Psychoklara

Jedno z nejlepších představení pro děti i dospělé, dokonalá směs humoru, hudby a Vánoční atmosféry. Perfektní jsou i kulisy a kostýmy. Herci excelují nejen ve svých rolích, ale i v hudebně-tanečních číslech. Svůj standard si představení drží i po několika letech uvádění.

Divadlo v Dlouhé už si vypěstovalo stálé publikum Malé vánoční povídky a vetřít se mezi ně jako nováček není snadné, bývá rychle vyprodáno. Pokud se Vám to podaří, možná se také stanete "štamgastem". Malá vánoční povídka je totiž příjemnějším svátečním zážitkem, než všechny pohádky, vánoční trhy a cukroví dohromady :).

Hra, která mě natolik zasáhla, že si na ní často vzpomenu i více než 10 let po shlédnutí, silná, jímavá a zároveň frustrující, protože dokonale odráží vývoj osobnosti jedince a jeho pudové tužby. Ze všeho nejvíc pojednává o nevěře, o jejích příčinách a důsledcích.
Kéž by bylo víc takových her.

Musím potvrdit níže napsané. Všichni herci byli skvělí, jejich výkony dokonale vyvážené, výborná scéna, hudba i režie, prostě není co vytknout a proto nemůžu jinak než dát 100%. Pro mě to byl jeden z nejsilnějších divadelních zážitků, na který vzpomínám detailně i mnoho dní po shlédnutí. Při závěrečném potlesku vestoje bylo vidět, že brečeli diváci i herci, přestože v průběhu představení jsme se mnohokrát hlasitě zasmáli. Hra sdělila to, co se slovy sdělit nedá.

Tato komedie není založená na zesměšňování Luneticů, ale na konstatování známých faktů o konci 90. let, skutečných citacích členů Luneticu a Martinovy mámy. :) Oceňuji tu teorii, proč nám některé šílené věci v devadesátkách přišly ?prostě skvělý? a nemusíme si tedy připadat jako pitomci, ale můžeme si to prostě užít. :)
Představení mě nabilo energií a úsměv mi vydržel do druhého dne.

Skvělá hra, kterou mi nestačilo vidět třikrát. Pustili jsme si její televizní záznam na Štědrý den a byl to nejlépe strávený Štědrý večer za posledních pár let. Perfektně zpracovaný Pratchett.
Asi nikdo si na derniéře tolik nepřál vyhrát bludný balvan tak jako já :).

Jakou hodnotu má pravda? Brilantní Miroslav Táborský a velmi dobrý Filip Cíl to člověku rádi připomenou. Přestože hra se skládá především z dialogů a obávaného jevištního postávání, posedávání či popocházení :), bavila nás stejně jako drama se spoustou herců na velké scéně. Nekašlali jsme :).
"Jak lidi poznáváme, postupem času se naučíme říkat bezpečné fráze, které chtějí slyšet a dávat věci, které chtějí dostávat, protože chceme být milováni. To ale není láska." - Přibližně tato slova mi zní v hlavě ještě pár dní po představení. Člověk má najednou bláznivou chuť začít mluvit pravdu...

Fantazie. Být uprostřed dění a spolu s kosmonauty nahlížet do útrob neznámého kosmického tělesa, vidět z bezprostřední blízkosti střet jejich osobností a životních hodnot a rozhodovat o tom, jak se bude hra vyvíjet dál, to bylo něco úžasného.
Nesouhlasím s názory, že by měli být diváci více vtaženi do děje, byli jsme ději blízko víc než dost a naše smysly si přišly na své. Pořád je to divadlo a má svá pravidla, přestože v případě této hry se mantinely posouvají za známé hranice.
Z divadla jsme odcházeli s širokými úsměvy a zvláštním hřejivým pocitem u srdce, nadšení a očarovaní.

Před Válkou s mloky jste přesvědčeni, že je jasné, na čí straně budete stát, z divadla však odcházíte s rozporuplnými pocity a znechuceni vlastní rasou...
Forma kabaretu je originální, děj sice poněkud roztříští, ale ve výsledku bude zábavnou formou sděleno vše podstatné, okořeněné špetkou krutého humoru.
V D21 se můžete spolehnout na jedno - herecké výkony budou vždy na daleko vyšší úrovni, než byste v tak malém divadle čekali (jen z konferenciérky jsem měla pocit, že si svou roli příliš užívá, ale málo hraje, nicméně možná se to s počtem odehraných repríz vytříbí). Doporučuji navštívit.

Krásné, vlastenecké a velkolepé. Divadlo v Dlouhé dokáže divákovi klasiku předložit hravě a nenásilně, takže nemá pocit, jako by byl na povinném školním představení.
Musím vyzdvihnout především krásnou výtvarnou scénu, nádherná a přitom jednoduchá hra světel dávala celku punc výjimečnosti, dokonale navozovala správnou atmosféru a byla skutečnou pastvou pro oči.
Herci byli opět výborní, dialogy, které by jinak nudily, dokázali přednést přirozeně a se zaujetím, představení bylo zároveň prošpikované nenásilnými vtípky, takže o smích nebyla nouze. Líbil se mi i odvážně politický doslov na závěr.

Tíživá atmosféra režimu Velkého bratra v podání herců D21 na nás zapůsobila
tak silně, že jsme po skončení představení jen těžko sbírali střípky optimismu. Moc nedoporučuji do sychravých podzimních a zimních dnů, slabší povahy snadno propadnou depresi. Přesto hodnotím představení jako velmi dobré.

Lehce šílená schůze lehce šílených vlastníků bytových jednotek obsahuje vše, co je na takové schůzi běžné: hádky, obviňování, narážky na sexuální aktivity sousedů, rozpad aparátu, složení nového aparátu, alkohol, zákusek, pářící se hyeny, porod, smrt a rvačku.
Přesto musím přiznat, že mě nebavila hluchá místa, kdy se probíraly skutečné problémy družstva. Chápu, že tam musely být, aby byla celá hra uvěřitelná, já osobně bych ale snesla ještě o 10% víc přehnaných výstupů :).

Velkolepé jak se patří. Hlasové výkony sólistů nás nadchly, výjimku tvořil pouze samotný fantom, jehož nejistý hlas se poněkud ztrácel (ale možná šlo o dočasnou indispozici). Rozhodně doporučuji všem, kdo si potrpí na úchvatné kostýmy a velkou scénu.

Pohlcující tísnivá atmosféra a brilantní výkon Pavla Neškudly jsou podle mě to hlavní, co by diváky mělo přitáhnout. Vidět ho z první řady považuji za jeden z nejlepších divadelních zážitků vůbec. Téma známého Otčenáškova románu je sice velmi silné a srdcervoucí, ale zároveň v podstatě jednoduché a předvídatelné, neodhalí vám žádný nový pohled na holocaust. Nicméně zážitek to byl natolik intenzivní, že doháněl až k slzám.
Pokud vás při vstupu do divadla trápí všední problémy jako nerudný šéf, zlobivé děti nebo hašteřivá manželka, tak právě tady si uvědomíte, že problém vlastně nemáte.

Nejen, že jsme se nachechtali, když nám došla paralela se současností, ale také jsme se trochu lekli a zamysleli nad tím, jak by to s námi mohlo dopadnout. Bavili jsme se ale po celou dobu, herci nás nenechali na vteřinku vydechnout (zejména překvapil Vojtěch Hrabák, snad ho v D21 ještě uvidíme), hra měla spád a scéna i rekvizity byly fantasticky promyšlené. Jen se asi zvýší spotřeba plechových van :). Strach vyjádřený chrastěním basy lahváčů považujeme za geniální nápad :). Víc už neprozradím. Někdo tvrdil, že Král Ubu bude divácky náročnej kousek. - Hovnajs!

Pro mě to byl jedinečný zážitek hlavně proto, že jsme měli možnost vidět opravdu skvělé herecké výkony z bezprostřední blízkosti. Tohle se Vám prostě ve velkém divadle nestane, že byste se cítili být s postavami v jedné malé místnosti (protože s nimi doslova jste v jedné malé místnosti). Tady prostě nejste jenom divák. Tady jste uprostřed "toho". Neskutečné. Ten příběh a ty emoce jsem nemohla dostat z hlavy ještě dva dny po představení. Rozhodně doporučuji.

Vlastně jsem nečekala, že se u tak mrazivého příběhu budeme i smát, ale tahle inscenace dokáže překvapivě dobře namixovat koktejl z obojího. Na můj vkus je tam až moc zbytečných "lekaček", které k navození atmosféry nejsou potřeba. Jinak je ale představení perfektní, zajímavé, má spád, má vtip, herci jsou skvělí a ten závěr? Tak ten vás vystřelí z bot! Je to pecka, fakt doporučuji.

Rozhovory, které můžete vyposlechnout v každé sauně - někdy jsou vtipné, někdy trochu k pláči, vždy však pravdivě odrážejí typickou vlastnost českého člověka rádoby odborně řečnit o čemkoliv. Převažovaly humornější okamžiky. Přesto mi však v představení něco chybí, slovy M. Hanuše: "je to takové jevištně prosté", což je velká škoda. Ve velkém divadle inscenace působila poněkud nedomrle a téměř křičela po nějaké větší akci než je upadlá žínka, na menší scéně bude určitě vypadat lépe. Věřím, že postupem času herci vypilují jednotlivé hlášky k dokonalosti a představení tím ještě získá.

Neotřelý způsob připomenutí klíčových okamžiků z historie českého hokeje i České Republiky, který Vás místy rozesměje, jindy rozesmutní. Kvůli originálnímu pojetí inscenace možná odpustíte NODu to neustálé skládání židlí, klaustrofobní hlediště a nepohodlné sezení (polštář s sebou). Výkony začínajících herců jsou sice proměnlivé, ale sehrát tolik rolí během jednoho představení na tak malém prostoru není lehké a nějak se začít musí. Nejvíc nás svým projevem zaujala zejména reportérka nalevo.
Na nevelké možnosti, které NOD má, to bylo velmi dobré. +1 za geniální využití retro projektoru :).

Představení plné rozporů, snaha o filozofické zamyšlení a humor se míchá trochu neobratně, takže člověk neví, co si vlastně má myslet, jestli se zamýšlet nad probíhajícím dramatem, nebo čekat na další vtip.

Mám pocit, že jsme tady jako diváci trochu selhali. Někdo se nám tou hrou snažil něco hlubokého říct a my přitom jenom čekáme, až sebou Marek Němec znovu švihne :). Z divadla jsme odcházeli jako v podnapilém stavu, řehtali jsme se ještě na ulici a v metru.

Milovníci Pratchetta si tuhle hru nemůžou nechat ujít. V D21 mají můj obdiv za to, s jakou vervou se Sekáče Dědečka zhostili, protože převést Pratchetta na divadelní prkna je nesmírně obtížný úkol. V D21 ukázali, že je to možné i v malém divadle a s minimálním počtem herců, jen je zapotřebí obrovské nasazení.

Nejenom, že jsme se skvěle pobavili, ale ještě jsme se při derniéře setkali s Ivem Knoflíčkem osobně a dokonce jsme si během představení i začutali. Jak řekl přítel "netušil jsem, že si zahraju v divadle... Co na tom, že fotbal." :)
D21 má to, co jsem nikde jinde nezažila - komorní a přátelskou, až téměř rodinnou atmosféru a zároveň si zachovává profesionalitu. Je jedno, jestli v publiku sedí padesát nebo deset diváků. I pro těch deset se hraje naplno.

Standard D21 - představení, které zaujme i pobaví a skvělé herecké výkony s vysokým nasazením. Další hra, která nás bavila.

Viděli jsme dokonce dvakrát a vždy jsme se skvěle bavili. Kdo si s sebou napodruhé nevzal kousek chleba pro Truffaldina, ten buď nemá srdce, nebo je moc stydlivý, než aby si veřejně hrál na boha :).

Stálo za vidění především kvůli hereckým výkonům. Hra nemusí být hlubokomyslná ani třeskutě vtipná, ale když člověk vidí, kolik do toho herci dávají a že jsou opravdu dobří, prostě to vnitřně potěší a uspokojí divákovu duši.

Přestože opět musím ocenit skvělá hudební čísla herců divadla v Dlouhé, Naši furianti, ač klasika, mě z repertoáru Dlouhé oslovili nejméně. Cítila jsem však určitou povinnost tuto hru vidět a rozhodně nelituji, že jsem si vybrala právě toto divadlo. Představení se více líbilo rodičům, nám mladším v něm něco chybělo, a nebo spíš přebývalo to skvěle znázorněné češství, za které se spíš stydíme.