Pavel Pešek

Pevně vedená režie Jana Holce (nedovolí, aby se Tolstého příběh ztratil v záplavě režijních a scénografických nápadů, naopak, ty jej umocňují a nabízejí možnost přemýšlet nejen nad ním). Skvělý Jiří Zapletal jako Karenin (škoda, že místy nemá v hlavních úlohách rovnocenného hereckého partnera, Anně K. není vždy dobře rozumět). Troll Jan Sklenář (radost se dívat a dešifrovat všechny nabízené možnosti). Velmi dobré výkony v menších a malých rolích (Dolly, Levin, Nikolaj/Hlas boží...). Nasazení a dokonalá souhra celého souboru. To je Anna Karenina u Klicperů.

Rozhodně stojí za vidění. Je na co se dívat, je radost se dívat, a navíc je o čem přemýšlet (napříč věkovými kategoriemi).

Svižné, hravé představení, plné půvabných režijních a výtvarných nápadů, přiléhavé hudby, dobře vymyšlené i herci zvládnuté choreografie; to vše na jednoduché, působivé scéně. Absence klíče pro hereckou interpretaci hlavní dvojice (znatelněji u postavy Grahama) způsobuje, že není vždy zcela zřejmé, zda jde o dystopické varování hrané s mírnou nadsázkou či o parodii na různá "sci-fi klišé" či o obojí. Přesto je zaděláno na divácky (napříč generacemi) úspěšnou, přitom nepodbízející se inscenaci (noc v Černigově budiž přehlédnuta). Na jevišti i v zákulisí všichni šlapou naplno. Punťa je Bůh! Haf!

Otázka je, proč Dostojevského inscenovat zrovna takhle. Mozaikovitě skládané scény, loutkově vedení herci, samý zvuk, samý znak. Snad že nás sputnik přesvědčil, že tam nahoře opravdu nikdo není, a proto je všechno tak nějak jedno? Snad aby divák byl vnějškově ohromován a příliš nepřemýšlel nad tím, co se říká? Snad že není čas dotáhnout práci s herci (ne tu strojovou, ta je dokonalá, ale tu, která nabízí pohled do všech zákoutí lidské duše)? Nevím. A nevyčítám, proč by to nešlo zrovna takhle. Ale já zas budu přemýšlet, jak žít ve světě, kde je vše dovoleno, sám. U Klicperů mi s tím nepomohli.

75 %
Milé, hravé, dojemné. Díky.

Inscenace složitého textu o prostém "v mládí bylo fajn, ale zvrtlo se to a teď už to není ono" nabízí: 1.souboj herců s pamětí (na jevišti raději nenapovídat, v hledišti je slyšet :)); 2.souboj diváka s orientací v postavách a v čase (sakra, měla s ním dítě nebo ne?). Divák odejde rozechvěn, že je to vlastně jeho příběh, i když ho prožil a žije jinde a jinak. Navíc s pocitem, že herci jsou moc dobří ve svém úsporném projevu (gesto paní Sedlárové měnící ji v okamžiku a na okamžik v ředitelku školy mne okouzlilo). A potěšen řadou režijních, hudebních a výtvarných nápadů. Jen vyhrát ty souboje!

Bolku (odpusťte to familiérní oslovení, ale když hrajete, vždycky mám pocit, že se nějak známe), díky. Za setkání s klaunem, třebas stárnoucím, třebas v dešti a větru, ale s KLAUNEM. Představení na Kraví hoře (12. 6.) mě zase na chvíli postavilo blíž k jevišti než k hrobu. Máte tu moc. DÍKY. A pozdravujte Aničku.

Bavil jsem se, ale nepřišel jsem na to, kdo je ten, jenž nechápe nic. Zda dokonalá paní Judy, která nechápe svět kolem sebe, nebo já, který nechápu smysl celé hry ani s nápovědou v programu. Ale nejspíš já, přiznávám. Stejně jako, že pro Lucii Andělovou - herečku začínám mít slabost.

75 % Nádherná možnost přemýšlet prostřednictvím divadla nejen o Háchovi, ale každý jednotlivě i sám o sobě. Co víc si od divadla přát! Viděno v divadle DRAK v HK.

Rozhodně pozoru-hodný režisér Jan Holec, vyzbrojen skvělou výpravou Jozefa Huga Čačka, působivou hudbou Davida Hlaváče a pěticí dobrých herců (jejich výkony jistě ještě porostou), vytvořil opět (podobně jako v Karenině) inscenaci plnou znaků, náznaků, obrazů a metafor. Jedním z možných klíčů je mrazivé varování: Fernando (Vladimír, Donald, Viktor, Andrej etc.) Krapp nám (Juliím, aristokratům ducha, profesorům, zadluženým otcům etc.) píše dopis. Denně. Může ho něco zastavit? Osvěžující, ale také odvážný dramaturgický počin. Zatím se takové divadlo ještě stále může hrát!

Bylo pro mne velkým potěšením vidět herce Dejvického divadla konečně takzvaně naživo. A velkým utrpením dívat se skrz tento příběh na sebe. Přesto velké díky. Je radost se dívat, když to někdo umí. Viděno v Klicperově divadle v HK.

Zavřu oči a jásám. Je to Stroupežnický (skoro) a pořád zatraceně současný. Na chvíli je otevřu... dědeček Dubský stíhá dva mocnáře i barevnou televizi a TOI TOI. Krejčí Fiala diktuje dceři paličský dopis do pera,leč ona jej sprejuje. Dubská, bez kouska ženské moudrosti,zdá se být pařezem stejným jako ostatní... Tož oči zas zavřu a říkám si: nechme autory na pokoji, ti dobří píšou, to se dá hrát i dnes. Nesvazujme je "vlastními poselstvími". A nečiňme tak ani hercům (pánové Zapletal a Sklenář jsou skvělí Bušek a Kožený). A jestli jedněm či druhým nevěříme, napišme si něco sami. Dej Bůh štěstí.

(Hamlet) je příležitost, s jakou se herec nesetká tak často...velmi záleží i na tom, v jakém souboru, v jaké inscenaci...(R. Lukavský). Shakespeare se vždycky vzepře proti nepevnému režijnímu vedení, proti hercům, kteří nereagují jeden na druhého a na skutečnosti vyplývající ze situací. A to i tehdy, škrtneme-li řeč Hamleta k hercům o tom, jak hrát či nehrát, aby nás neusvědčila z opaku. Nepomůže pak ani slušná úprava textu, nápaditá scéna ani působivá hudba. Zbydou jen citáty. ... hrát Hamleta (v Národním divadle), to je nejvyšší vrchol herecké dráhy. Pak už to jde jen dolů. (K. Höger). Moc přeju hradeckému Hamletovi, aby se pan Höger mýlil.

Eleos, fobos, katharsis. S Lucií Andělovou dvě hodiny v pekle, ale stojí to za to.

Od paní Holubové velmi statečný výkon. Sama proti kamerám, bez publika, které se často směje čemukoli. Tahle herečka by si ale zasloužila lepší text. Neprvoplánový, s přesahem. Škoda. Viděno na ČT art 27. 3. 2020.

Chvílemi člověk neví, kam se dívat dřív. Ale nakonec vás inscenace svým poselstvím spolehlivě zasáhne. Viděno v Divadle Drak v HK.

Nesouzním, ale respektuji.

Dramaturgicky i režijně nepovedená inscenace. Není jasné, zda vidíme realistické převedení Raisova realistického textu na jeviště, nebo inscenaci stylizovanou. Herci hrají obojí, vše podtrženo napůl realistickými, napůl stylizovanými kostýmy (scénu nevyjímaje). Neúnosně dlouhé dialogy bez přesvědčivých hereckých výkonů (hercům nelze věřit ani obligátní Pozdrav pámbů). Jistě, lidé dnes řeší tytéž vztahové problémy jako v době Raisově, ale právě Raisův text žel ničím neuchvacuje, a tedy ony problémy k divákovi téměř nedoléhají. Jeden klad - pardubičtí herci moc hezky zpívají. Ale to je málo.

Kruté vztahové hry E. Albeeho v podání hradeckých herců otvírají v divákovi (bez ohledu na další možné výklady hry) jeho vlastní "rány". Ten se tomuto neúprosnému útoku brání tu cynickým smíchem, tu potlačovanou slzou v oku, ale uniknout před ním nemůže. Inscenace nabízí požitek jak z textu vlastního, tak z koncertu hereckého kvarteta, umocněného jednoduchým, leč velmi působivým pojetím výtvarným. Pro mě další důkaz, že když se kvalitnímu textu a dobrým hercům režisérsky neubližuje, ale naopak pomáhá, výsledkem je velký divácký zážitek (zde nejen během hry, ale i v mezihrách a během pauzy).

Řeknu-li, že v prvé půli vyvolávají herci smích nejen kostýmem pandy, kopretiny a Mickey Mouse, ale naštěstí i citem pro situační komedii, aby pak v půli druhé činili totéž tím nejpopisnějším způsobem (i populistickým psaním na zeď), a že nákladná scéna je tu hlavně proto, aby odvedla pozornost od myšlenkově nenákladné (na žánr to nesvádějme) inscenace, a výsledkem že tedy není žádný Šlágr, ač divák třeskutě naznačuje, že se baví, řekne pan Drabiche nejspíš, že každý Čech (i ten, co neskáče hops, hops, hops) je nejen prezident, ministr či trenér, ale i divadelní kritik. Takže bez komentáře.

Ačkoli je otázka, zda jsou všechny melodie nosné a zda většina jevištních nápadů není příliš popisná, dokud herci zpívají a dodržují loutkovou? choreografii, je dobře. Problémy nastávají, začnou-li se vyjadřovat ve verších. S rytmem verše, intonací, důrazem na správné slovo, ba i s prožitkem (nepomáhají ani mikroporty). Přirozené v práci s verši zůstávají jen Z. Valchařová-Poulová, M. Eliášová (svou barvou dodává atmosféru hromadným recitacím v záplavě skoro stejných hlasů) a A. Peřinová, jejíž dikce zvláště v užití dlouhých slabik uchu lahodí. Na potlesk vestoje to ale za Erbena věru nestačí.

Máte-li Harpagona hravého fyzicky (stále ještě) i slovně, klauna, který využije každou příležitost (vkusně) rozesmát diváka, pak je z Moliérovy hry konečně komedie. Brněnští takového Harpagona v B. Polívkovi mají a na ostatních je, kolik pro sebe svým herectvím-klaunstvím v Moliérem spíše odbytých postavách získají prostoru. Vydobili si ho A. Antalová a M. Isteník, kterého B. Polívka nejvíce bere jako partnera. Velká poklona Z. Junákovi, který je ochoten čekat celý večer a pak svou precizní dikcí ozdobit závěr hry v roli Anselma. Viděno na ČT art 13. 4. 2020.

Pro mne jako diváka se něco nepovedlo. Pochopil jsem při zhlédnutí inscenace a při samostudiu tvorby B. Herz, že je režisérkou hledající, oddanou divadlu a výpovědi o lidské duši skrze něj. Tak tedy vzkaz pro ni, který nemá být kritikou, ale spíš zpětnou vazbou. Představení se vleče. K nepřečkání. Nepomáhají silné autentické příběhy, jež by ze své podstaty měly budit silné emoce, ať takové či onaké. Dostavil se jen jediný pocit, pro divadlo snad ten nejhorší. Nuda. Navíc už brzy po začátku. A nemohou za to herci. Ani Netflix. A už vůbec ne Dante. Marně jsem hledal klíč, skrze který bych pochopil PROČ. Nevím co, ale něco se nepovedlo.

Opožděný komentář - viděno ze záznamu v TV za časů koronaviru. Neobvyklý zážitek, pro mne navíc umocněn i Morávkovou režií někdejšího přímého přenosu ČT art. Hodně pomohlo dívat se jeho očima na to, co on považuje na jevišti za důležité. Někdy to u Morávkových inscenací na živo v divadle nejde; prostě buď nestihnete, nebo ani nemůžete vidět všechno; a znovu tvrdím, že je to škoda a režisérský hřích. Dnes byla radost vychutnat si herectví všech (specielně mám slabost pro herectví Jana Kolaříka). Odpusťte výkřik, ale: Ta Marečková je fakt zjevení (a nebude to jen věkem).

Chápu, že se i dobří herci musí nějak živit. Ale je to smutné podívání. Podbízivé, prvoplánové, bez jakéhokoli přesahu. A myslím, že to všichni zúčastnění vědí. Viděno 18. 8. 2019 v areálu Vítězná.