Pavel Pešek

Od paní Holubové velmi statečný výkon. Sama proti kamerám, bez publika, které se často směje čemukoli. Tahle herečka by si ale zasloužila lepší text. Neprvoplánový, s přesahem. Škoda. Viděno na ČT art 27. 3. 2020.

Šikovně ilustrovaná audiokniha v rytmu charlestonu a barvách Windows. Základy jevištního znaku. Přepůvabná Daisy B. (až se člověk nediví, že se občas někdo zamiluje do husy). Zpívající květovaný Gatsby. Sehraný soubor. A všude nadsázka, správně dávkovaná ironie, jemná sebeironie. A strhující Jan Vápeník. A najednou je ten víceméně nesnesitelný Fitzgeraldův příběh vlastně docela snesitelný. A současný. Výborně!

Svižné, hravé představení, plné půvabných režijních a výtvarných nápadů, přiléhavé hudby, dobře vymyšlené i herci zvládnuté choreografie; to vše na jednoduché, působivé scéně. Absence klíče pro hereckou interpretaci hlavní dvojice (znatelněji u postavy Grahama) způsobuje, že není vždy zcela zřejmé, zda jde o dystopické varování hrané s mírnou nadsázkou či o parodii na různá "sci-fi klišé" či o obojí. Přesto je zaděláno na divácky (napříč generacemi) úspěšnou, přitom nepodbízející se inscenaci (noc v Černigově budiž přehlédnuta). Na jevišti i v zákulisí všichni šlapou naplno. Punťa je Bůh! Haf!

Těžko hodnotit souboj dvou velkých osobností, autora a režiséra, a jejich vidění světa (umění). Kdo chce vidět surreální svět režisérův, bude spokojen. Já chtěl vidět Kunderu, nestalo se. Omlouvám se V.elkému M.ágovi, jehož umění ctím, že důvody nechám si pro sebe. Jako on nechává si pro sebe významy některých motivů inscenace. Jeden důvod přece, přízemní, uznávám. Řadu věcí divák zkrátka nemá šanci vidět, ať sedí kdekoli. Jakoby o něj už ani nešlo. Je-li to záměr, omlouvám se podruhé. Jsem s vizuálním inscenováním textů stojících přísně na významu slov dlouhodobě ve při. Poklona všem hercům.

Divadelně neobjevné, řeklo by se. Ale poctivé a s očividnou chutí zahrané představení. Velká poklona všem hercům - nepřehrávají, nepodbízí se, drží rytmus, přesně pointují a vyvolávají tak u diváka salvy smíchu, které občas vystřídá mrazení v zádech. Speciální obdiv k oběma hlavním představitelkám - situaci veskrze deprimující ztvárňují s velkým šarmem a nadhledem. Vtipné představení o trapnosti "posledních věcí člověka". Díky všem za velmi příjemný večer. Viděno 10. 10. 2019 v Klicperově divadle v Hradci Králové.

Chápu, že se i dobří herci musí nějak živit. Ale je to smutné podívání. Podbízivé, prvoplánové, bez jakéhokoli přesahu. A myslím, že to všichni zúčastnění vědí. Viděno 18. 8. 2019 v areálu Vítězná.

Otázka je, proč Dostojevského inscenovat zrovna takhle. Mozaikovitě skládané scény, loutkově vedení herci, samý zvuk, samý znak. Snad že nás sputnik přesvědčil, že tam nahoře opravdu nikdo není, a proto je všechno tak nějak jedno? Snad aby divák byl vnějškově ohromován a příliš nepřemýšlel nad tím, co se říká? Snad že není čas dotáhnout práci s herci (ne tu strojovou, ta je dokonalá, ale tu, která nabízí pohled do všech zákoutí lidské duše)? Nevím. A nevyčítám, proč by to nešlo zrovna takhle. Ale já zas budu přemýšlet, jak žít ve světě, kde je vše dovoleno, sám. U Klicperů mi s tím nepomohli.

Nemůžu se zbavit dojmu, že Smoljakův didakticko-komediální text by víc slušel rozhlasu či provedení cimrmanovsky "amatérskému". Profesionální herec jakoby neměl na malém prostoru jednoduché a neměnící se scény co hrát, a tak se na jevišti skoro nudí. Divák v první půli místy sleduje, jak plyne čas za oknem cely, a zpozorní jen při výstupech Zory Valchařové-Poulové, která je v této části velkým osvěžením. Druhá půlka je daleko svižnější a nese víc hereckých příležitostí pro všechny. A je to opět paní Valchařová-Poulová, jež svým herectvím docílí, že v závěru rozesmátému divákovi lidsky zatrne.

Rozhodně pozoru-hodný režisér Jan Holec, vyzbrojen skvělou výpravou Jozefa Huga Čačka, působivou hudbou Davida Hlaváče a pěticí dobrých herců (jejich výkony jistě ještě porostou), vytvořil opět (podobně jako v Karenině) inscenaci plnou znaků, náznaků, obrazů a metafor. Jedním z možných klíčů je mrazivé varování: Fernando (Vladimír, Donald, Viktor, Andrej etc.) Krapp nám (Juliím, aristokratům ducha, profesorům, zadluženým otcům etc.) píše dopis. Denně. Může ho něco zastavit? Osvěžující, ale také odvážný dramaturgický počin. Zatím se takové divadlo ještě stále může hrát!

Pevně vedená režie Jana Holce (nedovolí, aby se Tolstého příběh ztratil v záplavě režijních a scénografických nápadů, naopak, ty jej umocňují a nabízejí možnost přemýšlet nejen nad ním). Skvělý Jiří Zapletal jako Karenin (škoda, že místy nemá v hlavních úlohách rovnocenného hereckého partnera, Anně K. není vždy dobře rozumět). Troll Jan Sklenář (radost se dívat a dešifrovat všechny nabízené možnosti). Velmi dobré výkony v menších a malých rolích (Dolly, Levin, Nikolaj/Hlas boží...). Nasazení a dokonalá souhra celého souboru. To je Anna Karenina u Klicperů.

Zavřu oči a jásám. Je to Stroupežnický (skoro) a pořád zatraceně současný. Na chvíli je otevřu... dědeček Dubský stíhá dva mocnáře i barevnou televizi a TOI TOI. Krejčí Fiala diktuje dceři paličský dopis do pera,leč ona jej sprejuje. Dubská, bez kouska ženské moudrosti,zdá se být pařezem stejným jako ostatní... Tož oči zas zavřu a říkám si: nechme autory na pokoji, ti dobří píšou, to se dá hrát i dnes. Nesvazujme je "vlastními poselstvími". A nečiňme tak ani hercům (pánové Zapletal a Sklenář jsou skvělí Bušek a Kožený). A jestli jedněm či druhým nevěříme, napišme si něco sami. Dej Bůh štěstí.

Žánr? Těžko říct. Nejspíš žádný. Divadelně ilustrovaný dějepis. Komenský by měl radost. Pochopí vše ti mladí? Komenský by měl radost snad. Pochopí i jinde? Ne. Za hranice kraje nepřenosné. Ale s tím se (asi) počítalo. Radost mají Hradečtí. Nejpůsobivější obraz? Scéna z Velké války za průhlednou oponou: plynové masky, bicí, basa. Anděl Tvrdí(k) muziku. Skvělé. Emocionálně velmi silné. Bohužel doplněno (byť historicky existujícím) textem. Zbytečně. Událost divadelní sezóny? Určitě ne. Celkem ale milý, herecky hravý, divácky příjemný, společensky záslužný večer. Radost mám já.

Dramaturgicky i režijně nepovedená inscenace. Není jasné, zda vidíme realistické převedení Raisova realistického textu na jeviště, nebo inscenaci stylizovanou. Herci hrají obojí, vše podtrženo napůl realistickými, napůl stylizovanými kostýmy (scénu nevyjímaje). Neúnosně dlouhé dialogy bez přesvědčivých hereckých výkonů (hercům nelze věřit ani obligátní Pozdrav pámbů). Jistě, lidé dnes řeší tytéž vztahové problémy jako v době Raisově, ale právě Raisův text žel ničím neuchvacuje, a tedy ony problémy k divákovi téměř nedoléhají. Jeden klad - pardubičtí herci moc hezky zpívají. Ale to je málo.

Řeknu-li, že v prvé půli vyvolávají herci smích nejen kostýmem pandy, kopretiny a Mickey Mouse, ale naštěstí i citem pro situační komedii, aby pak v půli druhé činili totéž tím nejpopisnějším způsobem (i populistickým psaním na zeď), a že nákladná scéna je tu hlavně proto, aby odvedla pozornost od myšlenkově nenákladné (na žánr to nesvádějme) inscenace, a výsledkem že tedy není žádný Šlágr, ač divák třeskutě naznačuje, že se baví, řekne pan Drabiche nejspíš, že každý Čech (i ten, co neskáče hops, hops, hops) je nejen prezident, ministr či trenér, ale i divadelní kritik. Takže bez komentáře.

Silné téma, zážitek ne tak. Nevadí mi, že jde víc o studentské cvičení než profiinscenaci. Nasazení herců bylo očividné, a potěšilo. Vadí mi, že mladé herecké a doufám školené hlasy zněly jaksi stejně, bez síly, nezaměnitelné barvy a dikce. Místy vybočovali jen slečna Peřinová a pan Bartoš. Naprostou výjimkou je Renda, postava, kterou ovšem nehrál ten, jehož zmiňuje program. Její tudíž bezejmennou představitelku (Jindřiška D.?), herečku nosného hlasu a svébytné dikce, zdravím, sledoval jsem ji a poslouchal s gustem. Bez ohledu na výše řečené - všem držím palce! Viděno ve Studiu Beseda v HK.

Výtečně napsaný TRAGIKOMICKÝ TEXT O LIDECH. SCHOPNÝ DRAMATURG k nezaplacení. REŽISÉR, který nevolá do světa, podívejte se, co umím a můžu, ale POKORNĚ SLOUŽÍ textu, hercům, divákovi. POCTIVĚ ODVEDENÉ HERECKÉ VÝKONY. Tak se dělá představení, které je VINCENC (v původním významu toho slova).

Inscenace složitého textu o prostém "v mládí bylo fajn, ale zvrtlo se to a teď už to není ono" nabízí: 1.souboj herců s pamětí (na jevišti raději nenapovídat, v hledišti je slyšet :)); 2.souboj diváka s orientací v postavách a v čase (sakra, měla s ním dítě nebo ne?). Divák odejde rozechvěn, že je to vlastně jeho příběh, i když ho prožil a žije jinde a jinak. Navíc s pocitem, že herci jsou moc dobří ve svém úsporném projevu (gesto paní Sedlárové měnící ji v okamžiku a na okamžik v ředitelku školy mne okouzlilo). A potěšen řadou režijních, hudebních a výtvarných nápadů. Jen vyhrát ty souboje!

Hledaje balzám na duši rozbolavělou pěnou svých vlastních dní, aaajajaj, neovlivněn sice, jako autor předlohy, válkou, (ale jen prezidentskými debatami, aajajaj), vnořil jsem se do Pěny vianovsky SKUTŘÍ. Viděl jsem herecky kreativní, mastixově hudební, scénograficky oceněnou (2016) a žasnutí umožňující inscenaci. Ne, balzám jsem nenašel. Byl to zážitek enervující, rozechvívající, slzy do očí místy nutící a začasté fagotovsky neu(po)chopitelný. Ale MAGICKY KRÁSNÝ. Až vykvete leknín na mé pravé plíci, chtěl bych mít alespoň tolik fantazie, kolik jí v sobě má tato inscenace. Aaajajaj.

1. půlka - i lidová zábava má svou hranici vkusu. To věděli páni Straussové, Offenbach i Nedbal. Překročí-li se tato ve jménu čehokoli (a kdo ví, čeho vlastně?), vše ostatní je už jen svévole a marnost. Snad tohle ví už i pan režisér Drábek.
2. půlka - bez komentáře. Snad jen, Jednadvacet, jakkoli nejzdařilejší zpěv inscenace, si oko u pozorného diváka neudělá. Rozhodně neplatí, že konec dobrý, všechno dobré.
P.S.1-otázka: Shodla se dramaturgie s režisérem, o co vlastně půjde?
P.S.2-vzkaz: Vážené dámy herečky a vážení pánové herci, jste svého druhu hrdinové. (Že smutní, nemusí nikdo vědět.)

Kdo poučen usedá do hlediště, s jistou rozkoší objevuje způsob, kterýmžto jest propleten Sen a Čas probuzení. Kdo nepoučen usedá, leč po poučení prahne, záhy s jistou rozkoší listuje Shakespearem, jak že je to doopravdy. Nepoučený a neprahnoucí s jistou rozkoší sleduje přesně časovanou podívanou plnou barev, zvuků, hudby, vkus nepřekračujících gagů - páni herci, díky a udržte to, (s jistou rozkoší) odvedených hereckých výkonů - bravo, pane Panznere, zkrátka, baví se. Díky, pane Drábku, VY na jevišti i VY v zákulisí. Bylo mi velkou rozkoší patřit do všech tří zmíněných skupin diváctva zároveň.