Markéta Nedvědová

Příjemné překvapení bylo toto shledání se záznamem hry z Fidlovačky. Pokud máte rádi Töpfera s Balzerovou, je možno si dopřát obou v dostatečném množství.

Nejlepší z montáží studia Ypsilon. Humor je ostrý jako břitva a sedí jako prdel na hrnec. Každý z ansámblu zažije své skvělé chvilky, včetně výborné Markéty Plánkové, ale králem improvizační inscenace je Lábus a těsně za ním Eben a Dejdar. Korn místy nestíhal, ale celek to nijak neohrozilo. Schmid sestavil klasickou dějinnou linku a vyrovnal se v ní se všemi důležitými mýty.

Skvělá koláž Ypsilonky na téma Prodanky. Hraje se už od roku 1996 a doufám, že ještě dlouho bude. Protože tohle je přesně ta cesta, která pomáhá zlidšťovat přístup k národním ikonám. A samozřejmě Kretschmerku nelze v kroji nemilovat. Zajímavé by určitě bylo srovnání s inscenací MDP Bedřich Smetana: The Greatest Hits.

Prodanka jako platforma pro studentskou exhibici. Nic víc, nic míň. Volba klíčových událostí z historie naroubovaných na Sabinu je minimálně sporná. Už z reakcí na Jiřího Plachého mohl soubor pochopit, že tohoto herce dnešní publikum nezná a jediné, co v něm rezonuje je bulvární popotahování F. R. Čecha. Marnost nad marnost.

Na Zajícovu verzi slavného filmu von Triera jsem šla ještě předtím, než jsem se s filmem seznámila. Myslím, že to byla dobrá volba, protože obě varianty jsou velmi svébytné, jen ta filmová je díky reáliím lépe uchopitelná, zatímco divadelní je spíše pocitová. Někdy je zkrátka důležité mít realistické scenérie pro určité chování postav a logiku jejich činů. Nicméně jsem velmi ráda, že jsem si uvědomila, jak dobrá herečka je Dana Batulková a Klára Sedláčková-Oltová.

Bylo zajímavé pozorovat, jak se hra vyvíjí velmi pomalu, ale na jejím konci už je vám v ní velmi pohodlně. Konečně, je to hra o nás v nás. Aneb oni na to byli dva, nevěděli jak z toho ven a zachránil je až ten pověstný víkend v Paříži. Klady: dobré dialogy, vztahové zrcadlo, celkově hodně vtipné.

Zábavnost na téma, že puťa puťa je někdy důležitější, než rozpad impéria. Hra je to fakt pěkná, o to žádná. Inscenační kvality ovšem chybí. Leč pro její udržení v povědomí je to dobrý počin.

Obávám se, že hry Kašparu nebudou blízké mému srdci. Před časem jsem zkusila jejich Audienci (v klubovně v Jidřišské), ta byla vcelku příjemná, ale jejich vidění Vančury nekonvenuji. Hra má velmi nápaditou scénu, vnímání publika je hodně vstřícné, ale jako celek mi to nefungovalo. Herecky vysloveně slabé, text málo pointovaný, hudební vložce zcela neživotné. O bonusovou verzi zájem nemám.

Jak jsme se seznámili s ruskou klasikou a uznali jsme, že Veronika Kubařová umí a že želarská Evellyn Pacoláková by zasloužila více prostoru.

Josef Dvořák patří ke generaci, která nám už odešla nebo pomalu odchází. I proto je fantastické mít stále ještě možnost zažít ho v jeho velkém sóle, v obnovené semaforské klasice. Záznam z 80. let s Janou Paulovou sice nepatří mezi moje oblíbené kousky, ale nová verze s (mojí milovanou) Markétou Hrubešovou mne doslova nadchla. Protože každou minutu té kombinace absurdna a haškovského švejkování jsem si užívala posledního dědice humoru Vlasty Buriana. A to už se dneska nevidí.

Nádherná záležitost. V Havelkově stylu a na vlně Melody Makers vznikla variace na notoricky známý Jirotkův román a je vysloveně půvabná. Lišácký Vasil Fridrich si v retru libuje, stejně jako čarokrásná Rozálie Havelková či Jitka Smutná nebo Martin Zbrožek. Scéna je hravá, dramatizace úsměvná, živý orchestr má švih. Divácký zážitek jest učiněnou radostí. Velký sál MKP.

Mark St. Germain musí být velkým fanouškem obou literátů, jeho hra Scott a Hem je psaná v pokoře stylu posledního Fitzgeraldova nedokončeného románu Láska posledního magnáta. Jsme v Hollywoodu v roce 1937, Fitzgerald a Hemingway jsou přátelé, kteří už mají hodně za sebou, individuální příběhy jejich manželek jsou velmi bolestné a mašinérie hollywoodské továrny na sny je neúprosná. V komorním prostředí Řeznické vyniká Míra Nosek v hlavní roli, pravým emočním protipólem rozervaného umělce je dynamický Michal Slaný. A naprosto přesná je Jitka Ježková v roli tak důležité pro rovnováhu obou.

Obávám se, že toto byl jeden z mých nejhorších diváckých zážitků. Text je zkrátka uvězněný v čase a ani tým z MDP s ním nijak nedokázal pohnout.

Příkladná commedia dell´arte a 22 let Donutilovy éry.

S Čechovem je dobré začínat na malých komorních scénách vzdorujícím avantgardě. Navíc zdejší báječná scéna s nápadem Jaroslava Milfajta si žije svým vlastním životem a dává hereckým výkonům cele vyniknouti. Lze se tedy kochat i soustředit na obsah.

Milá ypsilonkovská revue, trochu naučná, místy vtipná, ale hlavně hravá. Swinguje mnoho divadel, Řeznická i Národní. Ale štěstí hledá jen málokdo. Těšila jsem se především na hvězdu z První republiky Markétu Častvaj Plánkovou a nezklamala jsem se, ona má v sobě skutečně cosi andělského. Tyhle výlety do minulosti budiž Ypsilonce výhradně ke cti, však kdo jiný v dnešní době nezapomíná ani na Poláčka nebo Skružného?

Havlíčkův nádherný román z roku 1939 už diváci znají z filmové a televizní adaptace. Tentokrát se k tématu vrací vršovická Mana a je to opravdu radost, protože Havlíčka není nikdy dost. Zatímco MDP v Rokoku nabízí náročné zpracování Neviditelného, vršovické řešení Té třetí je o mnoho lehčí. Počínaje sjednocenými kostýmy, které ve všech barvách spojuje kus plyšového textilu až po scénu, která je skutečně ryze funkční a pouze náznaková. Ano, nápad s pohyblivými rámy a potravinou fólií je zajímavý, ale do předválečného textu se příliš nehodí. Naštěstí herecky je inscenace velmi silná.

Jediným kvalitním Landou zůstává navždy Krysař v původním nastudování.

Další výtečné setkání s Filmem Naživo, tentokrát nad Jařabovou variací na téma terorismu na počátku 20. století. Slavný román J. Conrada z roku 1907 oslovuje napříč stoletím, zajímavé filmové adaptace vznikaly například ve 30. letech - Hitchcockova Sabotáž, nebo v 90. letech - Hamptonova Bomba pro Greenwich. Tato inscenace DNZ přenesená do brněnského vodojemu přinesla hodně zajímavý zážitek všem, kteří nemají zábrany přemýšlet nad životy jednotlivců v krizových situacích. Výborné herecké výkony předvedli zejména Vyorálek s Fialovou, zajímavé kariky pak Žáček se Čtvrtníčkem (mistrem přestávky).

Od muzikálu s Lucií Bílou v hlavní roli jsem nečekala mnoho, až příliš mnoho jich drželo pohromadě jen díky její osobnosti, ale po srovnání s jinými zahraničními nastudováními The Addams Family jsem došla k názoru, že karlínská úprava není vůbec špatná. Bílá má co hrát, zpívat a zvládá skvělou choreografii, výborný je Jiří Korn, pěvecky, herecky i tanečně, velmi vtipná je Iva Pazderková, scéna (a krásné masožravé rekvizity) i kostýmy jsou povedené, takže nakonec snižuju jen za nedokonalý převod do češtiny. Pokud je hlavní hrdinka Středa, není možné mluvit o Ulyssesovi, že.

Příběh Tonky Šibenice je nutno rozdělit na linii dle Macourka a dle Kische. Tato verze jde ruku v ruce s Racajdou Gabriely Wilhelmové a není proto nutné srovnávat slavná filmová zpracování téhož. Koláž příhod ze života toho nejsmutnějšího pražského stvoření v podání Jitky Sedláčkové je vynikajícím zážitkem, ve kterém Sedláčková doslova rozkvétá před očima. Prožívá celý život od dětství až k osudovému konci a ve všech polohách je uvěřitelná. Nenápadné Duškovo nastudování by zasloužilo větší porci pozornosti.

Inscenace, která měla smůlu. Dvě herecké kolize krátce po premiéře by vyděsili každého. Ale pokud to herci přežijí, můžeme jim přát mnoho dalších úspěšných pohovorů.

Mlhavý zážitek z kdysi viděného, ale nijak zvlášť neprožitého kusu.