Salisbury

Dabing street bylo zajímavé představení Dejvického divadla se stálou a nezadržitelnou hrozbou alkoholové destrukce. Raději jsem v tento večer vynechal jakékoliv konzumace nápoje obsahujíc špetku nearomatického hydroxylového derivátu uhlovodíku.

Příběh pokrytý černým suknem, který rozproudil v mé krvi smutek. Slečna Jairová z mrtvých vstala a já flexurboval blahem.

Sudička Lachesis spřádající nit osudu v tomto příběhu z repertoáru Švandova divadla naplnila číši po okraj nostalgickým vzpomínáním nad osudem ženy, která se bosky prošla životem protkaným trnitou výzdobou, zanechávajíc rány nejen na těle, ale hlavně v srdci. Smutně krásné.

Dopadu na dno předchází rozličný pád, stejně jak v této hře Švandova divadla. Skvělé herecké výkony umocňují stav zatracení, který je hlavním mottem tohoto silně emotivního příběhu s názvem MOŽNÁ ŽE ODCHÁZÍME. Ano určitě odcházíme, každý někam odchází.....

A VODA STOUPÁ nebo-li divadelní inscenace divadla Rokoko, která mě přesvědčila o tom, že i v divadle může pršet. Intelektuální gejzír slov se valil vstříc mým sluchům, které následně byly pokropeny kvapkami deštivé vody z průtrže zmítající se nad pódiem. Příjemné osvěžení v dechberoucích parných dnech.

PROMĚNA Franze Kafky ve Švandově divadle mě zasáhla exkluzivním scénickým projevem, který mohu řadit k jedinečným zážitkům. Velmi zajímavé zpracování, které jistojistě nenechá nikoho chladným a ještě dlouho na něj bude vzpomínat.

Prožil jsem dramatické chvíle s Vančurovým mistrovským dílem, které ve filmové Vláčilově podobě je nadmíru geniální. Divadelní Markéta dcera Lazarova měla těžkého soka, kterému se dá stěží vyrovnat. Poloplné hlediště dalo tušit, že zájem o tuto inscenaci je minimální i přesto si nemyslím, že by ztvárnění tohoto opusu bylo špatné. Spíš hodno náročnějšího diváka a né diváka, který rád ve svých pazourách svírá ošatku s rozpuklou kukuřicí. MARKÉTA LAZAROVÁ je silné téma vyžadující vnímavé diváky s velkou mírou porozumnění. Na filmovou verzi nedám dopustit, na teatrální tak hrdopyšný nejsem.

Zajímavý kaleidoskop čtyř povídek, kterým Švandovo divadlo nově obšťastnilo divadelní svět. Síla tohoto představení je postavena na herecké Hřebíčkovsko-Onufrákovské ekvilibristice, která toto dílo drží dost výrazně pohromadě.

Brutální divadelní hra s příznačným názvem ZABÍT JOHHNYHO GLENDENNINGA ve Švandově divadle se mi zamlouvala, ač jsem občas měl obavu zda nebudu mít čest na sobě pochytit vystřelenou kulku či se na mém oděvu neobjeví kapka krve, která na jevišti kapala ze všech stran jak v krevní bance. Slovník hereckého obsazení byl vybíravý jak kanální stoka, ale to samozřejmě zapadalo do hry jak kousky puzzle. Závěrem mohu říct, že to bylo velmi zajímavé zabijácké představení, které jsem díky bohu přežil, aniž bych byl zasažen kulkonosnou střelou.

V představení ANI SPOLU, ANI BEZ SEBE v divadle Kalich hraje Jana Paulová s Davidem Suchařípou a tak nějak si ve své tandemové skromnosti vystačí. Hra se vznáší na ostře nabroušené hraně laciného humoru, který sklouzává do erotického dusna i občasně díky Janě Paulové přechází komedie do nepřipravené improvizace, která se od vtipohry napsané Fabrice Roger-Lacanem nedá skoro vůbec rozpoznat.

Divadlo Verze v divadle Mana ukázalo 3 VERZE ŽIVOTA za účasti Lindy Rybový, Igora Chmely, Davida Prachaře a Jany Janěkový. Vtipná hra kormidlující na vlnách rodičovství občas zabředla do dramatu, které bylo rozvrstveno do tří příběhových linek plujících na stejné vlně.

Představení Vršovice jsou zlatý, řek´ tatínek v divadle MANA, není úplně klasickým divadlem, ale spíše teatrálním předčítáním, ve kterém si herecky se slovy pohrává Jiří Lábus a Luděk Nešleha. Scénické vyprávění se krotí nepříliš dlouhou stopáží a i díky tomu tato show končí o list scénáře dřív, než židle začne tlačit do divákových hýždí.