Phoenix

Potenciál scény byl využit na 110%. Líbilo se mi velmi zdařilé předělení prostoru pomocí rekvizit, které jasně charakterizovaly jednotlivé prostory. Lightdesign využíval i lampičky u postelí. Hudební duo se výrazným způsobem zasloužilo o budování atmosféry (živý doprovod). Herci mě svými výkony zasáhli, nejvíc se mi líbil Samuel Toman v roli Kryštofa. První polovina byla nabitá a cítila jsem z ní energii a velký potenciál (nechyběl vtip, silný děj, emoce). Druhá polovina ale více filosofovala a zpomalení tempa a rozvláčnost rozklížila moji pozornost. Oocenila jsem práci s prostorem.

Představení se mi líbilo svým scénickým zpracováním, zaujalo mě hrou stínů, které podtrhly temnost děje. Syrové zpracování postav bylo autentické a ačkoliv mi hlavní postava byla nesympatická, svým způsobem jsem s ní soucítila. Byla jsem velmi příjemně překvapena, netušila jsem, že by mě Dostojevskij mohl natolik zaujmout.

Výkon J. Albrechta byl skvělý, herci na sebe slyšeli, ale často nedostali čas vytvořit v jednotlivých scénách atmosféru. Po dramaturgické stránce, než jsem se vnořila do scény, často byla pryč. Bojové scény byly dlouhé a bez energie, celkově na mě působilo představení jako sled menších obrazů, které jsem si nestíhala pořádně prohlédnout a užít.

Viděla jsem tragédii řeckých rozměrů, která byla zasazena do nafukovacích sedaček. Skvělý výkon hereckého dua, při monologu L. Trmíkové jsem skoro nedýchala. Scéna byla netradiční a hodně symbolická. Střídání prózy, poezie, dialogů a monologů z různých literárních děl, bylo náročné na pozornost (vnímala jsem proto hlavně celkový vjem, než význam jednotlivých slov). Hodně mě bavily kostýmy a rekvizity (plastové džíny, párkovač), odlehčovaly napjaté situace a skvěle dovytvářely charaktery postav. Herecké výkony byly inspirující. Živé bicí budovaly napětí s atmosféru strachu.