Radarrius

Dobré, někdy až brutální vtipy. Famozní Jan Vondráček jako Tom-Tom Vrána, bývalý gangster uklidňující si nervy pletením. Herci si své plyšové role opravdu hezky užívali a diváci s nimi. Ve hře jsou i dojímavé scény z rodinného života nutící k zamyšlení. Takže ingredience jsou skvělé. Jen to celé nějak nesedělo dohromady. Děj překotně pádil a celkové vyznění hry se někam ztratilo.

Skvěle provedení ve formátu bytového divadla ukazující až nečekanou mnohovrstevnatost Havlova textu.
Úžasný výkon Jakuba Špalka. Jeho sládek se s chaotickým přeskakováním posouvá od směšně figurky v očích intelektuála po tragickou postavu, hroutící se pod tíhou bezmoci bezejmenných. Z jeho zoufalství v závěru hry mrazí.

Jako opakování britské historie za posledních 70 let vcelku dobré. Ovšem průměrnou hru nemohou zachránit ani dobré herecké výkony.

Špionážní komedie od Berlínské zdi. Občas se ztrácel spád hry, některé herecké výkony byly slabé. Ale dobrých gagů bylo ve hře hodně. Zvláště ve druhé polovině se rozjel Karel Heřmánek ml. Škoda, že v první polovině byla jeho postava uťápnutá svojí partnerkou až přespříliš.

V Braníku jsem prožil více než polovinu života. Takže mohu potvrdit, že místní bezdomovci byli vystiženi dosti věrně. Některé písně nebyly špatné. Ale tím to pozitivní končí. Naprosto plochý, a hlavně nudný příběh o krizi středního věku, vyřešený nocí s bezdomovci v teplém spacáku, propíchnutím břicha a pohozením na koleje.

Vynikající crazy komedie, která nikdy nezklame. Exceluje Roman Štabrňák, který vytvořil vtipnou, ale i uvěřitelnou postavu. Sluha Bouton Filipa Blažka je už trošku za hranou. Ženské role bohužel jako by byly jen do počtu a působí odbytým dojmem. I tak je ale čemu se ve hře smát. Milovník crazy komedií odejde rozhodně spokojen.

Komedie, která nezklame. Škoda, že každý nehrál tak naplno a přesvědčivě jako Ondřej Česák v roli fiktivní tetičky. Smích ale přišel a to je hlavní.

Příjemná komedie plná suchého anglického humoru. Skvělé herecké provedení, nápaditá scénografie, promyšlené režijní vedení. I když dramatizace zdaleka nedosahuje účinku své literární předlohy, stojí za to ji vidět.

Skvělé herecké výkony, živý text, propojení emocí s hudebním doprovodem, syrová scéna, funkční využití choru. Dohromady vše krásně drží pohromadě a ukazuje, že jsme se jako lidé za ty tisíce let zase tak nezměnili. Jen ti bohové nám do toho tolik nemluví.

Hravé. Někdy až moc. Třeba podání účastníků expedice jako karikatur. Takže místy se dostavuje fascinace silným příběhem a skvělou stylizací. A někdy naopak pocit trapnosti a neumětelství.

Odborné i zábavné knihy Richarda Feynmana mě daly hodně již jako studentovi. O to více jsem ale byl inscenací zklamán. Místo představení hloubky osobnosti geniálního fyzika s renesanční šíři zájmu se jednalo o sled historek (z nichž některé postrádaly původní Feynmanovu pointu) kombinované s matoucím povrchním pohledem na dění v oblasti mikrosvěta. Pokusy o citovost se pak s divákem míjí takřka úplně. Divadelně to zkrátka nefunguje.

Velice zajímavé představení. Obzvláště zaujme výkon Jana Zadražila v podobě manažerského manipulátora. Hra je napsaná velice dobře. Rozhodně není jen o fotbale, ale nutí se zamyslet nad mnohými věcmi z běžného života. Zda usilujeme o správné věci a jaké prostředky k tomu volíme. Neškodilo by do programu trochu více vysvětlit pozadí poloprofesionálního fotbalu v Britanii. V těchto reáliích se může neznalý divák snadno ztratit.

Vskutku povedené pásmo scének, písniček a roztomilých blbostí pro malé děti. O klukovi, který se všeho bojí. A jeho sestrách, které mu z toho pomáhají ven. Děti klidně seděli a s napětím vše sledovali. Což rozhodně není u her pro předškolní děti zdaleka samozřejmé. A dospělý? Ten mohl s potěšením sledovat hru imaginace a vychytávat narážky na jednotlivá díla Franze Kafky.

Fascinujícím způsobem podaná koláž ze života Sigmunda Freuda kombinovaná z naší idealizovanou představou zábavy ve vykřičených domech na konci 19. století. Povětšinou velice dobré herecké výkony, občas jen zbytečné manýristické přehrávání. Výborná scénografie i hudební podkres. Obsahově zajímavé a dávající nejeden námět k zamyšlení. A to nejen ten prvoplánově zamýšlený o sexuálním zneužívání dětí. Bohužel ovšem představení trpí značně tím, že postrádá závěrečnou katarzí či vyvrcholení. Prostě jen koláž, ne dramatické dílo.

Zajímavé moderní pojetí. Pečlivě promyšlené, ale nikoliv přeumělkované. Patrik Děrgel vytvořil Hamleta, se kterým může divák soucítit. Milostný vztah Hamleta a Ofelie byl jak ze současnosti. Což kvitovali i mladí diváci kolem. Vlastně celé to bylo jako rodinná tragedie. Čtení Pasti na myši členy královské rodiny tento pocit dobře umocnilo. Snad jen režijní nápad s pohazováním imaginární lebkou byl zbytečný. O Jorikovi z úst tohoto Hamleta by rád člověk slyšel více.

Prachsprostá vykradačka Hamleta ve Švandově divadle (viděno v rozmezí 14 dní). Obdobné krácení textu, obdobně sexuálně vyjádřené šílenství Ofelie, hodně nepřehledný závěrečný souboj. Odlišnosti jako kolotočářský Claudius, špatně hrající představitelka Gertrudy či rozmatlaný meloun, který pak uklízí zcela nepochopitelně král, to posunuly dramaticky níže. Jediné co opravdu upoutalo byl Hamlet v podání Tomáše Havlínka. Nejvíce nesympatický Hamlet, jakého jsem měl možnost kdy vidět, ničící s radostí lidi kolem sebe. Ocenění zaslouží i Petr Konáš s přesvědčivou moderní verzí pletichářského Polonia

Kdo děj Hamleta zná, tak si toto představení opravdu užije. Je to řetěz vybraných momentů z této hry, skvěle zahraných, a často ukazující nový neotřelý pohled na jednotlivé postavy či situace. Obzvláště náhrada pánů Rosencrantze a Guildensterna uhihňanými přítelkyněmi Rosie a Guildie ukázala vývoj vztahu Hamleta a žárlící Ofelie v novém světle. Škoda jen, že jako v každém moderním pojetí Hamleta je šílenství vyjádřeno válením se po zemi. Ale tady se alespoň válel i král Klaudius. Hudba výborně vše podkresluje a pomáhá dělat tohoto Hamleta velice emočním.

Koláž scének z hereckého života na různé úrovni zajímavosti. Herecký projevy od skvělé fresky po trapné přehrávání. Občas jsem se zasmál (někdy jako jediný), asi dvakrát dojmul a jednou zamyslel (nad diskusí starého herce se studenty DAMU). Ale jinak až překvapivá nuda a nevzrušivost. A to se leckdo na jevišti svlékal nebo byl svlékán. Bohužel ovšem jen muži, takže to pro mě inscenaci nezachránilo.

První část mě vskutku dostala. Tragický příběh Miry, nenávist Idy, podivínství Hany, láskyplnost Miřiny maminky Rosy, váhání jak se starat o přeživší dívku. To vše do sebe zapadalo a vytvářelo neuvěřitelně silný emoční koktejl. To vše doprovázeno funkční scénografii. Zasloužených 100%. Bohužel druhá část již tak dobrá nebyla. Tragický osud Hany a Židů obecně se utápěl v popisných detailech a spletitých souvislostech u mnoha jednajících postav. Proškrtání a zaměření na Hanu by hloubce emocí velice pomohlo.

Zrůdnost normalizační socialistické společnosti, ale i běžný život, očima osmileté dívenky v bravurním podání Barbory Hrzánové. Hra ke které se člověk rád vrací a vždy v ní objeví něco nového. K smíchu i zamyšlení. My starší si připomeneme třeba takový slib jisker a že máme být zvídaví. A ti mladší snad alespoň trochu pochopí, oč je dnešní doba lepší.

Jedinečné propojení fascinace šedesátkami, kouzla vánoc a energie herců. Emoce, smích, nostalgie a radost ze života.

Inscenace věrná textu, nikoliv však duchu hry. U shakespearovských komedií ovšem vždy výsledek závisí na interpretaci. A ta zde více než pokulhává. Celé představení je ploché a vlastně nic nepřinášející. Ani humor, ani zamyšlení. Nezachraňují to ani některé skvělé herecké výkony. Zde je nutné především ocenit Daniela Bambase v roli Žaka. Jeho skepticismus je opravdu okouzlující.

Zajímavé zpracování, které se snaží více rozpracovat nejen autorem zamýšlenou ústřední manželskou dvojici, ale i zbylé dvě. Každý divák tak má možnost chápat tento vzájemný emotivní souboj po svém. Pro mě byla například Maggie v bravurním podání Anny Fialové jen zdatná manipulátorka jdoucí si tvrdě za svým. Ať již jde o získání rodinného majetku či potrestání manžela za jeho latentní homosexualitu. Dítě je pro ní jen nástroj v této hře. Ale věřím, že mnozí ji vidí jinak, pozitivně. A v této nejednoznačnosti u všech postav je právě hloubka této inscenace. Škoda jen, že poslední dějství bylo vlastně zbytečné. Nikam již hru neposunulo.

Není to určitě fér. Ale nemohu jinak než porovnat tuto inscenaci stejného textu s vynikající inscenací Divadelního spolku Kašpar (hráno pod názvem Vincenc). Tu jsem hodnotil na 90%, protože vytěžili z textu této komedie i neuvěřitelně silné emoce ukryté v hloubi příběhů jednotlivých postav. To se v této inscenaci Divadla Kalich rozhodně nedařilo. I když zněla stejná slova a stejné příběhy. Tvůrcům této inscenace šlo evidentně o zábavu a smích diváků. A v tom byli úspěšní i u mě.

Cesta do temných hlubin zvrácené ruské duše. Cesta ze které mrazí a která navazuje na to nejlepší z ruské literatury a dramatu. Zároveň krutě aktuální, ačkoliv připravované ještě před napadením Ukrajiny. "Chtěli jste, aby se vás všichni báli. A nyní se divíte, že nás všichni nenávidí." Zároveň opravdový herecký koncert, kde většina hraje naprosto uvěřitelně proti typu svých obvyklých rolí. Jen škoda mírného dramaturgického nedotažení v tempu i katarzi hry.