Sonic

Radikální divadlo ve vztahu k divákům, barvu jsem musel šťourat i ze šroubků v hodinkách, i samotným hercům. Nikdo na základě stručné anotace, vědomí divadelního prostředí i jména režiséra asi ani neočekává nic konformního. Mnohem víc než u Skočné by neškodilo předchozí seznámení s předlohou a větší než moje povrchní znalost myšlenek Michel Foucaulta.

Pohrávání si s opakující se banalitou je s délkou představení už poněkud úmorné, což je úskalí dané předlohou, na základě níž jsem žádný zázrak nečekal. I tak vzniklo několik originálních obrazů, které mi v paměti uvízly. A ve výsledku divadelní adaptace svůj předobraz, mám na mysli ten filmový, o stupeň překonává.

Zřejmě by se z hornbyovského námětu dalo vytěžit víc, takhle vznikla jen komediální jednoaktovka o vášni, které se tak lehce nevzdáte.

Zatímco záškodnická akce Rubínu na posvátné půdě tak úplně nevyšla, tento pokus vnutit jinému konzervativnímu symbolu českého divadelnictví trochu současnější styl se podařil lépe. A to právě proto, že se nedělo skrze žádnou moderní hru, ale prostřednictvím jedné z těch nejtradičnějších vůbec a ještě s plným využitím domácího ansámblu, takže z představení spokojeně odchází i abonent vinohradského divadla. Jen nevím, zda jsem tolik nepochopil myšlenku adaptace, když jsem při nápěvu národní hymny nepocítil potřebu vzdát hold.

Během těch několika let od premiéry jsem z ohlasů nabyl dojmu, že jde o fenomenální završení úctyhodné kariéry souboru. A pak jsem si vsugeroval představu, že hra by měla nabízet nejen řadu slovních hříček, ale také pracovat s protikladnými motivy a mít silný společensko-kulturní přesah. Ona je milá a vtipná, ale k mému zklamání jde jen a pouze o hříčku s dějepisným materiálem, většinou nijak překvapivými hereckými výkony a nikterak objevnou režií. Cimrmanovské majstrštyky přinesly 80. a 90. roky, nové tisíciletí jen dozvuky velké slávy.

Už i Formani podléhají stereotypům. Škoda těch několika neotřelých nápadů, které nejsou tolik aplaudované.