Markéta Nedvědová

Co by člověk pro to téma a pro Víznera neudělal. Leč nepovedlo se to a druhou polovinu raději nevidět. Scéna podivná, dramaturgická zkratka ošemetná. Zpěvy a tance nevhodné. Ale je to škoda, protože právě kombinace Oldřich Vízner (Fajst), Evellyn Pacoláková (maminečka) a Henrieta Hornáčková (Rampepurda) by dokázala sehrát cosi příjemného. Takto člověku i nadále zůstává seriál Karla Smyczka s Víznerem v cukrárně.

Nápad to není špatný, postavit revue na nejoblíbenějších písních Bílé s Bílou v hlavní roli. Ale libreto se jaksi nevydařilo.

To téma je až příliš dokonalé na to, aby bylo tolik zprzněno. Lépe zapomenout.

Nyní, po smrti Anne Golon, je pohled na tento broadwayský muzikál ještě smutnější. Je tu hudba Magneho z filmů, výtah děje z pěti filmových pokračování, ale dohromady to příliš nedává smysl. Bohužel. Chtělo se to zaměřit například jen na francouzskou linku kolem královského dvora, ale poušť už měli nechat spát. Pěvecké výkony průměrné, harém naivní, vtípky na úrovni Zlaté mříže.

Je mi líto, ale současná podoba této inscenace, kterou proslavila Marie Doležalová, je už zřejmě jen stínem. Fenomén hrdinky Fan Vavřincové je natolik silný, že v současné době se chystá už třetí nastudování (po Zlínu a Praze se chce přidat i Kladno) a stále to není dost. To, co jsem viděla s Dianou Šoltýsovou v hlavní roli bylo hodně smutné. Jak jinak hodnotit představení, jehož jediným plusem je rutinní karika Sandry Pogodové? Rozumím náročné době pro divadelníky obecně, ale nemít pro hlavní hrdinku ani pořádný kostým a nechat ji to celé odehrát jen svěšenými rameny?

Variace na známé motivy, které byly platné tehdy. Dnes je samozřejmě zajímavé sledovat to prolínání divadla a filmu i tam, kde chybí literární předloha, ale to je asi tak všechno.

Obávám se, že toto byl jeden z mých nejhorších diváckých zážitků. Text je zkrátka uvězněný v čase a ani tým z MDP s ním nijak nedokázal pohnout.

Pozdní SeMaFor je divadlem natolik zakletým v čase, že ho mohu pouze akceptovat jako setkání s divadelní archeologií. Klasické forbíny Suchého a Molavcové mají v sobě patos již mnohokrát viděného, variace na klasická témata jsou místy příliš vulgární. Nic proti snaze aktualizovat Aristofana, ale tam, kde zpívala Jana Fabiánová a publikum nadšeně reagovalo na Václava Koptu, tam mi dobře nebylo.

Při současném inscenování historické hry Schrillera Maria Stuart (1800), by bylo vhodné sehrát inscenaci tak, aby odpovídala konvencím doby dramatika nebo doby, ve které se drama odehrává. Nevidím jediný důvod pro to, aby to celé bylo transponováno kamkoli jinam. Jakási proklamovaná nadčasovost, která by snad měla rezonovat i s dnešním divákem, je logicky limitovaná reálným konfliktem dvou ostrovních královen ze 16. století a to není nic, co by dnešní publikum mohlo prožít, může se pouze pokusit porozumět kapitole z dějin.

Prodanka jako platforma pro studentskou exhibici. Nic víc, nic míň. Volba klíčových událostí z historie naroubovaných na Sabinu je minimálně sporná. Už z reakcí na Jiřího Plachého mohl soubor pochopit, že tohoto herce dnešní publikum nezná a jediné, co v něm rezonuje je bulvární popotahování F. R. Čecha. Marnost nad marnost.

Říkají tomuto kusu různě. Groteska či opera buffa. Ale ono to není nic, než jen další parazitování na fenoménu Baarová. Zatímco hra Goebbels / Baarová byla jen nepovedený omyl, tento "muzikál" je bezzubý výsměch. Nedočtený životopis posloužil jako oslí můstek pro revue se zpěvy, ve které se tleská na "vynikající" rýmy ve stylu "šukala, šukala". Liduschka by ráda byla aspirantkou na hru o které se mluví, ale kdo na ní ve skutečnosti jezdí? Jen ty zoufalé autobusy z regionů. A v nich jezdí bohužel zejména ti, kteří nadšeně zatleskaji i lejnu v alobalu.