Profil uživatele

Pavel Pešek

Volby

Hodnocení

Redaktoři s podobným hodnocením
jméno redaktora: průměrný rozdíl hodnocení (počet společně hodnocených inscenací)
Michal Novák: 6 % (5)
Lukáš Dubský: 11 % (23)
Jiří Koula: 13 % (4)
Jiří Landa: 14 % (5)
Kateřina Jírová: 17 % (3)

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

1 2  > 
(zadáno: 15.2.2019)
Pevně vedená režie Jana Holce (nedovolí, aby se Tolstého příběh ztratil v záplavě režijních a scénografických nápadů, naopak, ty jej umocňují a nabízejí možnost přemýšlet nejen nad ním). Skvělý Jiří Zapletal jako Karenin (škoda, že místy nemá v hlavních úlohách rovnocenného hereckého partnera, Anně K. není vždy dobře rozumět). Troll Jan Sklenář (radost se dívat a dešifrovat všechny nabízené možnosti). Velmi dobré výkony v menších a malých rolích (Dolly, Levin, Nikolaj/Hlas boží...). Nasazení a dokonalá souhra celého souboru. To je Anna Karenina u Klicperů.
(zadáno: 5.6.2022)
Rozhodně stojí za vidění. Je na co se dívat, je radost se dívat, a navíc je o čem přemýšlet (napříč věkovými kategoriemi).
(zadáno: 5.2.2020)
Svižné, hravé představení, plné půvabných režijních a výtvarných nápadů, přiléhavé hudby, dobře vymyšlené i herci zvládnuté choreografie; to vše na jednoduché, působivé scéně. Absence klíče pro hereckou interpretaci hlavní dvojice (znatelněji u postavy Grahama) způsobuje, že není vždy zcela zřejmé, zda jde o dystopické varování hrané s mírnou nadsázkou či o parodii na různá "sci-fi klišé" či o obojí. Přesto je zaděláno na divácky (napříč generacemi) úspěšnou, přitom nepodbízející se inscenaci (noc v Černigově budiž přehlédnuta). Na jevišti i v zákulisí všichni šlapou naplno. Punťa je Bůh! Haf!
(zadáno: 19.6.2019)
Otázka je, proč Dostojevského inscenovat zrovna takhle. Mozaikovitě skládané scény, loutkově vedení herci, samý zvuk, samý znak. Snad že nás sputnik přesvědčil, že tam nahoře opravdu nikdo není, a proto je všechno tak nějak jedno? Snad aby divák byl vnějškově ohromován a příliš nepřemýšlel nad tím, co se říká? Snad že není čas dotáhnout práci s herci (ne tu strojovou, ta je dokonalá, ale tu, která nabízí pohled do všech zákoutí lidské duše)? Nevím. A nevyčítám, proč by to nešlo zrovna takhle. Ale já zas budu přemýšlet, jak žít ve světě, kde je vše dovoleno, sám. U Klicperů mi s tím nepomohli.
(zadáno: 4.4.2018)
Inscenace složitého textu o prostém "v mládí bylo fajn, ale zvrtlo se to a teď už to není ono" nabízí: 1.souboj herců s pamětí (na jevišti raději nenapovídat, v hledišti je slyšet :)); 2.souboj diváka s orientací v postavách a v čase (sakra, měla s ním dítě nebo ne?). Divák odejde rozechvěn, že je to vlastně jeho příběh, i když ho prožil a žije jinde a jinak. Navíc s pocitem, že herci jsou moc dobří ve svém úsporném projevu (gesto paní Sedlárové měnící ji v okamžiku a na okamžik v ředitelku školy mne okouzlilo). A potěšen řadou režijních, hudebních a výtvarných nápadů. Jen vyhrát ty souboje!
(zadáno: 13.6.2021)
Bolku (odpusťte to familiérní oslovení, ale když hrajete, vždycky mám pocit, že se nějak známe), díky. Za setkání s klaunem, třebas stárnoucím, třebas v dešti a větru, ale s KLAUNEM. Představení na Kraví hoře (12. 6.) mě zase na chvíli postavilo blíž k jevišti než k hrobu. Máte tu moc. DÍKY. A pozdravujte Aničku.
(zadáno: 2.5.2022)
Bavil jsem se, ale nepřišel jsem na to, kdo je ten, jenž nechápe nic. Zda dokonalá paní Judy, která nechápe svět kolem sebe, nebo já, který nechápu smysl celé hry ani s nápovědou v programu. Ale nejspíš já, přiznávám. Stejně jako, že pro Lucii Andělovou - herečku začínám mít slabost.
(zadáno: 24.3.2019)
Rozhodně pozoru-hodný režisér Jan Holec, vyzbrojen skvělou výpravou Jozefa Huga Čačka, působivou hudbou Davida Hlaváče a pěticí dobrých herců (jejich výkony jistě ještě porostou), vytvořil opět (podobně jako v Karenině) inscenaci plnou znaků, náznaků, obrazů a metafor. Jedním z možných klíčů je mrazivé varování: Fernando (Vladimír, Donald, Viktor, Andrej etc.) Krapp nám (Juliím, aristokratům ducha, profesorům, zadluženým otcům etc.) píše dopis. Denně. Může ho něco zastavit? Osvěžující, ale také odvážný dramaturgický počin. Zatím se takové divadlo ještě stále může hrát!
(zadáno: 23.12.2018)
Zavřu oči a jásám. Je to Stroupežnický (skoro) a pořád zatraceně současný. Na chvíli je otevřu... dědeček Dubský stíhá dva mocnáře i barevnou televizi a TOI TOI. Krejčí Fiala diktuje dceři paličský dopis do pera,leč ona jej sprejuje. Dubská, bez kouska ženské moudrosti,zdá se být pařezem stejným jako ostatní... Tož oči zas zavřu a říkám si: nechme autory na pokoji, ti dobří píšou, to se dá hrát i dnes. Nesvazujme je "vlastními poselstvími". A nečiňme tak ani hercům (pánové Zapletal a Sklenář jsou skvělí Bušek a Kožený). A jestli jedněm či druhým nevěříme, napišme si něco sami. Dej Bůh štěstí.
(zadáno: 25.6.2021)
Eleos, fobos, katharsis. S Lucií Andělovou dvě hodiny v pekle, ale stojí to za to.
(zadáno: 28.3.2020)
Od paní Holubové velmi statečný výkon. Sama proti kamerám, bez publika, které se často směje čemukoli. Tahle herečka by si ale zasloužila lepší text. Neprvoplánový, s přesahem. Škoda. Viděno na ČT art 27. 3. 2020.
(zadáno: 18.9.2018)
Dramaturgicky i režijně nepovedená inscenace. Není jasné, zda vidíme realistické převedení Raisova realistického textu na jeviště, nebo inscenaci stylizovanou. Herci hrají obojí, vše podtrženo napůl realistickými, napůl stylizovanými kostýmy (scénu nevyjímaje). Neúnosně dlouhé dialogy bez přesvědčivých hereckých výkonů (hercům nelze věřit ani obligátní Pozdrav pámbů). Jistě, lidé dnes řeší tytéž vztahové problémy jako v době Raisově, ale právě Raisův text žel ničím neuchvacuje, a tedy ony problémy k divákovi téměř nedoléhají. Jeden klad - pardubičtí herci moc hezky zpívají. Ale to je málo.
(zadáno: 22.6.2020)
Kruté vztahové hry E. Albeeho v podání hradeckých herců otvírají v divákovi (bez ohledu na další možné výklady hry) jeho vlastní "rány". Ten se tomuto neúprosnému útoku brání tu cynickým smíchem, tu potlačovanou slzou v oku, ale uniknout před ním nemůže. Inscenace nabízí požitek jak z textu vlastního, tak z koncertu hereckého kvarteta, umocněného jednoduchým, leč velmi působivým pojetím výtvarným. Pro mě další důkaz, že když se kvalitnímu textu a dobrým hercům režisérsky neubližuje, ale naopak pomáhá, výsledkem je velký divácký zážitek (zde nejen během hry, ale i v mezihrách a během pauzy).
(zadáno: 13.5.2018)
Řeknu-li, že v prvé půli vyvolávají herci smích nejen kostýmem pandy, kopretiny a Mickey Mouse, ale naštěstí i citem pro situační komedii, aby pak v půli druhé činili totéž tím nejpopisnějším způsobem (i populistickým psaním na zeď), a že nákladná scéna je tu hlavně proto, aby odvedla pozornost od myšlenkově nenákladné (na žánr to nesvádějme) inscenace, a výsledkem že tedy není žádný Šlágr, ač divák třeskutě naznačuje, že se baví, řekne pan Drabiche nejspíš, že každý Čech (i ten, co neskáče hops, hops, hops) je nejen prezident, ministr či trenér, ale i divadelní kritik. Takže bez komentáře.
(zadáno: 22.9.2020)
Ačkoli je otázka, zda jsou všechny melodie nosné a zda většina jevištních nápadů není příliš popisná, dokud herci zpívají a dodržují loutkovou? choreografii, je dobře. Problémy nastávají, začnou-li se vyjadřovat ve verších. S rytmem verše, intonací, důrazem na správné slovo, ba i s prožitkem (nepomáhají ani mikroporty). Přirozené v práci s verši zůstávají jen Z. Valchařová-Poulová, M. Eliášová (svou barvou dodává atmosféru hromadným recitacím v záplavě skoro stejných hlasů) a A. Peřinová, jejíž dikce zvláště v užití dlouhých slabik uchu lahodí. Na potlesk vestoje to ale za Erbena věru nestačí.
(zadáno: 13.4.2020)
Máte-li Harpagona hravého fyzicky (stále ještě) i slovně, klauna, který využije každou příležitost (vkusně) rozesmát diváka, pak je z Moliérovy hry konečně komedie. Brněnští takového Harpagona v B. Polívkovi mají a na ostatních je, kolik pro sebe svým herectvím-klaunstvím v Moliérem spíše odbytých postavách získají prostoru. Vydobili si ho A. Antalová a M. Isteník, kterého B. Polívka nejvíce bere jako partnera. Velká poklona Z. Junákovi, který je ochoten čekat celý večer a pak svou precizní dikcí ozdobit závěr hry v roli Anselma. Viděno na ČT art 13. 4. 2020.
(zadáno: 22.6.2020)
Opožděný komentář - viděno ze záznamu v TV za časů koronaviru. Neobvyklý zážitek, pro mne navíc umocněn i Morávkovou režií někdejšího přímého přenosu ČT art. Hodně pomohlo dívat se jeho očima na to, co on považuje na jevišti za důležité. Někdy to u Morávkových inscenací na živo v divadle nejde; prostě buď nestihnete, nebo ani nemůžete vidět všechno; a znovu tvrdím, že je to škoda a režisérský hřích. Dnes byla radost vychutnat si herectví všech (specielně mám slabost pro herectví Jana Kolaříka). Odpusťte výkřik, ale: Ta Marečková je fakt zjevení (a nebude to jen věkem).
(zadáno: 20.8.2019)
Chápu, že se i dobří herci musí nějak živit. Ale je to smutné podívání. Podbízivé, prvoplánové, bez jakéhokoli přesahu. A myslím, že to všichni zúčastnění vědí. Viděno 18. 8. 2019 v areálu Vítězná.
(zadáno: 19.5.2019)
Nemůžu se zbavit dojmu, že Smoljakův didakticko-komediální text by víc slušel rozhlasu či provedení cimrmanovsky "amatérskému". Profesionální herec jakoby neměl na malém prostoru jednoduché a neměnící se scény co hrát, a tak se na jevišti skoro nudí. Divák v první půli místy sleduje, jak plyne čas za oknem cely, a zpozorní jen při výstupech Zory Valchařové-Poulové, která je v této části velkým osvěžením. Druhá půlka je daleko svižnější a nese víc hereckých příležitostí pro všechny. A je to opět paní Valchařová-Poulová, jež svým herectvím docílí, že v závěru rozesmátému divákovi lidsky zatrne.
(zadáno: 2.5.2022)
Nikdy jsem netušil, jakou veselohru o koních Mrštíci vlastně napsali. Teď to vím, ale nesouhlasím. Díky tedy alespoň za část druhé půlky, kde jsou pro mne pánové Vápeník a Richtermoc skvělí i v nářečí.
(zadáno: 4.1.2018)
1. půlka - i lidová zábava má svou hranici vkusu. To věděli páni Straussové, Offenbach i Nedbal. Překročí-li se tato ve jménu čehokoli (a kdo ví, čeho vlastně?), vše ostatní je už jen svévole a marnost. Snad tohle ví už i pan režisér Drábek.
2. půlka - bez komentáře. Snad jen, Jednadvacet, jakkoli nejzdařilejší zpěv inscenace, si oko u pozorného diváka neudělá. Rozhodně neplatí, že konec dobrý, všechno dobré.
P.S.1-otázka: Shodla se dramaturgie s režisérem, o co vlastně půjde?
P.S.2-vzkaz: Vážené dámy herečky a vážení pánové herci, jste svého druhu hrdinové. (Že smutní, nemusí nikdo vědět.)
(zadáno: 8.10.2022)
Přál bych Klicperovu divadlu, aby si tohle představení našlo co nejvíce diváků. Nejen pro zdařilou dramatizaci ne právě jednoduchého Brochova románu, nejen pro pozoruhodné výtvarné řešení scény a masek a nejen pro vyrovnaný a místy strhující výkon hereckého souboru. Ale především proto, že už zase nám všem takové Očarování hrozí. Snad diváci přijdou, snad přijdou i ti už očarovaní, a snad třeba i pochopí. Snad...
(zadáno: 2.5.2022)
Když se na programu objeví klasika, vždy trnu, komu zas text poslouží k vlastnímu zviditelňování se. Ale vždy se znovu těším. A někdy (málokdy) odcházím potěšen vysloveně. To když režisér věří textu víc než sobě. Když herci (alespoň většina) ovládají své základní výrobní prostředky, totiž hlas a techniku řeči. Když je se na jevišti na co dívat, ale pozornost není od textu odváděna. Když můžu přemýšlet, nevyrušován uměle vyvolávaným smíchem i tam, kde k smíchu není nic. Když věci vážné jsou vážně brány. Jako tentokrát u Klicperů. Díky.
(zadáno: 27.1.2018)
Hledaje balzám na duši rozbolavělou pěnou svých vlastních dní, aaajajaj, neovlivněn sice, jako autor předlohy, válkou, (ale jen prezidentskými debatami, aajajaj), vnořil jsem se do Pěny vianovsky SKUTŘÍ. Viděl jsem herecky kreativní, mastixově hudební, scénograficky oceněnou (2016) a žasnutí umožňující inscenaci. Ne, balzám jsem nenašel. Byl to zážitek enervující, rozechvívající, slzy do očí místy nutící a začasté fagotovsky neu(po)chopitelný. Ale MAGICKY KRÁSNÝ. Až vykvete leknín na mé pravé plíci, chtěl bych mít alespoň tolik fantazie, kolik jí v sobě má tato inscenace. Aaajajaj.
(zadáno: 21.12.2019)
Těžko hodnotit souboj dvou velkých osobností, autora a režiséra, a jejich vidění světa (umění). Kdo chce vidět surreální svět režisérův, bude spokojen. Já chtěl vidět Kunderu, nestalo se. Omlouvám se V.elkému M.ágovi, jehož umění ctím, že důvody nechám si pro sebe. Jako on nechává si pro sebe významy některých motivů inscenace. Jeden důvod přece, přízemní, uznávám. Řadu věcí divák zkrátka nemá šanci vidět, ať sedí kdekoli. Jakoby o něj už ani nešlo. Je-li to záměr, omlouvám se podruhé. Jsem s vizuálním inscenováním textů stojících přísně na významu slov dlouhodobě ve při. Poklona všem hercům.
1 2  >