Profil uživatele

NinadeL

K divadlu jsem se dostala oklikou skrze film, literaturu, televizi a rozhlas. Dlouhá léta vnímám film jako Divadlo budoucnosti (což je termín z rétoriky 20. let). Dnes mám za sebou studia DiFi v Olomouci a Scénickomediální studia v Praze a celé to poznání balím do širší složky médií jako takových.

Vyrostla jsem na Divadle Járy Cimrmana, poznala jsem jednu éru Městských divadel pražských, inklinuju ke Studiu Ypsilon a nyní toužím po operetě, což je žánr prakticky mrtvý (nebo vhodný k divadelní turistice).

Pokud by vás cokoli zajímalo, jsem k dispozici v hostivařské pobočce Městské knihovny v Praze nebo na marketa.nedvedova@mlp.cz :)
Volby

Hodnocení

Redaktoři s podobným hodnocením
jméno redaktora: průměrný rozdíl hodnocení (počet společně hodnocených inscenací)
Michal Novák: 14 % (66)
Lukáš Dubský: 15 % (39)
Iva Bryndová: 16 % (19)
Jan Pařízek: 16 % (24)
Helena Grégrová: 17 % (63)

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

Další stránky hodnocení: << < 1 2 3 4 5

(zadáno: 30.5.2017)
Rychlovka na objednávku. Nicméně oceňuji kvalitní marketing.
(zadáno: 30.5.2017)
Dnes už vysloveně pasé událost, nicméně vystřelila Barboru Polákovou na pomyslný top pozornosti. A pokud mohu soudit, tak od Blonďaté bestie Poláková vysloveně příjemně zraje. DVD s tímto scénickým čtením byl dobrý tah.
(zadáno: 26.6.2020)
Obávám se, že hry Kašparu nebudou blízké mému srdci. Před časem jsem zkusila jejich Audienci (v klubovně v Jidřišské), ta byla vcelku příjemná, ale jejich vidění Vančury nekonvenuji. Hra má velmi nápaditou scénu, vnímání publika je hodně vstřícné, ale jako celek mi to nefungovalo. Herecky vysloveně slabé, text málo pointovaný, hudební vložce zcela neživotné. O bonusovou verzi zájem nemám.
(zadáno: 2.8.2020)
Slabší muzikálová verze české podoby pražského případu Nicka Cartera. Samozřejmě na poměry Divadla Broadway je to vcelku přijatelný kus, sama Adéla má hodně vtipný kostým, ale celé je to takové vodnaté. Snad je to zvolenými alternacemi pro DVD záznam, na což se názory různí, ale rýmy jsou za hranicí primitivnosti, choreografie na úrovni normalizačního baletu ČST a scéna je podivně laciná. Na druhou stranu Petr Vondráček vysloveně uzrál a poprvé jsem zažila, že jeho herecká manýra má opodstatnění (pokud stojí na divadelních prknech), protože jinak v televizi nebo ve filmu to nikdy nebylo ono.
(zadáno: 13.5.2017)
Toto bylo skutečně špatné. Netleskala jsem. Zůstala jsem během děkovačky demonstrativně sedět. A proč? Držme se výkladu Justa: Pechlátův Goebbels byl protiúkol, Brecht. Míčové Baarová byla (snad) Stanislavský, protiúkol tedy zřejmě jen v tom, že Míčová není atraktivní, není krásná, není fotogenická. Nehledě na ten směšný obsah. Precizní deníček Goebbelse/alkoholem zastřené vzpomínky herečky, která mohla být kýmkoli, jen nebyla ani v nejmenším Baarovou. Bohužel dnes podobných variací na toto téma máme mnoho a jedno je horší než druhé, copak je nutné u těchto jmen jít jen po bulvárním povrchu?
(zadáno: 13.5.2017)
Toto nebyl ideální nápad, jak se seznámit se Sofoklem. Dnes už bych asi reagovala jinak, ale stírání pomyslné bariéry mezi jevištěm a hledištěm není pro každého.
(zadáno: 13.5.2017)
Velmi se podivuji nad úspěchem této původně maďarské hry. A ještě více mne zaráží její trvanlivost na prknech Palmovky. Naštěstí letos získává konkurenci v Ungeltu, v což vkládám minimálně ty naděje, že Regina Rázlová dokáže do své interpretace božské Marlene vložit nejméně tolik invence, abych zapomněla na tento absolutní kiks. Klišé, nevkus, faleš. To jsou jediná adjektiva hodící se k této nepovedené hře Évy Pataki.
(zadáno: 13.5.2017)
Nikdy nemám dobrý pocit z boření hranic mezi jevištěm a hledištěm. S Havlovými texty problém nemám, s jejich dnešní inscenací ano. Nedokážu spokojeně sedět ve Stavovském a uhýbat roli toaletního papíru. Pokud je toto cesta naší hlavní scény, inklinuji čím dál tím více k pasivnímu diváctví puritánských královských Vinohrad. Což mi přijde jako vyslovená škoda.
(zadáno: 13.5.2017)
Šamberkova hra z 80. let 19. století je v diváckém povědomí zafixována veselohrou Martina Friče z roku 1935, jež děj přesunula na přelom let 1900/1901. A nyní se setkáváme s moderním nastudováním Drábka, který relativizuje kostru páně Šamberkově humorem, který by se neztratil ani ve Zlaté mříži a nezadává si ani s nelichotivými fragmenty hloupého seriálu Bohéma. Nač to násilné vtěsnání do meziválečné éry, když ani v meziválečných letech nepovažovali Šamberka za dostatečně aktuálního, aby jeho text transponovali do tehdejší současnosti? Drábkovo nastudování v mnohém chybuje a je zbytné.
(zadáno: 14.5.2017)
Velmi sporná inscenace z MDP. Chtělo by se glosovat poněkud dadaisticky: Ustinov, Werich a Pes jitrničku sežral. Trocha hysterie nikoho nezabije. Ale na druhou stranu jsem si zde velmi zapamatovala Mášu Málkovou a Henrietu Hornáčkovou, které na to mají, jen zdaleka ne každá látka, se kterou musí pracovat, dokáže upozornit na jejich kvality.
(zadáno: 14.5.2017)
Co by člověk pro to téma a pro Víznera neudělal. Leč nepovedlo se to a druhou polovinu raději nevidět. Scéna podivná, dramaturgická zkratka ošemetná. Zpěvy a tance nevhodné. Ale je to škoda, protože právě kombinace Oldřich Vízner (Fajst), Evellyn Pacoláková (maminečka) a Henrieta Hornáčková (Rampepurda) by dokázala sehrát cosi příjemného. Takto člověku i nadále zůstává seriál Karla Smyczka s Víznerem v cukrárně.
(zadáno: 14.5.2017)
Nápad to není špatný, postavit revue na nejoblíbenějších písních Bílé s Bílou v hlavní roli. Ale libreto se jaksi nevydařilo.
(zadáno: 14.5.2017)
To téma je až příliš dokonalé na to, aby bylo tolik zprzněno. Lépe zapomenout.
(zadáno: 30.7.2017)
Nyní, po smrti Anne Golon, je pohled na tento broadwayský muzikál ještě smutnější. Je tu hudba Magneho z filmů, výtah děje z pěti filmových pokračování, ale dohromady to příliš nedává smysl. Bohužel. Chtělo se to zaměřit například jen na francouzskou linku kolem královského dvora, ale poušť už měli nechat spát. Pěvecké výkony průměrné, harém naivní, vtípky na úrovni Zlaté mříže.
(zadáno: 11.10.2020)
Je mi líto, ale současná podoba této inscenace, kterou proslavila Marie Doležalová, je už zřejmě jen stínem. Fenomén hrdinky Fan Vavřincové je natolik silný, že v současné době se chystá už třetí nastudování (po Zlínu a Praze se chce přidat i Kladno) a stále to není dost. To, co jsem viděla s Dianou Šoltýsovou v hlavní roli bylo hodně smutné. Jak jinak hodnotit představení, jehož jediným plusem je rutinní karika Sandry Pogodové? Rozumím náročné době pro divadelníky obecně, ale nemít pro hlavní hrdinku ani pořádný kostým a nechat ji to celé odehrát jen svěšenými rameny?
(zadáno: 25.9.2017)
Variace na známé motivy, které byly platné tehdy. Dnes je samozřejmě zajímavé sledovat to prolínání divadla a filmu i tam, kde chybí literární předloha, ale to je asi tak všechno.
(zadáno: 14.5.2017)
Obávám se, že toto byl jeden z mých nejhorších diváckých zážitků. Text je zkrátka uvězněný v čase a ani tým z MDP s ním nijak nedokázal pohnout.
(zadáno: 16.5.2021)
Pozdní SeMaFor je divadlem natolik zakletým v čase, že ho mohu pouze akceptovat jako setkání s divadelní archeologií. Klasické forbíny Suchého a Molavcové mají v sobě patos již mnohokrát viděného, variace na klasická témata jsou místy příliš vulgární. Nic proti snaze aktualizovat Aristofana, ale tam, kde zpívala Jana Fabiánová a publikum nadšeně reagovalo na Václava Koptu, tam mi dobře nebylo.
(zadáno: 26.5.2021)
Při současném inscenování historické hry Schrillera Maria Stuart (1800), by bylo vhodné sehrát inscenaci tak, aby odpovídala konvencím doby dramatika nebo doby, ve které se drama odehrává. Nevidím jediný důvod pro to, aby to celé bylo transponováno kamkoli jinam. Jakási proklamovaná nadčasovost, která by snad měla rezonovat i s dnešním divákem, je logicky limitovaná reálným konfliktem dvou ostrovních královen ze 16. století a to není nic, co by dnešní publikum mohlo prožít, může se pouze pokusit porozumět kapitole z dějin.
(zadáno: 24.6.2018)
Říkají tomuto kusu různě. Groteska či opera buffa. Ale ono to není nic, než jen další parazitování na fenoménu Baarová. Zatímco hra Goebbels / Baarová byla jen nepovedený omyl, tento "muzikál" je bezzubý výsměch. Nedočtený životopis posloužil jako oslí můstek pro revue se zpěvy, ve které se tleská na "vynikající" rýmy ve stylu "šukala, šukala". Liduschka by ráda byla aspirantkou na hru o které se mluví, ale kdo na ní ve skutečnosti jezdí? Jen ty zoufalé autobusy z regionů. A v nich jezdí bohužel zejména ti, kteří nadšeně zatleskaji i lejnu v alobalu.

Další stránky hodnocení: << < 1 2 3 4 5