Pavel Pešek

Hledaje balzám na duši rozbolavělou pěnou svých vlastních dní, aaajajaj, neovlivněn sice, jako autor předlohy, válkou, (ale jen prezidentskými debatami, aajajaj), vnořil jsem se do Pěny vianovsky SKUTŘÍ. Viděl jsem herecky kreativní, mastixově hudební, scénograficky oceněnou (2016) a žasnutí umožňující inscenaci. Ne, balzám jsem nenašel. Byl to zážitek enervující, rozechvívající, slzy do očí místy nutící a začasté fagotovsky neu(po)chopitelný. Ale MAGICKY KRÁSNÝ. Až vykvete leknín na mé pravé plíci, chtěl bych mít alespoň tolik fantazie, kolik jí v sobě má tato inscenace. Aaajajaj.

Pevně vedená režie Jana Holce (nedovolí, aby se Tolstého příběh ztratil v záplavě režijních a scénografických nápadů, naopak, ty jej umocňují a nabízejí možnost přemýšlet nejen nad ním). Skvělý Jiří Zapletal jako Karenin (škoda, že místy nemá v hlavních úlohách rovnocenného hereckého partnera, Anně K. není vždy dobře rozumět). Troll Jan Sklenář (radost se dívat a dešifrovat všechny nabízené možnosti). Velmi dobré výkony v menších a malých rolích (Dolly, Levin, Nikolaj/Hlas boží...). Nasazení a dokonalá souhra celého souboru. To je Anna Karenina u Klicperů.

J. P. Kříž napsal v DN, že v inscenaci hrají jen samí herečtí králové a královny. Podepisuji a hluboce se klaním. Tak precizně odvedenou činohru neviděl jsem už dlouho. A dovolte malou osobní poznámku. Veronika Khek Kubařová je přepůvabná žena. A navíc výborná herečka. Viděno v TV přenosu ČT art.

Kruté vztahové hry E. Albeeho v podání hradeckých herců otvírají v divákovi (bez ohledu na další možné výklady hry) jeho vlastní "rány". Ten se tomuto neúprosnému útoku brání tu cynickým smíchem, tu potlačovanou slzou v oku, ale uniknout před ním nemůže. Inscenace nabízí požitek jak z textu vlastního, tak z koncertu hereckého kvarteta, umocněného jednoduchým, leč velmi působivým pojetím výtvarným. Pro mě další důkaz, že když se kvalitnímu textu a dobrým hercům režisérsky neubližuje, ale naopak pomáhá, výsledkem je velký divácký zážitek (zde nejen během hry, ale i v mezihrách a během pauzy).

Opožděný komentář - viděno ze záznamu v TV za časů koronaviru. Neobvyklý zážitek, pro mne navíc umocněn i Morávkovou režií někdejšího přímého přenosu ČT art. Hodně pomohlo dívat se jeho očima na to, co on považuje na jevišti za důležité. Někdy to u Morávkových inscenací na živo v divadle nejde; prostě buď nestihnete, nebo ani nemůžete vidět všechno; a znovu tvrdím, že je to škoda a režisérský hřích. Dnes byla radost vychutnat si herectví všech (specielně mám slabost pro herectví Jana Kolaříka). Odpusťte výkřik, ale: Ta Marečková je fakt zjevení (a nebude to jen věkem).

Eleos, fobos, katharsis. S Lucií Andělovou dvě hodiny v pekle, ale stojí to za to.

D. Šoltýsové se znovu povedlo přivést hradecký soubor k soustředěnému kolektivnímu výkonu. Skvělí (Sedlárová, Vápeník, Zapletal, Loubalová, Staněk) inspirují herecké výkony mladých (Kult, Czyžová, Klapil, Leherová, Říha). Všichni tak předvádějí (podpořeni bicími T. Votavy) hru plnou emocí a katarze, v jejímž závěru člověk ani nedýchá a hrobové ticho značí, že byl do příběhu Hester Swanové zcela vtažen. Smutným faktem je jedině poloprázdné hlediště. Kde jsi, hradecký diváku? U Kočičí bažiny se hraje velké divadlo.

Inscenace složitého textu o prostém "v mládí bylo fajn, ale zvrtlo se to a teď už to není ono" nabízí: 1.souboj herců s pamětí (na jevišti raději nenapovídat, v hledišti je slyšet :)); 2.souboj diváka s orientací v postavách a v čase (sakra, měla s ním dítě nebo ne?). Divák odejde rozechvěn, že je to vlastně jeho příběh, i když ho prožil a žije jinde a jinak. Navíc s pocitem, že herci jsou moc dobří ve svém úsporném projevu (gesto paní Sedlárové měnící ji v okamžiku a na okamžik v ředitelku školy mne okouzlilo). A potěšen řadou režijních, hudebních a výtvarných nápadů. Jen vyhrát ty souboje!

Výtečně napsaný TRAGIKOMICKÝ TEXT O LIDECH. SCHOPNÝ DRAMATURG k nezaplacení. REŽISÉR, který nevolá do světa, podívejte se, co umím a můžu, ale POKORNĚ SLOUŽÍ textu, hercům, divákovi. POCTIVĚ ODVEDENÉ HERECKÉ VÝKONY. Tak se dělá představení, které je VINCENC (v původním významu toho slova).

Rozhodně pozoru-hodný režisér Jan Holec, vyzbrojen skvělou výpravou Jozefa Huga Čačka, působivou hudbou Davida Hlaváče a pěticí dobrých herců (jejich výkony jistě ještě porostou), vytvořil opět (podobně jako v Karenině) inscenaci plnou znaků, náznaků, obrazů a metafor. Jedním z možných klíčů je mrazivé varování: Fernando (Vladimír, Donald, Viktor, Andrej etc.) Krapp nám (Juliím, aristokratům ducha, profesorům, zadluženým otcům etc.) píše dopis. Denně. Může ho něco zastavit? Osvěžující, ale také odvážný dramaturgický počin. Zatím se takové divadlo ještě stále může hrát!

Těžko hodnotit souboj dvou velkých osobností, autora a režiséra, a jejich vidění světa (umění). Kdo chce vidět surreální svět režisérův, bude spokojen. Já chtěl vidět Kunderu, nestalo se. Omlouvám se V.elkému M.ágovi, jehož umění ctím, že důvody nechám si pro sebe. Jako on nechává si pro sebe významy některých motivů inscenace. Jeden důvod přece, přízemní, uznávám. Řadu věcí divák zkrátka nemá šanci vidět, ať sedí kdekoli. Jakoby o něj už ani nešlo. Je-li to záměr, omlouvám se podruhé. Jsem s vizuálním inscenováním textů stojících přísně na významu slov dlouhodobě ve při. Poklona všem hercům.

Máte-li Harpagona hravého fyzicky (stále ještě) i slovně, klauna, který využije každou příležitost (vkusně) rozesmát diváka, pak je z Moliérovy hry konečně komedie. Brněnští takového Harpagona v B. Polívkovi mají a na ostatních je, kolik pro sebe svým herectvím-klaunstvím v Moliérem spíše odbytých postavách získají prostoru. Vydobili si ho A. Antalová a M. Isteník, kterého B. Polívka nejvíce bere jako partnera. Velká poklona Z. Junákovi, který je ochoten čekat celý večer a pak svou precizní dikcí ozdobit závěr hry v roli Anselma. Viděno na ČT art 13. 4. 2020.

Když se na programu objeví klasika, vždy trnu, komu zas text poslouží k vlastnímu zviditelňování se. Ale vždy se znovu těším. A někdy (málokdy) odcházím potěšen vysloveně. To když režisér věří textu víc než sobě. Když herci (alespoň většina) ovládají své základní výrobní prostředky, totiž hlas a techniku řeči. Když je se na jevišti na co dívat, ale pozornost není od textu odváděna. Když můžu přemýšlet, nevyrušován uměle vyvolávaným smíchem i tam, kde k smíchu není nic. Když věci vážné jsou vážně brány. Jako tentokrát u Klicperů. Díky.

Rozhodně stojí za vidění. Je na co se dívat, je radost se dívat, a navíc je o čem přemýšlet (napříč věkovými kategoriemi).

Přál bych Klicperovu divadlu, aby si tohle představení našlo co nejvíce diváků. Nejen pro zdařilou dramatizaci ne právě jednoduchého Brochova románu, nejen pro pozoruhodné výtvarné řešení scény a masek a nejen pro vyrovnaný a místy strhující výkon hereckého souboru. Ale především proto, že už zase nám všem takové Očarování hrozí. Snad diváci přijdou, snad přijdou i ti už očarovaní, a snad třeba i pochopí. Snad...

Kdesi už jsem napsal: Tahle tvůrčí generace (T. Dianiška) nejspíš vidí svět takový, jaký je. Pokřivený, komický, absurdní i se všemi jeho hrdinskými příběhy (konec citátu). Může se nám to líbit, nebo ne. Leč, jakkoli ctím právo na názor, čtu-li zde u takového představení hodnocení 0 %, pak se bojím, že něco není v pořádku. Snad by se hodila alespoň jedna věta na vysvětlenou v komentáři. Prosím, pročtěme si znovu přiloženou nápomocnou kauzální tabulku JAK HODNOTIT, než začneme pohazovat procenty. Pro mě 85 %. A velké díky hercům u Klicperů.

Bylo pro mne velkým potěšením vidět herce Dejvického divadla konečně takzvaně naživo. A velkým utrpením dívat se skrz tento příběh na sebe. Přesto velké díky. Je radost se dívat, když to někdo umí. Viděno v Klicperově divadle v HK.

Kdo poučen usedá do hlediště, s jistou rozkoší objevuje způsob, kterýmžto jest propleten Sen a Čas probuzení. Kdo nepoučen usedá, leč po poučení prahne, záhy s jistou rozkoší listuje Shakespearem, jak že je to doopravdy. Nepoučený a neprahnoucí s jistou rozkoší sleduje přesně časovanou podívanou plnou barev, zvuků, hudby, vkus nepřekračujících gagů - páni herci, díky a udržte to, (s jistou rozkoší) odvedených hereckých výkonů - bravo, pane Panznere, zkrátka, baví se. Díky, pane Drábku, VY na jevišti i VY v zákulisí. Bylo mi velkou rozkoší patřit do všech tří zmíněných skupin diváctva zároveň.

Divadelně neobjevné, řeklo by se. Ale poctivé a s očividnou chutí zahrané představení. Velká poklona všem hercům - nepřehrávají, nepodbízí se, drží rytmus, přesně pointují a vyvolávají tak u diváka salvy smíchu, které občas vystřídá mrazení v zádech. Speciální obdiv k oběma hlavním představitelkám - situaci veskrze deprimující ztvárňují s velkým šarmem a nadhledem. Vtipné představení o trapnosti "posledních věcí člověka". Díky všem za velmi příjemný večer. Viděno 10. 10. 2019 v Klicperově divadle v Hradci Králové.

Svižné, hravé představení, plné půvabných režijních a výtvarných nápadů, přiléhavé hudby, dobře vymyšlené i herci zvládnuté choreografie; to vše na jednoduché, působivé scéně. Absence klíče pro hereckou interpretaci hlavní dvojice (znatelněji u postavy Grahama) způsobuje, že není vždy zcela zřejmé, zda jde o dystopické varování hrané s mírnou nadsázkou či o parodii na různá "sci-fi klišé" či o obojí. Přesto je zaděláno na divácky (napříč generacemi) úspěšnou, přitom nepodbízející se inscenaci (noc v Černigově budiž přehlédnuta). Na jevišti i v zákulisí všichni šlapou naplno. Punťa je Bůh! Haf!

Šikovně ilustrovaná audiokniha v rytmu charlestonu a barvách Windows. Základy jevištního znaku. Přepůvabná Daisy B. (až se člověk nediví, že se občas někdo zamiluje do husy). Zpívající květovaný Gatsby. Sehraný soubor. A všude nadsázka, správně dávkovaná ironie, jemná sebeironie. A strhující Jan Vápeník. A najednou je ten víceméně nesnesitelný Fitzgeraldův příběh vlastně docela snesitelný. A současný. Výborně!

Bolku (odpusťte to familiérní oslovení, ale když hrajete, vždycky mám pocit, že se nějak známe), díky. Za setkání s klaunem, třebas stárnoucím, třebas v dešti a větru, ale s KLAUNEM. Představení na Kraví hoře (12. 6.) mě zase na chvíli postavilo blíž k jevišti než k hrobu. Máte tu moc. DÍKY. A pozdravujte Aničku.

Bavil jsem se, ale nepřišel jsem na to, kdo je ten, jenž nechápe nic. Zda dokonalá paní Judy, která nechápe svět kolem sebe, nebo já, který nechápu smysl celé hry ani s nápovědou v programu. Ale nejspíš já, přiznávám. Stejně jako, že pro Lucii Andělovou - herečku začínám mít slabost.

Muzikantsky skvělé.

Chvílemi člověk neví, kam se dívat dřív. Ale nakonec vás inscenace svým poselstvím spolehlivě zasáhne. Viděno v Divadle Drak v HK.