Markéta Nedvědová

Je zajímavé sledovat, jak se s časem mění pohled na tyto dva ikonické antihrdiny. Dnes už je (opět) tím, komu rozumíme a s kým sdílíme společenský tlak a stres... pivovarník Sládek. A disident Vaněk? Po něm už opět není poptávka. I proto sílí pocit z dneška, že žijeme novou normalizaci. Hořké poznání.

Moje první Bovaryová. Délka mi vyhovovala, s postavami jsem se musela nejdřív seznámit, aby mi na nich záleželo. Bohužel Palmovce chybí výrazné herecké osobnosti, hvězdy nemá žádné. Čili v rámci možností je příjemné trávit čas s titulní hrdinkou v podání Lucie Štěpánkové (místy připomíná Evelyn Pacolákovou z MDP). A se Slavíkovou ve vedlejší roli. Mládež a muži jsou vysloveně slabší. Stejně tak propagace láká na něco jiného, než inscenace skutečně je. Ale bylo by škoda čas od času Palmovku neprověřit, zda neměla šťastnější ruku. Dramaturgický plán na papíře zatím převyšuje realizaci.

Roky mám zakořeněné zklamání z podpalmovkové Edith a Marlene. Váhala jsem, zda jít do Ungeltu. Ale přeci jenom hra Louwové komparuje vzpomínky Marlene a její dcery a dotváří z nich klasický svárlivý vztah matky s dcerou. Jde až na dřeň. Rázlová a Postlerová jsou ideální dvojicí pro interpretaci takové situace. Sluší jim komorní prostředí Ungeltu. Nicméně hra je o pocitech, o starých křivdách, o stáří, o hledání tolerance, lásky a vděčnosti. A skutečné osobnosti Marlene Dietrich a Marie Rivy se vytrácejí. Ve skutečnosti taková dramata není nutné hrát o konkrétních lidech.

Nedbalovu Polskou krev jsem si velmi oblíbila nevědomky vlastně již při prvním referátu pro hodinu hudební nauky na základce. Vědomě pak šlo o zájem skrze filmovou operetu Karla Lamače s Anny Ondrákovou v hlavní roli z roku 1934 (ta je báječná česky i německy). Bohužel ale není mnoho dalších příležitostí, jak se Polenblutu věnovat. Je tu normalizační televizní inscenace s Macháčkovou, nějaká poloamatérská úprava Divadla Haná (naivní, leč pietní) a tato, téměř dekádu již hraná inscenace HDK. Není špatná, ale laciné aktualizace a vulgární narážky jí poněkud srážejí vaz. Chybí jí konkurence.

Jakkoli oceňuji téma, jednotlivé herecké výkony, zapojení rodiny Mannů do celé koláže i práci s archivními filmy, nemohu být s celkem plně spokojena. Velmi rušivá je nulová stylizace M. Málkové, kterou alespoň mohli učesat, když už odmítla blond paruku. Postavy Jaroslava a Václava jsou příliš šablonovité, osud dívčí komparsistky Vlasty až trapně naivní. MDP si málokdy s věrnou dobovou stylizací dělá hlavu, ale pokud vedle sebe stojí Kačmarčík ve skvělé masce J. Čapka a vedle něho neuvěřitelná Málková, je to marnost. Nicméně je radost pohledět na herectví i stylizaci Hány, Vlasáka, Jachnické.

Milá ypsilonkovská revue, trochu naučná, místy vtipná, ale hlavně hravá. Swinguje mnoho divadel, Řeznická i Národní. Ale štěstí hledá jen málokdo. Těšila jsem se především na hvězdu z První republiky Markétu Častvaj Plánkovou a nezklamala jsem se, ona má v sobě skutečně cosi andělského. Tyhle výlety do minulosti budiž Ypsilonce výhradně ke cti, však kdo jiný v dnešní době nezapomíná ani na Poláčka nebo Skružného?

Havlíčkův nádherný román z roku 1939 už diváci znají z filmové a televizní adaptace. Tentokrát se k tématu vrací vršovická Mana a je to opravdu radost, protože Havlíčka není nikdy dost. Zatímco MDP v Rokoku nabízí náročné zpracování Neviditelného, vršovické řešení Té třetí je o mnoho lehčí. Počínaje sjednocenými kostýmy, které ve všech barvách spojuje kus plyšového textilu až po scénu, která je skutečně ryze funkční a pouze náznaková. Ano, nápad s pohyblivými rámy a potravinou fólií je zajímavý, ale do předválečného textu se příliš nehodí. Naštěstí herecky je inscenace velmi silná.

Vysloveně příjemná dětská hra se spoustou písniček. Děti budou nadšené.

Další výtečné setkání s Filmem Naživo, tentokrát nad Jařabovou variací na téma terorismu na počátku 20. století. Slavný román J. Conrada z roku 1907 oslovuje napříč stoletím, zajímavé filmové adaptace vznikaly například ve 30. letech - Hitchcockova Sabotáž, nebo v 90. letech - Hamptonova Bomba pro Greenwich. Tato inscenace DNZ přenesená do brněnského vodojemu přinesla hodně zajímavý zážitek všem, kteří nemají zábrany přemýšlet nad životy jednotlivců v krizových situacích. Výborné herecké výkony předvedli zejména Vyorálek s Fialovou, zajímavé kariky pak Žáček se Čtvrtníčkem (mistrem přestávky).

Sympatická kreativní hodinka v konceptu Laterny magiky. Pro dětského diváka inspirativní, pro dospěláka příjemně relaxační.

Na operetu Veselá vdova jsem se chystala od sezóny 2018/19 do HDK (představení bylo v koprodukci s JKT). Nakonec to dopadlo tak, že jsem v Plzni viděla Netopýra a Veselou vdovu nakonec v Ústí nad Labem. HDK operetu v době covidu zřejmě odmítlo a přestože se dlouho pyšnili Polskou krví nebo hostováním brněnské Mam'zelle Nitouche, Lehárovy klasiky jsem se u nich nedočkala. Proto jsem si tak užila zážitek z regionu, drobné nedostatky nervózního souboru i techniky plně vynahradila energie v 2. a 3. dějství a přirozená krása a roztomilost Michaely Katrákové a Slovenky s maďarskými kořeny Ballánové.

Bohužel jsem neviděla první dramatizaci proslaveného románu Fan Vavřincové, Patsy tropí hlouposti, kterou měli jako průkopníci v programu v Městském divadle ve Zlíně. Ale už znám z alternací pražskou variantu Divadla na Fidlovačce a proto jsem se těšila do Městského divadla na Kladně, abych si mohla porovnat (audio)knihu, film a dvě dramatizace. Bohužel herectví kladenského souboru bych označila za regionální, sice plné hravé energie, ale bez soudržnosti v rámci celku. Nicméně většina gagů a slovních perliček na místní publikum fungovala, takže vlastně nebyl důvod lomit rukama. Co ale navzdory všemu překročilo region, je výprava a hudba.

Nutno dodat, že chovám respekt k původnímu literárnímu dílu a spatřuji jisté kvality i ve filmové sérii, která dokázala nabídnout cosi odlišného v 60. letech. Vzhledem k tomu, že ač plakáty lákaly na půvabnou blondýnu, nebyla jí okoukaná Bardotka, ale nová tvář Michele Mercier. Dokonce jsem se těšila i na remake, z něhož byl nakonec natočen bohužel jen jeden díl. A jaký je tedy český muzikál? Špatný, nudný, nevkusný. Fanánek se neobtěžoval nahlédnout do knižních předloh, z filmů si mnohé nezapamatoval a sestavil cosi na motivy; celek funguje jen na variování původní filmové hudby Magneho.

Dosti bylo muzikálů Divadla Broadway, které se sobě podobají jako vejce vejci.

"A tímto se s vámi loučí Pavel Kohout." aneb další slavnostní premiéra za účasti těch nejvyvolenějších. Dvojí příběh hry, která nebyla původně alegorií na srpen 1968, ale později tak byla chápána, dnes získává příběh třetí a my se kocháme a je to tak príma.

Zábavnost na téma, že puťa puťa je někdy důležitější, než rozpad impéria. Hra je to fakt pěkná, o to žádná. Inscenační kvality ovšem chybí. Leč pro její udržení v povědomí je to dobrý počin.

Bohužel, pouze generační hra. Čím dál tím mladší diváci jen velmi problematicky odhalují její kouzlo.

Jediným kvalitním Landou zůstává navždy Krysař v původním nastudování.

Rychlovka na objednávku. Nicméně oceňuji kvalitní marketing.

Dnes už vysloveně pasé událost, nicméně vystřelila Barboru Polákovou na pomyslný top pozornosti. A pokud mohu soudit, tak od Blonďaté bestie Poláková vysloveně příjemně zraje. DVD s tímto scénickým čtením byl dobrý tah.

Obávám se, že hry Kašparu nebudou blízké mému srdci. Před časem jsem zkusila jejich Audienci (v klubovně v Jidřišské), ta byla vcelku příjemná, ale jejich vidění Vančury nekonvenuji. Hra má velmi nápaditou scénu, vnímání publika je hodně vstřícné, ale jako celek mi to nefungovalo. Herecky vysloveně slabé, text málo pointovaný, hudební vložce zcela neživotné. O bonusovou verzi zájem nemám.

Slabší muzikálová verze české podoby pražského případu Nicka Cartera. Samozřejmě na poměry Divadla Broadway je to vcelku přijatelný kus, sama Adéla má hodně vtipný kostým, ale celé je to takové vodnaté. Snad je to zvolenými alternacemi pro DVD záznam, na což se názory různí, ale rýmy jsou za hranicí primitivnosti, choreografie na úrovni normalizačního baletu ČST a scéna je podivně laciná. Na druhou stranu Petr Vondráček vysloveně uzrál a poprvé jsem zažila, že jeho herecká manýra má opodstatnění (pokud stojí na divadelních prknech), protože jinak v televizi nebo ve filmu to nikdy nebylo ono.

Toto bylo skutečně špatné. Netleskala jsem. Zůstala jsem během děkovačky demonstrativně sedět. A proč? Držme se výkladu Justa: Pechlátův Goebbels byl protiúkol, Brecht. Míčové Baarová byla (snad) Stanislavský, protiúkol tedy zřejmě jen v tom, že Míčová není atraktivní, není krásná, není fotogenická. Nehledě na ten směšný obsah. Precizní deníček Goebbelse/alkoholem zastřené vzpomínky herečky, která mohla být kýmkoli, jen nebyla ani v nejmenším Baarovou. Bohužel dnes podobných variací na toto téma máme mnoho a jedno je horší než druhé, copak je nutné u těchto jmen jít jen po bulvárním povrchu?

Toto nebyl ideální nápad, jak se seznámit se Sofoklem. Dnes už bych asi reagovala jinak, ale stírání pomyslné bariéry mezi jevištěm a hledištěm není pro každého.

Velmi se podivuji nad úspěchem této původně maďarské hry. A ještě více mne zaráží její trvanlivost na prknech Palmovky. Naštěstí letos získává konkurenci v Ungeltu, v což vkládám minimálně ty naděje, že Regina Rázlová dokáže do své interpretace božské Marlene vložit nejméně tolik invence, abych zapomněla na tento absolutní kiks. Klišé, nevkus, faleš. To jsou jediná adjektiva hodící se k této nepovedené hře Évy Pataki.