Slavík

Intenzivní představení, které na ploše 60 min. otevírá ženské nitro se všemi touhami, vášněmi, bolestmi, nenávistmi, agresivitou... dotýká se tabuizovaných témat (včetně incestního?) bez jakékoliv senzacechtivosti... po celou dobu pracuje se sexualitou ve vší její syrovostí, aniž by sklouzlo k lacinosti... demaskuje rodinu jako "základ státu", ale zachycuje ji jako bolestivou past v případě její dysfunkce... stejně intenzivní je i pojetí mladého kolektivu, který hraje s nasazením, jež si nedovedu představit cca za 10 let, ale tady a teď vás vezme na zajímavou jízdu...

#MeToo ... ale šel jsem na představení dobrovolně, takže to nechme tak...

Takhle má vypadat komedie. Trefne tematizovani dnešní nejistoty, kdy lavina laciné popularne-naucne literatury a pořadu na temata duševního zdraví, workshopu a teambuildingu v oblasti pokrývání nejruznejsich potřeb, vede k devalvaci komunikace, nekonečnému pseudopsychologizujicimu sebezpytu, bránícímu se kamkoliv posunout, a pocitům nikdy nekončící (sebe)manipulace, ztráty autenticity. A tak dále a podobně... Herecky přesne a vybočující ze šarže, z které je divadlo osocovano.

Zachycení 4 generací v rozmezí od 30. - 70. let min. století, kdy se čas prolíná ve smyčkách jakožto kulisa k různým obdobím v životě ženy... jde o nesentimentální pohled, od zachycení dětství se vší jeho nevinností i krutostí, po smrt, jež nepřináší vykoupení... protagonistky tu dostávají možnost vyniknout v rámci vlastního monologu (vztah k manželovi, dítěti, matce, předsmrtná bilance) a dokládají nesporný talent, zároveň však pracují pro tým (neustálá akce na jevišti v pozadí)... režisérsky jasná vize, díky citlivému nasvícení působí jednoduchá scéna jako dokonalý prostor pro imaginaci...

... tato hra pro mě měla 2 klady - Jaroslavu Koškovou a Barboru Jelínkovou, obě dvě na sebe okamžitě strhnou pozornost... ale nejsem si zcela jistý, zda to byl režijní záměr nebo jejich nesporný talent, který navzdory zpívá... některé postavy na mě působily(i) vyloženě rušivě a opakovaně mi dávaly(i) sežrat, že jsem na dÍvadle, kouzlo se prostě konalo ve stylu střídavě oblačno... ale jsem rád, že jsem představení viděl a vlastně vděčný těm, kteří šli do letního matche a přitom nešlo o řachandu s Bolkem Bolkovičem... jen to možná chtělo více času na trénink...

... koncert paní Steinmasslove, panebože, proč tahle fantastická herečka nemá víc příležitosti? ... a skalp dolů před ostatními členy souboru (tedy i před režii), jsou naprosto přesní a není zde jediný falešný tón... vedle Addamsovy rodiny má nejoblíbenější familie ; )

... toto představení je důvod, proč jsem se zamiloval do divadla... a rád bych se mýlil, ale dle mého názoru jde o životní roli Lucie Źáčkové...

Nejvetsim kladem predstaveni je vyrovnaný výkon hereček i neherecek, které jsou přesně typové obsazeny, na to má režisérka opravdu oko. V 1. casti jsem nepochytil vsechny dějove linky, neustálá akce a energie protagonistek měly za následek, že má pozornost minula chvilkami terč. Ohromny kredit za téma hry, o nemz jsem doted měl mlhave tušení a jež je v současné době až bolestné aktuální. Trochu mě mrzi, že některé časove etapy a tematické roviny jsou pojaty zrychleneji, než bych si přál (knihu jsem nečetl). Vyzdvihnout bych chtěl střídmou, ovšem funkční scénu, potesily mě folklorní prvky.