Radarrius

Jedinečné propojení fascinace šedesátkami, kouzla vánoc a energie herců. Emoce, smích, nostalgie a radost ze života.

Zrůdnost normalizační socialistické společnosti, ale i běžný život, očima osmileté dívenky v bravurním podání Barbory Hrzánové. Hra ke které se člověk rád vrací a vždy v ní objeví něco nového. K smíchu i zamyšlení. My starší si připomeneme třeba takový slib jisker a že máme být zvídaví. A ti mladší snad alespoň trochu pochopí, oč je dnešní doba lepší.

Tak tohle sepětí SKUTRu a herců Divadla v Dlouhé se vskutku povedlo. Nepřetržitá série obrazů krásně vystihuje složitý román. Jen to vyvrcholení je slabší a uspěchané. Ale to je nutné si stěžovat přímo u Bulgakova.

Mistrně oživený příběh školní četby přinášející emoce strachu i naděje vycházející z lásky. Skvělá scéna, hra se světlem i krutá německá rozhlasová hlášení. Herecké výkony hlavních představitelů hezky předvádí prohlubující se teenagerovskou lásku. I starostlivý otec v podání Tomáše Turka je hodný zapamatování. Jediné co trochu ruší je chór. Ne vždy se daří ho dobře zapojit do emoční vlny děje.

Vynikající hra ve vynikajícím provedení. Každý z herců vytvořil nejednoznačnou, ale živoucí postavu. Pokrytectví lidí z vyšší třídy i jednoduchost těch z nižší třídy je zobrazeno naprosto uvěřitelně jako součást našich normálních životů. Škoda jen, že autor hry nakonec neodolal a hra končí dosti jednostranným odsudkem jedné ze tříd.

Vynikající zábava. Bavil jsem se se skvěle na úkor trampů, až jsem slzel. A bavila se i moje máma, nejstarší osadnice jedné z nejstarších trampských osad u nás. Snad jen škoda neujasněného divadelního konceptu. Začátek dialogy a pak hlavně monolog. Obojí skvělé, ale uměle dělící představení na dvě nespojené části. Za sebe bych hlasoval pro kompletní monolog Magdaleny Zimové. Hrála s plným nasazením a hlavně skvěle a uvěřitelně.

Cesta do temných hlubin zvrácené ruské duše. Cesta ze které mrazí a která navazuje na to nejlepší z ruské literatury a dramatu. Zároveň krutě aktuální, ačkoliv připravované ještě před napadením Ukrajiny. "Chtěli jste, aby se vás všichni báli. A nyní se divíte, že nás všichni nenávidí." Zároveň opravdový herecký koncert, kde většina hraje naprosto uvěřitelně proti typu svých obvyklých rolí. Jen škoda mírného dramaturgického nedotažení v tempu i katarzi hry.

Kdo děj Hamleta zná, tak si toto představení opravdu užije. Je to řetěz vybraných momentů z této hry, skvěle zahraných, a často ukazující nový neotřelý pohled na jednotlivé postavy či situace. Obzvláště náhrada pánů Rosencrantze a Guildensterna uhihňanými přítelkyněmi Rosie a Guildie ukázala vývoj vztahu Hamleta a žárlící Ofelie v novém světle. Škoda jen, že jako v každém moderním pojetí Hamleta je šílenství vyjádřeno válením se po zemi. Ale tady se alespoň válel i král Klaudius. Hudba výborně vše podkresluje a pomáhá dělat tohoto Hamleta velice emočním.

Je až neuvěřitelné, jak hra z odtažitého prostředí katolického kléru, dokáže klást divákovi nelehké otázky důležité i pro jeho život. A to vše ve vyváženém řetězu skvělých dialogů od třaskavě humorných po lidsky jímavé. Oba herci byli ve svých rolích naprostou většinu doby přesvědčiví. Podařilo se jim vytvořit živoucí postavy, se kterými bylo lehké souznít a mít pochopení pro jejich, často antagonistické, postoje a chování.

Skvěle provedení ve formátu bytového divadla ukazující až nečekanou mnohovrstevnatost Havlova textu.
Úžasný výkon Jakuba Špalka. Jeho sládek se s chaotickým přeskakováním posouvá od směšně figurky v očích intelektuála po tragickou postavu, hroutící se pod tíhou bezmoci bezejmenných. Z jeho zoufalství v závěru hry mrazí.

Jakubu Špalkovi a Janovi Potměšilovi se podařilo přesvědčivě zachytit magičnost jednoho z mála stále živých děl našeho národního obrození. Prostými prostředky, včetně promyšlené hry se světlem lamp, lampiček i opakovaně zapalované svíčky prokládaných naprosto tmou, dosahují dramatického ponoru do vybraných příběhů z Kytice. Podtrhávají svým provedením mistrně jejich hororový prvek střídaný s hravostí a fantazií dítěte při využívání hraček a dalších běžných předmětů jako rekvizit.

Jiráskova Lucerna jako jeden ze základních českých mýtů. Tento klíč umožnil v Divadle v Dlouhé vytvořit z notoricky známé klasiky živé představení o nás, o Češích. Nechybí sebeironie, laskavý humor, ohýbaní hřbetu, ale i chvíle vzdoru či vzpomínání na velikost našich předků.

Skvělé zpracování asi nejdějovější Havlovy hry. Vynikající režie a nezapomenutelné výkony Jana Mazáka, Petra Štěpána a Viktora Skály jako šéfů zločineckých organizací (a policie) hrajících své hry a podvádějících průběžně jeden druhého. Jediné, co v představení rušilo byly sice vtipné, leč zbytečné forbíny, bezpečáci na scéně a postava Opilce. Asi to měl být odkaz na dobu vzniku hry, který ale rušil tok představení.

Skvělé herecké výkony, živý text, propojení emocí s hudebním doprovodem, syrová scéna, funkční využití choru. Dohromady vše krásně drží pohromadě a ukazuje, že jsme se jako lidé za ty tisíce let zase tak nezměnili. Jen ti bohové nám do toho tolik nemluví.

Rozhodně zajímavý pohled na osudy V+W po válce i na jejich vzájemné silné pouto v nelehké době. Nádherná bohatost jazyka i obsahu textů. Ne vždy se povedla k textu doprovodná akce, někdy až příliš nucená. Herecké výkony přesto mimořádně přesvědčivé.

Poměrně zdařile vypreparovaná hlavní dějová linka z velkého románu. Občas přišlo nenadále vybočení z hlavního děje nebo se objevila nějaká nejasnost co se vlastně stalo a proč. Ale z jeviště proudila díky hercům energie i pocit, že se dotýkáme něčeho hlubokého v nás. Samoúčelných režijních "nápadů" jako bylo například vysypání hlíny z batohu bylo naštěstí málo a příliš nerušili to hlavní. Silný, dobře podaný příběh.

Skvělá studie ženy, které její biologické hodiny dovedou k totální destrukci všeho kolem ní i ji samé. A také názorný doklad, že od hysterky je nutné utéci dříve než na vás vezme nůž. Vynikající a přesvědčivé herecké výkony Niny Horákové, Viktora Dvořáka a Evy Salzmannové. Jednoduchá a přesto skvělá scéna, která dává další dynamiku celé inscenaci. Tohle představení se povedlo.

Přenést na jeviště tak komplexní literární dílo chce odvahu. A v ABC se to nad očekávání povedlo. Z Tolstého jsou vypíchnuty složité milostné vztahy mladé ruské šlechty. Ale díky výkonu herců se z toho nestává červená knihovna. Naprosto skvělé jsou pak předvedeny dvě významné bitvy napoleonských válek. A to především za pomocí moderních divadelních postupů, které u jiných pokusů o modernizaci historického díla tak trapně selhávají. Dlouhé představení, které ale v žádném okamžiku nenudí. A občas donutí i k zamyšlení nad životem a vztahy. Jen mi uniklo, co mi hra měla jako celek přinést.

O co budeme hrát po naší smrti? Jaká jsou pravidla hry? A máme jí vůbec vyhrát? Strhující herecký duel, který nedá na chvíli divákovi odpočinout. Zároveň nutí klást si otázky o smyslu života i našeho usilování zde v našem bytí. Škoda jen, že ke konci hra ztrácí tempo a točí se v kruhu. Nepřichází žádná katarze, vyvrcholení či závěr. Tedy nepočítáme-li hodně plytké prohlédnutí hrdinky, že za její zpackaný život mohou ti hrozní muži. A to je hodně nedostačující odpověď na zajímavá témata, která hra uvnitř diváka nastoluje. Škoda.

Neuvěřitelný životní příběh. Velká pochvala za využití hudebního rozměru souboru v Dlouhé včetně kapely. Evokování příslušné doby fungovalo skvěle. První polovina představení fantastická. Bohužel druhá věnující se bestialitě komunistického režimu ztrácela dech. A to nejen díky zdlouhavému a zoufale nudnému popisu vězňů v gulagu skrze biologii severních tučňáků. Jako kdyby nebyl čas ji také vypilovat k dokonalosti jako například scénu vražd na četnické stanici nacistickými bojůvkami. Ovšem život a činy Pravomila Raichla i celková síla inscenace zaslouží potlesk ve stoje.

Ukřičený správce sportovního klubu v excelentním podání Jakuba Špalka byl naprosto přesvědčivý. Přesně tyto typy je člověk zvyklý na sportovištích vídat a hlavně slyšet. Přesvědčení o své pravdě se snaží prosadit svou za každou cenu. Pokud se k tomu přidá, že ostatní v klubu jsou vskutku "dementi", kteří sebou nechají beze všeho orat, tak je o skvělou zábavu postaráno.

První část mě vskutku dostala. Tragický příběh Miry, nenávist Idy, podivínství Hany, láskyplnost Miřiny maminky Rosy, váhání jak se starat o přeživší dívku. To vše do sebe zapadalo a vytvářelo neuvěřitelně silný emoční koktejl. To vše doprovázeno funkční scénografii. Zasloužených 100%. Bohužel druhá část již tak dobrá nebyla. Tragický osud Hany a Židů obecně se utápěl v popisných detailech a spletitých souvislostech u mnoha jednajících postav. Proškrtání a zaměření na Hanu by hloubce emocí velice pomohlo.

Příjemná komedie plná suchého anglického humoru. Skvělé herecké provedení, nápaditá scénografie, promyšlené režijní vedení. I když dramatizace zdaleka nedosahuje účinku své literární předlohy, stojí za to ji vidět.

Zábavná koláž v duchu kabaretů Divadla v Dlouhé. Publikum i herci se skvěle baví. Hlubší divácké souznění s hrdiny se ale dostaví jen občas a na krátkou chvíli.

Hraní si vedoucí občas k přehrávání. Zaujetí detaily vedoucí občas k přesycení. Zkoumání hloubky textu vedoucí občas k nesrozumitelnosti. Rozhodně ale stojí za to tuto originální inscenaci spolu s herci prožít.