Markéta Nedvědová

Jedna z nejlepších premiér, které jsem v MDP zažila. Témata kolem norimberských procesů jsou má oblíbená a toto o denacifikaci Wilhelma Furtwänglera povýšilo i Jana Vlasáka na mého oblíbence.

2x Krásné benefiční pásmo, které funguje už od roku 14 a jsem za to moc ráda. Zatímco veškeré aktivity kolem Slávka Šimka po roce 1971 byly ve znamení vzpomínek na Grossmanna (knihovnička, pasáž, divadlo...), dnešní doba vzpomíná hlavně na Slávka. A tak je vždycky radost zažít Sobotu s Adinou, Krampoula, Milušku a Mařasky a zavzpomínat si na celou tu slavnou éru českého humoru. Jsem mladší generace a tak jsem vyrostla především na historkách Krampola (nejlepší zážitky z DAMU nebo ze státního filmu), na záznamech scének Ze Soboty na Šimka. Nedávno jsem zažila sólový pořad Milušky Voborníkový, takže nové pásmo v SeMaForu byla jasná volba. Díky.

Nevšední sólo pro Stanislava Zindulku. Nádherné téma, nádherný večer. Děkuji za něj. / Navštívena alternace s Matějem Hádkem.

Muzikály s Bílou oscilují mezi vysloveně dobrými a těmi naprosto marnými. Němcová! je překvapivě dobrou. Lucie zpívá a hraje především pocitově, show není typickým cirkusem jejího stálého týmu. Pouze krátkou éru uvádění si vysvětluji nezájmem diváků po promarněných tématech Láska je láska a Elixír života. Z celé řady interpretací Němcové na poli dokumentaristiky a hraných filmů tento muzikál nijak nevyčnívá, národní a ženské téma láká a lákat bude, provokuje a provokovat bude.

Je obrovská škoda, že koprodukci J. K. Tyla a HD v Karlíně je možné vidět jen v Plzni. Protože se jedná o velmi dobré představení, má svoje kouzlo, tempo a švih, obsazení je převážně operní. Některé nápady v dnešní době překvapí, přidání Offenbacha a Heubergera, Orlovský jako kalhotková role, zapojení diváků při přestavbě z druhého dějství do třetího. Ve filmu a v televizi jsem viděla různé verze (1937, 1946, 2x1955, 1961, 1962, 1979, 1981) a je mi jasné, že Netopýr odolá naprosto všem aktualizacím, manýrám a posunům významů. Skvělá Adéla Vandy Šípové by si zasloužila zářit i mimo svůj region.

Havlíčkův Neviditelný je skvělá látka. Román z roku 1937 se již dočkal zdařilých adaptací pro televizi, film i rozhlas. Nové nastudování v MDP opět strhává pozornost na dílo tohoto vynikajícího autora. Z výsledné inscenace jsem nadšená, scéna je chytrá, práce s hudbou a celkově s atmosférou je jedinečná. Prokreslení jednotlivých postav je báječné, herci hrají velmi dobře. Konáš a Tenorová jsou ideálními představiteli páru, který je zničen rodovým zatížením. Skutečným démonem je Málková jako pokrytecká tetinka, ze strýčka Cyrila v podání Kačmarčíka jde skutečný strach, výborný je doktor Kerna.

Aneb Víznera viděti, dobře si požnouti. Nicméně vzhledem k tématu bych byla opatrná na výběr společníka, se kterým se do Rokoka vydáte, neb arteterapie není vždy tím nejlepším námětem na příjemně prožitý večer.

Variace na známé motivy, které byly platné tehdy. Dnes je samozřejmě zajímavé sledovat to prolínání divadla a filmu i tam, kde chybí literární předloha, ale to je asi tak všechno.

V jednoduchosti je krása. Na životnosti této kishonovské inscenace, která přežila 20 let a stále nekončí, je vidět, že se diváci v divadle opravdu chtějí především bavit. Mají rádi herce své generace a chtějí se zasmát něčemu, čemu bez problému porozumí. Což o to, Medvecká a Vlasák si své výstupy užívají, mládež v podání Procházkové, Novotného a Hány byla také ve svém živlu. Žádný přesah to nemělo, ale ten také nikdo nehledal. Milý zážitek.

Toto nebyl ideální nápad, jak se seznámit se Sofoklem. Dnes už bych asi reagovala jinak, ale stírání pomyslné bariéry mezi jevištěm a hledištěm není pro každého.

Rychlovka na objednávku. Nicméně oceňuji kvalitní marketing.

Pokud divák přišel zejména proto, aby si prohlédl jevištní výkony Leichtové a Pazderkové, mohl být zcela spokojen. Mladá energická Leichtová sehrála svou roli velmi přirozeně a Pazderková měla prostor i ke zpěvu. Bohužel bez znalosti Testosteronu nebyl zážitek úplný.

Milé představení, které se hraje už 10. rokem. Jako pravidelné divačce MDP mi Kaplan dlouho unikal, dnes lituji, že jsem nezažila jako Reného a Clauda, duo Button, Lipského s Fišerem. Námět Leo Rostena bych se nebála srovnat s universálním humorem Jaroslava Žáka nebo s obdobně založeným filmem English Vinglish. Příhody z večerní jazykové školy z let 1941/2 jsou hořkosladce geniální. Ať už se paroduje sladká Francie, bella Itálie, ostré Polsko, sexy Francie nebo zádumčivé a pyšné Rusko... tuhle čídu mám ráda. A Oldřich Vízner je úplně báječný a fajn, není důvod si ho neužít.

Moje první Bovaryová. Délka mi vyhovovala, s postavami jsem se musela nejdřív seznámit, aby mi na nich záleželo. Bohužel Palmovce chybí výrazné herecké osobnosti, hvězdy nemá žádné. Čili v rámci možností je příjemné trávit čas s titulní hrdinkou v podání Lucie Štěpánkové (místy připomíná Evelyn Pacolákovou z MDP). A se Slavíkovou ve vedlejší roli. Mládež a muži jsou vysloveně slabší. Stejně tak propagace láká na něco jiného, než inscenace skutečně je. Ale bylo by škoda čas od času Palmovku neprověřit, zda neměla šťastnější ruku. Dramaturgický plán na papíře zatím převyšuje realizaci.

Čím více jsou populární sondy do životopisného "co by bylo kdyby," tím více se zesiluje bulvární zájem o detaily, o praní špinavého prádla... Zkratky se mění v nálepky a dávno pryč jsou skuteční lidé, jejich osudy a jejich doba. Pankrác '45 je hra, která nedostatečně edukovanému publiku může prohloubit předsudky, ale zároveň může posloužit těm, kteří s tématem pracují delší dobu, a najít určitou katarzi. Není to jednoduchá látka, ale určitě je to lepší hra, než problematický kus Goebbels / Baarová nebo omyl Liduschka (Baarová).

Kdysi dávno, ještě na druhém stupni základní školy, nás s divadelním kroužkem nasměřovaly pančelky dokonce na dvě různé inscenace nejslavnější hry Christie. Kromě této jsme ještě viděli variantu z ABC, ještě s Janem Hrušínským v hlavní roli (hrála se od roku 1996). Ale buď jak buď, lásku k Agáthě je vhodno pěstovat v jakémkoli věku a dnešní vzpomínky jsou sice mlhavé, ale mají svůj význam pro pozdější lásku k literární klasičce.

Díky Filmu Naživo byla obnovena inscenace legendární Vosto5. A i jejich příspěvek na téma Péráka je jednoduše skvělý. Legenda o Pérákovi žije v českém filmu už od roku 1946 a v posledních letech se má znovu čile k světu v mnoha médiích. Natáčejí se nové animované filmy, vycházejí nové původní komiksy, knihy... Velmi doporučuju aktuálně vydávanou Koplovu Jantarovou komnatu. Pokud by někdy dozrála doba na český celovečerní pérákovský film, budu jedině ráda, pokud za ním bude stát Havelkova parta.

Meziválečná Langrova dramatika je má oblíbená. Samozřejmě si oblibuji zejména ty hry, které se ještě před rokem 1938 dočkaly filmové adaptace. Ne tak bohužel Periferie. K té je cesta strnitější, přesto pokud je znovu uvedená na domovských Vinohradech, genius loci rezonuje. Téma je stále živé a nejsilnější momenty lze prožít s Petrem Rychlým a Evou Režnarovou. Střední a starší generace je v ideální formě. Ale pokud bych k nim chtěla Štěpánka a Čapkovu scénu, toužila bych po divadelní archeologii a nikoliv po živé inscenaci. Jediné, k čemu mám skutečnou výtku, je bohužel velmi slabý plakát a PR.

Krásná revuální jazzová opereta P. Abrahama patří dodnes mezi oblíbená díla v Estonsku, Maďarsku, Německu, Švýcarsku a samozřejmě i my máme svoji historii inscenování. HDK v roce 1970 nabídlo nastudování s Talpovou a Fialou, což muselo být skvostné. Kus je to milý, hravý, něžný i zábavný. Můj nejoblíbenější šlágr je samozřejmě Känguruh: "Jak spolu klokaní boxujou, tak všichni dneska foxujou!" Není nutné si myslet, že se Savoy hraje jen z úcty (Musica non grata). Pro ND je to lákavý titul, který hojně navštěvují cizinci a i v alternaci nabízí zážitek srovnatelný s německými regionálními scénami. Samozřejmě skvělý je původní film (1935).

Ideální jako komparace s filmem. Nicméně vynikající byl pouze Martin Huba.

Ačkoli trpím láskou k počátkům kinematografie a oblibuji Verneovky, s tímto kusem Laterny příliš nesouzním. Jde o to, že celek je příliš dětský a podbízivý, což kazí jinak celou řadu dobrých nápadů.

Nedbalovu Polskou krev jsem si velmi oblíbila nevědomky vlastně již při prvním referátu pro hodinu hudební nauky na základce. Vědomě pak šlo o zájem skrze filmovou operetu Karla Lamače s Anny Ondrákovou v hlavní roli z roku 1934 (ta je báječná česky i německy). Bohužel ale není mnoho dalších příležitostí, jak se Polenblutu věnovat. Je tu normalizační televizní inscenace s Macháčkovou, nějaká poloamatérská úprava Divadla Haná (naivní, leč pietní) a tato, téměř dekádu již hraná inscenace HDK. Není špatná, ale laciné aktualizace a vulgární narážky jí poněkud srážejí vaz. Chybí jí konkurence.

Musím seznat, že práce s textem Alistaira McDowalla byla ošemetnou, jak bylo ostatně vyhodnoceno aj po představení v Řetízku. Ale Holcův tým se se zadaným úkolem popasoval velmi dobře. Snad jen některé zkratky a vložené herecké citace postav ze Sin City a ze Slaměného vdovce byly poněkud navíc. Atraktivní námět, zajímavé zpracování, široké pole interpretace otevřené dokořán. To jsou důvody, proč Pomonu doporučit.

Přepis románu Jamese M. Caina se ukázal jako ideální materiál pro Aleše Bilíka a Lucii Žáčkovou. Není nutné srovnávat s Visconitim nebo Garnettem či Rafelsonem. Snad jen, že Italové chápou hlavní hrdinku více živočišně (podobně jako Petrů) a Američanům zas nedělá problém zobrazit černočernou duši s tváří anděla. Na malé scéně Rokoka se podařilo představit skvěle dynamickou hru s chytrou scénou a napětím, které by se dalo krájet. Držím palce, aby se Posedlost hrála ještě dlouhé roky.