Pavel Pešek

Pořád je to radost. Díky.

75 % Nádherná možnost přemýšlet prostřednictvím divadla nejen o Háchovi, ale každý jednotlivě i sám o sobě. Co víc si od divadla přát! Viděno v divadle DRAK v HK.

Nesouzním, ale respektuji.

75 %
Milé, hravé, dojemné. Díky.

75 % Nenáročná konverzační komedie o tom, že nevíme, čí jsme, zatímco show našich životů musí pokračovat. Možnost projevit komediální talent dostala po řadě vážných rolí K. Sedlárová a využívá ji naplno. S velkým přehledem pointuje všechny situace. Její -Musíme končit- na závěr přerušeného intimního aktu je odzbrojující. Na jevišti doslova řádí N. Holíková a F. Staněk, rytmickým protipólem jsou jim dobře vystavěné figury W. Valeriána a L. Andělové. Svůj prostor si nachází i trochu osamocená postava M. Klapila. Dobrá souhra, která jistě od premiéry ještě poroste, a svižné tempo dávají tušit divácky úspěšné představení.

Silné téma, zážitek ne tak. Nevadí mi, že jde víc o studentské cvičení než profiinscenaci. Nasazení herců bylo očividné, a potěšilo. Vadí mi, že mladé herecké a doufám školené hlasy zněly jaksi stejně, bez síly, nezaměnitelné barvy a dikce. Místy vybočovali jen slečna Peřinová a pan Bartoš. Naprostou výjimkou je Renda, postava, kterou ovšem nehrál ten, jehož zmiňuje program. Její tudíž bezejmennou představitelku (Jindřiška D.?), herečku nosného hlasu a svébytné dikce, zdravím, sledoval jsem ji a poslouchal s gustem. Bez ohledu na výše řečené - všem držím palce! Viděno ve Studiu Beseda v HK.

Žánr? Těžko říct. Nejspíš žádný. Divadelně ilustrovaný dějepis. Komenský by měl radost. Pochopí vše ti mladí? Komenský by měl radost snad. Pochopí i jinde? Ne. Za hranice kraje nepřenosné. Ale s tím se (asi) počítalo. Radost mají Hradečtí. Nejpůsobivější obraz? Scéna z Velké války za průhlednou oponou: plynové masky, bicí, basa. Anděl Tvrdí(k) muziku. Skvělé. Emocionálně velmi silné. Bohužel doplněno (byť historicky existujícím) textem. Zbytečně. Událost divadelní sezóny? Určitě ne. Celkem ale milý, herecky hravý, divácky příjemný, společensky záslužný večer. Radost mám já.

Zavřu oči a jásám. Je to Stroupežnický (skoro) a pořád zatraceně současný. Na chvíli je otevřu... dědeček Dubský stíhá dva mocnáře i barevnou televizi a TOI TOI. Krejčí Fiala diktuje dceři paličský dopis do pera,leč ona jej sprejuje. Dubská, bez kouska ženské moudrosti,zdá se být pařezem stejným jako ostatní... Tož oči zas zavřu a říkám si: nechme autory na pokoji, ti dobří píšou, to se dá hrát i dnes. Nesvazujme je "vlastními poselstvími". A nečiňme tak ani hercům (pánové Zapletal a Sklenář jsou skvělí Bušek a Kožený). A jestli jedněm či druhým nevěříme, napišme si něco sami. Dej Bůh štěstí.

Nemůžu se zbavit dojmu, že Smoljakův didakticko-komediální text by víc slušel rozhlasu či provedení cimrmanovsky "amatérskému". Profesionální herec jakoby neměl na malém prostoru jednoduché a neměnící se scény co hrát, a tak se na jevišti skoro nudí. Divák v první půli místy sleduje, jak plyne čas za oknem cely, a zpozorní jen při výstupech Zory Valchařové-Poulové, která je v této části velkým osvěžením. Druhá půlka je daleko svižnější a nese víc hereckých příležitostí pro všechny. A je to opět paní Valchařová-Poulová, jež svým herectvím docílí, že v závěru rozesmátému divákovi lidsky zatrne.

Otázka je, proč Dostojevského inscenovat zrovna takhle. Mozaikovitě skládané scény, loutkově vedení herci, samý zvuk, samý znak. Snad že nás sputnik přesvědčil, že tam nahoře opravdu nikdo není, a proto je všechno tak nějak jedno? Snad aby divák byl vnějškově ohromován a příliš nepřemýšlel nad tím, co se říká? Snad že není čas dotáhnout práci s herci (ne tu strojovou, ta je dokonalá, ale tu, která nabízí pohled do všech zákoutí lidské duše)? Nevím. A nevyčítám, proč by to nešlo zrovna takhle. Ale já zas budu přemýšlet, jak žít ve světě, kde je vše dovoleno, sám. U Klicperů mi s tím nepomohli.

Pilířem inscenace je výkon J. Zapletala. Svou jistou hereckou technikou a schopností úspornými prostředky předat divákovi náležitou emoci udává tempo představení, pokud ovšem jeho postava v příběhu jedná. Není-li na jevišti či součástí děje, představení se vleče (zvlášť první půlka je místy k nepřežití), jednotlivé postavy poněkud splývají. K živějším patří jeho dialogy s F. Richtermocem. Utkví také dialog Remarquea s imigračním úředníkem (jak současné) a mužem v plynové masce (klobouk dolů před jeho fyzickým výkonem). Do nové sezóny zlomte vaz (čert tě vem, koronavire)!

Ačkoli je otázka, zda jsou všechny melodie nosné a zda většina jevištních nápadů není příliš popisná, dokud herci zpívají a dodržují loutkovou? choreografii, je dobře. Problémy nastávají, začnou-li se vyjadřovat ve verších. S rytmem verše, intonací, důrazem na správné slovo, ba i s prožitkem (nepomáhají ani mikroporty). Přirozené v práci s verši zůstávají jen Z. Valchařová-Poulová, M. Eliášová (svou barvou dodává atmosféru hromadným recitacím v záplavě skoro stejných hlasů) a A. Peřinová, jejíž dikce zvláště v užití dlouhých slabik uchu lahodí. Na potlesk vestoje to ale za Erbena věru nestačí.

Nikdy jsem netušil, jakou veselohru o koních Mrštíci vlastně napsali. Teď to vím, ale nesouhlasím. Díky tedy alespoň za část druhé půlky, kde jsou pro mne pánové Vápeník a Richtermoc skvělí i v nářečí.

(Hamlet) je příležitost, s jakou se herec nesetká tak často...velmi záleží i na tom, v jakém souboru, v jaké inscenaci...(R. Lukavský). Shakespeare se vždycky vzepře proti nepevnému režijnímu vedení, proti hercům, kteří nereagují jeden na druhého a na skutečnosti vyplývající ze situací. A to i tehdy, škrtneme-li řeč Hamleta k hercům o tom, jak hrát či nehrát, aby nás neusvědčila z opaku. Nepomůže pak ani slušná úprava textu, nápaditá scéna ani působivá hudba. Zbydou jen citáty. ... hrát Hamleta (v Národním divadle), to je nejvyšší vrchol herecké dráhy. Pak už to jde jen dolů. (K. Höger). Moc přeju hradeckému Hamletovi, aby se pan Höger mýlil.

Řeknu-li, že v prvé půli vyvolávají herci smích nejen kostýmem pandy, kopretiny a Mickey Mouse, ale naštěstí i citem pro situační komedii, aby pak v půli druhé činili totéž tím nejpopisnějším způsobem (i populistickým psaním na zeď), a že nákladná scéna je tu hlavně proto, aby odvedla pozornost od myšlenkově nenákladné (na žánr to nesvádějme) inscenace, a výsledkem že tedy není žádný Šlágr, ač divák třeskutě naznačuje, že se baví, řekne pan Drabiche nejspíš, že každý Čech (i ten, co neskáče hops, hops, hops) je nejen prezident, ministr či trenér, ale i divadelní kritik. Takže bez komentáře.

Pro mne jako diváka se něco nepovedlo. Pochopil jsem při zhlédnutí inscenace a při samostudiu tvorby B. Herz, že je režisérkou hledající, oddanou divadlu a výpovědi o lidské duši skrze něj. Tak tedy vzkaz pro ni, který nemá být kritikou, ale spíš zpětnou vazbou. Představení se vleče. K nepřečkání. Nepomáhají silné autentické příběhy, jež by ze své podstaty měly budit silné emoce, ať takové či onaké. Dostavil se jen jediný pocit, pro divadlo snad ten nejhorší. Nuda. Navíc už brzy po začátku. A nemohou za to herci. Ani Netflix. A už vůbec ne Dante. Marně jsem hledal klíč, skrze který bych pochopil PROČ. Nevím co, ale něco se nepovedlo.

1. půlka - i lidová zábava má svou hranici vkusu. To věděli páni Straussové, Offenbach i Nedbal. Překročí-li se tato ve jménu čehokoli (a kdo ví, čeho vlastně?), vše ostatní je už jen svévole a marnost. Snad tohle ví už i pan režisér Drábek.
2. půlka - bez komentáře. Snad jen, Jednadvacet, jakkoli nejzdařilejší zpěv inscenace, si oko u pozorného diváka neudělá. Rozhodně neplatí, že konec dobrý, všechno dobré.
P.S.1-otázka: Shodla se dramaturgie s režisérem, o co vlastně půjde?
P.S.2-vzkaz: Vážené dámy herečky a vážení pánové herci, jste svého druhu hrdinové. (Že smutní, nemusí nikdo vědět.)

Dramaturgicky i režijně nepovedená inscenace. Není jasné, zda vidíme realistické převedení Raisova realistického textu na jeviště, nebo inscenaci stylizovanou. Herci hrají obojí, vše podtrženo napůl realistickými, napůl stylizovanými kostýmy (scénu nevyjímaje). Neúnosně dlouhé dialogy bez přesvědčivých hereckých výkonů (hercům nelze věřit ani obligátní Pozdrav pámbů). Jistě, lidé dnes řeší tytéž vztahové problémy jako v době Raisově, ale právě Raisův text žel ničím neuchvacuje, a tedy ony problémy k divákovi téměř nedoléhají. Jeden klad - pardubičtí herci moc hezky zpívají. Ale to je málo.

Chápu, že se i dobří herci musí nějak živit. Ale je to smutné podívání. Podbízivé, prvoplánové, bez jakéhokoli přesahu. A myslím, že to všichni zúčastnění vědí. Viděno 18. 8. 2019 v areálu Vítězná.

Od paní Holubové velmi statečný výkon. Sama proti kamerám, bez publika, které se často směje čemukoli. Tahle herečka by si ale zasloužila lepší text. Neprvoplánový, s přesahem. Škoda. Viděno na ČT art 27. 3. 2020.