Psychoklara

Tísnivé drama, které se nepovedlo odlehčit. Vtipy vyznívají poněkud prázdně, když se ozve jen jedno osamělé uchechtnutí. Bez nich by šlo o skvělou hru s velkým dopadem na psychiku diváka. Pointa však přichází moc brzo a závěr působí násilně, podivně a nepatřičně. Trvalo mnoho vteřin, než ve zhaslém sále zazněl rozpačitý potlesk.
Musím však vyzdvihnout skvělý výkon P. Štorkové, zvukový doprovod i zajímavou scénu. Miluji hororové mrazení a toho se mi dostalo vrchovatě, vitrína s dorty pro mě už nikdy nebude to, co dřív. Upracovaný divák, který si přišel odpočinout, však nejspíš nadšený nebude.

S přítelem jsme se na hodnocení této inscenace neshodli. Mně se líbila, jemu ne.
Líbily se mi jak herecké výkony, tak samotný příběh a především silný emoční náboj.
Jemu se nelíbilo, že hru tvořily převážně o monology, takže šlo spíš o deklamování, než hraní. Také trochu trpěl, protože i přes svou průměrnou výšku měl problém s místem k sezení, drhnul koleny o sedadlo před sebou, a to opravdu není dlouhán. Jsou to organizační detaily, ale při rezervaci vstupenek jsme očekávali, že před představením zaplatíme Sodexo kartou, nebo alespoň normální platební kartou. Ani to nebylo možné, jen hotovost. Za to má Divadlo v Řeznické od nás palec dolů.

Jakou hodnotu má pravda? Brilantní Miroslav Táborský a velmi dobrý Filip Cíl to člověku rádi připomenou. Přestože hra se skládá především z dialogů a obávaného jevištního postávání, posedávání či popocházení :), bavila nás stejně jako drama se spoustou herců na velké scéně. Nekašlali jsme :).
"Jak lidi poznáváme, postupem času se naučíme říkat bezpečné fráze, které chtějí slyšet a dávat věci, které chtějí dostávat, protože chceme být milováni. To ale není láska." - Přibližně tato slova mi zní v hlavě ještě pár dní po představení. Člověk má najednou bláznivou chuť začít mluvit pravdu...

Velmi špatný zvuk a tristní choreografie, korunu tomu dodala špatná organizace v divadle (přístup k sedadlům pouze jedním vchodem a špatné odvětrávání). Pokud jste duší rocker, možná Vám to poslední zmiňované vadit nebude, ale špatné ozvučení odpustit nelze. Z představení jsme neměli skoro nic a po polovině jsme odešli. To se mi stalo vůbec poprvé.
Na své si přijdou snad jen pedofilové (při 5ti minutové scénce s holčičkou na houpačce, které jsou vidět kalhotky) nebo masochisti. Kamil Střihavka to bohužel nazachránil, protože nebyl slyšet. Největší kulturní zklamání.
(zhlédnuto v r. 2012)

Nelehké téma zpracované - jak už je v D21 pravidlem - neotřele a s takovým hereckým nasazením, jaké jsem neviděla například ani Na Fidlovačce nebo V Celetné. Fascinující zvukový a hudební doprovod. Přiznám se však, že mi unikal smysl některých rekvizit a možná i scén. Tři Johanky jsou originální, každá z nich je jiná, ale ne všechny mají šanci vyniknout. Stela se svým talentem zůstává jen malou naivní holčičkou, Kristýna to opět rozjede, roli si užívá a snaží se nevybuchnout smíchy, zatímco Hana je stoická a mírná. Stále se ve mně mele mnoho různorodých pocitů, které tato hra vyvolala.

Pohlcující tísnivá atmosféra a brilantní výkon Pavla Neškudly jsou podle mě to hlavní, co by diváky mělo přitáhnout. Vidět ho z první řady považuji za jeden z nejlepších divadelních zážitků vůbec. Téma známého Otčenáškova románu je sice velmi silné a srdcervoucí, ale zároveň v podstatě jednoduché a předvídatelné, neodhalí vám žádný nový pohled na holocaust. Nicméně zážitek to byl natolik intenzivní, že doháněl až k slzám.
Pokud vás při vstupu do divadla trápí všední problémy jako nerudný šéf, zlobivé děti nebo hašteřivá manželka, tak právě tady si uvědomíte, že problém vlastně nemáte.

Růže pro Algernon je strhující příběh, který si přenesení na divadelní prkna zaslouží. Jan Potměšil v něm byl vynikající, ale výkony ostatních herců celkový dojem trochu kazí. Do programu zařazená několikaminutová klavírní improvizace mi způsobila záchvat paniky, přišlo mi to zbytečné, příliš hlasité a nedalo se před tím uniknout, ale možná je to čistě subjektivní problém.

Představení doporučuji jen pokud si nemůžete nebo nechcete přečíst knihu. Mně osobně kniha poskytla silnější zážitek.

Neotřelý způsob připomenutí klíčových okamžiků z historie českého hokeje i České Republiky, který Vás místy rozesměje, jindy rozesmutní. Kvůli originálnímu pojetí inscenace možná odpustíte NODu to neustálé skládání židlí, klaustrofobní hlediště a nepohodlné sezení (polštář s sebou). Výkony začínajících herců jsou sice proměnlivé, ale sehrát tolik rolí během jednoho představení na tak malém prostoru není lehké a nějak se začít musí. Nejvíc nás svým projevem zaujala zejména reportérka nalevo.
Na nevelké možnosti, které NOD má, to bylo velmi dobré. +1 za geniální využití retro projektoru :).

Milovníci Pratchetta si tuhle hru nemůžou nechat ujít. V D21 mají můj obdiv za to, s jakou vervou se Sekáče Dědečka zhostili, protože převést Pratchetta na divadelní prkna je nesmírně obtížný úkol. V D21 ukázali, že je to možné i v malém divadle a s minimálním počtem herců, jen je zapotřebí obrovské nasazení.

Musím přiznat, že zatímco v knize Sibiřská výchova jsem příběhy o Kolimově parťácích přímo hltala, v podání herců - vypravěčů mi některé zkrátka nesedly. Statické scény sice byly vystřídány zběsilým dupáním po stole, bušením do trubek, vlčím vytím a klopením hořčičáků, ale divadelní vzrušení to ve mně nevyvolalo, a možná i díky tomu, že jsme byli příliš blízko ději, to občas působilo až trochu směšně.
Co však musím vyzdvihnout je hudební doprovod včetně zpěvu herců, který dovedl navodit alespoň mrazivou atmosféru z knihy.

Varování pro introverty - všichni diváci jsou zapojeni do hry :).

Viděli jsme dokonce dvakrát a vždy jsme se skvěle bavili. Kdo si s sebou napodruhé nevzal kousek chleba pro Truffaldina, ten buď nemá srdce, nebo je moc stydlivý, než aby si veřejně hrál na boha :).

Veselohra vyrobená ze skutečného dramatu. Ano, bavili jsme se opravdu dobře a osud Hanče a Vrbaty mě samozřejmě dojal, byť jejich příběh znám. Jen ten závěr se mi zdál zbytečně natažený a násilně vtipný, zřejmě aby divák neodcházel sklíčen osudem ošlehaných mužů, ale spíše rozveselen divadelním zážitkem. Proč nás tak rozmazlujete?

60-70% Bylo to dobré a přesně takové, jak je popsáno ve zdejších komentářích. Možná proto mě nic nepřekvapilo a měla jsem pocit, že tomu něco schází. Trochu jsem měla dojem, jako bych si pustila hru v televizi - herci se zapnuli a "jeli". Zkrátka tam nefungovala určitá chemie mezi účinkujícími a publikem, chybělo něco, co by člověka vtáhlo, pohltilo, ohromilo a nutilo vracet se v myšlenkách zas a znovu. Líbilo se mi to, to ano, ale myslím, že tahle inscenace mohla být přímo strhující. Ale nebyla.

Hra sloužící výhradně k momentálnímu pobavení, jedna z těch, na kterou si po pár letech vzpomenete jako na představení, kde jste se hrozně smáli, ale už vlastně nevíte proč. Žádné hlubší zamyšlení nepřinese, a proto není vhodná pro náročnější diváky, spíše pro konzumenty. Pokud vám ke štěstí stačí natřásající se bránice, pak budete spokojeni.

Skvělá hra, kterou mi nestačilo vidět třikrát. Pustili jsme si její televizní záznam na Štědrý den a byl to nejlépe strávený Štědrý večer za posledních pár let. Perfektně zpracovaný Pratchett.
Asi nikdo si na derniéře tolik nepřál vyhrát bludný balvan tak jako já :).

Lehce šílená schůze lehce šílených vlastníků bytových jednotek obsahuje vše, co je na takové schůzi běžné: hádky, obviňování, narážky na sexuální aktivity sousedů, rozpad aparátu, složení nového aparátu, alkohol, zákusek, pářící se hyeny, porod, smrt a rvačku.
Přesto musím přiznat, že mě nebavila hluchá místa, kdy se probíraly skutečné problémy družstva. Chápu, že tam musely být, aby byla celá hra uvěřitelná, já osobně bych ale snesla ještě o 10% víc přehnaných výstupů :).

Nenáročný humor založený na jednoduchých gestech i dialozích mezi manžely, přáteli a milenci stupňující se do dramatických a absurdních výjevů. Hlasité hádky a řev vygradovaly trochu brzy a zhruba od poloviny mi kvůli tomu představení přišlo dost jednotvárné. Snaha předložit divákům několik hlubších myšlenek se určitě cení, bohužel zůstalo pouze u toho "předložení" a nikam dál jsme se již nedostali... něco tomu zkrátka chybělo. Celek na mě působil trochu jako přenesení seriálu Ulice nebo románů Patrika Hartla na jeviště, včetně závěru. Tak jsme se zase nedozvěděli nic nového o vztazích :).

Musím potvrdit níže napsané. Všichni herci byli skvělí, jejich výkony dokonale vyvážené, výborná scéna, hudba i režie, prostě není co vytknout a proto nemůžu jinak než dát 100%. Pro mě to byl jeden z nejsilnějších divadelních zážitků, na který vzpomínám detailně i mnoho dní po shlédnutí. Při závěrečném potlesku vestoje bylo vidět, že brečeli diváci i herci, přestože v průběhu představení jsme se mnohokrát hlasitě zasmáli. Hra sdělila to, co se slovy sdělit nedá.

Tato komedie není založená na zesměšňování Luneticů, ale na konstatování známých faktů o konci 90. let, skutečných citacích členů Luneticu a Martinovy mámy. :) Oceňuji tu teorii, proč nám některé šílené věci v devadesátkách přišly ?prostě skvělý? a nemusíme si tedy připadat jako pitomci, ale můžeme si to prostě užít. :)
Představení mě nabilo energií a úsměv mi vydržel do druhého dne.

Před Válkou s mloky jste přesvědčeni, že je jasné, na čí straně budete stát, z divadla však odcházíte s rozporuplnými pocity a znechuceni vlastní rasou...
Forma kabaretu je originální, děj sice poněkud roztříští, ale ve výsledku bude zábavnou formou sděleno vše podstatné, okořeněné špetkou krutého humoru.
V D21 se můžete spolehnout na jedno - herecké výkony budou vždy na daleko vyšší úrovni, než byste v tak malém divadle čekali (jen z konferenciérky jsem měla pocit, že si svou roli příliš užívá, ale málo hraje, nicméně možná se to s počtem odehraných repríz vytříbí). Doporučuji navštívit.

Rozhovory, které můžete vyposlechnout v každé sauně - někdy jsou vtipné, někdy trochu k pláči, vždy však pravdivě odrážejí typickou vlastnost českého člověka rádoby odborně řečnit o čemkoliv. Převažovaly humornější okamžiky. Přesto mi však v představení něco chybí, slovy M. Hanuše: "je to takové jevištně prosté", což je velká škoda. Ve velkém divadle inscenace působila poněkud nedomrle a téměř křičela po nějaké větší akci než je upadlá žínka, na menší scéně bude určitě vypadat lépe. Věřím, že postupem času herci vypilují jednotlivé hlášky k dokonalosti a představení tím ještě získá.

Standard D21 - představení, které zaujme i pobaví a skvělé herecké výkony s vysokým nasazením. Další hra, která nás bavila.