Salisbury

Hamlet v netradičním moderním pojetí Švandova divadla byl ukázkou toho, že ikdyž se boří tradičnost, tak s jistou mírou tolerance to jde brát velmi pozitivně. Ach má hříšná prázdnoto, duše má rozedrána jest v tisíce kusů i já pnu své ruce zbrocené krví dramatické vášně vstříc životu a s chvějivostí šepotu ptám se "Být či nebýt, to je to, oč tu běží".

Derniéra ukončila jedním švihem kosy život výtečnému představení s názvem HRÁČI Divadla v Dlouhé. Ponořil jsem se vášnivě do zdrcujícího karbanu, do kterého jsem byl interaktivně vtažen díky mé přítomnosti v první lajně a na okamžik se ze mě stal bývalý modrooký blonďák. Zpracování hry neztrácelo švih, bylo vtipné a skvěle herecky zahrané i potvrdilo mi, že se mám vždy velkým galaktickým obloukem jakémukoliv hazardu vyhnout.

Zajímavý kaleidoskop čtyř povídek, kterým Švandovo divadlo nově obšťastnilo divadelní svět. Síla tohoto představení je postavena na herecké Hřebíčkovsko-Onufrákovské ekvilibristice, která toto dílo drží dost výrazně pohromadě.

Švandovo divadlo opět excelovalo divadelním přepisem filmového zpracování IDIOTI od Larse von Triera. Ponořil jsem se do hlubin idiotské duše a naslouchal řevu pln lidské jedinečnosti. Velmi povedené kontroverzní představení, které mě nabádá k prozkoumání sebe sama neb každý má v sobě ukrytého svého idiota toužícího po uvolnění ze svíracích řetězů společenské etikety.

V kostelním divadle Mana hostuje divadlo Verze a jejich představení JMÉNO se mi tuze zamlouvalo. Divadelní francouzská komedie se díky hercům rozehraje ve skvělou humorně dramatickou partii na prknech provoněných historií Husova sboru. Ve hře se skví skvělý Jan Dolanský, kterému zdatně sekunduje Roman Zach a jejich přítomnost dělá představení výtečným i divák má chuť si tuto komedii dát někdy v čase budoucím znova.

Dejvické divadlo předvedlo, že umí velmi zdařile plout v komorním dramatu, které mě po špičkách klavírního přednesu odneslo do míst Kafkova epilogu. Byla přede mnou rozprostřena černobílá paleta lidských duší dotýkajících se samotného sklonku Franzova života, který v této hře svými ústy vepsal na náhrobní kámen epitaf "Já nejsem Čech, Němec ani Žid. Já jsem indián". Novotný s Krobotovou zaslouží uznání, které je posunuje, pokud tam již nejsou, do elity herecké preciznosti.

Papoušek KAKADU přiletěl do Dejvického divadla a sedl na bidýlko v podání Simony Babčákové, která se vrolila do autistické poruchy. Musím říct, že představení nebylo nijak oslnivé a troufám si nastínit, že hlavní aktérce role nesedla nijak výrazně na tělo, ba přímo byla chvílemi odchlípnuta. Jsem velmi zvědav jak si toto představení v režii Jiřího Havelky nadále povede na prknech Dejvických. Já jsem rád, že jsem měl možnost toto představení zhlédnout, ale podruhé již určitě nemusím.

Nejlepší komedie, která byla mnou viděna. Michal Dlouhý dostal roli přímo šitou na tělo a velmi se v ní vyžívá. Antonio Stavro Gambini se stává díky této inscenaci i mou vysněnou modlou, hlavně díky dílům Oběšená kočka či tříhodinový monolog kominíka z Města bez komínů.

KDO SE BOJÍ VIRGINIE WOOLFOVÉ? je konverzačně geniální psychologická hra se kterou se může pochlubit divadlo Rokoko. Aleš Procházka drží svůj standard a díky jeho hlasové ekvilibristice postačí jen napnout ušní tětivu směrem k jeho vyřčeným slovům a zaposlouchat se. Velkým překvapením této hry je určitě Veronika Gajerová, která podává nadlidský výkon a troufnu si tvrdit, že tento výkon je jedním z nejlepších co lze na prknech znamenající svět vidět.

Krakatit byl velmi příjemným překvapením. Po dlouhé době jsem absorboval dramatickou tvorbu se zajímavým scénickým projevem.

KRÁL LEAR v dokonalém přednesu Jana Vlasáka přeťal mé tepny šílenstvím a já si herecký koncert bez nijakých námitek užil přiražen mezi čalouněné opěrky hledištního sezení. Divadlo ABC tímto dramatem si zahrálo s mými city jak poeta odříkávajíc své verše za loutnového brnkání a já vplul do Shakespearových verší jak příď karavely do rozbouřeného oceánu.

Kurtizána na letní scéně divadla Ungelt mi doširoka otevřela otvor na oční bulvy a já hltavě pnul zračiště k malebně hlubokému, nezaměnitelnému altu Chantal Poullain, která velmi zdatně rozehrála hru svou jedinečností. Regina Rázlová dokázala, že má stále co na jevišti říct i skvěle Chantal konkurovala v herecké vulkanizaci. Igor Orozovič příjemně doplnil ženskou teatrálnost svou chlapecky mužnou hereckou elegancí. Krásný zážitek v kulisách Nového světa, který je více než dokonalý.

Herecký gejzír, nemám slov, to se musí vidět. Stará herecká škola, která nemá v dnešním světě konkurenci.

Divadlo Verze v divadle Mana rozkrylo divákovým vjemům novou hru LEŽ, ve které vévodí Petr Lněnička s Petrou Špalkovou. Dramatická komedie hrající si se lží na úkor lidské vnitřní bolesti, kdy pravda je pohlcena zhoubnou mystifikací, vytváří úsměv v tváři i chmuru v líci. Závěr graduje potitulkovou scénou, která je vtipným zakončením tohoto lživého divadelního představení zakládajícího se na pravdě.

Výtečné divadelní představení LISTOPAD v divadle ABC mě zasáhlo hlavně díky skvělému hereckému výkonu Michala Dlouhého. Jeho projev byl nadmíru skvělý a myslím si, že i díky tomu vstalo celé hledištní divadlo, aby mohlo provádět chvályhodné ovace ve stoje. Příběh hry je sice minimalistický, ale díky scénáři, který je napěchován vtipnými prupovídkami to mé drobné já neřeší a cítí se nadmíru spokojeno.