznera, Pacolákovou a Málkovou. (více v článku na blogu)
(zadáno: 14.5.2017)
Nejsem si úplně jistá, jestli Jordi Galceran je přesně tím autorem, který na našich scénách chybí, ale komedií pro Evellyn Pacolákovou a Henrietu Hornáčkovou není nikdy dost. Bohužel vše ostatní je velmi diskutabilní.
(zadáno: 14.5.2017)
Komorní drama o neznámé rostlině sehrané třemi herci na téma "láska překoná i smrt". Bylo to milé a v kusné. Na Pacolákovou chodím na jistotu, Dana Syslová určitě překvapila po fiasku ve Vše o mé matce.
(zadáno: 14.5.2017)
Bylo zajímavé pozorovat, jak se hra vyvíjí velmi pomalu, ale na jejím konci už je vám v ní velmi pohodlně. Konečně, je to hra o nás v nás. Aneb oni na to byli dva, nevěděli jak z toho ven a zachránil je až ten pověstný víkend v Paříži. Klady: dobré dialogy, vztahové zrcadlo, celkově hodně vtipné.
(zadáno: 14.5.2017)
Martin Trnavský a jeho one man show funguje na výbornou. Humor je sice místy neuvěřitelně primitivní, ale za ten gejzír energie si zaslouží absolutní standing ovation :) Neuvěřitelný zážitek.
(zadáno: 14.5.2017)
Aneb Víznera viděti, dobře si požnouti. Nicméně vzhledem k tématu bych byla opatrná na výběr společníka, se kterým se do Rokoka vydáte, neb arteterapie není vždy tím nejlepším námětem na příjemně prožitý večer.
(zadáno: 14.5.2017)
S Čechovem je dobré začínat na malých komorních scénách vzdorujícím avantgardě. Navíc zdejší báječná scéna s nápadem Jaroslava Milfajta si žije svým vlastním životem a dává hereckým výkonům cele vyniknouti. Lze se tedy kochat i soustředit na obsah.
(zadáno: 14.5.2017)
Inscenace, která měla smůlu. Dvě herecké kolize krátce po premiéře by vyděsili každého. Ale pokud to herci přežijí, můžeme jim přát mnoho dalších úspěšných pohovorů.
(zadáno: 14.5.2017)
Ačkoli Gogol napsal hry pouze tři, všechny jsou gejzír energie. A stejně jako Ženitba a Revizor jsou i Hráči nejrozmarnější studií lidské zhýralosti a malosti. V MDP pak i výtečná komedie a radost.
(zadáno: 14.5.2017)
O Malém princi lze přemítat dlouze. Celá řada adaptací je toho ostatně důkazem v rámci všech existujících platforem. Myslím, že bylo jedině dobře, že jsem ve stejné době viděla také nový animovaný francouzský film, který došel v interpretaci velmi daleko. Jedině tak jsem totiž dokázala mít mysl otevřenou i k tomuto temnému zpracování Laterny. Malý princ může být vším, čím chceme, nadějí, pohádkou, iluzí, budoucností i minulostí. Je to jen na nás.
(zadáno: 13.5.2017)
Ačkoli trpím láskou k počátkům kinematografie a oblibuji Verneovky, s tímto kusem Laterny příliš nesouzním. Jde o to, že celek je příliš dětský a podbízivý, což kazí jinak celou řadu dobrých nápadů.
(zadáno: 13.5.2017)
Šamberkova hra z 80. let 19. století je v diváckém povědomí zafixována veselohrou Martina Friče z roku 1935, jež děj přesunula na přelom let 1900/1901. A nyní se setkáváme s moderním nastudováním Drábka, který relativizuje kostru páně Šamberkově humorem, který by se neztratil ani ve Zlaté mříži a nezadává si ani s nelichotivými fragmenty hloupého seriálu Bohéma. Nač to násilné vtěsnání do meziválečné éry, když ani v meziválečných letech nepovažovali Šamberka za dostatečně aktuálního, aby jeho text transponovali do tehdejší současnosti? Drábkovo nastudování v mnohém chybuje a je zbytné.
(zadáno: 13.5.2017)
Je vpravdě fascinující sledovat vzestup hvězdy Ivy Janžurové, komičky, do které by to nikdo ještě před pouhými padesáti lety neřekl.
(zadáno: 13.5.2017)
Nikdy nemám dobrý pocit z boření hranic mezi jevištěm a hledištěm. S Havlovými texty problém nemám, s jejich dnešní inscenací ano. Nedokážu spokojeně sedět ve Stavovském a uhýbat roli toaletního papíru. Pokud je toto cesta naší hlavní scény, inklinuji čím dál tím více k pasivnímu diváctví puritánských královských Vinohrad. Což mi přijde jako vyslovená škoda.
(zadáno: 13.5.2017)
Mé první setkání se Zlatou kapličkou ve věku, kdy již bylo možno ocenit celou sérii jemných nuancí. Dnes leta studuji filmové adaptace Lamače z let 1925 a 1938 a na tuto inscenaci vzpomínám vcelku s láskou. Už pro tu nesmrtelnou Kláskovou Janžurové, jakou byla již ve stařičké televizní inscenaci.
(zadáno: 13.5.2017)
Inscenační kiks? Divadelní skanzen? Problematické vyznění hry? Ale ano, však jsme na konci 16. století a ono problematické vyznění je klíčem k uchopení. Nejsem přílišným zastáncem aktualizací, naopak děkuji Vinohradům, že stále ještě někde hrají bez úletů. Potřebovala jsem se srovnat s ne příliš vydařeným zážitkem z jinak velmi oblíbeného filmu Zeffirelliho a tato inscenace mi kýžený klid skutečně dopřála.
(zadáno: 13.5.2017)
Dlouhá léta jsem Vinohradům odolávala, no nemohla jsem si přát lepší vstup, než Čapkova Loupežníka. Kouzelné je sledovat Satoranského a Maciuchovou, půvabné je přijmout některé poněkud archaické inscenační metody. A jako obyčejně jsem si konečně mohla srovnat hru s filmovým přepisem Kodíčka a našla jsem si cestu k oběma řešením.
(zadáno: 13.5.2017)
Vtipná, nekomplikovaná, vysloveně příjemná záležitost s neokoukanými tvářemi, ze kterých nutno vyzdvihnout Petru Arnautovou a Sabinu Valovou. Legrační kaskáda humorných situací se vrší a vrší až k naprosté divácké spokojenosti.
(zadáno: 13.5.2017)
Výtah ze Shakespeara hravou metodou. Nápad, který se nejlépe osvědčí tam, kde herci teprve zrají. A jak vidno, Dan Krejčík rok co rok překvapuje, pracuje na sobě a pokračuje směrem k opravdovým rolím.
(zadáno: 13.5.2017)
Ačkoli jsem se seznámila se slavnou variací Jaroslavy Adamové a s fragmenty tak odlišných hereček, jakými byla Olga Scheinpflugová nebo Sophia Loren, byla jsem ke hře Cocteauově stále poněkud skeptickou. Až Jitka Sedláčková byla natolik uvěřitelná ve svých emocích a niterných prožitcích, že jsem musela smeknout. Ten text je neskutečně těžký a zážitek, který je schopna z něho vykřesat a předat svým divákům Sedláčková, je vynikající.
(zadáno: 13.5.2017)
Příběh Tonky Šibenice je nutno rozdělit na linii dle Macourka a dle Kische. Tato verze jde ruku v ruce s Racajdou Gabriely Wilhelmové a není proto nutné srovnávat slavná filmová zpracování téhož. Koláž příhod ze života toho nejsmutnějšího pražského stvoření v podání Jitky Sedláčkové je vynikajícím zážitkem, ve kterém Sedláčková doslova rozkvétá před očima. Prožívá celý život od dětství až k osudovému konci a ve všech polohách je uvěřitelná. Nenápadné Duškovo nastudování by zasloužilo větší porci pozornosti.
(zadáno: 13.5.2017)
Kdysi dávno, ještě na druhém stupni základní školy, nás s divadelním kroužkem nasměřovaly pančelky dokonce na dvě různé inscenace nejslavnější hry Christie. Kromě této jsme ještě viděli variantu z ABC, ještě s Janem Hrušínským v hlavní roli (hrála se od roku 1996). Ale buď jak buď, lásku k Agáthě je vhodno pěstovat v jakémkoli věku a dnešní vzpomínky jsou sice mlhavé, ale mají svůj význam pro pozdější lásku k literární klasičce.