Pavel Pešek

Nemůžu se zbavit dojmu, že Smoljakův didakticko-komediální text by víc slušel rozhlasu či provedení cimrmanovsky "amatérskému". Profesionální herec jakoby neměl na malém prostoru jednoduché a neměnící se scény co hrát, a tak se na jevišti skoro nudí. Divák v první půli místy sleduje, jak plyne čas za oknem cely, a zpozorní jen při výstupech Zory Valchařové-Poulové, která je v této části velkým osvěžením. Druhá půlka je daleko svižnější a nese víc hereckých příležitostí pro všechny. A je to opět paní Valchařová-Poulová, jež svým herectvím docílí, že v závěru rozesmátému divákovi lidsky zatrne.

Nikdy jsem netušil, jakou veselohru o koních Mrštíci vlastně napsali. Teď to vím, ale nesouhlasím. Díky tedy alespoň za část druhé půlky, kde jsou pro mne pánové Vápeník a Richtermoc skvělí i v nářečí.

1. půlka - i lidová zábava má svou hranici vkusu. To věděli páni Straussové, Offenbach i Nedbal. Překročí-li se tato ve jménu čehokoli (a kdo ví, čeho vlastně?), vše ostatní je už jen svévole a marnost. Snad tohle ví už i pan režisér Drábek.
2. půlka - bez komentáře. Snad jen, Jednadvacet, jakkoli nejzdařilejší zpěv inscenace, si oko u pozorného diváka neudělá. Rozhodně neplatí, že konec dobrý, všechno dobré.
P.S.1-otázka: Shodla se dramaturgie s režisérem, o co vlastně půjde?
P.S.2-vzkaz: Vážené dámy herečky a vážení pánové herci, jste svého druhu hrdinové. (Že smutní, nemusí nikdo vědět.)

Přál bych Klicperovu divadlu, aby si tohle představení našlo co nejvíce diváků. Nejen pro zdařilou dramatizaci ne právě jednoduchého Brochova románu, nejen pro pozoruhodné výtvarné řešení scény a masek a nejen pro vyrovnaný a místy strhující výkon hereckého souboru. Ale především proto, že už zase nám všem takové Očarování hrozí. Snad diváci přijdou, snad přijdou i ti už očarovaní, a snad třeba i pochopí. Snad...

Když se na programu objeví klasika, vždy trnu, komu zas text poslouží k vlastnímu zviditelňování se. Ale vždy se znovu těším. A někdy (málokdy) odcházím potěšen vysloveně. To když režisér věří textu víc než sobě. Když herci (alespoň většina) ovládají své základní výrobní prostředky, totiž hlas a techniku řeči. Když je se na jevišti na co dívat, ale pozornost není od textu odváděna. Když můžu přemýšlet, nevyrušován uměle vyvolávaným smíchem i tam, kde k smíchu není nic. Když věci vážné jsou vážně brány. Jako tentokrát u Klicperů. Díky.

Hledaje balzám na duši rozbolavělou pěnou svých vlastních dní, aaajajaj, neovlivněn sice, jako autor předlohy, válkou, (ale jen prezidentskými debatami, aajajaj), vnořil jsem se do Pěny vianovsky SKUTŘÍ. Viděl jsem herecky kreativní, mastixově hudební, scénograficky oceněnou (2016) a žasnutí umožňující inscenaci. Ne, balzám jsem nenašel. Byl to zážitek enervující, rozechvívající, slzy do očí místy nutící a začasté fagotovsky neu(po)chopitelný. Ale MAGICKY KRÁSNÝ. Až vykvete leknín na mé pravé plíci, chtěl bych mít alespoň tolik fantazie, kolik jí v sobě má tato inscenace. Aaajajaj.

Pořád je to radost. Díky.

Těžko hodnotit souboj dvou velkých osobností, autora a režiséra, a jejich vidění světa (umění). Kdo chce vidět surreální svět režisérův, bude spokojen. Já chtěl vidět Kunderu, nestalo se. Omlouvám se V.elkému M.ágovi, jehož umění ctím, že důvody nechám si pro sebe. Jako on nechává si pro sebe významy některých motivů inscenace. Jeden důvod přece, přízemní, uznávám. Řadu věcí divák zkrátka nemá šanci vidět, ať sedí kdekoli. Jakoby o něj už ani nešlo. Je-li to záměr, omlouvám se podruhé. Jsem s vizuálním inscenováním textů stojících přísně na významu slov dlouhodobě ve při. Poklona všem hercům.

Žánr? Těžko říct. Nejspíš žádný. Divadelně ilustrovaný dějepis. Komenský by měl radost. Pochopí vše ti mladí? Komenský by měl radost snad. Pochopí i jinde? Ne. Za hranice kraje nepřenosné. Ale s tím se (asi) počítalo. Radost mají Hradečtí. Nejpůsobivější obraz? Scéna z Velké války za průhlednou oponou: plynové masky, bicí, basa. Anděl Tvrdí(k) muziku. Skvělé. Emocionálně velmi silné. Bohužel doplněno (byť historicky existujícím) textem. Zbytečně. Událost divadelní sezóny? Určitě ne. Celkem ale milý, herecky hravý, divácky příjemný, společensky záslužný večer. Radost mám já.

75 % Nenáročná konverzační komedie o tom, že nevíme, čí jsme, zatímco show našich životů musí pokračovat. Možnost projevit komediální talent dostala po řadě vážných rolí K. Sedlárová a využívá ji naplno. S velkým přehledem pointuje všechny situace. Její -Musíme končit- na závěr přerušeného intimního aktu je odzbrojující. Na jevišti doslova řádí N. Holíková a F. Staněk, rytmickým protipólem jsou jim dobře vystavěné figury W. Valeriána a L. Andělové. Svůj prostor si nachází i trochu osamocená postava M. Klapila. Dobrá souhra, která jistě od premiéry ještě poroste, a svižné tempo dávají tušit divácky úspěšné představení.

Kdo poučen usedá do hlediště, s jistou rozkoší objevuje způsob, kterýmžto jest propleten Sen a Čas probuzení. Kdo nepoučen usedá, leč po poučení prahne, záhy s jistou rozkoší listuje Shakespearem, jak že je to doopravdy. Nepoučený a neprahnoucí s jistou rozkoší sleduje přesně časovanou podívanou plnou barev, zvuků, hudby, vkus nepřekračujících gagů - páni herci, díky a udržte to, (s jistou rozkoší) odvedených hereckých výkonů - bravo, pane Panznere, zkrátka, baví se. Díky, pane Drábku, VY na jevišti i VY v zákulisí. Bylo mi velkou rozkoší patřit do všech tří zmíněných skupin diváctva zároveň.

Kdesi už jsem napsal: Tahle tvůrčí generace (T. Dianiška) nejspíš vidí svět takový, jaký je. Pokřivený, komický, absurdní i se všemi jeho hrdinskými příběhy (konec citátu). Může se nám to líbit, nebo ne. Leč, jakkoli ctím právo na názor, čtu-li zde u takového představení hodnocení 0 %, pak se bojím, že něco není v pořádku. Snad by se hodila alespoň jedna věta na vysvětlenou v komentáři. Prosím, pročtěme si znovu přiloženou nápomocnou kauzální tabulku JAK HODNOTIT, než začneme pohazovat procenty. Pro mě 85 %. A velké díky hercům u Klicperů.

Pilířem inscenace je výkon J. Zapletala. Svou jistou hereckou technikou a schopností úspornými prostředky předat divákovi náležitou emoci udává tempo představení, pokud ovšem jeho postava v příběhu jedná. Není-li na jevišti či součástí děje, představení se vleče (zvlášť první půlka je místy k nepřežití), jednotlivé postavy poněkud splývají. K živějším patří jeho dialogy s F. Richtermocem. Utkví také dialog Remarquea s imigračním úředníkem (jak současné) a mužem v plynové masce (klobouk dolů před jeho fyzickým výkonem). Do nové sezóny zlomte vaz (čert tě vem, koronavire)!

D. Šoltýsové se znovu povedlo přivést hradecký soubor k soustředěnému kolektivnímu výkonu. Skvělí (Sedlárová, Vápeník, Zapletal, Loubalová, Staněk) inspirují herecké výkony mladých (Kult, Czyžová, Klapil, Leherová, Říha). Všichni tak předvádějí (podpořeni bicími T. Votavy) hru plnou emocí a katarze, v jejímž závěru člověk ani nedýchá a hrobové ticho značí, že byl do příběhu Hester Swanové zcela vtažen. Smutným faktem je jedině poloprázdné hlediště. Kde jsi, hradecký diváku? U Kočičí bažiny se hraje velké divadlo.

Divadelně neobjevné, řeklo by se. Ale poctivé a s očividnou chutí zahrané představení. Velká poklona všem hercům - nepřehrávají, nepodbízí se, drží rytmus, přesně pointují a vyvolávají tak u diváka salvy smíchu, které občas vystřídá mrazení v zádech. Speciální obdiv k oběma hlavním představitelkám - situaci veskrze deprimující ztvárňují s velkým šarmem a nadhledem. Vtipné představení o trapnosti "posledních věcí člověka". Díky všem za velmi příjemný večer. Viděno 10. 10. 2019 v Klicperově divadle v Hradci Králové.

Šikovně ilustrovaná audiokniha v rytmu charlestonu a barvách Windows. Základy jevištního znaku. Přepůvabná Daisy B. (až se člověk nediví, že se občas někdo zamiluje do husy). Zpívající květovaný Gatsby. Sehraný soubor. A všude nadsázka, správně dávkovaná ironie, jemná sebeironie. A strhující Jan Vápeník. A najednou je ten víceméně nesnesitelný Fitzgeraldův příběh vlastně docela snesitelný. A současný. Výborně!

Výtečně napsaný TRAGIKOMICKÝ TEXT O LIDECH. SCHOPNÝ DRAMATURG k nezaplacení. REŽISÉR, který nevolá do světa, podívejte se, co umím a můžu, ale POKORNĚ SLOUŽÍ textu, hercům, divákovi. POCTIVĚ ODVEDENÉ HERECKÉ VÝKONY. Tak se dělá představení, které je VINCENC (v původním významu toho slova).

J. P. Kříž napsal v DN, že v inscenaci hrají jen samí herečtí králové a královny. Podepisuji a hluboce se klaním. Tak precizně odvedenou činohru neviděl jsem už dlouho. A dovolte malou osobní poznámku. Veronika Khek Kubařová je přepůvabná žena. A navíc výborná herečka. Viděno v TV přenosu ČT art.

Silné téma, zážitek ne tak. Nevadí mi, že jde víc o studentské cvičení než profiinscenaci. Nasazení herců bylo očividné, a potěšilo. Vadí mi, že mladé herecké a doufám školené hlasy zněly jaksi stejně, bez síly, nezaměnitelné barvy a dikce. Místy vybočovali jen slečna Peřinová a pan Bartoš. Naprostou výjimkou je Renda, postava, kterou ovšem nehrál ten, jehož zmiňuje program. Její tudíž bezejmennou představitelku (Jindřiška D.?), herečku nosného hlasu a svébytné dikce, zdravím, sledoval jsem ji a poslouchal s gustem. Bez ohledu na výše řečené - všem držím palce! Viděno ve Studiu Beseda v HK.

Muzikantsky skvělé.